Paolův nejistý výraz Bartimeovi na sebedůvěře nijak nepřidával, ale snažil se to nedávat příliš najevo. „Chápu,“ zamumlal a přikývl, i když to moc nechápal, protože se nedokázal vžít do Paolovy kůže. Zato dobře věděl, jak idiotsky a sobecky se zachoval a momentálně se za to tak trochu nenáviděl. Kdyby se držel zpátky, nic takového by se nestalo a on by nic podobného nemusel řešit. Jenže by taky nebyl Paolovi tak blízko, jako předešlé noci.
„Zkusíme to,“ přitakal na prohlášení, že by si mohli povídat a zkusit si rozumět, a věnoval Paolovi drobný a velmi nejistý úsměv. A to už se k nim přihnal Aistan, kterému Bartimeus rozpačitě sdělil, že se pár dní poplaví s nimi, pokud to nebude vadit, a když to bude v jeho silách, pomůže jim s pokladem i prací na lodi. Nebyl námořník, ale magií se dalo zvládnout ledasco.
A tak zřejmě nakonec naložili hory zlata na Bílého barda a Bartimea čekalo ještě pár dní v Paolově společnosti, pár dní, během nichž postupně snad opadala ta nejistota a zmatení, ale rozhodně zůstalo jen u toho povídání a pokusů vzájemně si porozumět. A když nakonec mladý čaroděj seznal, že je čas, aby loď opustil (i když se mu vlastně moc nechtělo), požádal Paola, zda by mu nevěnoval něco, co mu patří... aby ho pak mohl snadno vyhledat. On sám mu věnoval nenápadný kovaný náramek, který nosil kolem zápěstí, aby jej v případě potřeby mohl předhodit Chin s žádostí o vyhledání mladého čaroděje.
Nakonec opustil loď s Paolovým červeným šátkem kolem krku a s trochu klidnějším srdíčkem, ale bylo jasné, že se mu po zrzavém námořníkovi a vlastně celé posádce Bílého barda, s níž strávil několik dní, brzy zasteskne.
„Zkusíme to,“ přitakal na prohlášení, že by si mohli povídat a zkusit si rozumět, a věnoval Paolovi drobný a velmi nejistý úsměv. A to už se k nim přihnal Aistan, kterému Bartimeus rozpačitě sdělil, že se pár dní poplaví s nimi, pokud to nebude vadit, a když to bude v jeho silách, pomůže jim s pokladem i prací na lodi. Nebyl námořník, ale magií se dalo zvládnout ledasco.
A tak zřejmě nakonec naložili hory zlata na Bílého barda a Bartimea čekalo ještě pár dní v Paolově společnosti, pár dní, během nichž postupně snad opadala ta nejistota a zmatení, ale rozhodně zůstalo jen u toho povídání a pokusů vzájemně si porozumět. A když nakonec mladý čaroděj seznal, že je čas, aby loď opustil (i když se mu vlastně moc nechtělo), požádal Paola, zda by mu nevěnoval něco, co mu patří... aby ho pak mohl snadno vyhledat. On sám mu věnoval nenápadný kovaný náramek, který nosil kolem zápěstí, aby jej v případě potřeby mohl předhodit Chin s žádostí o vyhledání mladého čaroděje.
Nakonec opustil loď s Paolovým červeným šátkem kolem krku a s trochu klidnějším srdíčkem, ale bylo jasné, že se mu po zrzavém námořníkovi a vlastně celé posádce Bílého barda, s níž strávil několik dní, brzy zasteskne.
