Quest: Jak je důležité míti Philippu - ND

[Arleight Primm]

Jak je důležité míti Philippu.
Rozsah a tempo:
Vzhledem k počtu hráčů 1-2 posty co dva týdny, čím víc tím líp.
Počet hráčů:

Elaine Kael Darhen

Irviel Belan Bruxa

Kdyby náhodou něco, PM!
Odměna:
12-16 dovednostních bodů, ostatní vzejde z průběhu questu.
Obtížnost a limity: n/a
Start a konec Questu: Do dvou týdnů se quest odstartuje, podle průběhu se ukončí.
Úvod do děje: Nacházíte se poblíž Oxenfurtu, ve Wyzimě, jak jste se tam dostali je čistě na vás. Každopádně, všimnete si na místní vývěsce úhledně sepsané prosby o pomoc.
Drazí pocestní, hrdinové, bohatýři, snažně vás prosím o pomoc. Včera se nám zatoulala v lese dcerka, to poslední, co mi v tomhle světě ještě zbývá poté, co můj muž zemřel. Nejsem bohatá, ale pokud ji najdete, dám vám všechno, co mám. Poníženě vás tímto žádám o pomoc ve věci výše zmíněné, potkejte mě v místním hostinci, řeknu vám vše, co vím.
Předem vašim dobrým duším děkuji.

NPC:
Julka - Matka ztraceného dítěte, již od pohledu nepochází z vyšších vrstev. Tomu napovídají nejen její špičaté uši, ale dokonce i prostý, ale čistý šat, do kterého je půvabná elfka oděna. Vzhledem k tomu, že patří zcela očividně k elfům, vypadá mladě a půvabně i přes to, že už je na světě pěknou řádku let. Julka je pomocnice místní, ne příliš významné, postarší šlechtičny, které dělá písařku a kuchařku. Až na blyštivý medailonek, tvořený z krásného modrého kamene, do kterého je bílým zlatem tepané poupátko krásné růže, na ní není nic zvláštního, zajímavého. Vzhledem ke všem těm vrstvám oblečení však tento medailonek postřehnou jen ti všímavější.
Geirný - Někdo by řekl, že je to prostě jen další prostá bardka z Novigradu. Geirný však za sebou má pěknou řádku let v klášteře Melitelé, v Ellanderu a jako dítě vyrůstala na nespoutaných ostrovech Skellige. Proto toho zná mnohem více, než se někomu může, při pohledu na ktřehotinku jako je ona, zdát. A protože strávila valnou většinu svého života právě u Ellanderu, má mnoho přátel dokonce i z Wyzimy a proto se v součastné době potuluje kolem.
/comming soon/

[Arleight Primm]

Začátek Questu po Imbaelku :

Zatoulali jste se do teritorií Nilfgaardu, člověku jde skoro mráz po zádech, když si uvědomí, že Nilfgaard skoro klepe Redanii na záda. Proč? No, možná starý známý, kterého jste jeli navštívit? Zaklínačská zakázka? Nebo jste snad také přišli hledat pomoc u kněžek z Ellanderu, jako mnozí pocestní? Proč, to je čistě na vás, ovšem když procházíte kolem vývěsky s kontrakty či oznámeními, objevíte úledně napsanou prosbu, zmiňovanou dříve. Rozhodnete se večer zavítat právě do hospody, zjistit více, o tom, co se stalo a možná nabídnout elfí paní pomoc v té nepříjemné věci, která se jí přihodila.
Jakmile projdete dveřmi, uslyšíte, jak několik bardů ztovna fidlá nějaké písničky pro všudypřítomné hosty. Najít stůl půjde jen těžko a elfí dámu, to bude ještě komplikovanější. Vypadalo to, že se tu veselí pár žoldáků, nějací sedláci, no, společnost byla zcela očividně velmi různorodá. Zatím však nikde neprobíhaly žádné rvačky, což bylo jen dobře, protože rvačky nahradila bujará konverzace několika stolů a pořvávání hospodského, který snaživě leštil korbely a dirigoval chod, jako by byl nějaký generál. Děvčata kolem něj utíkala od stolu ke stolu, čepovala pivo za pivem, no, klasický večer v hospodě, práce to lehká nebyla.
A pokud šlo o ženštinu, kterou hledali, seděla v prvním patře hospody, v rožku který byl krapet klidnější, než zbytek podniku.

