Bartimeus se sice chabě, ale s upřímným vděkem pousmál, když mu zaklínačka stiskla rameno. Necítil se vůbec dobře, ale snažil se to nedávat najevo; jediné, po čem teď toužil, bylo dostat se daleko odtud a někam se uklidit, někam, kde by měl pár chvil jen pro sebe a svůj smutek.
Obhlédl všechny letmým pohledem, ale vypadali, že si z boje odnesli maximálně pár škrábanců a modřin, nic vážného (= všichni, kdo v konstituci hodili pod deset), takže nebylo třeba lovit z paměti vědomosti o léčení, které stihl pochytit od Lennartea za tu dobu, co byl jeho učněm. Namísto ošetřování ran se tedy mohli začít soustředit na hledání východu.
A zatímco Bartimeus toho moc neviděl, protože se na hledání ani nedokázal příliš soustředit, ostatní byli úspěšnější. Mirjam se zazdálo, že odněkud ucítila závan chladného vzduchu, který jí lehce pocuchal vlasy a zase zmizel. Drema tu domněnku potvrdila a když se vydala směrem, odkud vánek podle všeho přicházel, dojem chladu sílil, jak tu foukalo víc a víc. Jenom Bibiana však mohla rozeznat, že vzduch nevoní po venkovní přírodě, ale spíš po vodě a jako vzduch v hlubokých sklepech nebo dolech, takže bylo dost možné, že přichází odněkud zdola. A skutečně - po chvíli zaklínačka nalezla úzkou průrvu ve skalní stěně, kudy se dalo protáhnout dál, do dalšího komplexu chodeb a jeskyní. Bylo to natěsno a Bartimeus, možná nebyl sám, si při tom, jak se protahoval mezi ostrými skalními výběžky, roztrhl kabát, ale naštěstí nedošlo k žádnému zranění. Mnohem zajímavější však bylo, že když se ocitli v temnějších místech, mohli ti všímavější postřehnout, že prostor kolem neosvětluje jen magická koulička - pableskovalo tu i něco jiného. Tlumeným světlem zářil krystal na Nádivkově obojku, a to světlo jako by každou chvílí nabíralo na intenzitě. Bart, myšlenkami očividně jinde, to nepostřehl, pokud ho na to někdo neupozornil.
Sotva prolezli na druhou stranu úzkého průchodu, citlivé uši zaklínačky mohly zachytit burácení podzemní říčky či potoka, k němuž posléze všichni skutečně došli, takže si Bibi potvrdila, že jí smysly nešálily, když ucítila vodu. Cesta se však začala z ničeho nic svažovat, klouzala a mizela ve tmě... a nakonec se proměnila víceméně v kamennou skluzavku, kterou zřejmě předtím podzemní voda vymlela. Ani v obratnosti zdatní se po chvíli nedokázali udržet na nohách a všichni klouzali dolů jako na zvláštním tobogánu. (Hod na konstituci, i v případě, že ji nemáte obodovanou - hodíte-li nad deset, vyváznete s drobnějšími zraněními, jako jsou škrábance a naraženiny, hodíte-li pod deset, zranili jste se vážněji. Jak, to nechám na vás.)
Ať už pochroumaní či nikoliv, dole skupinu čekalo další rozhodnutí - vydat se po proudu, nebo proti němu? Zatímco po proudu to znamenalo, že by skupina musela po čase vstoupit do divoké říčky, protože jinudy cesta nevedla, proti proudu to vypadalo jednodušší, avšak nástrahy mohly čekat o kus dál.
Obhlédl všechny letmým pohledem, ale vypadali, že si z boje odnesli maximálně pár škrábanců a modřin, nic vážného (= všichni, kdo v konstituci hodili pod deset), takže nebylo třeba lovit z paměti vědomosti o léčení, které stihl pochytit od Lennartea za tu dobu, co byl jeho učněm. Namísto ošetřování ran se tedy mohli začít soustředit na hledání východu.
A zatímco Bartimeus toho moc neviděl, protože se na hledání ani nedokázal příliš soustředit, ostatní byli úspěšnější. Mirjam se zazdálo, že odněkud ucítila závan chladného vzduchu, který jí lehce pocuchal vlasy a zase zmizel. Drema tu domněnku potvrdila a když se vydala směrem, odkud vánek podle všeho přicházel, dojem chladu sílil, jak tu foukalo víc a víc. Jenom Bibiana však mohla rozeznat, že vzduch nevoní po venkovní přírodě, ale spíš po vodě a jako vzduch v hlubokých sklepech nebo dolech, takže bylo dost možné, že přichází odněkud zdola. A skutečně - po chvíli zaklínačka nalezla úzkou průrvu ve skalní stěně, kudy se dalo protáhnout dál, do dalšího komplexu chodeb a jeskyní. Bylo to natěsno a Bartimeus, možná nebyl sám, si při tom, jak se protahoval mezi ostrými skalními výběžky, roztrhl kabát, ale naštěstí nedošlo k žádnému zranění. Mnohem zajímavější však bylo, že když se ocitli v temnějších místech, mohli ti všímavější postřehnout, že prostor kolem neosvětluje jen magická koulička - pableskovalo tu i něco jiného. Tlumeným světlem zářil krystal na Nádivkově obojku, a to světlo jako by každou chvílí nabíralo na intenzitě. Bart, myšlenkami očividně jinde, to nepostřehl, pokud ho na to někdo neupozornil.
Sotva prolezli na druhou stranu úzkého průchodu, citlivé uši zaklínačky mohly zachytit burácení podzemní říčky či potoka, k němuž posléze všichni skutečně došli, takže si Bibi potvrdila, že jí smysly nešálily, když ucítila vodu. Cesta se však začala z ničeho nic svažovat, klouzala a mizela ve tmě... a nakonec se proměnila víceméně v kamennou skluzavku, kterou zřejmě předtím podzemní voda vymlela. Ani v obratnosti zdatní se po chvíli nedokázali udržet na nohách a všichni klouzali dolů jako na zvláštním tobogánu. (Hod na konstituci, i v případě, že ji nemáte obodovanou - hodíte-li nad deset, vyváznete s drobnějšími zraněními, jako jsou škrábance a naraženiny, hodíte-li pod deset, zranili jste se vážněji. Jak, to nechám na vás.)
Ať už pochroumaní či nikoliv, dole skupinu čekalo další rozhodnutí - vydat se po proudu, nebo proti němu? Zatímco po proudu to znamenalo, že by skupina musela po čase vstoupit do divoké říčky, protože jinudy cesta nevedla, proti proudu to vypadalo jednodušší, avšak nástrahy mohly čekat o kus dál.
Mimo herně:
Bart - hod na konstituci
Bartimeus hodil/a 1d6 a součet kostek je 5:
5
5
Další post příští úterý, přes víkend jsem pryč. Máte prostor pro dohadování se mezi sebou, pokud chcete.
