QUEST: Poupata v rozkvětu - D

Uživatelský avatar
 
Příspěvky: 462
Registrován: 27 črc 2018, 13:01

Re: QUEST: Poupata v rozkvětu

Příspěvek od Valdur » 04 lis 2020, 15:28

Explicitní (18+) obsah | Jedna tragická povídka.. | +
Měl co dělat, když se snažil luštit slova Noréen, pomocí kterým mu odpovídala na jeho otázku, jež znovu kompletně ničí tuto "soukromou" atmosféru mezi ním a Eevie. Když se mu však její slova povedla vyluštit, spadl mu kámen, ne balvan přímo ze srdce. Než se však ještě pustil do díla pekelného, na moment koutkem oka zahlédl, jak se Robb o něco pokouší a následně odešel spolu s jednou dryádou do pryč, do většího soukromí. "Alespoň na chvíli od něho budu mít klid." No, byl však čas se konečně pustit do něčeho, do čemu se mu popravdě nechtělo, však bylo to nevyhnutelné a navíc, když už si dal tu práci s tím překonáním strachu... Eevie ho však předběhla a jakmile otočil hlavu k ní, na rtech ucítil její rty. Byl to menší šok, jelikož ho to vytrhlo kompletně z jeho dosavadních myšlenek, ale již byl připraven a tak se vzpamatoval a konečně se mohl pokusit potěšit podezřele divočejší Eevie. A jelikož zde byl hostem a neznali se, nejdříve si potřeboval opatrně otestovat hranice únosnosti, a tak se pomalu oběma rukami, které se do teď nacházeli na její nohou, pomalu sunuli k trupu, zatím ještě na oblečením, a pak lehce dopředu, přičemž se snažil polibky vášnivě oplácet. V případě že neucítil žádný odpor, přišel čas na zbavování oblečení, které z ní sundal, aby jí spatřil tak, jak se narodila. Svůj hábit sundal taktéž a jakmile byli oba vystaveni v okolí ve své plné kráse všem na očích, přišel čas na hlavní část této hry. Popravdě sám musel uznat, že by litoval, kdyby tento teplý pocit uvnitř jejího těla necítil a svůj strach nepřekonal, avšak to z něho pravděpodobně mluvili jeho přírodní instinkty, které jsou v něm zakořeněné, ať už se mu to líbilo či nikoliv. Nejdříve nechal práci na dryádě, když už se sama od sebe přesunula do této pozice a snažil se jí to oplácet polibky možně po těle v oblasti od její rtů po hrudník. Ne všechno by ale měl nechat na "nebohé" dryádě a tak, pokud proti tomu nic sama neměla a sestry nijak neútočili, se s ní zvedl a lehce položil na trávu, kde převzal zodpovědnost, aby si sama odpočala. Nebylo to špatné, neb by se tomu nejraději vyhnul. Po čase však ale nastal problém, kdy ho dohnala únava, která měla dorazit již dávno před začátkem a tiše čekala, dokud nesplní alespoň část dohody. Skončil celý zpocený a zadýchaný. "Snad jsem ji uspokojil dostatečně.. ale další už nedám.." Lehl si na záda do trávy a zhluboka oddechoval. Zvedl pomalu unaveně ruku do vzduchu, jako kdyby se hlásil. "~Těžké den...moc... únava.. dát chvilka odpočinek.., omlouvám se..~" Jakmile to však dořekl, jeho ruka padla na zem podél jeho těla a víčka očí se mu pomalu zavřela. Co se okolo něho dělo dále, to od té doby, dokud ho někdo případně neprobudil, nevěděl.

