Během přestávky, kdy byli vyhnání z dolů si Rowan nevšiml ničeho neobvyklého, nebo se zrovna díval někam, kam neměl. Skupinka nově příchozích ale zaujala patrně všechny, protože se k nim v momentu seběhli. A když skončilo odstrašující upalování a lidé se měli rozejít, ještě chvíli sledoval onu ženu s páskou přes oko. Patrně vycítila, že je sledována a nejen jím. Ženy tu byly pro některé slabým článkem v řetězci. Jeho pozornost však té její unikla, tak jak si víceméně přál a vydal se pro jídlo. Kromě očí ho od kdejakého jiného muže téměř nic neodlišovalo. Rowan splynul s davem.
Po zbytek dne už na „jednookou“ nenarazil, a tak se znovu vžil do rutiny kopání a přemisťování kamenů, jezení nechutného jídla a hromadného nocležení, během kterého bylo čím dál těžší usnout...
Následující den to bylo dost totéž, co ty předešlé. Něco k jídlu a kopání. Už se skoro zdálo, jako by vědmák vzdal naději na splnění zakázky nebo snad i na útěk a uvrtal se sem zbytečně. Nebylo tomu tak. Třebaže měl na mysli pár nepříjemných podlitin, v kterých mu pulzovalo, víc ho začínal štvát zdejší jednotvárný režim, skutečnost, že třebaže se první dny zdálo, že se někam posune, byť s pomocí elfa, neposunul se nikam, ani o píď. Elf zmizel a s ním i informace, které nejspíš získal. Byl zase na úplném začátku. A stálo ho to už celkem dost hlubokých nádechů a několik silnějších ran krumpáčem do kamene, aby se trochu uklidnil. Neb jestli na elfa ještě někdy narazí, nejspíš mu namíchá zajímavý koktejl k poslední večeři.
Než nadešla obědová pauza, tvářil se zase jako obvykle, tedy víceméně neutrálně a skoro bez zájmu. V očích se mu ale přeci jen živě zablesklo, když znovu na obědě zahlédl u samostatného stolu dva zaklínače, co se tehdy poprali v noci ve stodole. Rozhodně neměli o soukromí nouze a nejspíš ze svou důvodů. Ten nejpatrnější byl ten, že byli vědmáci a druhý tkvěl v tom, že nevoněli příliš vábně. Sám Rowan se posadil o kus dál a krátce zapřemítal nad posledním rozhovorem, který s elfem měl. Že tu kvetla šmelina, údajně. Nakolik se na to mohl spolehnout, ale sám netušil.
Když zvedl oči krátce od jídla, všiml si, že se žena s páskou pozastavila u stolu se zaklínači. Než ale stihl zbystřit, oč jí šlo, zavítalo k jeho stolu několik nezvaných hostů. „Budeš to ještě?“ zaznělo od jednoho muže s pohledem do vědmákova poloprázdného talíře. „Nebude,“ odpověděl s posměchem druhý a probodl zaklínače nepříjemným pohledem. A zatímco se hlouček hladovějících začal kolem Vlka uzavírat, přemítal Rowan nad tím, nakolik důstojné je rvát se o jídlo. Pokud šlo jen o jídlo a nenahánění ega. Tak jako tak se zdálo, že se schýlí k nějakému tomu násilí, pochopitelně. Byl tu nový a stále se držel sám, stranou. To si žádalo pozornost samo o sobě.
