Zaklínač RPG

Rozsah a tempo: volné tempo - 1 až 2 posty týdně, podle aktivity může trvat měsíc nebo i dva

Počet hráčů: +-3 (hlašte se SZ - Elaine, Cyrriel, Arleight?,Leto,...)

Odměna: 8-10 bodů

Obtížnost a limity: Určen pro ty, kterým nevadí trochu detektivní práce, mají bystré smysly či výmluvné jednání. Náročnost se bude odvíjet od toho, kdo se na quest přihlásí.

Start a konec Questu: Začátek 22.4., konec zhruba po měsíci nebo dvou dle aktivity.

Dámy a pánové! Vítejte na tradičních závodech na počest lady Aveline de Broch!
Je jedno, jak jste se ocitli mezi diváky, jestli jste sem doprovázeli své přátele, přečetli si městskou vývěsku nebo jste byli osobně pozváni, protože vám to vaše postavení zaručuje. Kdo by si takové závody nechal ujít? Baron Dominic de Broch je známý svou láskou ke koním, sázkám a závodění, stejně tak ke své manželce a dcerám, které se závodů účastní po jeho boku.

Baron Dominic de Broch Je o něm všeobecně známo, že své bohatství získal sázením v koňských závodech a i samotným závoděním, dokud toho na žádost své ženy nenechal. Nikdo přesně neví, odkud se vzal, ale mnozí tvrdí, že jméno si získal teprve až po svatbě s temerijskou šlechtičnou. Proslýchá se, že je výborný šermíř a oplývá velkou silou v pažích. Je to člověk, který nezřídka při svých vyjížďkách okolo panství navštěvuje vesnické hospody, aby popil s obyčejnými lidmi. A někdy jim i pomohl zorat pole.

Lady Aveline de Broch Půvabná a elegantní dáma ve středních letech, která vedle svých dcer vypadá skoro jako jejich sestra. Svého manžela podporuje ve všech jeho aktivitách a je mu zcela oddaná.

Brieana de Broch Starší z baronových dcer, půvabná a tajuplná, mnozí tvrdí, že je celá matka. Se svým otcem mívá poslední dobou rozbroje, ale možná je to jen šeptanda drzého služebnictva.

Agneis de Broch Mladší z baronových dcer, neméně půvabná, ale na rozdíl od své sestry víc otevřená okolnímu světu a ochotná podat pomocnou ruku. Víc než s matkou si rozumí s otcem a tráví s ním víc času než vysedáváním u vyšívání za zvuků ženského tlachání.

Ilrahel Baronův elfí sluha, kterého bůhvíproč skoro nikdo nemá rád.

Ať už jste to plánovali týdny dopředu nebo to bylo spontánní rozhodnutí, vaše kroky vás dnes donesly na panství nedaleko Vizimy. Baron Dominic de Broch zde totiž pořádá již tradiční koňské závody na počest své ženy, ve kterých se točí nemalé peníze.
Mezi přihlížejícími té velké podívané se nachází kde kdo a mnozí doufají, že jim štěstí bude přát, když si vsadí na správného koně. Tak jako tak se mezi diváky nesou různé zvěsti o tom, který kůň má nakročeno k vítězství v hlavním závodě nejblíže, a velmi často se jeho vlastnictví přisuzuje právě baronovi. I ten sám si prý vsadil nemalou částku na svého vlastního koně, takže nejde jen o nějaké dohady. Vsadíte si i vy?
Kdo nepřišel za sázkami, ten může jistě obdivovat róby a kabátce vznešených dam a pánů, kterých tu není zrovna poskrovnu, a někde mezi nimi mohou ti šťastnější zahlédnout i samotnou Lady Aveline, na jejíž počest se závod pořádá, či její půvabné dcery. Baron ve chvílích, kdy se žádný závod neběží, obvykle vysedává v hovoru s kýmkoliv, kdo si k němu najde cestu, a nešetří smíchem (a pravděpodobně ani výhružkami, pokud za ním přijde někdo se záležitostí, která mu hne žlučí). Za drobný peníz si zde může každý zakoupit nějaké občerstvení, pokud nemá to štěstí, aby seděl na hlavní tribuně mezi důležitými hosty. Tam totiž sloužící roznášejí jídlo i víno zdarma, aby dokázali všem okolo, že baron není z chudého kraje. A že by na tom baronovi tak záleželo? Ani ne, od přemýšlení má totiž svoji ženu.