[Irviel]

Irviel měla ve Wyzimě jeden trpasličí kontakt - ne, že by se dříve s oním trpaslíkem setkala, ale znáte to. Tu jeden doporučí tohohle, který zase zná tamtoho. Potřebovala kováře, aby získala další hroty na šípařinu, a pokud možno hodně diskrétního. Sehnat takového řemeslníka v Novigradu nepřicházelo v úvahu, i Oxenfurt se zdál být riskantní. Ale na území Nilfgaardu se všechny "nelidské" záležitosti řešily jednodušeji. Irviel se s ním konečně setkala, ve čtvrti, která i před obsazením Wyzimy byla obývána především elfy a trpaslíky. A když si vyřídila zakázku, musela si stejně počkat na její vytohovení - a to byl ten moment, kdy se dala do řeči s nějakou zdejší elfkou a ta, když viděla, že Irviel je ozbrojená, ji nasměrovala k oné ženě, která přišla o dceru. Irviel by to samozřejmě nezajímalo, kdyby šlo o Dho´ine... ale tohle nebyl ten případ. Minimálně mohla zoufalou matku vyslechnout a zjistit, jestli se něco dá dělat.

Černovlasá elfka se tedy vydala do zmíněné hospody. Nejprve váhala, jestli je vůbec dobře, ale pak ji napadlo, že kdyby tu sama měla na někoho čekat, asi by vyhledala nějaký schovanější kout. Chápala, když někdo nechtěl být příliš na očích. Když tedy neuspěla v přízemí, rozhodla se prozkoumat první patro. A ač i tohle zabralo nějakou tu chvilku, nakonec elfku objevila - nebo v to minimálně doufala. "~Vy jste ta žena, které se ztratila dcera?~" zeptala se diskrétně. Pak si elfku pořádně prohlédla.

Mimo herně:
Irviel neumí číst, takže to vzala trochu oklikou

[Bruxa]

Výzva k záchraně dítěte není možné odmítnout, i když je jen písemná a ne přímo vypsaná pro jistou osobu, ale Bruxa by si neodpustila, kdyby se toho nechopila. K Bratrstvu se přidala hlavně z jednoho důležitého důvodu a tím je právě pomoc těm, kdo ji potřebují. Protože ji byla dána také a to přesně od člověka, co k tomuto Bratrstvu patří, což... je vlastně ten druhý, neméně důležitý důvod.
A protože byla zrovna v okolí, všimla si této vývěsky, co nemohla ignorovat a hned se tedy vydala do hostince, kde by žena měla čekat. Vůbec nebylo těžké ji poznat - zašpičatělé uši jsou jasným znakem. A tím si také vyslouží o to větší pozornost. Prostý šat je dalším znakem, proč se chopit tohoto úkolu, protože se jistě nenajde mnoho těch, co by rádi pomohli chudému nečlověku. Ale! Jednu jistou osobu tu tedy rozhodně nečekala už vůbec. Nejdříve se však poptala hospodského, jestli tu nemá zvláštnější návštěvu, načež byla odkázána do prvního patra.
"Ou, ale. Zdravíčko, Půvabná," mlaskne a pohledem hodí po zatoulané elfce. "Co ty tady? Přišla jsi místním ukázat, jak se správně pije nebo..." pohodí hlavou směrem k oné prosté elfce bez dcerky. "Jsem Bruxa, viděla jsem ten váš vzkaz na vývěsce," obrátí se pak rovnou bez okolků na elfku. Není nač čekat. Je lepší jednat hned. Dcerka mohla být ztracená už delší dobu a kdo ví, jestli je ještě naživu. To však matce ještě říkat nebude. "Pěkně od začátku mi povězte, co se přesně stalo. Nerada bych něco přehlédla."