Kostky výdrže | +
Mimo herně:
Tělesná konstituce (2)
Valdur hodil/a 2d6 a součet kostek je 3:
1, 2

A podruhé | +
Mimo herně:
Tělesná konstituce (2)
Valdur hodil/a 2d6 a součet kostek je 8:
3, 5
Naposledy upravil Valdur dne 09 lis 2020, 18:42, celkově upraveno 1

Uživatelský avatar
 
Příspěvky: 97
Registrován: 25 dub 2019, 10:36

Re: QUEST: Poupata v rozkvětu

Příspěvek od Robb » 04 lis 2020, 15:40

Explicitní (18+) obsah | | +
Valdur se vyjádřil ve smyslu, že by se na trojku s Norénn a Robbem tak úplně necítí... a žoldák podobný názor naprosto sdílel. A byl rád, že se v tomhle ozval morous jako první. Robb se musel hodně držet, aby mu nezacukaly koutky, když Norénn zaraženě ohradila, že to nemyslela zrovna takhle. Chuděra tmavozelená, no to si vybrala.
A pak byla řada na žoldákovi, aby jim vysvětlil zase svůj názor na podobné... skupinové aktivity. Možná neuměl jejich řeč úplně dokonale, ale dostal se při tom artikulování do ráže, že mít stůl, nejspíš by do něj plácl dlaní, když za něj Calais doplnila ono chybějící slovo. Snad mu nevypadne z paměti, takové slovíčko ve Starší řeči mělo vskutku mnohostranné využití. Takhle jí jen řízně poděkoval a pokračoval dál.
Naštěstí se to u dryád sice setkalo s udivenými pohledy, ale naštěstí už ne s námitkami. Uculil se, když ho Calais vzala za ruku a odváděla ho pryč kamsi za místní vegetaci. Co je tam dál asi čekalo? Pohádka z mechu a kapradí, to rozhodně.
Těch pár vzácných okamžiků kdy ještě mohl, věnoval myšlenkovým pochodům, než převezme vládu úplně jiný orgán než mozek. Podivoval se zpětně tomu, že se proti přítomnosti dalšího muže tak ohradil. Že by v něm spal nějaký zbytek severské upjatosti? Nebo to bylo něčím jiným?
Nejspíš Valdurem. Být tam někdo jiný než ten nemluvný zabiják se sluníčkovou náturou, třeba by byl Robb uvolněnější a zvládl by i nějakou tu společenskou konverzaci. Jak by v podobné situaci jen vypadala? „Já tady šoustám dryádu!“ ozval by se jeden. A z druhé strany paloučku by se ozvalo: „Já taky!“ A dál by se jistě nedostali, neb by je někdo napomenul, že v lese se pokřikovat nemá.
Pravdou bylo, že při sexu byl každý svým způsobem zranitelný. Obnažený, často v pozici, která znemožňovala odpovědět dostatečně pružně na jakýkoliv útok, a pokud to stálo za to, pak jste se z velké části přestali soustředit na okolí.
A Robert tomu druhému nevěřil ani co by se za nehet vešlo. A jeho instinkty nájemného žoldnéře mu jednoduše zabraňovaly, aby se v morousově společnosti cítil natolik pohodlně, aby se takhle dobrovolně vystavil riziku. Ne, když Valdurovi mohlo každým okamžikem rupnout v té jeho vlasaté palici a mohl by ho chtít ohrožovat tím kamenným pižlátkem, kdyby ho měl někde po ruce.
Dál se nejstarší Hawke v úvahách nedostal, protože dorazili i s dryádou na místo určení. A bylo by divné a poněkud zvrhlé, kdyby uvažoval nad druhým mužem v ceremoniální kytli, když před sebou měl to nádherné stvoření, se kterým hodlali co nevidět dělat... místní komunitě prospěšné aktivity.
A Calais vypadala jako někdo, s kým to nebude jen nudná povinnost, ale i zábava. Bez váhání ze sebe shodil halenu. Když téměř opatrně přejížděl po hebké kůži dryády prsty, aby jí pomohl z toho průhledného mála, co na sobě měla, culil se na ni jako na nadílku na Yule.
A když pocit nebezpečí pominul, bylo mu vlastně jedno, kdo na něj kouká, jestli to byly píďalky na listí nebo veverky ve větvích. Nešlo o soutěž krásy, a upřímně, přiznejme si to, nezávislému pozorovateli by ony opakující se pohyby a jejich zvukový doprovod mohly mnohdy připadat i směšné.
Žoldák neřešil ani to, jak při tom musí znít. Nebyl nějaký usmrkaný student z oxenfurtské katedry přírodozpytu, aby to věděl jistě. Umírající wyverna? Zerrikánský tygr!... No jasně, tygr, kterýmu někdo omylem přišlápl ocas jako micce domácí.
Nezáleželo na tom, jak jste přitom vypadali. Nezáleželo na tom, jak jste se ozývali. Hlavní bylo, jak jste se přitom a potom cítili. A metodou pokus a omyl se Robb od poněkud ukvapených počátků postupně dobral k tomu, že si to o to víc užije, když si to užije i ta protistrana. A stačilo si jen trochu všímat, aby jeden zjistil, co je tomu druhému příjemné.
Takže neztrácel příliš čas a dal se do díla. S chutí hladil, zkoumal, laskal... tedy pokud si na něj Calais nakonec taky nesedla jako Eevie na Valdura a nerozkázala mu, ať si toho hračičkování nechá. To pak změnil přístup odpovídajícím způsobem. Buď jak buď, nakonec se výsledek dostavil. Utopil se v modři dryádiných očí, které takhle mezi zelení opravdu připomínaly dvě čiré studánky někde v lese, utopil se v jejím příjemném teple, a nechal se v opojení obojím unést až do samého cíle.
Ta tajemná brokilonská voda musela mít na jeho výdrž blahodárné účinky, protože i po tak náročném dni neupadl okamžitě do spánku podobnému bezvědomí, ale zvládl Calais ještě políbit ručku a poděkovat jí, a po pár minutách na vzpamatování dokázal dokonce i vstát, navléct na sebe kytli, a celé to kolečko zopakovat ještě s Líleou, které se věnoval s podobně soustředěným zaujetím.
Ale tím veškeré rezervy vlastních sil vybral až na dno, už ani kapička nezůstala. Během posledních zbytků vědomí na sebe natáhl tu jejich ceremoniální kytli, zakryl si ústa a dlouze zívl, než rudovlasé dryádě oznámil: „~Říct Norénn... já přijít později~.“ A pak už sebou flákl na měkký polštář zeleně a během pár nádechů spal jako dřevo.
Konstituce poprvé | +
Mimo herně:
Robb hodil/a 2d6 a součet kostek je 6:
2, 4
Konstituce podruhé | +
Mimo herně:
Robb hodil/a 2d6 a součet kostek je 10:
4, 6