Začínáme zlehka hezky úvodem, který je zcela ve vaší vlastní režii. Kdo má body v informovanosti, může si hodit kostkami, a třeba se něco zajímavého dozví skrz SZ.

Cyrriel se snažil být všude, kde se něco dělo, takže nebylo divu, že se ocitl i na panství nedaleko Vizimy, kde se měly pořádat koňské závody, v nichž šlo nepochybně o celkem velké peníze. Půlelf tu ale nebyl proto, aby něco sázel a prohrával, nýbrž proto, aby napínal uši a třeba se mu povedlo zaslechnout něco zajímavého. Však právě na takových akcích a akcích jim podobných mohlo cvičené ucho špehovo zaslechnout ledasco - probíraly se tu nejen sňatky, nejen peníze, ale také politika. A to všechno Cyrriela zajímalo.
A tak se tu prostě jen ochomýtal kolem, nenápadně poslouchal, sem tam někomu ukradl z mísy slaďoučké hrozny, když se namanula příležitost, a aby ho náhodou později neoznačili za zloděje, nakonec si koupil i nějaké to drobné občerstvení. Tu a tam někoho pozdravil, zeptal se ho na jeho názor na koně, jež měli závodit, a zase zamířil o kus dál.
Zkrátka a dobře - prostě se poflakoval, pozoroval, co se kde děje, a poslouchal, co se kde šustne. To mu ostatně šlo úplně nejlépe.

Mimo herně:
Informovanost 3

Cyrriel hodil/a 3d6 a součet kostek je 18:
6, 6, 6

Koňské závody. Po všem tom pochmurném vývoji v Oxenfurtu, a ostatně i ve světě okolo bylo moc příjemné na okamžik vypadnout z rytmu všedního života, a nechat se unést elegancí běžících koní a napětím při sázkách, zda ten nebo onen oř vyhraje.
Elaine sem ovšem nezamířila ani tak kvůli koním, jako kvůli osobnímu pozvání od lady Aveline. Se šlechtičnou a jednou z jejích dcer se potkala náhodou při jakési společenské události… měla ji ráda, a upřímně řečeno, obdivovala ji. Její důstojnou a vnitřní sílu… kdyby ovládala Moc, byla by z ní ohromná čarodějka… ale to by nemohla mít to, co má teď… podobnou rodinu. Krásnou rodinu.
Na tribuně sice nebylo zase tolik lidí, ale dost na to, aby hostitelku i její rodinu zaměstnávali… takže se Elaine stačila jen přivítat, spěšně s nimi s úsměvem prohodit pár slov… na nějaké delší promluvy si bude muset počkat na pozdější čas, až ruch kolem rodiny trochu opadne.
Zatím tedy posrkávala cidarské bílé a sledovala dostihy, popřípadě se občas zapojila do nějaké krátké společenské konverzace o všem a o ničem, ale spíše naslouchala řečem, co se na tribuně vedly.

