Zaklínač RPG

Rozsah a tempo: 1-2 příspěvky za týden (ideálně post od vypravěče každou středu a neděli večer), dle možností hráčů 1-2 měsíce

Počet hráčů: 3-4, hlásit se předem SZ nebo na discordu Reginaldovi (Damjan, Elaine, Silas, Rokytka)

Odměna: 8-12 dle vývoje děje a aktivity

Obtížnost a limity: Bez omezení povolání. Quest bude společenského a detektivního rázu, spíš náročnější na myšlení hráčů než na schopnosti postav, případné potíže a jejich charakter budou zváženy dle toho, jaké postavy se přihlásí.

Start a konec Questu: začátek 16.9., konec ideálně do 31.10.


• Andreas, hrabě de Montyliet
Muž v nejlepších letech se světlými, vlnitými vlasy a modrýma očima. Jeho tvář sice brázdí vrásky, ale pořád se dá považovat za velmi pohledného muže, co zraje jako víno. Je to velmi dobrý šermíř a rád se sám účastní turnajů, pokud mu to čas dovolí. Toho ale moc nemá, neboť většinu dne tráví společně s poddanými na svazích vinic nebo po večerech na večírcích.

• Ninette, hraběnka de Montyliet
Energická dáma plavých vlasů a důstojného vystupování. Je přísná a na první pohled rozhodně ne zcela sympatická. V jejích očí se zračí chladná kalkulace a domácnost pod jejím velením tiká jako dobře promazaný hodinový strojek.

• Beatrice de Montyliet
Jediné dítě Andrease a Ninette, vzdělaná a půvabná žena, což ji v očích mužů činí až moc nebezpečnou. Je velmi svéhlavá a nebojí se říci svůj názor veřejně. Po svých rodičích zdědila vlnité světlé vlasy a modré oči, po matce důstojné vystupování a po otci šarm.

Další významnější NPC (popisek v případě potřeby přibude později)
Beatriciny dvorní dámy: Adele Marchand, Charlotte de Paquet, Sophia Beaulieu
Další účastníci večeře: sir Rupert Aclassi

Jakoby se tu předešlé noci ani nešlo spát, už ráno žijí trhy a městečko v blízkosti šlechtického panství čilým životem. Vzduchem se nesou vůně, které nejednomu kolemjdoucímu vhánějí sliny do úst, a cinkání prvních ranních skleniček bílého vína na krásu na sebe také nenechává dlouho čekat. Kromě stánků s všudypřítomným vínem v nejrůznějších podobách, částečně zkvašený hroznový mošt nevyjímaje, tu každý přijde něčemu na chuť. Támhle rovná na pultík pekař nejrůznější masové i zeleninové koláče, o kus dál prodávají sýry a paštiky, které dávají ochutnávat na křupavých bagetkách. Všechno se nese v příjemném duchu oslav a ten, kdo se odváží projít kolem stráží ke stanu hned na začátku uličky chutí, dostane sklenku vína a jednu z místních specialit jako dárek od milostivého hraběte de Montyliet.
Jen co trochu pokročí čas, ozve se první vyvolávání zvoucí k soutěži v běhu s vajíčkem na lžíci mezi sudy, o kus dál čekají všechny zvědavce dvě velké kádě naplněné hrozny. Kdo za dvě otočení přesýpacích hodin našlape víc šťávy, ten se může radovat z výhry! A kdo by se necítil na takové fyzické výkony, ten jistě rád vyzkouší, jak velkohubý vlastně je, neboť kousek od kádí se soutěží v tom, kdo si nacpe do pusy víc kuliček vína. Pro ty opravdu soutěživé je však určené kolbiště za stánky, kde probíhá turnaj v šermu pod záštitou hraběnky Ninette, a šušká se, že ta bedlivě pozoruje každého účastníka z vyvýšeného podia, protože hledá vhodného manžela pro svou dceru. A že je tam docela nacpáno! O kousek dál, ale ne o moc, aby byl dobře viditelný, se nachází barevný stan odlišného tvaru, před kterým vysedávají muži s pruhy látky omotanými kolem hlavy, a pokuřují z vodní dýmky. Návštěvníkům nabízejí možnost projet se na „dvouhrbém koni“ a těm ještě odvážnějším zápas v bahně.
A nebyly by to pravé slavnosti vína, kdyby se na každém rohu nedalo víno ochutnat. Každý z místních vás pohostí hezky u svého vlastního stánku, jen pro ochutnávku vín z Chateau de Montyliet musíte vážit cestu ke stanu mnohem většímu, ale vzdušnému, odkud je nádherný výhled na vinice okolo. Lidé jsou tu ochotní a každý vás rád nasměruje správným směrem nebo se s vámi dá do řeči. Asi že už pár dní prolévají svá hrdla alkoholem...