[Kael Wolferen]

Kael si v posledních dnech zařizoval rodinné záležitosti v okolí Wyzimy a zrovna se připravoval na dlouhou cestu zpět do Oxenfurtu, ale souhra náhod a osudu, ho donutila zastavit u vývěsky s útrpnou žádostí o pomoc. Nebyl hrdina, rytíř, ba ani zaklínač, ale něco mu říkalo, že na téhle žádosti o pomoc je něco více. Byla úhledně napsána, což už samo od sebe bylo velkým kontrastem vůči ostatním zprávám, které člověk mohl najít na takové vývěsce. A tak si řekl, že předtím než vyrazí zpět do známých míst Redanie, zjistí ještě co může o téhle práci a třeba i někomu pomůže. Ostatně, pokud spolu lidé nedrží aspoň v období války, tak kdy jindy?

Hostinec, v němž se elfí matka nacházela, byl doslova klasickým archetypem podobných podniků - spousta různých sociálních skupin, které se o sebe otíraly a byla jen otázka času, než se někdo otře špatným způsobem a několik jedinců se popere. To už k životu v takové době patřilo a nedalo se s tím nic dělat. Čaroděj nikde neviděl žádnou ženu, která by odpovídala popisu, a tak se rozhodl vyrazit o patro výše, aby se rozhlédl z vyvýšeného místa. A voilá, jeho cíl tam byl také. Ale nebyl sám. Kolem elfky seděly již dvě další žena, elfka a snědá cizinka, která působila exotickým dojmem. Inu, osud zjevně chtěl různorodou skupinu plnou silných charakterů, protože za normálních okolností by tu čaroděj čekal spíše zástup zaklínačů nebo rytířů nějaké řádu, tohle totiž byla jejich parketa. Ale dost možná se mýlil, třeba ženy zlákaly k téhle práci jejich skryté maminkovské pudy. Ať tak nebo tak, Kael si uhladil oblečení, rukou zkontroloval zda vlasy vypadají tak, jak by si přál a s lišáckým výrazem vyrazil za třemi dámami. 'Klub ztracených dětí?' optal se s úsměvem, který situaci dost možná nepříslušel, a usadil se na jednu z volných židlí. 'Wolferen, Kael Wolferen,' představil se vzápětí, ještě než ženy měly šanci jakkoliv zareagovat, a jak již bylo jeho zvykem, učinil tak s rukou na hrudi a mírně teatrálním kývnutím hlavy. Předpokládal, že to pro začátek stačí, konverzace sama od sebe jistě brzy nabere potřebný směr.

[Elaine]

