QUEST: Na koňském hřbetě ujedu i světa kraj! - D

[Angus Willtommen]

Více Zojdy!

Zojda buď neměla tušení, co Angusovi způsobuje, nebo to naopak věděla až moc dobře. Šok se pomalu proměňoval ve snový opar, a bard skutečně několikrát zapochyboval, jestli se mu to vlastně jen nezdá. Přesto se neodvážil mrkat, nebo se štípat - i kdyby to skutečně byl sen, nechtěl by totiž, aby skončil. Vnímal přitažlivou sílu Zojdiných jemných doteků a zaroveň cítil jejich žár. Kvůli nedostatku zkušeností s dívkami spolknul slova o tom, jak je jiný, jako malinu a prozatím netušil, že krásná zdravotnice si přišla pro vášeň - ne pro lásku. A jak vůbec mohl vědět, kde přesně leží ona hranice? Na Zojdě by oči nechal a v moment, kdy jej hladila po tváři by přísahal, že v životě nepomyslí na jinou.

Když se k němu blondýnka s výzvou, která se neodmítá, natáhla pro polibek, nezaváhal. Nechal pudy svého těla, aby převzaly kontrolu. Vnímal každý dotek, vůni i zvuk. To zní jako dobrý začátek nádherné romance...

Explicitní (18+) obsah | Šššš | +

Angus byl omámen natolik, že mu ani nepřišlo divné, jak Zojda předzala kontrolu a odhalovala tak jisté předchozí zkušenosti. Nene, bardík se jen propadal do oparu náhlé zamilovanosti čím dál tím víc, s každým jejím dalším činem či dotekem. Když se navrázem připravili o oblečení, bylo znát, jak Anguse znovu popadá mírná panika, ale Zo si s ním dokázala poradit. Tál při pohledu na její nádherné tělo a po něžkých hrátkách svolil, aby jejich těla splynula v jedno. A tak si oba zažili nádherné, dlouhé, vroucné a vášnivé..... dvě minuty.

Noc byla dlouhá. Takový zážitek člověka prostě nabije a natož v případě Anguse! Není tedy vyloučeno, že k jistým činnostem došlo i vícekrát. Zítra během závodu Angus možná pocítí únavu, ale copak na tom záleželo? Copak záleželo na čemkoliv jiném, než na přítomném okamžiku?

[Osskar]

Osskar letmo pohlédl na závodníka, který se též rozhodl připojit do pánské společnosti, a jakmile byl přizván, ať si přisedne, učinil tak. „Musím přiznat, že skutečně nechci riskovat rozhození koncentrace, takže se předem omlouvám, že se ve vaší společnosti zřejmě nezdržím příliš dlouho,“ broukl, načež pozvedl číši vína k přípitku. Měl sice podstatně radši pivo, ale dnes nepohrdl ani tím vínem.
Když proběhly gratulace Valdurovi, Osskar se k nim připojil uznalým přikývnutím jeho směrem, načež pokrčil rameny. „Přesně tak, máme před sebou ještě dva dny a ty mohou rozhodnout mnohé,“ odvětil, nicméně nesvěřoval se s tím, že on raději šetří síly, aby třetí den mohli se Sněhem všechny ostatní nechat za zády. „Já si závod užívám, byť se trochu obávám, že po třetím dnu v sedle nebudu schopný ani chodit,“ ušklíbl se pobaveně – ne že by ho něco bolelo, nebo alespoň ne výrazně, ale tušil, že na to ještě dojde.
Společnost by bývala byla celkem příjemná, kdyby se ovšem řeč nestočila k zátahům proti nelidem a čarodějům. Osskar okamžitě nakrčil čelo a zamračil se, protože tohle téma se mu nelíbilo. Nelíbilo se mu, že ho to začalo pronásledovat i tady. „Pánové, snad tím nechcete naznačit, že by podobný zátah hrozil snad i zde...?“ prohodil. Pak ale jen tiše sledoval slovní přestřelku mezi přítomnými muži, mračil se a svíral číši s vínem silněji, než by bylo rozumné. Druhou ruku bezmyšlenkovitě sevřel v pěst a sem tam si opovržlivě odfrknul. Stačilo těch pár slov, aby zadrnkala Osskarovi na správnou strunu, a krev v něm začínala bublat. Držel však jazyk pevně za zuby, aby se nerozohnil příliš a ještě nakonec někoho neurazil.
„Já si věřím, ale těžko říct, co nám další dny přichystají za překážky...,“ broukl a pokračoval až po krátké odmlce: „Omlouvám se, ale myslím, že se půjdu raději prospat,“ zahučel po nějaké chvíli už zdaleka ne tak příjemně, jako když sem přicházel. „Jsem rád, že jsem ve vaší společnosti strávil alespoň pár okamžiků,“ tak trochu zalhal, přinutil se k úsměvu, který se mu však ani trochu nepromítl do očí, a poté, co dopil víno, se zvedl, rozloučil se a zamířil ke stanu.
Nedošel tam – udělal si pár procházkových koleček kolem tábora, aby uklidnil náhle se bouřící mysl a přišel na jiné myšlenky. Teprve pak do stanu skutečně zapadl a přinutil se ještě chvíli zírat do mapy, s kterou nakonec usnul.