Mimo herně:
Úvodní postík, veškeré soutěže a celé trhy jsou vám k dispozici. Pokud to nebude vyloženě situace vyžadovat, budu do vašich kratochvílí na trhu zasahovat vypravěčsky jen minimálně. Výsledky svého soutěžení si klidně můžete sepsat sami, nebo si na ně orientačně hodit kostkou, pokud chcete výhru nechat na náhodě, ale jinak je to na vás. Zatím

Cesta do Toussaint byla zdlouhavá a vyčerpávající, ale nebylo to nic, co by Damjan nehodlal absolvovat vůbec, nebo absolvoval vyloženě s nevolí - kvůli své drahé ženě by totiž šel až na kraj světa. Navíc si dobře uvědomoval, že cestu z Novigradu do Toussaint a zase zpět bude pravděpodobně muset absolvovat poměrně často, pokud si nenajde nějakého osobního mága, který by ho přemisťoval tam a zpátky.
Doprovázel ho pouze cechový vrátný Evžen, který proti své vůli přijal roli mladého sluhy hraběte de Foix, a několik obchodníků, kteří sem nejeli slavit ani žádat krásné slečny o ruku, nýbrž opravdu jen obchodovat. Pochopitelně, že i mezi nimi měl cech svého člověka. Menší skupina se na cestě naštěstí nepotkala s žádným nebezpečenstvím, maximálně tak s trudomyslností, když projížděli nehostinnými horskými průsmyky, ale nakonec dorazili v pořádku a na jednu noc se ubytovali nedaleko sídla de Montylietů, v jednom z těch dražších a lepších zájezdních hostinců, kde nehrozilo, že narazí na nějaké vesnické podvraťáky, co by chtěli vyvolávat rvačky.
Nebyly tu slamníky, ale postele, a Damjan se konečně za několik posledních dní pořádně vyspal, i když čím blíže byli k Beatrice a její rodině, tím více jeho útroby svírala nervozita. Na ráno si vyžádal koupel, oblékl se do světle modrého doubletu s jemným květinovým vzorem a čisté, heřmánkem vonící košile, a ušklíbl se, když v zrcadle uviděl, že mu modřiny z obličeje, za něž mohly Reginaldovy pěsti, ještě úplně nevymizely. Už měl ale vymyšlenou důvěryhodnou historku o banditech. Sepnul si vlasy, které mu za těch pár měsíců maličko narostly, a zamířil do lokálu, kde si vyžádal vydatnou snídani pro sebe i svého sluhu. Pak se od hostinského nechal nasměrovat na Slavnosti kádě, což ho stálo drobný peníz, i když dobře věděl, kudy kam.
Ne že by Toussaint znal jako svoje boty - naposledy tu byl před dvanácti lety a od té doby se toho zřejmě dost změnilo - ale základní povědomí o tom, kde co najde a jak to tu chodí, ještě pořád měl. Když projížděl krajinou plnou vinic, zalitou ranním sluncem, na nějakou chvíli se dočista ztratil ve svých vzpomínkách. Vzpomínkách na nejkrásnější čas svého života, jak si vzápětí uvědomil.

