QUEST: A kam zmizel rum? - D

[Bibiana]

"Dobrá," zamžourala naposledy pichlavě na Lennu, "nic. Věřím, že nic." A dál už se nechala houpat na vlnkách mořských. Beztak by jí mohla zcela bezostyšně lhát a těžko by to odhalila, když včerejší noc nakonec odešla spát.

***

Bartybina velice bedlivě pozorovala, kudy všudy je sourozenecké duo vede. Neomylně k cíli. Ještě, aby ne, když se Aistan chvástal znalostí. A chvástal se oprávněně. I louči si tu od posledně nechal pro strýčka příhodu.
Plamen ozářil setmělou cestu skalní průrvou, ale zaklínačku vůbec nemrazilo v zátylku. Možné ohrožení jí vůbec nepřišlo na mysl. Na to si sourozenci počínali dostatečně sebevědomě. Úplně jinak, než při střetu s piráty na moři. A když oni neměli důvody k obavám, proč by si je dobrovolně sama v hlavě vytvářela?
Jakmile dorazili k uzavřenému, kamennému vstupu, spustil faraonek další přednášku. Aha, takže stačí položit ruku na obrazec? Zadívala se na značku, která prý byla určena jejímu dotyku. Se zamyšleně zachmuřeným obočím si prohlédla celou stěnu ve své závratné výši, na níž se klikatily další značky. Netušila, co znamenají, přesto jí začala v hlavě hlodat otázka. To byl opravdu někdo pomazaný natolik velkodušný, aby zřídil místo poslední naděje pro prokleté?
Pocítila hrubý, chladný dotek skály a nevědomky sama také dech zatajila. Byla vydaná na milost a nemilost Aistanovi s Chin. A tato situace jí byla vskutku krajně nepříjemná. Ať už má zpátky své tělo!

A skála se pohnula! Země se otřásla, dunění ohlušilo uši, rozvířený pach naplnil zraky a plíce. Ale! Skutečně se před nimi objevil průchod do srdce jeskyně!
Bibiana se pousmála a bez zaváhání vstoupila.
A byla oslněná pokladem, o kterém se může snít jen samotným drakům! Tolik třpytu a záře neviděla ani při západu slunce do vln oceánu!
{Páni,} vydechla uhranutě, až málem zapomněla na skutečný cíl jejich putování. Tedy tu nenápadně se krčící květinku támhle.

{Peníze nebudou problém, hm?} Usmála se významně na Aistana, který jim dal do uvaření odvaru rozchod. A tak se Bibi začala přehrabovat ve vzácných špercích; náhrdelnících, prstenech, diadémech, náramcích, náušnicích. Protože, nejen že prostě klenoty zbožňovala víc, než kulaté mince, ale těmi se mohla omotat od hlavy až k patě, což se s neskladností mincí v kapsách nedalo srovnávat.
Pohled jí, tak jako i ostatním, padl na poličku, kde se nacházely další rozličné předměty. Bart si okamžitě přivlastnil obojek. Na polici zbývaly ale další, neméně zajímavé věci.
Pohár, pláténko, zrcátko a boty. Bibiana si předměty zamyšleně přeměřovala pohledem, a i když se zlato jevilo jako kov nejdražší, sáhla po stříbrném zrcátku. Jakožto zaklínačka měla pro stříbro slabost. Navíc se mohlo hodit, když by chtěla nějakému monstru rozmlátit uslintaný čumák.

Uf! Konečně! Moje tělo, tělíčko! Začala samu sebe decentně objímat.
{Díky,} odtušila směrem k Chin s Aistanem, pohledem zkoumající další dva navrátilce.
"Parvda, pravda," odpověděla Bartovi v Bartovo těle s úlevným úsměvem.

A to byl opravdu konec? Ačkoliv, proč by ne? Beztak se končit mělo v nejlepším. Napakovaná drahokamy, šperky a zlatem jako nikdy v životě. O nečekanou zradu rozhodně nestála.

[Lenna]

Poté co připluli na ostrov došli k jeskyně, kde museli projít rituálem, aby se dostali dále. Lenna byla vybrána jako první což jí sice překvapilo, ale samozřejmě se nechala vést Aistanem, poté co se dostali do jeskyně, viděla tuny zlata a drahocenných věcí, které se tam nacházeli. Chin začala připravovat odvar a Lenna si konečně uvědomovala, že tahle fascinující cesta se blíží ke konci. Všichni tři přišli k poličce, která je asi fascinovala a každý si vzal něco co si mysleli, že by se jim hodilo, do života. Bart například nějaký obojek, Bibiana zrcátko, které se Lenně také líbilo, ale nejvíc jí fascinovali ty boty, protkávané zlatem.
Poté vypili odvary a vrátili se zpět do jejich těl. Lenna se hned snažila, prohlédnout se celou, aby zjistila jestli na ní Bart něco nerozbil. "No opakovat by jsme to, už asi nemuseli." řekla Lenna a mrkla zpátky na Barta, který byl v jejím těle. Lenny hlavní priorita je se dostat v klidu zpět do Novigradu, s každým se pěkně rozloučit a šup pryč. Váček s penězi si uklidila, boty musela držet v ruce. Poté vyšla z jeskyně a čekala na ostatní zúčastněné, a další plány na cestu domů.