Elaine se rozhodla, že potřebuje pauzu. Ode všeho. Duševně očistné volno, kdy se rozhodne, co dělat dál. Takový sabatikl. Kdyby se dávno tomu rozhodla stát profesorkou na Aretuze, byl by tuplovaný? I když ten termín samotný měl s čarodějkami a „sabaty“ jen málo společného. Bohužel si na to dokázala celkem dobře odpovědět: teď by z ní byl popel rozfoukaný větrem, nebo by se ocitla v podobné situaci v jaké se zrovna nacházela. Potulovala by se světem a snažila se přijít na to, kde zakotvit, když její pracně vypiplanou síť kontaktů v Redánii tak narušil onen Radovidův edikt. K rodině neměla chuť se zatím vracet, i když by ji jistě přijala s otevřenou náručí.
Buď jak buď, měla dost prostředků na to, aby se takhle mohla cestovat několik let, pokud si nebude příliš vyskakovat. Každopádně měla v plánu přehodnotit své životní cíle… a začít po malých krůčcích znovu. A co jí dělalo radost? Pomáhání lidem… a vlastně i nelidem, na tom nezáleželo.
Náhoda tomu chtěla, že se při svých toulkách dostala i do Wyzimy a všimla si vývěsky. A pak už bylo jen otázkou času, než zamířila i do ženou popisované hospody. V dolním patře bylo celkem rušno a nikdo z návštěvníků nevypadal, že by přetékal zoufalstvím a pečovatelskými city… to tak maximálně k neúprosně se vyprazdňujícím korbelům a vlastním nenasytným břichům. Čarodějka se rozhlédla a po krátké dedukci seznala, že pisatelku vývěsky mezi nimi nejspíš nenajde. A proto zamířila do patra.
Vystoupala po schodech, a matku holčičky poznala celkem neomylně, vzhledem ke společnosti, která se kolem ní shromáždila. Překvapivě šlo o známé tváře. Zdvihla obočí, když zahlédla snědou alchymistku z Oxenfurtu a kudrnatou kštici jistého známého čaroděje, nyní trochu prokvetlou šedinami. A pak by se v ní krve nedořezal. Irviel. Ze všech míst na celém podělaném kontinentě si musela najít cestu zrovna do téhle hospody. Elaine sice nevěděla stoprocentně, že se zaklínač vyspal zrovna s ní, ale bylo to… logické. A i když se snažila na ten nepovedený imbaelkový večer co nejusilovněji zapomenout a neřešit kdo s kým a z jakých důvodů, a na čí straně mohla být chyba, stejně jí na okamžik žluč vystoupila až do krku a viděla rudě. Ta mrcha.
Zapojila však svou léty vytrénovanou vůli a donutila se uklidnit a zapojit hlavu, distancovat od vlastních emocí jako ve chvíli, kdy ošetřovala pacienta. Nebyla tu kvůli ní, ale kvůli té ustarané ženě, sedící v hloučku dobrovolníků, kteří se tady sešli všichni za jedním účelem. A je dost na výši, aby se zuřivě nevrhala někomu po krku a neječela na něj, když přišel pomoci. Sice se cítila tak trochu odtržená sama od sebe, jako by plula po klidné hladině a dole zuřily mohutné vodní proudy… ale fungovalo to. Než došla ke stolu se všemi přítomnými, už se lehce usmívala.
Pozdravila neznámou elfku a alchymistku z degustace pokývnutím hlavy, na Kaela se nepokrytě široce zazubila a pak na okamžik sjela pohledem k Irviel. Nezdržela se tam déle než na úder srdce, ale dýchl z něj chlad jako když člověk vyjde do mrazivé zimní noci. Mrknutí a bylo to pryč.
Čarodějka se usadila a vlídně se zadívala na ustaranou matku. „Četla jsem vaši vývěsku… a ráda bych vám s hledáním pomohla,“ prohlásila melodicky.

[Belan]