Do městečka dorazili časně po ránu, ale přesto tu bylo živo, jako kdyby lidi vůbec nešli spát - a tomu by se Damjan vůbec nedivil. Veselá atmosféra se ho dotkla a obletěla ho obloukem, protože navzdory tomu, že za posledních pár měsíců jeho tvrdá slupka docela změkla, nebyl Damjan příliš společenským tvorem, co by se vesele pustil do šlapání hroznů či dalších radovánek.
Nechal Evžena, ať se postará o koně a velkoryse mu vrazil do dlaně zlaťák, aby se taky trochu pobavil, a pak sám, bez doprovodu, zamířil mezi lidi. Ačkoliv si to neuvědomoval, prakticky neustále natahoval krk, jako by se snažil zahlédnout záplavu vlnitých vlasů, Beatricin úsměv a jiskru v oku. Rozbušilo se mu srdce, když se davem mihla děvečka Bee celkem podobná, a hned vzápětí Damjan potřásl hlavou. Ne, tahle by to nešlo... ty se musíš soustředit na svou roli.
A tak se zdvořile přitočil k nejbližšímu stánku s ochutnávkou vín, nechal si nalít a jal se ochutnávat. Dobře si ale uvědomoval, že pokud bude ochutnávat, tak jen po troškách a ne tak, aby se opil - on tu byl proto, aby udělal ten nejlepší možný dojem, ne proto, aby se zpil pod obraz. Navíc od té zrádné degustace v Oxenfurtu měl vůči vínům, která nalívali cizí lidé v cizím prostředí, poněkud averzi. Také od té doby moc nepil...
Pochopitelně, že zatímco se motal mezi stánky a zdvořilou rétorikou vychvaloval vína jednotlivých stánkařů do nebes, se neustále přibližoval k místu, kde se měl konat turnaj v šermu. Nebyl by špeh a informátor, kdyby se k jeho uším nedoneslo, že právě tam se nachází lady Ninette a pravděpodobně hledá vhodného nápadníka pro svou dceru. A tím nápadníkem byl jedině on a jen myšlenka na další hlupáky, co se tam předvádí, mu zvedala tlak a obracela žaludek naruby. Beatrice přece už manžela měla!

Elaine díky nepříznivému vývoji v Redánii a příznivému větru na moři dorazila do Cintry, a posléze i do Toussaintu se svým doprovodem s poměrně velkým předstihem. Což bylo jedině dobře, protože na zodpovězení zvědavých otázek rodiny, a hlavně Beatrice, potřebovala čas. Stejně jako na přípravu na podobné slavnosti. Protože tentokrát nezařizovala oblečení jen pro sebe, ale i pro mužský doprovod. Dalo se považovat za malý zázrak, že ji Silas doprovodil až do Toussaintu, a ještě o něco větší zázrak, že svolil i k tomu, že si udělá přestávku mezi plněním zakázek, a bude jí dělat společnost i na slavnosti.
Takže spokojeně kráčela vedle něj, zavěšená do jeho rámě, a rozhlížela se kolem. Spokojeně, protože ji to stálo vcelku dost přemlouvání… ale to byla cena, kterou byla ochotna zaplatit. Už jen pro ten pocit malého vítězství, že ho dokázala přesvědčit, protože když si zaklínač něco usmyslel, dokázal být skoro tak tvrdohlavý, jako ona. Ale jen skoro. A taky pro tu podívanou. Modrá byla letos v sezóně sice v módě, ale pokud jste měli trochu postavení, a chtěli jste dát trochu najevo, že se vyznáte, trochu jste si módní diktát zaonačili podle svého. Zakomponovali jste do oblečení dost prvků na to, abyste trendu vyhověli, ale jinak jste se oblékli tak, abyste nešli s davem. A švadlenka z krejčovského salónu, který jí doporučila Beatrice, se opravdu vytáhla. Dobří krejčí dokázali vyzdvihnout klady a zamaskovat nedostatky, a