Uživatelský avatar
 
Příspěvky: 114
Registrován: 23 říj 2018, 16:03

Re: QUEST: Poupata v rozkvětu

Příspěvek od Nithé » 22 lis 2020, 12:42

Ráno poté

Po tak náročném dni, který si lidští muži v Brokilonu prožili, snad ani nikdo nemohl očekávat, že by splnili svou část dohody najednou. Valdur si ani nedokázal vybavit, jestli se na svá slova dočkal nějaké odpovědi a jen co přivřel oči, usnul vyčerpáním. Když se po bezesné noci konečně probudil, mohl se cítit poněkud zmateně, neboť se rozhodně nenacházel na paloučku u kamenného stolu, ale ležel na měkkém mechu v zákrytu z keřů s obřími listy. A nebyl sám. Na krku jej šimraly tmavozelené vlasy a od zelenomodré kůže, která se jej dotýkala po celé délce těla, sálalo teplo. Když se podíval, kdo to u něj leží, mohl spatřit jasně zelené oči a ostřeji řezanou tvář patřící Tisse. Nespala. Jeden by mohl velice snadno odhadovat, že právě ona, od pohledu ta nejsilnější z představených dryád, jej po včerejším dostaveníčku s Eevie donesla až sem.

Robb se nad ránem z hlubokého spánku probral vedle zrzavé Líley, u které na první pohled nedokázal rozlišit, zda se náhodou nejedná o Nithé. Tolik si byly podobné, až na ty Líleiny dospělejší rysy. Nepochybně se rozhodla vedle něj strávit noc poté, co se jí předchozího večera pověnoval. Nedalo se říci, že by noci v Brokilonu byly i navzdory studenějšímu ročnímu období mrazivé, ovšem přítomnost horkého těla rozhodně ranní pokles teplot značně zpříjemňovala. Lílea pravidelně oddechovala a narozdíl od Robba na sobě neměla nic - jak už to u dryád bývalo. I dnes se Robb probudil s pocitem, že jej někdo pozoruje, a také, že ano. Nórenn číhala opodál, jako divoká šelma. Její tmavá kůže téměř splývala se stíny za ní, jen ty známé, světlé ornamenty ji prozrazovaly.