Když mi bylo oznámeno, že pojedu do Wyzimy, tak se mě zmocnily rozporuplné pocity. Jistě, od kolegů a přátel si přivezu nové výroby a postupy, ale přeci jen je to už jiná země. A teď vlastně ještě více, když je pod nadvládou Nilfgaardu. Obavy z cesty se smísily s obavami z praktických zkoušek na univerzitě a bylo to celkově dost nepříjemné. Ovšem zkoušky se ukázaly jako mnohem jednodušší, než jsem si je představoval. Bral jsem to jako znamení, že se není třeba bát, že všechno proběhne pěkně v klidu. Tak jsem se, po získání několika obchodních a přepravních povolení, vydal na cestu. Cesta proběhla bez nějakých zvláštností a tentokrát popis cesty po městě, fungoval přesně. Během pár dní jsem vyřídil, předal a obdržel vše a byl čas na cestu zpět.
Cestou jsem se kouknul na vývěsky, jestli se mi nějaká nehodí. Prosbu o pomoc při hledání ztraceného dítěte jsem viděl, ale nepřipadalo mi, že bych se na to hodil. Ale z čiré zvědavosti jsem do daného hostince vyrazil, aspoň se podívat. Kdo se tak asi bude hlásit. Hostinec z venku vypadal normálně a normální bylo i jeho osazenstvo uvnitř. Plnější lokál produkoval docela lomoz, který byl umocňován pořváváním hostinského. Na první, ani na druhý pohled jsem ženu z vývěsky neviděl, až hostinský, který si dal na momentík pauzu od vyvolávání, mě nasměroval do prvního patra.
Zde jsem se také rozhlédl, ale formující se skupina v koutě byla jasným ukazatelem. Když jsem se přiblížil, začal jsem některé účastníky poznávat. Žena v nouzi byla snadno k poznání, všichni se na ni dívali. Černovlasá žena mi připadla povědomá, stejně jako hnědovlasý muž. Plavovlasá žena byla zcela neznámá, ovšem snědá lady Corvetta mi svou přítomností naznačila, že to možná bude zajímavější, než se na první pohled zdá a rozhodl jsem se připojit. Minule se to vyplatilo, tak proč to nezkusit znovu. “Přeji dobrý den. To vy jste vyvěsila žádost o pomoc při hledání ztracené dcerky?“ Ujistil jsem se a opřel jsem se o zeď. A právě tohle mi vybavilo vzpomínku, odkud vlastně znám tu tmavovlasou ženu. Hráli jsme spolu kostky.

[Ife]

Přejít z území jednoho království do druhého bylo někdy až překvapivě lehké. Jeden si uvědomil, že se něco stalo až když si všiml neznámých zástav nebo na něj několik lidí spustilo řečí, kterou neznal. Ifeho to stejně příliš nezajímalo. Po cestě ze své domoviny přešel hranic nepočítaně a práce pro zaklínače byla všude stejná. Dokud se nějak domluvil a dostal zaplaceno, bylo mu celkem fuk, kdo kde zrovna panoval.
I tahle vývěska byla v obecné. I když ne, že by si zrovna tady dělal nějaké naděje na zisk. Spíš naopak. Pro jednou se zase cítil na nějaký čas poměrně dobře finančně zabezpečený, tak proč by nepomohl v tak zjevně potřebném úkolu. A kdo ví. Kdyby se ukázalo, že se to dítko třeba tak docela neztratilo... ještě se z toho mohla vyklubat pořádná práce.

Vstoupil dovnitř a neobtěžoval se sundat si kápi z hlavy. Hospoda se zdála jako každá druhá. I když teď si především všímal toho jak moc je plná. Nějakou dobu strávil pozorováním spodního patra a snažil se marně přijít na to, kdo že je ta dotyčná, co vyvěsila žádost o pomoc. Lidi by taky mohli na ty věci psát nějaké poznávací znamení. Zachránil ho až hospodský, když se z něj pokusil dostat objednávku.
Spokojeně vyšel s úsměvem na rtech do horního patra, zatímco si pobrukoval spolu s nějakou písničkou, co se ozývala zespodu. Bylo vskutku pozoruhodné, jak moc falešně něco takového svedl. Zahlédl skupinku v rohu místnosti a jeho úsměv se ještě o něco rozšířil.
K jeho překvapení v ní rozpoznal známé kučery, které posledně zanechal někde v Oxenfurtu.
"Bu!" položil Kaelovi ruku na rameno místo pozdravu a rozhlédl se po zbytku skupinky, které byl součástí. Dle ženy co seděla v jejím středu to vypadalo, že by mohl být skutečně správně.
"To tady se hledá dítě?" zeptal se na půl do prostoru a napůl čaroděje. Nebyl si jistý, kolik toho už bylo řečeno, a co bylo jednodušší, než to případně vytáhnout z něj?