u Silase jednoduše vystavila na odiv jeho postavu, aniž by odhalila byť jen centimetr kůže. Šermířský doublet v temně modrošedé barvě připomínající tmavou, leštěnou ocel (ten nejtemnější odstín, na který hodlala ona dáma přistoupit, nilfgaardská černá by v rozjásaném, slunečném Toussaintu prostě a jednoduše neprošla), s rafinovaně zvolenými prvky z o něco světlejší modré, mu těsně obemykal tělo, zdůrazňoval atletická ramena a úzké boky a nohavice nebyly o moc volnější. Bez tíhy kroužkové zbroje a všemožných vrstev se jistě musel cítit přinejmenším nezvykle. Stejně jako proto, že pokud už na něj někdo civěl, rozhodně to nebylo z těch obvyklých důvodů. Protože když mu předestřela, jaké otázky by od dvořanů kolem asi dostával (Vrozená světloplachost? Ale nepovídejte! Ze které strany rodiny? A to ty brýle musíte nosit opravdu pořád? I vy ubožátko!), nechal si, byť poněkud neochotně, iluzí pomoct od svých obvyklých svislých zorniček a jantarově žlutých očí. Přistihla se, že si na ně za tu dobu zvykla… a že jí teď naopak připadá divné a nepřirozené, když má zorničky kulaté a duhovky zelené a maličko dohněda, jako zbytek lidí kolem. Její rodina samozřejmě věděla pravdu, alespoň částečně (zaklínač, odebraný v mládí urozené rodině, pomohl El bezpečně překonat nástrahy Redánie), ale nikdo další. Navíc takhle mohl mlžit, kdyby se ho najednou někdo začal zajímat, že ten zaklínač, pobíjející nestvůry na místních vinicích, je překvapivě podobný tomu urozenému pánovi, co teď korzoval s ní mezi stánky a atrakcemi. Pochybovala, že by si ty dva někdo spojil dohromady, ale stejně.
Zatěkala mu pohledem po tváři, jak se snažila najít nějaké známky nepohodlí, případné bolesti hlavy, způsobené iluzí, ale jak se zdálo, ty pocity, které z něj vycítila, neměly, řekněme, fyzický zdroj. Nebo spíš, nepramenil zrovna z výše uvedených důvodů.
Musela skrýt uculení za sklenici s vínem, ze které zrovna upíjela. Ani ona sama co se týká garderoby podle poslední módy moc nezaostávala, právě naopak. Jeho a její oblečení sdílelo pár jednotících prvků, střih elegantně zdůrazňující přednosti, aniž by odhaloval, náznak podobných barev, ale zatímco na Silasově oblečení převládala tmavá, ona zvolila světlejší variantu s pár tmavými prvky, takže v porovnání s ním skoro zářila. Taky proto, že se po dlouhé cestě mohla s úlevou vrátit ke své původní barvě vlasů.
Při pohledu na kádě s vínem loupla pohledem po Silasovi a tváře jí viditelně zrůžověly. Vyhlídka na šlapání v kádích byla pravděpodobně jedním z důvodů, proč zaklínač na podobnou cestu kývl. Když mu vyprávěla, jak probíhá zahajování na hradě Beauclaire, zareagoval… velice zajímavě. Ráda by viděla, jak by se tvářil, kdyby se do podobných kratochvílí opravdu pustila, ale bohužel byla nasoukaná do šatů, které by si nechtěla zacákat moštem, a navíc, jako příbuzná majitelů musela udržovat jakés takés dekorum. Mohla si dovolit být o maličko bezstarostnější než Beatrice nebo pán a paní domu, ale svléct se do spodničky a vlézt do kádě, to se prostě nehodilo. Ale i tak jí to nezabránilo, aby se nezúčastnila alespoň něčeho.
S rozzářenýma očima sice kývla směrem k atrakcím, a byla v tom určitá jemná výzva, ale do ničeho ho nenutila.