Mimo herně:
Omlouvám, se za krátký post, bolí mi hlava ale chtěl jsem Fí udělat radost

[Reginald]

Aistan Bartovi ještě před samotným zjevením pokladu vysvětlil, že on sám je číst neumí, protože nejsou psané řečí, které by rozuměl, ale dost možná by se mohlo jednat o zastaralou ofírštinu. Pak už ale byli všichni zaměstnáni pokladem a jaké zajímavé kousky si z jeskyně odnesli! Bartův obojek pro kočky zaručoval nositeli nesmrtelnost, ale jedině v případě, že ten nositel byl obyčejná kočka, a navíc na něm byl moc hezký ozdobný krystal, který se na světle hezky leskl. Bibianino stříbrné zrcátko sice neposlouchalo na zaříkání ‚zrcadlo, zrcadlo, řekni, kdo je v zemi zdejší nejhezčí a nejkrásnější‘, ale po vyřčení celého jména mohla zaklínačka krátce nazírat do soukromí jmenovaného, ať už byl kdekoliv. No a ty Lenniny botky? Botky neviditelnosti! Jen s malinkou chybkou, jejich magie se rychle vyčerpávala a aby znovu fungovaly, musela je milá blondýnka nechat celé dva dny zase nabít.

Když se před jeskyní znovu dostali do svých těl, Aistan nechal Brajana a Bjorna - který krátce zamával na Bibianu - vlézt do jeskyně, a i s Chin a našimi dobrodruhy vyšel ven. „Jsem rád, že jsem mohl být nápomocen vašemu návratu do správných těl a že jste si z toho něco také odnesli...“ poukázal na ta cinkrlátka, zatímco Chin opodál vyvolávala portál. „Odnese vás do přístavu, protože naše loď bude pokračovat pomalu dál. Nezbývá, než se rozloučit.“ Pousmál se. {Kdyby něco, stačí do toho zrcátka zašeptat Chinyere Ramis a jsem vám k službám.} Mrkl ještě na Bibianu, snad kdyby jí došly finance na její velké plány, které jeho drahá sestra viděla v zaklínaččině budoucnosti, a vlastně tak Bibianě prozradil, k čemu je to její krásné zrcátko dobré. A Lenna na schopnosti botek jistě přijde brzy sama. On sám se nejvíc těšil, až popadne to zlatem vyšívané plátýnko a poručí mu, aby se prostřelo. Měl hlad.
A když ty dvě po nějakém tom rozloučení prošly, zbýval tu Bart, přičemž Paolo možná marně čekal na pláži, zda se s ním Lenna nějak rozloučí, to by ovšem Lenna musela vědět, k čemu včerejší noci došlo. Díky tomu, že ho blondýnka zřejmě ignorovala, vypadal poněkud zasmušile, chudák dobrosrdečná. „Myslím, že by si Paolo zasloužil menší vysvětlení, abych to nemusel být já, kdo mu to nakonec řekne.“ Zamumlal Aistan k Bartovi, načež z prstu sundal prsten ve tvaru draka, co prsteníček obkružoval v těsném objetí. „Kdyby náhodou, však víš, co s tím.“ No a pak nechal Bartovi prostor, aby se rozloučil a vše vysvětlil, zatímco sám přešel k Chinyere, která znuděně zavírala portálový průchod. {Už mě nikdy nenuť nikoho proklínat! Můžeš být rád, že jim to tolik nezapalovalo, a že neumí ofírsky, aby si přečetli tu krásnou básničku vytesanou na dveřích.} Bručela naštvaně, dost daleko od Barta, ačkoliv nehrozilo, že by jim snad čaroděj rozuměl. Aistan se jen pobaveně culil. {Ani muž a ani žena, ani člověk ani zvíře, jeskyně je otevřena jen lidem v dobré víře? A ten zbytek prý nedává moc smysl, jen je tam něco o tom, že aby se ti poklad zjevil, nesmíš ho hledat a musíš se rozdělit, proto tři zámky.} Odmávl to rukou ledabyle. Však svůj podíl dostali, nemuseli vědět, že je někdo sprostě zneužil. Nakonec s pohledem k Bartovi a Paolovi objal sestru okolo ramen. {Mám hlad. A jen co zmizí ten zamilovaný blázen, trochu si protáhnu křídla...}