[Valdur]

Krušné začátky závodníka amatéra část sedmá: Řeči kacířské

Jakmile byl vyzván, přisedl si spolu s dalším závodníkem ke stolu mezi těmihle gentlemany a úsměv, který oběma byl darován opětoval. "Riskovat se někdy má, jinak by byl život příliš nudný," odpověděl panu de Travinatisovy. Vtipné že to říkal zrovna člověk, který riskoval velmi nerad a když už, tak jen v případě, že by se mu ten risk vyplatil, což se moc nestávalo. Na přípitek se napil, jelikož by bylo dost nezdvořilé nepřipít si s člověkem, co tenhle závod pořádá. A být nezdvořilý k takovému člověku by byl hodně špatný nápad. Víno mu chutnalo skoro stejně sladce, jako kterékoliv jiné, ale to bylo pochopitelné když se v alkoholu absolutně nevyznal a už ho skoro vůbec nepil. "Start nebyl špatný a hlavně si člověk mohl procvičit orientaci v neznámém terénu." No orientaci si člověk mohl hodně procvičit, jelikož mapa nestála ani za tu starou shnilou bačkoru. A pak mu začal někdo gratulovat. Měl z toho špatný pocit a vůbec ne dobrý. Neměl rád to, když byl pro ostatní viditelný, ovšem to se dalo na závodu, kterého se ještě účastnil jakožto závodník čekat. "Děkuji, ale měl jsem jen štěstí začátečníka. V příštích dnech se to nejspíše změní." Sám se do teď divil, že dojel jako první. No ale jak to bývá, tak se štěstí obrátí proti němu a další den se to nemusí vůbec povést a skončil by na druhém/třetím místě. Kdyby dojel znova první a pak zase znova, tak by možná začal i věřit v božství. "Kdo by si neužíval závod po takové nádherné přírodě," pověděl s úsměvem a napil se trochu vína.
Jakmile debata nabrala temnější atmosféru, zpozorněl. Na obou akcí byl a žádných šašků s mečem si nevšiml. Že by to nakonec nebyli takový idioti, jak si do teď myslel? Bedlivě poslouchal každé slovo a díval se na přítomné pány. Jakmile spatřil jednoho ze závodníků zbystřil a všiml si jak se mračí a stíná pěst, jelikož se mu nejspíše nelíbilo, kam tahle konverzace směřuje. Buď neměl lovce v tak moc v lásce a nebo něco tajil. Pak se jeho zrak po chvíli pozorování stočil opět na ostatní, aby závodník neměl nějaké podezření z toho, že ho někdo sleduje. Každopádně rozhodně nečekal, že si ti fanatici nedají pokoj ani o takových svátcích. Nejradši by k debatě přispěl, ale jediné, co by zde uslyšeli by byly posměšky a nadávání na fanatiky a církev celkově. A také nechtěl nějakým způsobem naštvat jednoho z oponentů v závodě.
Jakmile zajímavá a informativní debata skončila, pan de Travinatis se na oba účastníky závodu položil otázku. "Budu rád, když dojedu do cíle," odpověděl s úsměvem. Nevěděl co ho čeká, třeba by ho mohli přepadnout během jízdy, nebo by se něco stalo a tak si nechtěl dávat nějaké plané naděje. Po sléze Osskar odešel a nechal tam vraha samotného. Ale ne na dlouho, jelikož chvíli po něm se zvedl i on. "Rád jsem vás pánové poznal, ale musím si jít odpočinout a nabrat síly na další den. Přeji pěkný zbytek dne." A s těmito slovy odešel do svého stanu, kde šel na kutě.