Mimo herně:
Obratnost + zručnost na vajíčka

Elaine hodil/a 4d6 a součet kostek je 10:
1, 1, 2, 6

A i když při šití ran projevovala zručnost, a její pohyby nepostrádali eleganci, štěstěna občas člověku nedopřeje hladkého vítězství. Takže se protáhla mezi prvními dvěma sudy, ale vajíčko se na lžičce rozkmitalo a nakonec vylétlo a zapadlo do písku, kde se nakřáplo. Neznatelně si povzdechla, předala lžičku pomocníkovi, a pogratulovala případnému vítězi, pokud ten druhý neměl ještě větší smůlu, než ona, a vrátila se zase zpátky ke korzování.

Ať už běžela s vajíčkem sama, nebo měla spolubojovníka, nakonec se vrátila k němu s talířkem naloženým nějakými bagetkami s delikatesami a se zářivým úsměvem se ho zeptala. „Co turnaj v šermu?... nebo budeme ještě chvíli šermovat s tímhle?“ Ukázala na párátko, které přidržovalo na bagetce jakýsi kus umně naaranžovaného plátku masa.

Až teď mu začínalo docházet, na co všechno se vlastně upsal. Nejen, že se dalo mluvit o dezerci ze svého postu na frontě, ale tyhle oslavy... s tím nepočítal. Samozřejmě měl dobrou výmluvu, jako doprovod šlechtičny z Nilfgaardských provincií. Ale to byla asi až třetí výmluva. Ztratit se ve Velenu, nebo, jako součást svého krytí byl na zakázce více na severu. Takže se to nějak umluví. Horší bylo, že počítal s doprovodem a potom uživání si volna v Toussainském podnebí za adrenalinu své práce. Ale tohle bylo něco daleko jiného.
Ani tu černou mu nepovolila, ale na druhou stranu, ladili a ona nebyla na pohřbu, takže nakonec přistoupil na barvy. Ale i tak se v duchu mlátil do hlavy, že si aspoň za něčím nestál. Ale některým lidem je těžké říct ne. Nebo... prostě se nechtěl dohadovat o blbostech a toto trápení zmírnit. I když to bylo dobře sešité a relativně pohodlné... stále měl strach, že když se zhluboka nadechne, či rychle pohne, celé to popraská. Ale byl to jen pocit... šermířský doublet měl přeci k tomu sloužit. Nakonec ale přesunul své myšlenky k těm zajímavějším věcem... co se budou dít, řekněme jako zaručená odměna za jeho současné utrpení. Ale bylo mu líto, že neuvidí El šlapat v kádi.

Silas koukal, co by se dalo mimo pití vína dělat. Samozřejmě vypadat dobře velde Elaine, ale nebyl tad od toho, aby ho vodila, jako pejska, nebo nějaký doplněk k šatu. Zatímco si šla běhat s vejcem do sebe vyklopil sklenici vína a urychleně si ji nechal doplnit. Než se vrátila, vypadalo to, jakoby jen zlehka usrknul. A dokonce se vrátila s jídlem. Naprosto dokonalé. Normálně by do sebe naházel několik kousků a několik hodin žvýkal. Teď? Teď zobal po troškách, dokonce se nedávil a možná jedl i o něco rychleji, než když sotva zavřete pusu pro kousání.
Když nabídla turnaj v šermu, nebo boj s párátky, pomalu se protáhl. Jakoby čekal, že to všechno popraská, ale ukázalo se, že by mělo oblečení splnit svůj účel. Možná by to šlo, ale... vlastně proč? "I když mě vykrmíš do prasknutí, tak tady nemám soupeře..." Strčil si do pusy další kousíček. Nevybízel ji k tomu, aby to udělala, ale... "Nechci na sebe moc upozorňovat, ale zpráskat pár troubů by se mi líbilo." Zamručel a napil se vína. "Co vlastně chceš vidět?" Špitl směrem k ní... "Jak bojuju? Zpráskám je? Nebudu se nudit? Nebo, že vyhraju pro tebe turnaj?" Ostatně... něco takového čekal. Úplně by takovou věc nikdy neodmítl. A ona by nahodila očka a chtěla, ať to vyhraje pro ni... takže nemělo smysl chodit sem a tam a rovnou se zeptat.

Sladké zlatavé Toussaint, krásné ženy, dobré víno. Slavnosti kádě byly Dorianovou oblíbenou slavností, líbivé panství vypadalo mnohem lépe, než si ho pamatoval posledně. Možná to byla ona nostalgie, možná to byla myšlenka, že tu už nebyl pekelně dlouho a bylo to tu po těch letech ještě mnohem hezčí. Dokonce i ženy vypadaly o dost líbivější. Povzdechl si s úsměvem, protože tohle místo na něj vždy působilo poklidným dojmem, zlatavé Toussaint a jeho viničky, z nichž bylo tak skvostné víno. Dnes tu byl ovšem spíše jako hrdina, chtěl si vyzkoušet kolbiště a jestli je vůbec ještě pořádný chlap, jak si sám sebe pamatoval. No, nebo spíše upír, ale to byl jen nepatrný detail, kterého si jistě nikdo nevšimne. Dorian se nepřišel handrkovat, přišel se bavit, Toussaint totiž bylo kouzelnější, než kdy dříve. Proto než vyrazil s Frodem, což byla jeho nová krysa, kterou pobral po cestě, k ringouši, ale víno bylo lákavější, táhlo ho svým nezničitelným kouzlem. Jemu zkrátka chutnalo, aby se opil, na to mu chyběla kapka krve v červeném. Ale to se samosebou vždycky může dohnat.
"Ale není to tu malebné?" zazubil se na káď s vínem, kterou okupovaly převážně ženušky a hodil po nich okouzlující úsměv. Dorian, jako vždy ve svém temně rudočerném šatu prostě mezi davem zářil jako pěst na oko. Jistě, nebyly to slavné žůžové rukavičky od Bersaceho, ale ty stejně nebyly nikdy jeho styl. Přesto byl Toussaintský styl na Doriana příliš jemný.

