Zaklínač RPG

Nevím, co se stalo. V jednu chvíli se vrtám v knihovně a snažím se najít něco na zachování lesku svého obětního, obsidiánového, nože a rázem jsem někde jinde a žeru hlínu. Ani jsem nestihl přemýšlet o tom, že budu pro svého Boha nečistým a už se mi zvedl žaludek. Celou snídani jsem vyzvracel. Zbytek žaludečních slin jsem vyplivl do zvratků. Překulil jsem se, co možná nejdál od té nechutné hromádky a připlazil jsem se k říčce, kam jsem ponořil celý obličej a vypláchl jsem si hlavně pusu. Chvíli jsem ležel jako ryba na souši. Jakmile jsem se trochu vzpamatoval, posadil jsem se a rozhlédl se.
Téměř ihned jsem zjistil, že ve svém neštěstí nejsem sám. A zadoufal jsem, že můj společník se aspoň trochu orientuje v tom, co se právě se to tu děje, protože já z toho moc moudrý nebyl.
„Co se stalo?“
Dusot kopyt jsem ovšem nepřeslechl. A protože bojovník rozhodně nejsem a meč jsem viděl pouze na nakreslené fresce v klášteře, rozhodně jsem se schovat. Nad nějakou iluzí jsem ani nepřemýšlel. Ostatně, ani jsem nevěděl, že v nějaké jsme. Nejsem přece nějaký čárymáryfuk.

Jednu chvíli člověk hledá recepty a já nevím co všechno... no a potom přečte nějakou čarodějnou věc a hned je všechno v pytli, tak se to dá nazvat.
Připadám si, jako kdyby mě někdo přenesl. Chvíli se soustředit na jedno místo a to přejde. Zvládl jsem to bez zvracení v minulosti, zvládnu to i teď. I když jeden odvykne dost snadno, není to věc, kterou si chcete zopakovat.

Nezvýbá mi nic, než se rozhlédnout, kde to vlastně jsem. Chci říct, jsme, ten divnej kluk je tady taky. Není to tady zas tak špatné, ale viděl jsem krásnější místa, to je pravda.
"Vypadám snad, jako čaroděj? Přeneslo nás to, proklelo, je to iluze, nebo jsme mrtví, hoď si kostkou a to považuj za svoji odpověď." Místo otázky, co se stalo by si měl pokládat, jak se vrátit zpátky. Pokud tedy nejsme mrtví, což... mrtvě se necitím. Můj podivný společník se ale dal na útěk při zvuku kopyt a... nuže já jsem jen jeden zaklínač. Rozeběhnu se za ním, ať už utíká kamkoli. Možná ho budu potřebovat... třeba mu podseknu nohy, kdyby nás něco honilo a zachráním si život.

Doběhnout ke stromu a opřít se na chvíli. To bylo to jediné, co jsem měl momentálně na mysli. Hlavně se vyhnout čemukoli, co by se mě pokusilo zabít. Toho prcka, ať klidně sundají. Nakonec jsem ho nějak ztratil z dohledu. Buďto běžel dál do lesa, nebo někde zakopl a rozbil si hlavu, těžko říct, je mi to jedno.

Setřu z kalhot a rukou bahno, které mě tíží a rozhlédnu se kudy kam. Moc na výběr tady není. A ty houby rozhodně nejsou v pořádku. Možná je to opravdu iluze, protože se mrtvý necítím. Dojdu k té parádě a na chvíli se zamyslím. Rozpadá se to tady... nikdo to neudržuje, tak se to rozpadá. Napadně mě, jako první, ale jak znám lidi, tak to možná ani není tento důvod. Někteří čarodějové jsou prostě šílení a třeba se mu to takhle líbilo víc. Třeba se ale budou hodit. Otevřu malou brašnu, co mi visí zboku na opasku a několik hub do ní schovám. Když bude hlad, tak to risknu.

O chvíli později po cestičce narazím na nějakou starou boudu... někdo by řekl chatka, ale to by musela být v lepším stavu. Ale vybírat si moc nemůžu a i když mám rád déšť a horší počací, nerad se promenáduju venku. A kdo ví, co si tady ten čaroděj vymyslel dalšího. Tasím ze zad stříbrný meč, protože ty ocelové jsou mi tady k ničemu... možná jako závaží. Tady je vše iluze, takže stříbro i na lidi.
Chatku prvně opatrně zčásti obejdu a zkusím nahlédnout do oken, než se rozhodnu dojít ke dveřím a třeba i zkusíme zaťukat, než vejdu.

Dobrá, bouřku tady asi přečkám. Tedy čistě teoreticky. Je to iluze... možná kapesní dimenze, jak tomu říkali mágové, co si vzpomínám. Tady se hraje podle jiných pravidel. Může trvat i týden, měsíc a tak dlouho tady čekat nechci.

Oheň svíčky značil, že tady někdo byl. Pravděpodobně, opět... nemuselo tomu tak být. Volnou rukou se chopím svíčky, abych lépe viděl a jdu se rozhlédnout po době. Ze zásob téhle chatrče by se dala namýchat slušná dávka lektvarů, i když by potom možná zmizely. Riskovat svůj čas a úsilí jen, abych skončil s trochou pálenky v lahcičkách rozhodně nebudu.

Při zvuku otevírajících se dveří se instinktivně otočím s přípraveným mečem. A upřímně řečeno, ta holka mě vyděsila víc, než kdyby tam stála striga, upír, nebo cokoli jiného. Aniž bych ji spustil z očí, položím svíčku někam, kde nebude zavazet, klidně i na zem a meč otočím v dlani čepelí dolů, abych nevypadal tak nebezpečně, špičku opatrně opřu o zem, ale meč pořád držím v ruce, aby se netupil. Tohle je přesně jedna z těch chvil, kdy si přeju mít stříbrný řetěz. Dá se s ním mlátit na dálku, třeba ho hodit, ale také obmotat kolem pěsti a příšeru umlátit postaru... tedy jen některé. To bych meč mohl úplně schovat a spolehnout se na stříbro řetězu, ale ten já nemám a nejsem blázen tady schovávat meč, i ona je možná iluze a v tom případě není člověk.

"Ztratil jsem se. Tady jsem se chtěl schovat před bouřkou. Zkoušel jsem klepat." Pokusím se říct, jak jen mile umím. Stejně to není moc extra. "Co je tohle za místo? Nemyslím dům." Dodám o chvíli později, ale stále čekám, že se mě pokusí o vteřinu později rozsápat.