[Sophie]

Nálada pochmurnější než černé sukno vlající nad zarmouceným městem se ve stanu mladičké Sophie dala téměř krájet. Je libo plátek temných myšlenek kropených slzičkami zoufalství? Rozjitřené emoce mládí nedaly Sofince pokoje a dotíraly na mysl nebohé dívenky tím spíše, že na ni její strýc Osskar naprosto a dočista zapomněl. Nikomu na ní nezáleželo. Byla sama.
A není nic horšího, než být slečna umlácená pubertou a mít chmurné myšlenky. Ještě štěstí, že k jejímu stanu někdo zavítal, někdo, kdo mohl rozvířit mračna smutku a vnést do dne trochu světla. Sophie utřela slzy z tváří, popotáhla a vzorně se usadila na posteli. „Ano, prosím,“ kuňkla o něco více plačtivě, než zamýšlela. Nemínila nikomu kazit večer svojí náladou, takže výraz v jejím obličeji byl tak napjatý, jak jen to šlo, jak se snažila zakrýt, že se o ni stále pokouší pláč.

[Scott]

Lenna

Od zírání do mapy ho vyrušila jedna z účastnic závodu. Dívka. Byla mu povědomá, takže ji pravděpodobně už někde viděl, odsoudil jako příliš mladou či nemastnou neslanou a víckrát o ni pohledem nezavadil. Teď ovšem musel, jestliže se chtěl chovat v mezích slušnosti. A to on chtěl, i když buran uměl být také ukázkový.
„Samozřejmě,“ přisvědčil jí. Když si chtěla přisednout, proč by jí bránil. Sice netušil, co by si oni dva mohli povídat, ale nakonec. Trocha vína nikomu neuškodí. I když on by pořád raději pivo. Natáhl k ní tedy ruku, ve které svíral vlastní pohár a v duchu se velmi pobaveně smál tomu, jak se slečinka culí.
Měl o dívkách jejího věku celkem jasnou představu a domýšlel se, co se za tím příchodem a úsměvy skrývá. Však co by mohla u něj jinak hledat, než zkušenosti, že? Moc důvodů proč by se měla chtít bavit s dvakrát tak starým chlapem ho vážně nenapadalo. Problém byl, že jestli to tak vážně bylo, zklame ji. Jeho vkus leží trochu jinde. U vyzrálejších dam…
A když už jsme u nich. Zdálo se, že jeho podprahové signály si našli cestu k té, na kterou si zrovna myslel. Jak jinak si vykládat ty pohledy a pokynutí, kteréžto obojí stejně nenápadně oplatil. Jojo, to mu zvedlo náladu ještě o stupínek výše.
„Tak na závod,“ odtušil a pokynul Lenně pohárem, těsně před tím, než se napil. Většího zájmu se od něj asi nedočkala, protože mu myšlenky utíkali jiným směrem. K jiné ženě. K jinému zabíjení času, než ke konverzacím o počasí a koních…

[Lenna]

"No tak zatím se mi nedaří tolik jako vám." řekla možná trochu smutně a dopíjela zbytky vína jestli jí nějaké zbyli v kalíšku. "Ale jinak si zdejší atmosféru velice užívám." řekla šťastně a vlastně jí ani nevadilo, že se jí tolik nedaří.
Čas se Scottem se ale nachýlil a ona svůj "trest" za prohru už splnila, "Omluvte mne, jdu si lehnout. Hodně štěstí zítra." popřála mu a vydala se směrem ke svému stanu. Byla už po celém náročném dni velice unavená, a tak usnula hned poté co si lehla.

[Bibiana]

Acháta si v duchu oddechla, že se nebude muset důrazněji do stanu Sophinky dobývat, a bez otálení skutečně vstoupila.
"Ale copak ty slzičky?" Usmála se vlídně. "Vždyť nejsou vůbec potřeba," přistoupila k dívence a pohladila jí po vláscích.
"Poprala jste se s tím obdivuhodně, slečno Sophie," opatrně si přisedla na postel. "Kde jaká šlechtická dcerka by před vámi musela smeknout."
"Na druhou stranu chápu, že účastnit se takto náročného závodu na vlastní pěst bez předchozích zkušeností musí být velice náročné," a otočila se k váčku, který měla připevněný kolem stříbrného opasku.
Z něho vytáhla titěrnou ampulku, kterou odzátkovala, obsah si opatrně vlila na ukazováček a bez optání potřela Sophii oba spánky. Pak vůni rozemnula mezi prsty a dala dívce přičichnout.
"Uklidňující, viďte?" S vlídným úsměvem na rtech se na Sophii dívala. "Tahle směs vůní bylin vám pomůže usnout, odežene starosti a zanechá jen ty dobré vzpomínky a pocity." Vysvětlovala. "Sama si nedovedu bez této pomoci představit, že bych dokázala přežít ve světě rádoby důležitých lidí." Přičemž nyní odhalila i řádku dokonalých zubů.
"Nebojte, už vás nebudu víc vyčerpávat. Potřebujete si na zítra pořádně odpočinout," ubezpečila Sofinku, že jí nebude narušovat soukromí nepřiměřeně dlouho. "Ale pokud byste jakkoliv strádala, neváhejte mne vyhledat."
"A abych nezapomněla," sáhla ještě do váčku a vtiskla Sofii do dlaně druhou ampulku, "tahle vůně je na osvěžení po ránu."
"Přeji klidnou noc," rozloučila se paní de Travinatis a skoro neodolala nutkání Sofii vtisknout polibek na čelo.