Když se Silas pomalu protáhl, jen to sledovala a nasucho polkla. A nebylo to tím, že by se bála, že se na něm doublet rozpadne… byly to opravdu dobře investované peníze, ve více ohledech. I když věděla, že to udělal schválně, stejně si nemohla pomoct… při pohledu na to, jak mu pod drahou látkou zahrály svaly, jí na kratičký okamžik vypnul mozek. Bohové, to to dopracovala. To dělal ten pobyt v Toussaintu. Slunce, víno, místní barvitá kultura… lezly na mozek. Ale téměř okamžitě se vzpamatovala, aby se na něj mohla uculit. „Ach ano, to je mi jasné…“ zdvihla aristokraticky nosík a prohlásila to trochu přezíravým tónem, jako by to snad byla ta nejsamozřejmější věc pod sluncem. Někdo by jí to možná i uvěřil, kdyby jí v hlase hravě nezvonilo pobavení. „Věřím, že bys je dokázal zpráskat i tím párátkem, nebo třeba holýma rukama, ale jak jsi říkal, přece na sebe nechceš moc upozorňovat.“ Pak se na něj zadívala. „Jen jsem si myslela, že bys mohl ocenit malou přestávku, kdy, jak by řekli místní, budeš moci dáti vale sešněrování dvorskými mravy a místo květnaté řeči nechati promluvit ocel…“ A pak se na okamžik zamyslela. Vedly se řeči, že si její drahá tetička chce vybrat potenciálního zetě. Nebyla si jistá, nakolik to byla pravda, ale vzhledem k tomu, že se Bea rozhodně nesvěřila, že už je vdaná, bylo to dost dobře možné. A tady, kvůli majetku jejího drahého strýce, by mohl budoucí manžel přehlédnout, že se Bee klene trošku podezřele břicho, když se to vezme ze správného konce. Šaty to ještě relativně dobře skrývaly, ale… o svatební noci by to bylo celkem jasné. Odlesk zlata a statků však dokázal zaslepovat docela dobře. Jedno však bylo jasné, nedovolí, aby Bee vzali další dítě.
Zajímalo by ji, jestli se tady někde nemotá i Bein drahý manžel na zapřenou. Nebyla si jistá, jestli má Damjan šanci podobný turnaj vyhrát, ale kdyby vyhrál Silas… pak by celé to údajné snažení její tety přišlo vniveč, protože kdo to kdy viděl, aby panství vedl zaklínač. Silas o to nejspíš ani nestál.
Když prohlásil, že by pro ni mohl vyhrát turnaj, překvapeně se na něj zadívala. „To bys pro mě udělal?“ A opravdu na něj udělala velké oči. „Vážně? Já… nevím, co říct.“ A pak se na něj zadívala s rozvernou jiskrou v oku a položila si dlaň na kůži odhalenou dekoltem, jako by se jí nedostávalo dechu, a spiklenecky prohlásila. „Bylo by to milé… jenže co pak, až vyhraješ? Měla bych jásat a pak omdlít z přemíry vzrušení, nebo po tobě dramaticky hodit svůj kapesníček s monogramem?“ prohlásila nevinně, jako by snad opravdu nevěděla, co dělat.
Ach ta jejich divadýlka.

Na chvíli zapřemýšlel, jestli jej Elaine nepřeceňuje. S párátkem, nebo bez proti meči je to dost nebezpečné i pro zaklínače. Možná s dýkou, ale proti meči je nejlepší opět meč. Nebo protivníka střelit do hlavy kuší. Hodit po něm bombu. Prostě ideální je nebojovat vůbec, jakkoli to Silase bavilo, pokaždé to může být naposled. Nicméně... i tak, s mečem v ruce by se muselo stát něco závažného, aby nevyhrál. Pochyboval nad tím, že by tu byl někdo kdo by ho zvládl porazit. Opatrnosti ale nebylo nikdy dost.