Explicitní (18+) obsah | | +
Jeden nejspíš nemusel příliš dlouho domýšlet, že Nórenn a Tissa nebyli u svých nápadníků jen tak náhodou. Nehodlaly si nechat ujít svou příležitost právě probuzené muže připravit o nějaký ten kus znovuobnovené energie. Nórenn sice nehodlala vyhánět Líleu a počkala si, až sama odejde, nicméně Tissa, ta nepřipouštěla žádné protesty. Večer toho stejného dne se Nórenn ukázala i u Valdura - však jestli si kdokoliv z nich myslel, že tím bylo hotovo, tak se pořádně zmýlil.

Zelené divoženky je nehodlaly propustit ze svých spárů ještě minimálně několik následujících dní. Vždy když se jedna z nich ukázala u svého vyvoleného muže, bylo celkem dost jasné, že to nebylo jen tak a něco po něm chtěla. Už je však nečekalo žádné dokazování, žádné zkoušky. Prakticky nikdy neusínali a nebudili se sami. Časem zjistili, že každá dryáda má své vlastní preference jak k onomu zapeklitému úkolu přistupovat a čím více spolu byli, tím plynuleji všechno probíhalo. Pro někoho to mohl být ráj, prot někoho noční můra. V každém případě si oba muži zažili něco, co by si nejspíš nezažili kdekoliv jinde na Kontinentě.
Přátelé dryád si od druhého rána žili skoro jako v pohádce. Když neplnili své povinnosti, dryády je zásobovaly kvalitními, ač z drtivé většiny pouze rostlinnými pokrmy. Přinášely jim na ochutnání nejrůznější plody lesa, jahody, které byly větší, šťavnatější a chutnější než jakékoliv, co měli z trhu nebo našli v lese. A také různé druhy ovocí, bobulí, ořechů a hub, které v životě ani neviděli. Dryády jim ochotně ukazovaly zajímavá a krásná místa v lese a Shaan si s nimi sedala do kroužku, aby jim pomohla vylepšovt základy starší mluvy. Z okolí často zněly písně, někdy také spatřili dryády tancovat, vyrábět zbraně, trénovat lukostřelbu a dokonce i ošetřovat rány jedné z jejich mladších sester, která za sebou měla ošklivý pád. Také se vydali podél průzračné, rychlé říčky Ribín až k dechberoucímu vodopádu Ceann Treise.

Za svůj pobyt spatřili řadu divokých zvířat a také zjistili, že dryády nejsou jedinými humanoidními obyvateli Brokilonu. Setkali se s hamadryádou - dryádou, která si vytvořila nesmírně silné pouto s konkrétním stromem a díky tomu dokáže čerpat mnohem více životní energie. Dozvěděli se, že se jedná o jakési přírodní čarodějky Brokionu. Také se jim poštěstilo spatřit dvě najády, neboli rusalky, dryádám podobné vodní nymfy s bledou kůží a blankami mezi prsty. Dozvěděli se, že v Brokilonu v malých počtech přebývají také leprikoni, sylváni, elfové, bůžci a druidi. Brokilon byl jednoduše jako jiný svět, rozličný, a tolik jiný než vše, co muži znali ze severu. Byla to opravdu obohacující zkušenost.

Zatímco Robb byl propuštěn ze svých povinností po čtyřech dnech, Valdura Eevie s Tissou trápily celý týden. Nejspíš to mělo co do činění s efektivitou jejich výkonů. Nakonec mužům bylo povoleno zůstat ještě nějakou dobu v jejich společenství jako hosté, ovšem pokud se pobyt začal blížit ke třem týdnům, bylo jim slušně, však důrazně naznačeno, že už by bylo vhodné odejít. Po splnění svých povinností však byli volní a nemuseli čekat na signál, že jsou mezi dryádami už příliš dlouho.