[Arleight Primm]

A tak, z ničeho nic, všichni pocítili touhu nebohé elfí ženě pomoci. Šest jich bylo, lidí i elfů, ze zcela rozdílných skupin, sociálních vrstev i povolání. Dokonce se objevil i zaklínač, což bylo skoro nečekané, ale bylo jisté, že se bude hodit. Proto, když přišli k ženě, kterou v žvotě neviděli, bylo to, jako by je sem poslal osud. Jak přeci mohli vědět, že je to ta žena? Cesty osudu, jak všichni víme, byly nevyzpytatelné a proto se těchto šest osůbek ocitlo v jednom hostinci, v jedné místnosti a žena, ta se na ně koukala skoro nevěřícně. Překvapovalo ji, že ji vůbec nekdo vyslyšel a pokud by to někdo byl, nečekala, že se zde objeví byť jediný člověk. Bylo to pro ní vcelku milé překvapení. Nervózně se na přítomné usmála, naž je pozvala, ať se usadí, zda-li chtějí.
"Dobrý večer, přátelé," začala své povídání. "Předně bych vám chtěla poděkovat, že jste se uvolili mi pomoci. Sestro z lesů, dokonce i vy, všichni," vlídně se usmála a ukázala k ostatním, " V životě by mne nenapadlo, že bude má prosba vyslyšena. Každopádně, včera, když jsem sbírala býlí v lese jsem byla se svojí dcerkou, Philippou, je to malé děvčátko, sotva deset jí bylo. Má modravé oči, světlé vlásky, asi takhle vysoká," gestem ukázala její výšku, "Je to elfka a měla na sobě zelenkavé šatečky," řekla s povzdechemvelice smutně, po tváři jí pomalu tekla slza za slzou při vzpomínce na to, co bylo jejímu srdci milé. "Ráda vás zavedu tam, kde se to stalo, chcete?" optala se s nadějí v očích na ostatní.

Když v tom se přihnal do místnosti človíček, vypadal jako takový mladý klouček, na hlavě rozcuchané hnízdo rezavé barvy, pod pravým okem na boku tváře vytetovaná tři ozubená kolečka zaklíněná do sebe, černou barvou. Po levé srtraně se to celé opakovalo, akorát v bílé barvě a malou jizvičkou která tetování kazila. Oči, ty byly zcela jasně fialkové, nelidské a dokonce někteří přítomní dovedli rozpoznat, že nejde jen o tak obyčejného kloučka, nýbrž o někoho mocného, jemné šimrání tajemné síly, kterou vyzařovala jeho magická aura mohla pocítit jak Bruxa, tak Elaine, nebo Kael. Vypadal velice roztěkaně, první dojem rozhodně neudělal jeden z nejlepších. Ani to vzezření nenapovídalo nic jiného, že tohle může být leda tak blázen. A to oblečení! No, vypadlo to, že má sako, košili s čímsi - knoflíky? No, na reálný svět možná byl oblečen dokonce elegantně, ale tohle nebyl reálný svět a takovéhle věci tu byly zkrátka naprosto nepochopitelné. Nedbalá, roztěkaná elegance, tak by se ten pohled dal označit. A tenhle klouček vypadal zcela odhodlaně, dokonce se mračil, jako by něco nebylo v pořádku a rychlým krokem postoupil blíže přítomným, jednou rukou ťukl do ruky Kaela, drukou ťukl zase na Elaine a naposled, se oběma dotkl Bruxy.
"K... k...konečně, konečně někdo k.. k...kompetentní, m..m...m...musíte jít se m..mnou," řekl, na místech, kde se jich dotkl se objevily rozpíjející se kaňky inkoustu, které nešly smýt, otočil se na podpatku svých prazvláštních bot a stejně Koktání očividně bylo něco, co ho nezastavilo po nich házet vážné pohledy. Pak jen odešel do jednoho pokoje, do kterého nechal přivřené dveře. A ač zde přítomní mágové chtěli pomoct ženě s dítětem, něco, jako by je táhlo k oněm přivřeným dveřím, do onoho pokoje. Ručičky osudu byly nemilosrdné a kaňky inkoustu, ty jako by mrazily svým chladem a měnily se z pouhých kaněk na jakousi mozaiku, kterou vytváří mráz na oknech. Malebné, krásné, ale pocitově stejně také úplně stejně mrazivé, což mohlo být... nepříjemné.