"Můžeš hodit kapesníček. Nebo něco... jiného. Jen ne kámen." To by nebylo příjemné... ani trošku. Ono takový kámen vás může skončit. "Můžeš ke mě třeba dojít... udělat pukrle.... Já ti políbím ručku..." Možná mu to tady lezlo na mozek. Možná se zapínala ta průprava v etiketě, kterou po cestě dostal od Elaine. Tak, či tak... s mečem v ruce si nejspíše trochu vyčistí hlavu. Přeci jen... je zvyklý mlátit tím železným klackem do spousty věcí. Dělá to od mala a za dobu tohoto výletu moc necvičil.
Nabídl jí rámě, jak měl a vyrazil ke kolbišti. "A nebuď tak překvapená. Kdybych odmítal, tak mě o to stejně poprosíš." No a nebo ne. Oba byli docela pyšní, ale jako součást divadýlka by jej nejspíše požádala. Stejná pýcha mu ale nedovolí prohrát. Snad by mu vybouchla hlava, kdyby ho někdo tím tupým mečem, co dostanou aby si neublížili, porazil.

S postupem času se trhy i aktivity s nimi spojené začínají hemžit lidmi, urozenými i prostého původu, a z kolbiště se začínají ozývat první zvuky probíhajících klání. Řinčení mečů a duté rány ostří o dřevěné štíty se nesou i hluboko mezi stánky, takže někteří zvědavě přesunou své kroky právě tam. I tak ale zůstane u pití, jídla a soutěží nemalý dav, který zkouší své štěstí stejně jako předtím Elaine. Chce to velkou dávku obratnosti a protože startovné žádné není třeba, pokouší se o to i... no řekněme i spořeji oděné dámy, které mezi sudy kličkují až nevkusně hladce. Výprava z Ofiru se také začala činiti a před dámy a jejich doprovody rozložila pestré šátky lehké jako peříčko s korálky a cinkajícími penízky, přičemž dvouhrbý kůň Habibi už stihl pár koleček s těmi odvážnějšími z davu. U stánku s vínem už se nechalo pár dívčin přemluvit a svléklo se jen do spodniček, aby je obarvily šťávou do růžova, a rekord v počtu hroznových kuliček v puse se ustálil na nějakých třiceti, což není moc.
Ale zpět k turnaji, protože to je opravdové lákadlo pro všechny přítomné, i kdyby měli jen nakouknout. Zdobená tribuna je samozřejmě plná honosně oděných dam, které svým rytířům podstrkávají zástavy ve svých barvách, aby bylo hezky vidět, pro kterou tu šťastnou vítěz klání bojoval. Na polstrovaném trůně uprostřed pak obklopena hloučkem mladých děvčat pozoruje své okolí ostřížím zrakem dáma, která už svého rytíře dávno ulovila a teď by zřejmě ráda někoho podobného našla i své dceři, která zde není přítomna. Přesto však ti, kteří bojují v jejím jménu a doufají v osobní setkání, nosí blankytně modrou šerpu se stříbrným vyšíváním, snad aby mezi sebou věděli, koho odkrouhnout ještě ve stanu, než si navleče brnění. Mezi nimi je i velmi pohledný rytíř s úsměvem tak bělostným, že pravděpodobně utratil majlant u alchymisty. „V dalším souboji se utká sir Nicholas de Jacques-Jacques a sir Rupert Aclassi!“ Oznámil herold obřadně a do arény za jásotu dívek vešel právě onen muž s úžasným chrupem a podmračený rytíř, který ze svého protivníka asi neměl moc velkou radost. Herold se pak stáhl k okraji, kde přijímal další a další pergameny s nově nahlášenými účastníky turnaje, kteří měli možnost se zapsat ve stanu opodál. Byla tam trochu fronta, ale co chcete od úředníků za výkony takhle po ránu.