Mimo herně:
Informovanost

Elaine hodil/a 1d6 a součet kostek je 1:
1

Po Redanii to byla docela příjemná změna. I když se o obyvatelích Temerie tvrdilo, že jsou xenofobní, rozhodně se to nevztahovalo na čaroděje, nebo spíše čarodějky. Přeci jen, Thanedd a akademie se nacházeli právě tam. (V současné době skoro nebezpečně blízko hranicím s Redanií… kdo ví, kdy Radovidovi přeskočí a vytáhne proti nim s vojskem.)
Ale tady jí upálení rozhodně nehrozilo, takže si mohla dovolit trochu… jak tomu minstrelové říkali… čarodějné extravagance? Nanejvýš ji propalovaly nelibými pohledy některé z urozených dam na tribuně… ale z toho popáleniny, ani újma na zdraví opravdu nehrozily. Po období vynucené nenápadnosti a skrývání to možná trochu přehnala, ale její šaty tady na tribuně rozhodně nepatřily mezi ty nejokázalejší, ani ty nejodvážnější.
Ten střih se jmenoval Sheenaz, na počest půvabné ženy knížete Aglovala z Bremervoordu, a svou siluetou opravdu trochu připomínal ocas mořské panny. Elegantní, působivá záležitost, ale naprosto se nehodil k jakýmkoliv náročnějším fyzickým aktivitám krom postávání, důstojně pomalé, plavné chůze, nebo posedávání. Na dostihy ideální, tam se přeci jen nic víc neočekávalo.
Když to porovnala s modely, ke kterým se občas odvažovaly některé jiné čarodějky, nebo v podstatě i místní urozené dámy tady na tribuně, by se dal považovat v podstatě za provokativní, ale vcelku cudný. Výšivka na živůtku připomínající korál se sice rozestupovala, a z dálky vytvářela dojem, že úzký výstřih sahá až kamsi k pasu, ale v mezeře neukazovala holou kůži, kryla ji světlá, jemná látka pečlivě zvolená tak, aby splývala s odstínem její pleti. Ta sahala až kamsi ke klíční kosti, aby poskytla oporu výšivce, která se nad prsy větvila, aby obepjala její ramena a tam přešla v průsvitné krajkové rukávy. Co postrádaly šaty na dekoltu, to však vynahrazovala vykrojená záda.
A také dosahovaly kýženého efektu. Bylo uklidňující vědět, že ještě pořád neztratila schopnost elegantně proplouvat společností, dělat dojem, ale zůstat blaženě nedotčená pohledy, které k ní někteří vysílali. Měla trochu starost, po jistých událostech v Oxenfurtu, ale jak se zdálo, tak vyvádění z míry bylo pouze specialitou jistého nilfgaardského zaklínače, který se teď nejspíš nacházel někde stovky mil daleko.
Škoda. Byla by docela zvědavá, jak by se tvářil a reagoval, kdyby ji viděl takhle. A ještě víc by ji zajímalo, jak by reagoval na praktickou ukázku jednoho skrytého vylepšení. Při té myšlence se neubránila potutelnému úsměvu, byla si jistá, že jí trochu zrůžověly tváře.
Pod jedním ze záhybů propracované výšivky na sukni se totiž skrývalo očko stuhy, která byla umně propletená po straně tak, aby nebyla vidět a držela látku u sebe. Bude stačit jedno silnější potáhnutí vzhůru a sukně najednou získá na straně rozparek až kamsi do půli stehna.
Samozřejmě, že ho do šatů nenechala všít pro to, aby ho ve společnosti předváděla jako cirkusový kousek, nebo jím testovala něčí sebeovládání… ale čistě prakticky. Po událostech v Oxenfurtu… a všemu, co následovalo… se chtěla pojistit. Kdo bývá připraven, nebývá překvapen… a Elaine se toho hesla držela s urputností pravého stratéga. Rozparek znamenal větší volnost pohybu, možnost utéct nebo bojovat… ale spíš utéct, pokud by bylo potřeba.

Ale to tady snad nehrozilo. Takže dál popíjela víno, usmívala se a užívala si okamžiku.