Mimo herně:
Konec! Díky, doufám, že jste si to užili a že si užijete kouzelné věcičky, které máte jako bonus k bodíkům. Neviditelnost botek nemusí být stoprocentní, pokud Vypravěč ve hře určí jinak, nicméně jinak neviditelnost vydrží max. dva posty, než se boty musí dva herní dny nabíjet. Body vám napíšu do Změn, Bart má možnost si ještě dohrát srdceryvné drama s Pavlíkem.

[Bartimeus]

Bart stál před jeskyní sotva chvilku, než uslyšel dobře známý hukot magického portálu. Ohlédl se přes rameno a nakrčil nesouhlasně čelo, protože on tím portálem procházet nehodlal, což dal také hned najevo zakroucením hlavou. On si konec konců také mohl vytvořit portál, až bude chtít, a i když možná portálovou magii neovládal dokonale, věřil, že se odtud dokáže nějak dostat, přinejhorším mu Chinyere snad pomůže.
Ale ne teď, teď byl čas věnovat se Paolovi. Ještě předtím se u něj ale zastavil Aistan, který očividně věděl všechno a Bart se v reakci na jeho slova naprosto neplánovaně začervenal. „Jak to víš?“ hlesl překvapeně. Snad nebyli tak hlasití? „Vysvětlení dostane, nemusíš mít obavy,“ ujistil pak faraonka zcela upřímně, načež si od něj s povytaženým obočím převzal ten prsten. Ne, nečekal, že mu Aistan něco věnuje. Zkoumavě si šperk prohlédl, načež se zadíval zpátky na původního majitele prstýnku a pousmál se. „Vím... Děkuju,“ hlesl, s čímž si prsten nasadil na ukazovák pravačky. Vědomí, že díky tomu bude moci magicky vyhledat někoho, kdo má poměrně blízko k jistému zrzkovi, ho těšilo a svým způsobem dost uklidňovalo.
Ale teď už k Paolovi. Bartimeus se zhluboka nadechl, mávl na rozloučenou Bibianě a Lenně a věnoval poslední pohled Aistanovi s Chin, než vyrazil na pláž, zpátky k člunům, kde nepochybně čekal poněkud zklamaný námořník. Čaroděje píchlo u srdce, když viděl Paola zachmuřeného a s pokleslými rameny a nejradši by ho konejšivě objal, ale to se nehodilo. Nebylo jisté, že až se dozví pravdu, nepožene Bartimea po pláži s pádlem v ruce a touhou to pádlo o něj přerazit.
Bart za chůze krátce zaváhal, ale pak si odkašlal a prostě se přiloudal až k zrzavému námořníkovi. „Já... potřeboval bych si s tebou o něčem promluvit, Paolo. Něco ti vysvětlit,“ začal, jestliže si získal jeho pozornost, a usadil se na kraj člunu vytaženého na souš, pochopitelně čelem k zrzkovi. Kousl se do spodního rtu, odmlčel se a upřel na něj pohled, přičemž uvažoval, jak začít. Jak tuhle delikátní záležitost nejlépe podat a vysvětlit. „Byli jsme prokletí, my tři... Já, zaklínačka a blondýna,“ začal, přičemž úmyslně nezmínil jména. Vždyť se mu představil jako Berta. Berta, proboha! „Tak trochu... jsme se ocitli v tělech, která nám nepatřila,“ nakousl jistý problém velmi opatrně a doufal, že je Paolo dostatečně inteligentní na to, aby si ledasco domyslel. Díval se mu do tváře a snažil se najít alespoň náznak pochopení, cokoliv, čeho by se mohl chytit. A modlil se, aby se tam naopak neobjevila zloba či dokonce nenávist, opovržení. Vždyť on se tím zrzkem nechal pobláznit, nemyslel to nijak zle, nechtěl mu ublížit... Měl ho rád.