Přestože Damjan cestou ke kolbišti absolvoval několik ochutnávek vynikajících vín, která nezapomněl vychválit do nebes, dorazil na místo, kde probíhal turnaj v šermu, kupodivu prakticky střízliv - holt byl zvyklý na daleko větší množství vína, než vypil před chvilkou, a pár skleniček ho nemohlo výrazněji poznamenat.
Než se vrhnul do davu potencionálních nápadníků jeho ženy (!!!), zůstal na okamžik postávat u kraje toho mumraje a dělal si obrázek o tom, kde se co nachází, a hlavně kde najde lady Ninette. Když ji o chvíli později spatřil na zdobené tribuně, rychle zapátral očima po jejím boku, ale Beatrice nespatřil. Nepřekvapilo ho to - bylo mu naprosto jasné, že je jí taková stupidní zábava proti srsti, obzvlášť když při ní její matka vyhlíží pro svou dceru vhodného ženicha. Při tom pomyšlení se Damjanovi sevřel žaludek, ačkoliv dobře věděl, že by Bea nikoho, koho jí rodiče vyberou, za muže nepřijala.
Nakonec novopečený hrabě de Foix zatěkal očima mezi stanem, kde zřejmě probíhal zápis na turnaj, a tribunou. Váhal jen chvilku, než vykročil právě k tribuně, přičemž v hlavě rychle sumíroval vhodná lichotivá slůvka, taková, kterými by zároveň ukázal, že není žádný hlupák; chtěl konec konců udělat ten nejlepší možný dojem a věděl, že k tomu nepotřebuje oslnivě bílý chrup.
Jakmile došel k patě tribuny, kde pravděpodobně někdo hlídal přístup k přítomné šlechtě, kývl tomu dotyčnému hlavou na pozdrav a zatvářil se přívětivě, což byl jeden z výrazů, který musel intenzivně trénovat před zrcadlem, protože ho předtím prakticky nepoužíval. „Pěkný den,“ broukl, „rád bych mluvil s lady Ninette de Montyliet, prosím. Ohlaste hraběte de Foix,“ oznámil mu sice přívětivě, ale zároveň takovým tónem, který nesnesl jakékoliv odmlouvání či zdržování - mladý pan hrabě zkrátka potřeboval mluvit s lady Ninette a možnost, že by nemohl, neexistovala.
Pokud ho tedy o nějakou chvilku pustil hlídač dál, Damjan vyrovnaným krokem zamířil rovnou za Beatricinou matkou, před kterou se hluboce uklonil a naznačil polibek na hřbet její ruky, pokud mu to dovolila. „Lady Ninette,“ zavrněl namísto pozdravu tak přívětivě, jak jen dokázal. Dával si záležet - dokonce kvůli tomu posadil hlas do takové hloubky, o níž dobře věděl, že přitahuje pozornost žen, ba je dokonce hypnotizuje. Stávalo se mu, že ho dámy sice poslouchaly, ale absolutně nevnímaly obsah jeho slov. Posadit hlas ještě o kousek níž, dokázal by jím vyprávět ty nejlepší uspávací pohádky. „Velmi mne těší, že vás konečně poznávám - vaše pověst vás předchází. Na cestě jsem několikrát slyšel o vaší přívětivé povaze a kráse, která se nedá s nikým srovnávat - skoro jako psal Hugo de Boudelaire ve své básni Éterická... Její vlas jako ze zlata, leč takového zlata na světě není, a její nitro jako diamant ryzí...“ Damjan sice netušil, jak vypadají její vlasy, ale zjistil si to. Člověk holt musí trochu pátrat, když nevidí barvy, ale chce zapůsobit.
„Velice mne však rmoutí, že se nemohu setkat i s vaší dcerou, lady Ninette,“ povzdechl si pak Damjan zcela upřímně a očima krátce zabloudil k prázdnému místu po hraběnčině boku. Zavadil přitom pohledem i o dvorní dámy a zadoufal, že si žádná z nich nerozpomene, že jim před třinácti lety vlezl do postele. To mladé rozčepýřené kuře už ostatně nepřipomínal ani trochu. „Snad ji netrápí zdraví?“ zajímal se starostlivě. Kdepak zdraví... Nemůže se koukat na ty šašky, pomyslel si opovržlivě, avšak v jeho výrazu se žádná taková myšlenka ani nemihla, nedala vyčíst. „Vidím, že se sem sjelo mnoho zájemců o její ruku,“ podotkl, pohledem sklouzl ke kolbišti, a když měl jistotu, že mu není vidět do tváře, ušklíbl se. Kreténi. Nafoukaní pitomci bez mozku. „Rád bych o ni také usiloval, ale obávám se, že proti těm mládencům neobstojím - ne že bych nevěděl, jak se drží meč, ale nemám s sebou žádnou výzbroj, kromě toho meče,“ postěžoval si a vypadal přitom opravdu utrápeně. A to ani neviděl, že se ti šašci zdobí naprosto totožnou barvou, jakou měl jeho doublet - on sice věděl, že má na sobě světle modrou, protože mu to Evžen řekl, ale jednak netušil, jak ta modrá vypadá, a jednak nemohl vědět, že ty šerpy jsou totožně modré. Nicméně díky tomu doubletu mezi všemi těmi nápadníky zřejmě poněkud vynikal.