Arleight dostal nesmírnou chuť se podívat, jak vypadají takové nefalšované, koňské závody měl štěstí - jeden páprda totiž zrovna takové závody pořádal a tak se rozhodl tam opravdu jít, podívat se copak se tam děje a jak to vlastně vypadá. Nemohl říct, že by měl koně nejradši, ale byla to majestátní zvířata a tak nedostal jinou možnost, než je sem tam obdivovat, když byli znamenitě vycvičení.
Musel uznat, že i na tribunách je mnoho dívek které byly přímo znamenitě oblečené, nedostal jinou možnost, než chvilinku civět na jiné výstavní kousky, které na těchto závodech byly. Třeba jedno děvče, jehož šaty byly natolik znamenitě zpracované, že z ní dělali kompletně jiného člověka. Nadlidsky krásná, možná to byla čarodějka? Nedovolil si tipovat a došlo mu, že neměl nejspíš v té společnosti co pohledávat. On, proslulý lapka, který vypadal jako pirát a dostatečně mlád na to aby vypadal i jako pískle. Odfrkl si a podíval se na koně, ti v něm nevyvolávali takovou touhu a špatné vzpomínky. Koně byly koně, nic co by mu připomínalo nepříjemnou minulost.
Pokud šlo o sázky - samozřejmě, že si Arleight vsadil na koně, který se mu nejvíce zamlouval. Byl to vraník, který mu připomínal jeho osobu a proto vložil velké naděje v toho nádherného, temně černého koně.
Sám došel na závody jako ostatně vždy velice slušně oblečen. Až na klapku přes oko, která mu dodávala jisté nebezpečí, které kolem něho bylo tak nějak stále. Nebezpečí a tajemnost, to byl Arleight. A taky nádherné kožené oblečení pro všechny případy. Vypadal k sežrání, pokud měl člověk rád k večeři noční oblohu, jeho oblíbená barva totiž byla jednoznačně temně modrá a černá a tak přišel v kombinaci černé kůže a královsky modrých látek. Zívl si, neboť až na tu sázku tu zatím byla vcelku nuda.

Z tribun i okolo nich bylo možné sledovat úvodní závody, které se s tím hlavním nedaly vůbec srovnávat, protože v nich závodil kdekdo pro drobky slávy z baronova talíře. Někdo dokonce i jen kvůli tomu, že se s někým vsadil, někdo další proto, že k tomu byl donucen okolnostmi. Na takové závody se ani neplatilo zápisné, stačilo jen mít koně nebo si ho někde sehnat, a zkusit to tedy mohl každý. Kromě velkého okruhu se tu nacházel ještě jeden menší, kde se proháněli roztomilí poníci s dětmi na hřbetech, které dostávaly za své vítězství koláček a drobnou minci do kapsičky. Mezi chlapci se tu a tam motala i děvčátka, ale na hřbet poníka se odvážila jen málokterá.
A zatímco jiné děti se bavily, mezi diváky se proplétal malý chlapec v umolousaném oblečení a se slámou ve vlasech. Očima jakoby někoho hledal a nenacházel, ne všichni se mu zřejmě zamlouvali. Po chvilce ale narazil na elfa, kterého si změřil od hlavy až po paty, načež ho spěšně zatahal za rukáv. „Pane elf! Potřebujeme vás ve stájích! To je tutam!“ ukázal mu na budovu opodál. „Stalo se něco strašlivého, musíte nám pomoct!“ To už ale šeptal a rozhlížel se okolo sebe, aby ho náhodou někdo nepovolaný nezaslechl. Pak nechal cvelfa jeho vlastnímu rozhodnutí a šel hledat někoho dalšího. Ilrahel mu přece řekl, že potřebují hodně moc pomoci! Jako další oběť si v davu vyhmátl takového děs nahájejícího muže s páskou přes oko. „Žjóva, pane, vy budete určitě drsňák,“ konstatoval a zůstal na tu pásku zírat s bradou skoro na zemi. „Vy nám to určitě vyřešíte! Stalo se něco strašně špatnýho ve stájích, tam!“ ukázal na budovu stájí a zatvářil se vážně. Smrtelně vážně. „Taky budu mít jednou takovou pásku přes oko.“ Vydechl zasněně, ale pak už zase metal dál. Někde po cestě dost možná narazil i na dalšího drsňáka, kterého se skoro bál oslovit, ale nakonec mu sdělil něco podobného jako kolegům a nechal jen na něm, jestli ho přemůže zvědavost nebo nutkání pomoci bližnímu svému. Jako poslední si vybral slečnu v krásných šatech. Vlastně si ji vybral jen proto, že o ty její šaty zakopl a nabil si frňák. „Madam, já se vomluvuju, já děsně spěchám! Ve stájím se něco stalo a baron nás strašně moc zamorduje, když se to roznese, že mu to neřeknete, já bych byl nerad zamordýrovanej.“ zafňukal a tiskl si prsty nos, zatímco šupajdil zpátky ke stájím zjistit, jestli se někdo na jeho prosby chytil. A jestli ne, určitě mu hrozil výprask!