Oba muži se nakonec vrátili zpátky na sever, tentokrát bez doprovodu Nithé, která se rozhodla ve své domovině před návratem zůstat přes celou zimu. Na cestu dostali sušené plody a pokud si něco sami nasbírali nebo vyrobili, bylo jim povoleno si to vzít s sebou. Dryády se s nimi řádně rozloučily a Shaan je doprovodila až k hranici Brokilonu, kde jim poděkovala a popřála šťastný život.

Neboť... tak už to prostě chodilo. Dostat se jako člověk do Brokilonu a také se dostat živ a zdráv ven, to byla opravdu velká vzácnost. Jenže dostat se do Brokilonu podruhé... s tím nikdo zkrátka nemohl počítat.

Konec


Mimo herně:
Moc vám děkuji, že jste Quest se mnou dotáhli stabilně až do konce! Pokud napíšete ještě závěrečný post, budu moc ráda, nicméně Quest je tímto oficiálně završen. Doufám, že jste si Brokilonské dobrodružství užili a kdybyste měli nějaké poznatky, připomínky, co by se dalo udělat lépe, rozhodně jsem tomu otevřená. Ještě jednou díky!

Poznámka na konec: Quest začal na podzim 1275 a končí tedy nejpozději začátkem zimy 1275/1276 - předtím, než Valdur dostal zakázku v Novigradu. V době ukončení Questu už tedy přičinění Robba i Valdura přineslo své plody:
Potomstvo | +
Eevie se narodila bělovlasá modrooká dryádka, pojmenovaná Luura.
Tissa přivedla na svět černovlasá, zelenooká dvojčátka - pojmenována Vila a Tali.
Dítko Nórenn s tmavozeleou kůží zdědilo po otci hnědé oči. Holčička byla pojmenována Erya.
Druhý potomek Líley, a tedy sestřička Nithé - má krásné a husté hnědé vlasy i hnědá očka. Jmenuje se Rózenn.
Calais porodila modrookou dívenku, Sessile, s jasně zelenou pletí a tmavě hnědými vlasy.

Uživatelský avatar
 
Příspěvky: 97
Registrován: 25 dub 2019, 10:36

Re: QUEST: Poupata v rozkvětu

Příspěvek od Robb » 29 lis 2020, 13:40

Ráno?!
Po výkonech všemožného druhu nemohlo být ani divu, že Robb odpadl a spal bez přerušení až do rána.
Probuzení bylo veskrze příjemné, s hřejivým ženským tělem nalepeným na to jeho, ale jen do chvíle, než otevřel spánkem zalepené oči a zamžoural, kdo že se to uvolil strpět jeho vyčerpané chrápání. A v první chvíli by se v něm krve nedořezal. Netrhnul sebou, ale notně vyvalil oči. Cože?!
Na chvíli zatajil dech, jak si v rozespalé hlavě skládal, jak se sem dostal a co se včera vlastně odehrálo. Nešlo mu do hlavy, kde by se tu najednou vzala Nithé. Na chvíli se mu zkroutil žaludek. Začít si něco s Nithé, to by bylo jako kdyby si něco začal se Sanem. Ta sice také rostla do krásy, ale považoval ji svým způsobem za dceru, a bylo jedno, že šlo o dítě jeho nejlepšího přítele, a že se tentokrát na jeho výrobě nepodílel. Jednoduše si ji v duchu osvojil a bude ji považovat za děvčátko i v době, kdy ji přestane bavit potulování po světě a pořídí si bandu kudrnatých Zerrikánčat. A to samé s Nithé. To... to prostě nešlo.
Včera se setkal s Líleou, připomněl si. S Líleou, ne s Nithé. Včera by si je nespletl ani náhodou. To, jak se starší dryáda nesla, to, s jakou bezprostřední rozhodností si šla za svým... a velmi účinně dokázala zařídit, aby přestal přemýšlet... jednoduše se na nějaké úvahy o podobnosti matek a dcer naprosto nedostalo.
Z Nithé měl naopak pocit, že jde o děvčátko. Nevinné a svým způsobem bezelstné. Těžko říct, kolik jar a zim si mladá dryáda zažila, ale připadalo mu, že kdyby si před ní stáhl kalhoty, zachichotala by se a pak by se ho zeptala, na co to mezi nohama má. Na druhou stranu, soudě podle zvědavosti místní omladiny třeba stačila nějakou tu základní mechaniku odkoukat, takže by na podobné otázky nedošlo.
Chvíli na dryádu šilhal tím nejzazším koutkem oka, protože ji nechtěl probudit tím, že by hýbal hlavou. Trochu ho z toho zabolely oči, ale dokázal si všimnout, že jeho momentální společnice je i přes tu neuvěřitelnou podobnost zralejší, ať už ve tváři, nebo co se křivek týkalo.
Pak si uvědomil, že by měl asi začít znovu dýchat. Pomalu vypustil zadržený dech, aby svým funěním Líleu náhodou neprobudil.
A pak si všiml, že tam nejsou sami. Norénn nejspíš měla možnost zahlédnout to, jak se nafoukl a vypoulil oči, jako přišlápnutá žába, zatímco vnitřně panikařil. No co už... Jen polkl, jako by se v podstatě nic nestalo, usmál se na divoženku splývající se zelení a volnou rukou, kterou neměl ovinutou kolem Líley, na ni mávl a tiše poklepal na hebkou trávu vedle sebe pro případ, že by se Norénn chtěla trochu po ránu zahřát... než se zahřejí navzájem.