***

Jen co vyšla ze stanu, zastavila se a zahleděla se do oblačného nebe.
"Zahráváš si, Acháto," ozval se mužský hlas ze stínu.
"Nevím, o čem to mluvíš," odpověděla poněkud přiškrceně.
"Moc dobře to víš," a pan Almandi vystoupil ze svého úkrytu.
"Ale," povzdechla si. "Mám to pod kontrolou."
"Tím si nejsem tak jistý."
"Almandi," hlesla odevzdaně.
"Pojď spát."
"To bude nejlepší."

***

Poté, co se poslední účastník odebral na poněkud strohé kutě, tábor utichl. Ale ne na dlouho. Z nebe se spustil vytrvalý déšť, se kterým se na zem snesla i mlha a chlad. Horské počasí si nejspíš nechtělo udělat ostudu, proto i ráno nebe splývalo s kamenitou zemí, těžko odhadovat, kde co začíná a kde končí.

Den 2. část I.

"Dámy a pánové, ctění závodníci," začal pan de Travinatis, jakmile bylo všechno a všichni přichystáni na startu, "počasí nám v tento den příliš nepřeje, avšak já pevně věřím, že se nenecháte zastrašit. Cíl vaší dnešní cesty leží v údolí, kde na vás čeká pohodlnější odpočinek. Pamatujte však, že i cesta je cíl a proto, i když to na první pohled nevypadá vůbec přívětivě, užijte si dnešní část závodu právě kvůli tomu, že se budete muset potýkat s nesnázemi."

A mohlo se vyrazit na další etapu závodu!
Nutno však podoknouti, že horské cestičky byly spíš jen v náznaku viditelné, pod kopyty se drolily a uvolňovaly kaménky a vinuly se, úzké a rozpraskané, po úpatí hory, holá, kamenitá stěna na jedné straně, zatímco na straně druhé prudká strž.
Cesta stoupala až k hřebenu, aby se pak zase spouštěla dolů. Jako na horské dráze.
A počasí, to panuje pochmurné, mlhavé, viditelnost na pár metrů před sebe, za stálého, lezavého mrholení. A kdo má aspoň trochu přehled, může mu v hlavě začít hlodat otázka a co sklaní medvědi a pumy?

Mimo herně:
Tak, jo, den druhý! :3 Proto o něco přitvrdíme!

• Každý si hodí samozřejmě na jezdectví
• V téhle mizerné viditelnosti si ti, kdo nemají ani jeden bod v geografii, hodí 1 kostkou, jestli se neztratili. Musí přehodit nadpoloviční hodnotu (4,5,6)
• Pokud nepřehodí -> hod jezdectví se krátí na polovinu

[Sophie]

Sophie nebyla sto někomu odporovat nebo ucukávat, když ji mladá a krásná dáma pohladila po vlasech. Prakticky tím zapříčinila, že se Sofince skutálely po tvářích další slzy, neboť podobného mateřského přístupu se jí obvykle nedostávalo. Její papá mohl být úžasný sebevíc, ale takové pohlazení zvládla jen ženská ruka. Sophie zavzlykala, popotáhla a utřela slzy. „Já to ale zvládnu.“ Oponovala tvrdohlavě, ačkoliv nikdo netvrdil, že nezvládne.
Když rozdělala ampulku a místností se rozlila uklidňující vůně, Sophii se začalo chtít spát. Jakmile jí obsah lahvičky skončil na spáncích, prakticky to fungovalo jako automatické uspávadlo, taková voňavá pohádka na dobrou noc. Bylo tedy jen dobře, že ji paní Acháta nechala klesnout do peřin a vzdálila se, zanechajíc za sebou další ampulku s pomocí. Ale to dobrou noc jí Sophie už jen polopřítomně zašeptala.