Na ty, kdo se rozhodli přiložit ruku k dílu, nečekala žádná léčka, ale něco mnohem horšího.* Po stájích nervózně pochodoval tmavovlasý elf s růžovou čelenkou ve vlasech a starorůžovým kabátcem na těle. Když skupinku dobrodruhů uviděl, přicupital k nim blíž, úděs a slzy v očích. „Vzácní hosté! Tak ten holomek vás našel, no to je dobře, moc dobře!“ rozpřáhl ruce ve vítajícím gestu. „Jsem to ale nezdvořák, no... Vítejte v baronových stájích!“ Ukázal tak nějak za sebe v gestech, která působila neskutečně ladně a půvabně. Pak se pohledem zasekl na Cyrrim. „A kdo je tento dobře vypadající mladý muž?“ Zavlnil na něj obočím a nastavil packu k políbení. „Ilrahel. Správce baronových stájí.“

* Pro lepší představu si před následujícími řádky doporučuji pustit toto.

Za tu chvíli, co se Cyrriel potloukal kolem závodiště, toho stihl vypozorovat a zaslechnout celkem dost - alespoň tolik, aby mohl být sám se sebou spokojený. Dokonce, když se přimotal prakticky pod jednu z tribun, se mu povedlo zjistit, jaké spodní prádlo má lady Brieanna, s čímž by v blízké budoucnost moc rád pracoval, ale pochyboval, že se mu poštěstí. Ostatně to, co o ní zaslechl, něco takového dokonale vylučovalo.
Cyrri zrovna chroupal jablko, které ukradl z podnosu některého ze sluhů, co se ochomýtali kolem, když ho oslovil malý kluk. Pane elf? Já ti dám takovýho elfa, ty malej usmrkanče, že na to do smrti nezapomeneš, pomyslel si s úšklebkem. Ale pořád bylo lepší, že ho označil za elfa, než půlelfa, protože v takovém případě by se k němu dost možná obrátil nejeden pohrdavý, znechucený pohled. „Mě? Ve stájích? Co blázníš, kluku?“ vytrhl mu rukáv ze sevření. „K čemu by mě tam asi tak bylo třeba?“ celkem oprávněně nechápal. Ale zřejmě než se dočkal odpovědi, byl kluk asi zase ten tam.
A Cyrriel byl prevít zvědavý, takže mu to pochopitelně nedalo a vyrazil ke stájím. Možná, že kdyby věděl, co ho tam čeká, vyhnul by se jim obloukem.

O Cyrrim bylo všeobecně známo, že málokdy zvládne být zticha, nic nekomentovat a stát naprosto v klidu na jednom místě po dobu delší, než je deset vteřin, ale když vešel do stájí a uviděl toho tvora, přesně to udělal - konsternovaně zůstal stát na místě a ještě konsternovaněji se na tmavovlasého elfa v růžovém zadíval.
Cyrriel už viděl ledasco, nejrůznější podivíny a úchylky, ale něco takového ještě ne. A dokonale mu to vzalo vítr z plachet... a že Cyrriho máloco dokázalo uvést do stavu, v němž se právě nacházel.
I když elf víceméně mluvil k němu, nedokázal mu jakkoliv odpovědět, jakkoliv zareagovat, i kdyby se měl jen maličko pohnout. Prostě tam stál jako solný sloup (jako Ranger), valil oči a nevěřil. „C-Cyrri. Cyrriel,“ vymáčkl ze sebe, ale na víc se nezmohl, a rozhodně se neměl k tomu, aby elfovi líbal ruku. No a že jsou ve stájích i další lidé? Těch si Cyrriel doposud nedokázal všimnout, navzdory tomu, že si jinak všímal všeho a všech - Ilrahel totiž v jeho hlavě způsobil rozsáhlý výbuch, po němž nezbylo nic, než na popel spálená planina, prosta veškerých myšlenek a úvah. Ani ho nenapadlo, že by se měl zeptat, co se stalo tak strašného.