[Irviel]

Než se Irviel nadála, do prvního patra doklusala další dívka. Dívka, se kterou se trochu důvěrně seznámila na turnaji kostek, ač by se s ní ráda seznámila ještě důvěrněji. Když by hodně zapátrala v paměti, vybavila by si ten intenzivní dotek jemných rtů a...nechybělo by dlouho, aby její myšlenky odpluly někam úplně jinam. Ale momentálně tu byla kvůli něčeho jiného. Chtěla pomoci jedné ze svého lidu. "Ceádmil," usmála se na ni laškovně. "Já přišla pomoct," kývla hlavou směrem k elfí matce. Bruxa zde byla očividně ze stejného důvodu, což ji vlastně dost potěšilo. Každý dho´ine, který chtěl pomáhat Aen Sidhe ji těšil. Tedy.. z těch, co znala.

On totiž brzo dorazil i další dho´ine, který ji naopak nic neříkal, a choval se ještě jako prvotřídní šašek. Ale budiž. "Irviel," představila se naoplátku, ovšem o poznání odměřeněji. Jenže tím příval lidí nekončil, naopak se hned vzápětí objevil někdo... velmi speciální. Elfka nejprve zamrkala, když si nebyla jistá, jestli vidí dobře. Čarodějka! Samozřejmě ji neznala jménem, nebo i kdyby ho zaslechla, nepamatovala si ho. Stačilo si spojit příhodu v lázních s čáry, čáry s obličejem, obličej se Silasem, a už Irviel tancoval na rtech vítězný úsklebek. Nehledě na kontext, ve kterém se potkaly, Irviel si prostě neodpustila malé připomenutí v podobě vzdušného polibku směrem k Elaine. Samozřejmě neměla tušení, že Elaine věděla o tom, co s ní Silas prováděl. Ale také si dobře pamatovala jejich poslední setkání, kdy čarodějce málem ozdobila obličej pěknou dávkou ran za zavření portálu před tím, než jím prošel Arleight. Je mi jedno, že jsi pak byla v té družině, co jej dostala ven. Stejně jsi mrcha. Irviel si svůj čin dokázala obhájit velmi dobře, koneckonců to byla Veverka.

Ale dost bylo čarodějky, prozatím. Na scéně byl další neznámý, který se ovšem znal s Bruxou. Irviel zdravila už jen pokýváním hlavy, protože těch lidí začínalo být nějak moc. Samozřejmě se pomoc hodí, ale Irviel se taky začínala cítit trochu nepatřičně. Pak konečně dorazil další, hodně zvláštní muž. Zaklínač, podle všeho, ale takový, jakého jakživ neviděla. Ať se snažila, jak se snažila, nezabránila občasnému zírání jeho směrem. Ale asi na to musel být tady na severu zvyklý.

Irviel si vyslechla, co měla elfí matka na srdci. Pokývala hlavou, že rozumí, a pak se k ní lehce naklonila, aby potichu řekla: "~Pocházíme ze stejné krve, máš mé slovo, že udělám vše, co bude v mých silách. Ohledně těch ostatních....Doufám, že se jim dá věřit,~" sjela skupinku podezíravým pohledem. Měla pochybnosti o všech, nejméně ale o Bruxe. Na ni se podívala mírněji. "Ano, veď nás," řekla pak hlasitě, důrazně, a v jazyce, kterému asi všichni zdejší rozuměli.

Pak se zjevil ten divný chlapec a nastal malý chaos. Elfka moc nechápala, co se děje, proč ten kluk vypadá jak vypadá a co chce. A proč se dotkl zrovna Bruxy, Elaine a toho prvního muže, co přišel. Ani jeho slovům moc nerozuměla, ale brala to jako nějaké zvláštní blouznění. Pokrčila rameny. "Vy ho znát?" zeptala se elfí matky se znatelnou skepsí v hlase.