Ráno nebylo hezky. Sophie protáčela v prstech ampulku a váhala, zda si dopřát malé pomoci s vlastním pocitem zoufalství, a nakonec té pomoci využila. Však ji čekal náročný den a paní Acháta to s ní určitě nemyslela zle.
Vyzvedla si Joepa, řádně překontrolovala všechny přezky, když ho nachystala na cestu, a dala mu jablko od snídaně, aby také nabral nějakou energii. A když bylo znovu odstartováno, vydala se na cestu, naprosto neznalá všech jejích úskalí. A že nebylo vidět ani na krok, bylo jen nasnadě, aby koně spíše brzdila v rozletu, než aby ho hnala kupředu vstříc nebezpečí pádu.

Mimo herně:
Jezdectví 2

Sophie hodil/a 2d6 a součet kostek je 5:
3, 2

Geografie 1

Sophie hodil/a 1d6 a součet kostek je 6:
6

[Osskar]

Osskar se probudil tak, jak usnul - s mapou přilepenou k obličeji a maličko oslintanou, takže se mu cestičky a písmenka na jednom místě nehezky rozpila. Nic si z toho ale nedělal, mapu složil a dopřál si po ránu alespoň skromnou snídani, pokud byla nějaká k mání; nechtělo se mu totiž na cestu vyrážet s prázdným žaludkem.
Pak obstaral a zkontroloval koně, pečlivě jej osedlal a nacpal sedlové brašny vším potřebným. A zatímco se venku věnoval Sněhovi, po očku sledoval Sophii. Vypadala, že je v pořádku, i když na tom možná nebyla úplně nejlépe po psychické stránce. Pokud se oba dožijí večera a dorazí v pořádku do cíle, musí jí vyhledat a ujistit se, že je v pořádku.

Po nějaké chvíli se zase všichni ocitli v sedlech a Osskar se protentokrát zababušil do cestovního pláště, protože určitě nebylo nejtepleji a pokud nezačne pršet, minimálně po ránu padala mlha a on nehodlal být mokrý hned v první části trasy.
Na cestu vyrazil rozvážně a koně nikterak nehnal; ono to ani moc nešlo. Horské stezky byly úzké a zrádné, drolily se a klouzaly a táhly se navíc nad prudkými stržemi, v nichž Osskar opravdu nechtěl skončit. A tak bylo Sněhovo tempo sice pomalé, ale celkem jisté. Navíc byla mizerná viditelnost a Osskar si brzy přestal být jistý, že jedou tím správným směrem.

Mimo herně:
Jezdectví 2

Osskar hodil/a 2d6 a součet kostek je 3:
1, 2

Geografie 0

Osskar hodil/a 1d6 a součet kostek je 6:
6

[Scott]

Zatímco postával na startu a opíral se do něj studený vítr, vzpomněl si na slova té blondýnky z předchozího dne. Že se jí nedaří tak dobře jako jemu. Tehdy jí řekl, že závody jsou nevypočitatelné a kdo jednoho dne dojel na stupních vítězů, může ten další skončit poslední. Že důležité je, kdo protne cílovou pásku na konci. Tak nějak se obával, že možná sám sebe zaklel a dneska si to sežere. Ten terén a to počasí. Hrozná kombinace. Možná cítil jisté obavy i o křehčí a mladší účastníky závodu, ale snad pořadatel ví, co dělá.

Prohrábl si vlasy, na kterých jeho čin vůbec nic nezměnil, protože s jejich délkou to jinak prostě nešlo. Co říká Travinatis přitom moc neposlouchal. Nebyl zvědavý na nějaké motivační kecy, uměl si soutěž užít i bez toho, aby mu to někdo dovolil. Pištu pak pobídl do klusu hned, jak to jen šlo. Postávání na jednom místě nebyl moc jeho styl a ani její, ostatně celou dobu pod ním nedočkavě tancovala. Až se bál, aby si neokopala nohy vlastními kopyty. To by byl dost nešťastný způsob, jak vyřadit sebe sama.
Nicméně touze obou dvou, po trošce ranního cvalu nebylo vyhověno. Však pohyb po úzké soutěsce kázal spíše k opatrnosti, než-li rychlosti. A Scott nebyl debil. Měl rád život svůj i svého koně. A tak se zařídil nejen podle toho, že je od pádu do hluboké strže dělí jen kousek, ale také tomu, že se jim u nohou plazí ta hnusná mlha. To že si večer pilně nastudoval mapu se teď a tady jevilo dost směšně. Možná se měl raději zbořit pod obraz, užit si trochu srandy a vyšlo by to úplně nastejno.

Mimo herně:
Jezdectví

Zenn hodil/a 2d6 a součet kostek je 2:
1, 1

Geo haha

Zenn hodil/a 1d6 a součet kostek je 4:
4