Následujících pár dní uběhlo v poklidné rutině. Najíst se, proběhnout se po lese, užít si, vyspat se... vycachtat se a celé to zopakovat.jeden by snad mohl říct, že šlo o ideální relaxaci. Naštěstí to netrvalo zas tak dlouho, aby ho pozornost věnovaná dryádám několikrát denně začala zmáhat.
Měl takový neurčitý pocit provinilosti, že by se měl zajímat o to, co z toho vzejde... Že by psal dopisy? Milá Calais, Norénn, a Líleo? Jak se mají naše holčičky? Už se učí natahovat tětivu a podřezávat krčky raněným nepřátelům? Ne, na to v tu chvíli sobecky nemyslel. Představa, že by jeho snažení mělo přinést plody, nebo že by ty plody jeho slabin dorostly v samostatné bytosti, mu přišla příliš abstraktní. Jednoduše si to nedokázal představit. Jak by měl vědět, že se podařilo? Jak by si k nim měl vypěstovat nějakou vazbu? Vždyť odsud zmizí dřív, než těm náruživým zeleným žínkám začnou růst břicha.
Návštěvy v různou denní a noční dobu ustaly po čtyřech dnech. Robb vyčkával, ale ráno pátého dne už se probudil sám, jak s trochou zklamání zjistil. Netrápil se pro to. Sice podobnou daň za návštěvu Brokilonu platil s lehkostí v srdci a dost si to užíval, a podobné babské společenství mu přišlo celkem sympatické a připomínalo mu druhou domovinu, Zerrikánii, ale žádná ho tady nevzala za srdce tak, aby toužebně vyhlížel příležitost se sem podívat znovu. Zážitek na celý život, ale jednou úplně stačilo.
Zdržel se v Brokilonu ještě další dva, tři dny, aby nabral síly, ale pak už se, přiznejme si to, začal poněkud nudit. Takže se s dryádami srdečně rozloučil a pak už se vydal z lesa ven. Ještě se naposled obrátil směrem k lesu, poslal jim po větru vzdušnou hubičku, než se zamířil vstříc nejbližšímu kerackému městu, kde se s trochou štěstí nalodí na nějakou loď mířící na Sever. Usmíval se při tom a polohlasně si pohvizdoval.
Zelenou, zelenou, tu já mám nejradši...
Rozhodně bude mít na co vzpomínat.

Konec


Mimo herně:
Sygni, ještě jednou moc děkuji za perfektně odvypravěčovaný quest. Doporučuje pět z pěti šviháků zerrikánských. A jestli někdy budeš mít síly, čas a chuť na nějaké nové dobrodružství, bude mi ctí se do něj případně zapojit!

P.S.: Jestli Eithné začne z Robbových dcerušek bolet hlava, ať je královna klidně pošle na Reginaldovu farmu v Broňovicích, nějaké místečko se pro ně jistě najde!

Předchozí

Zpět na Archiv

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 3 návštevníků