[Reginald]

Jestli byli nebo nebyli hlasití, to se Bart už nedozvěděl, protože Aistan se na něj jen široce zazubil. Beztak to nebylo to nejdůležitější, to byl právě Paolo, který byl opravdu skleslý, že se s ním Lenna ani nerozloučila.
Místo Lenny se k námořníkovi přikradl Bart, tak k němu Paolo zvedl pohled. Nejdřív nechápal, co se mu mladík snaží říct tím svým chozením okolo horké kaše, ale stačilo dát zrzkovi trochu času a v jeho tváři se začínalo zračit něco, co by se dalo s trochou fantazie označit za uvědomění, pravděpodobně ale ne příliš vědomé. „Jo. Jasně. Těla. Takže...“ pokoušel se nahodit vyhozené pojistky, což v tomhle případě moc dobře nešlo, snad že si sám nechtěl připustit, že spal sice s tělem blondýnky, ale obývaným jinou myslí. A proč mu to přišel říct zrovna Bart? Bart. Bert. Berta. A doprdele! Paolo zesinal, protřel si dlaněmi obličej, a nedokázal se na mladého čaroděje podívat. „Proč?!“ Vyjekl zoufale.

[Bartimeus]

Bart s obavami sledoval námořníkovu tvář a výrazy, které se v ní střídaly. A obával se oprávněně, jak se vzápětí ukázalo. Skousl si ret, když sledoval, jak to zrzkovi v hlavě šrotuje, a když pak Paolo poněkud ztratil barvu a vyjekl to zoufalé proč, Bart se zatvářil jako nakopnuté štěně a překryl si ústa dlaněmi. Přesně tohohle se bál a teď ho zachvátila panika a pocit koncentrovaného zoufalství.
Vyhoupl se na nohy, a přestože by nejraději utekl a šel někam fňukat, protože tohle prostě nemohlo dobře dopadnout, zůstal stát na místě a nepřestával na Paola upírat pohled. Chvíli mu trvalo, než uklidnil panikařící mysl a zklidnil rozklepané ruce, ale nakonec se znovu zhluboka nadechl a pokusil se o co nejsušší tón, jaký dokázal v tuhle chvíli vykouzlit. Moc se mu to však nedařilo. „Protože se mi líbí muži,“ přiznal poprvé ve svém životě nahlas a zcela upřímně - poprvé v životě to pravděpodobně přiznal i sám sobě. „Ty se mi líbíš,“ dodal těsně předtím, než mu hlas zakolísal a vytratil se.
„Omlouvám se,“ hlesl nakonec po krátké odmlce, „nechtěl jsem ti způsobit... nějakou újmu. Jen jsem si říkal, že si zasloužíš vysvětlení, proč o tebe Lenna ani nezavadila pohledem, než odtud zmizela,“ pronesl, rozpačitě dloubnul špičkou boty do písku a pak se s omluvným, posmutnělým úsměvem na rtech otočil k odchodu. „Neměl jsem tě vodit za nos, nemělo k ničemu dojít, choval jsem se sobecky... Snad mi to jednou odpustíš,“ pokrčil rameny. Pak ruce zarazil do kapes a šouravým krokem vyrazil pryč, přičemž přemýšlel, proč ho krucinál tak píchá u srdíčka, když přece od začátku věděl, že od toho nemůže nic očekávat. Že může očekávat možná tak námořníkovu zlobu a opovržení, až se dozví, jakým způsobem byl podveden a obalamucen... Bart se za sebe svým způsobem styděl, ale svých činů nedokázal upřímně litovat. Vysvětlení se však Paolovi dostalo a on už tady neměl co dělat. Měl by se vrátit domů.

[Reginald]

Paolo by vlastně raději nechtěl vědět proč. Té otázky brzy zalitoval, Bartova odpověď ho totiž překvapila celkem nepříjemně, takže si protřel obličej dlaněmi a dlouze si povzdechl. „Já ti ale teď to samé říct nemůžu... protože... já prostě,“ snažil se najít slova, kterými by dal najevo, že o mužích zatím takhle nikdy moc nesmýšlel, ačkoliv ona myšlenka pro něj zase tak nová nebyla. Jen to zmatení z faktu, že se vyspal s mužem v ženském těle, ho drželo od racionálních myšlenek dost daleko. „Možná, kdybys mi to řekl rovnou...“ nadhodil a teprve teď se na Barta podíval. Nebylo to tak, že by mu s Bertou bylo špatně a rozhodně za to nemohlo její tělo, protože to mysl rozkazovala těm dívčím rtům, co říci a co udělat. Že skořápka byla trochu jiná... „Rozhodně to nezpracuju hned. Jestli,“ polkl celkem vyrovnaně, „jestli se s námi budeš vracet na lodi, mohli bychom si spolu třeba pro začátek povídat.“ Nechtěl Barta hned odradit, však povídal si s ním rozhodně rád. Ale tělesně se momentálně necítil zrovna příjemně.