Málem na sebe vylila skleničku s vínem, když jí někdo přišlápl neopatrně šaty, ale ve chvíli, kdy se otočila, aby zjistila, co se stalo, donutilo ji to pousmát se a pak trochu překvapeně povytáhnout obočí při chlapcově upřímné zpovědi.
Ve stájích se něco stalo… asi by to neměla nechat jen tak. Rozhodně by měla minimálně alespoň zjistit, co se děje. Alespoň tolik svému vnitřnímu klidu a Aveline s rodinou dlužila.
„Ale ne tak moc, abychom se na to nemohli podívat, hm?“ usmála se na kluka a chytila ho za ruce, aby se mohla podívat na jeho poškrábané dlaně. „Jen to trochu pofoukáme, zamordýrování určitě chvíli počká.“
Vyléčit něco takového byla otázka chviličky. Okatě dlaně pofoukala a zároveň vyslala magii k nosu a dlaním.

Mimo herně:
Tak schválně, asi to nebude potřeba, ale chci to prubnout Magie (4) + léčení (2)

Elaine hodil/a 6d6 a součet kostek je 26:
6, 5, 5, 1, 6, 3

„A teď mě veď.“
Pustila ho a nechala se vést do stájí. Ať už čekala cokoliv, tak tohle rozhodně ne. Jako urozená dáma by měla nabízet ruku k políbení ona, ale… v tomhle případě se zdálo, že místní správce bude mít mnohem dámičkovštější vystupování než ona. A vzácných hostů se sešla… inu, zajímavá skupina. Takže se jen neutrálně aristokraticky usmívala a čekala, co dalšího na ně vybalí, kromě zjevné náklonnosti k mladým mužům s pravděpodobně částečně elfským rodokmenem.
Nil admirari, ničemu se nedivit, vybavil se jí nápis na kartuši jedné fakulty na univerzitě v Oxenfurtu. Nil admirari znělo jako dobrá rada pro všechno, co se bude dít dál.

Arlleight si všiml kloučka, který se ochomýtal kolem téměř okamžitě. Nechápal, co se s ním děje, protože normálně k němu lidi nešli jen tak z popudu říct, že má hustou pásku přes oko. Normálně se mu lidé vyhýbali. Ale tohle bylo hloupé a upřímné dítě a on se mu nemohl snad ani jinak, než pousmát.
"Já si jen přeju, že tě nic takového, abys ji musel nosit, nepotká," řekl nezaujatě i když byl z malého kloučka paf a kdyby se sám měl rozhodovat, tak si ho nechá a vezme ho do jejich spolku. Nepřipomínal mu sice nikoho, koho kdy ve svém úmorném životě viděl, ale možná proto se mu líbil, takové malé třeštiprdlo. Skoro ho to donutilo se tajemně usmát. Kdyby byl malý jako on, asi by si taky přál projet se na poníkovi opodál, tenhle mu ale přišel, že má až moc tvrdý režim na to, aby něco takového mohl udělat.
Arleight kluka ještě po cestě odchytil a ostentativně mu sdělil, že se jdou povozit na poníkách a že je mu absolutně jedno, co si o tom jeho pán bude myslet, ale že si to tu musí užít aspoň trošku, než aby tu běhal kolem a možná si to oko vypíchnul prostě jen náhodou. Takže vzal kluka na poníky, bylo-li to nutné, tak ho tam i odnesl na rukou, Arleight zkrátka rád dělal lidem co dělali takovéhle hnusy malým dětem, problémy. Sám žvejkal opodál stéblo trávy a pokud šlo o nějakého pána v růžovém kabátci, který nejspíš byl vevnitř? Koho to zajímalo, že? Ted tu byli poníci a kluk, který ho zajímal asi víc, než celý závod. Bylo to dítě, sám si přál být dítětem alespoń chvíli svého života, ale život mu nepřál.
Pak se ale opravdu vrátil i s klukem zpět do stájí a uviděl tam toho elfa v kabátci cukrovat po tom druhém elfovi, jen se pobaveně opřel o stěnu a potutelně se tomu usmíval. Arleight si neodpustil poznámku "S vámi jsou ty stáje o poznání teplejší," odfrkl si když je takhle viděl krapet výsměšně. Růžová? Nemohl si vybrat horší barvu? "Možná proto se tu objevil problém," poznamenal pobaveně ale už si odpustil další poznámky zatímco se ztěžka nadechl a oddechl. Tohle bude ještě zajímavý den.