[Bartimeus]

Bartimeus se hodně chabě pousmál a pokrčil rameny. „Já od tebe nic takového neočekávám, Paolo,“ opáčil. Možná doufal, ale neočekával. Vlastně očekával spíš to, že ho Paolo odkopne jako prašivého psa, zrádce a podvodníka, což by udělal naprosto právem. Čím více nad tím přemýšlel, tím mizerněji se Bart cítil.
Měl co dělat, aby neuhnul pohledem, když se na něj zrzek konečně podíval, ale ustál to. Nikoliv však s hlavou hrdě vztyčenou, spíš se tvářil všelijak, nejvíc asi jako spráskaný, zmoklý pes. Nicméně když Paolo podotkl, že kdyby s nimi plul na lodi, mohli by si alespoň popovídat, povytáhl čaroděj překvapeně obočí a zkoumavě se na námořníka zahleděl. „A myslíš, že je to dobrý nápad?“ zeptal se opatrně. „Nechci, aby ses do něčeho nutil... Ale pokud se ti má společnost nehnusí, možná bych s vámi pár dní na lodi strávit mohl,“ pronesl po chvilce váhavě. Mohl se konec konců z lodi za pomoci Chin kdykoliv dostat na pevninu a jít si svou vlastní cestou, kdyby se Paolovi jeho společnost přestala zamlouvat. Sám se cítil poněkud nejistě, protože se rozhodně nechtěl vnucovat. Ale nebyl to on, kdo tu možnost navrhl, byl to Paolo.

[Bibiana]

(Asi nepotřebný) závěrečný post :3

Bibiana se zahleděla do vyleštěné zrcadlivé plošky na sebe samu. Dlouze a upřeně. Zkoumala každičký detail vlastní tváře, jakoby se viděla poprvé. A vlastně tomu tak bylo. Poprvé, kdy svojí podobu nebrala jako něco samozřejmého. A dokonce si toho výjevu začala vážit. Tolik se jí ulevilo, když konečně mohla zapohybovat vlastními prsty, složit je do znamení, olíznout s chutí hrdlo ampulky s elixírem. Pohladit stříbrnou a ocelovou čepel. Přejet si po pasu a bocích. Opět pevně v rukách třímala výhradní právo veta.
Upřený výraz pookřál a ona si mohla úlevně oddechnout. Pohladila zrcátko po stříbrné rukojeti a zkontrolovala uzmutou část kořisti, jíž se ozdobila od hlavy až k patě.
{Vskutku?} Povytáhla překvapeně obočí nad Aistanovým sdělením. A proč jí vlastně sděluje jméno své sestry, pokud má jednat s ním? Tajnůstkář. {Tak to je veskrze potěšující zpráva.} Usmála se s jiskrou oku z očekávání věcí budoucích.

Celé tohle dobrodružství se nakonec obrátilo ve prospěch všech. Bibiana se zpětně v ničem pihňat nehodlala. Proč se zaobírat průběhem a tou spoustou nakupených otazníčků, když je ověšená cennostmi a získala důležité kontkatky, které jí snad pomohou ve velkých změnách?
Vědět o tajemství jeskyně, možná by se zprvu na sourozence pěkně dotčeně zašklebila. Jenže, s takovými podmínkami by jim stejně nemohli kápnout božskou, i kdyby byli všichni tři s výměnou těl svolní.
A ruku na srdce, mít zaklínačka podobnou příležitost, neváhala by ani minutu. Jediné, co je vskutku lepší, že neví, tak je ona informace, že v triu ona fungovala jakožto zvíře. A to by Bibi zamrzelo asi nejvíc ze všeho. Zde platí ono moudré přísloví: Sladká nevědomost.

Takhle se proto s lehkým krokem i srdcem se všemi rozloučila, zamávala bez zaváhání na statného Bjorna, a bez nadbytečných průpovídek vstoupila do zářivého portálu.

[Reginald]

Zmatený námořník na jeho otázku ohledně toho, zda je to dobrý nápad, jen krčil rameny a tvářil se nejistě. „Nenutím se, jen se to snažím nějak pobrat. Není to tak, že by ses mi hnusil, jen... jsem to nečekal.“ Přiznal, stále mírně zmateně. „Povídal jsem si přece s tebou, ne... s ní.“ Kývl hlavou k místu, kde se před chvílí uzavřel portál. „Tak bychom si mohli povídat dál a třeba si rozumět. A tak.“ Krčil rameny i nadále, načež si povzdechl. To už k nim ale dorazil Aistan s otázkou, zda se Bartimeus chystá k odchodu, protože oni potřebují dopravit poklad na loď a odrazit od břehů dřív, než se snese soumrak, neboť za soumraku by loď neproplula mezi podvodními skalisky.