Leto se šel spíše podívat na koně, než si vsadit. Ty koně neznal, nemělo cenu sázet na náhodu, nebo na kurz, až moc nejasností na to, aby dobrovolně přišel o peníze. Je to sport a tak to on bral, podívat se, možná fandit... kdo ví.
Nakonec to tady na severu nebylo tak špatné, nebo sem Nilfgaard za tu chvíli zvládl zanést dost kultury. Na druhou stranu Ban Ard byl poměrně civilizovaný, takže... jasně, nebudeme soudit... všichni tady nejsou barbaři... někteří jsou... vice než pohlední. Ale on tady nebyl od toho, aby se líbil damám na tribunách... nebo ony jemu, tohle byla jen zastávka v cestě na sever... na druhou stranu. Jeden den sem, nebo tam... aspoň zapomene na tu dlouhou cestu sem. Ale do konce večera času dost... dokonce do konce závodů byla ještě spousta času.

Zdejší hostitelé byli dosti moudří, aby pozvali člena Kupeckého cechu a Loc Grimu, Leto si nestěžoval... ostatně, kde bylo víno zdarma byl velmi rád. A toto bylo dobré víno, lahodilo jeho jazyku i čichu, dokonce i barvu mělo krásnou, co více si přát. V černé róbě prošívanou stříbrem bylo zatím poměrně dobře, žlutý plášť měl hozený přes levou ruku, kterou odpočíval na jílci meče a pravou rukou v ocelové rukavici držel něžně číši vína, jako ručku dámy. Snažil se ignorovat ostatní hosty a hledět si svého, pokud by někdo měl potřebu s ním mluvit, rozhodně by nebyl tak neslušný, aby odmítl, ale klid byl klid.

Nakonec k němu doběhl, takový malý smrad a cosi blekotal. Leto se zamyslel, co vlastně chtěl, když už byl pryč. Nejprve pokynul poskokovi, aby mu dolil víno a opět smočil své rty v lahodné tekutině. Ale proč ne... Zakroutil hlavou a pomalu vyrazil ke stájím. Pokud ho chce někdo zamordovat, nepodaří se mu to a pokud potřebují pomoc? Ať si připraví odměnu, čaroděj nikdy nedělá nic zadarmo.

Jak se ukázalo, nebyl sám, koho ten prcek sehnal. Něco jako poloelfí odpadek, nebo jen prostě elfí kripl? Tebe měla matka raději polknout. Nevypadal nejhůře, ale nebyl čisté rasy a tedy čaroději podřadný.
Zato elf, který je vítal vypadal... přinejmenším podivně. Rozohdně se mu ten první líbil a... Leto by nad Ilrahelovou nabídkou možná zauvažoval, ale teď tady museli něco řešit. Jo... to víme, že jsme ve stajích.
Měl chvíli na to si prohlédnout ty ostatní. Dáma v dobrých letech, krásných šatech... možná ji zahlédl na tribuně, vlastně asi ano... aspoň tady nebyl jen se samými trhany. Pokud na něj pohlédla, mile se usmál. Bylo to vše, jen ne milé... bylo mu to jedno, ale musel o sobě vytvářet orbázek, nikdy nevěděl, kdy se mu to bude hodit.
Poslední člen si neodpustil poznámku a Leto jen pobaveně kývl a podíval se stranou. Měl docela pravdu. Bylo zde poměrně "teplo", ale nic co by si čaroděj za ty roky nevyzkoušel. Jinak.... páska přes oko? To už je poloviční kripl... jinak mohl vypadat vcelku dobře. Ale... dvě oči jsou dvě oči.
Leto si odkašlal a podíval se na elfa, kvůli kterému zde byl. "Sbližovat se můžeme jindy... proč jsme tady?" Zeptal se v doprovodu s tázavým pohledem a opět se lapil vína.

Mimo herně:
Jestli je pozdě, jsem s tím ok, jinak... :D
Informovanost 1

Leto hodil/a 1d6 a součet kostek je 4:
4