QUEST: Černé oči, jděte spát - D

[Fírean]

Rozsah a tempo: Svižnější tempo, alespoň jeden post týdně.
Počet hráčů: 2 kusy, bez výjimek. Přihlašujte se pomocí soukromých zpráv, nebo na discordu Fí. (Berhart, Mojra - obsazeno)
Odměna: 10-15 bodů
Obtížnost a limity: Quest je určený pro jednoho zaklínače a jednoho obyvatele, maximálně kněze. Čaroděje, další zaklínače a relikty neberu :-) Nezaklínačská postava by měla být alespoň trochu bojeschopná a nebýt vyloženě strašpytel, jinak nevím, co by dělala na tvrzi zamořené přízraky :-)
Start a konec questu: Start po skončení questu Dobrou noc! (tipuju tak polovinu března), trvání cca 8-10 týdnů.

Úvod do děje:
Jihozápadně od Novigradu se u pobřeží nachází stará pevnost, rozpadající se ruina, která odjakživa láká dobrodruhy a naopak děsí všechny, kdo mají alespoň nějaký pud sebezáchovy. Nikoho zřejmě nepřekvapí, že tu sídlilo už mnoho banditů, vyvrhelů a nestvůr, ale teď se tu údajně děje něco daleko děsivějšího, než kdy dříve.
Lidé z vesnice nedaleko odtud tvrdí, že v tvrzi straší, a že jim temné síly ničí úrodu a připravují je o klidné sny. A tak se jednoho dne objevila na vesnické vývěsce zakázka pro zaklínače, hrdinu, který okolí staré pevnosti zbaví všeho zlého, za což samozřejmě dostane slušně zaplaceno.

[Fírean]

Pastvina byla poměrně maličká osada nacházející se na jihozápad od Novigradu a obvykle se tu pranic zajímavého nedělo, avšak jednoho dne se tu na vývěsce objevila zakázka pro zaklínače. A nebylo tedy divu, že dříve či později jednoho zaklínače opravdu přilákala. Pod vzkazem, na kterém stálo, že se hledá odvážná duše, která by zbavila nedalekou pobořenou tvrz nestvůr a vesničany utrpení, byl podepsaný hostinský Pawel.
Hospoda stála u cesty na kraji osady a byl ta to spíš taková malá místnůstka, než pořádný lokál - pár stolů, krb a pult, který hadrem přejížděl muž středního věku. Hostinský byl chlapík s prošedivělými blond vlasy, ale postavu měl stavěnou dobře a nechyběly mu ani svaly; možná, že přes den makal na poli a večer se věnoval lokálu, těžko říct. V hospodě bylo takhle navečer poměrně plno, ale volné místečko k sezení by se našlo - nacházeli se tu především zdejší farmáři, ale i pár pocestných, kterým přišel vhod úkryt před počasím. Venku se totiž před chvílí spustila poměrně slušná bouře - vichr lomcoval stromy a potemnělou krajinu bičovaly provazce deště.
A tak nebylo divu, že úkryt před nepřízní počasí hledala kromě zaklínače zřejmě i zatoulaná bylinkářka - na tu se tu lidé sice dívali maličko podezíravě, protože ji neznali, ale naštěstí se nedočkala žádných nepřátelských reakcí, ani perverzních keců. Posadit se mohla ke stolečku nedaleko skupinky dívek, které vypadaly jako místní děvečky - a dvě z nich s sebou měly tlumoky s bylinkami a lahvičky s tinkturami. „Zítra bude úplněk, ale říkám vám, mě na to místo nikdo nedostane,“ říkala zrovna jedna z nich.
„Ale Lysso, za úplňku mají bylinky úplně jinou moc, však víš...,“ pravila druhá, která se Lyssu zřejmě snažila k něčemu přesvědčit. „Co by se nám mohlo stát? Prostě mezi ty rozvaliny na chvilku vběhneme, natrháme ty vzácné rostlinky a zase půjdeme,“ krčila rameny, jako by o nic nešlo.
„Jsou tam příšery, hlupačko,“ kroutila hlavou oslovená Lyssa. Rozhovor se odvíjel podobným stylem, a pokud se Mojra zaposlouchala, zjistila, že se dívky baví o rozpadlé tvrzi nedaleko, kde sice zřejmě straší, ale rostou tam velmi vzácné bylinky, zejména léčivé. Takové, které se po celé Redánii shání jen velmi těžko, a za úplňku navíc údajně získávají ještě větší moc. Lákavé, leč zřejmě poněkud nebezpečné. A když nic jiného, určitě by se daly slušně zpeněžit. Otázkou bylo, zda by se ten risk vyplatil, zda by za to stál...

A o té samé tvrzi se rozpoutal rozhovor i opodál, pokud se zaklínač rozhodl oslovit hostinského. „Ach, konečně zaklínač!“ spráskl Pawel rukama a oddechl si, jako by mu zrovna spadl ze srdce obrovský kámen. „Jdete kvůli inzerátu, pane zaklínači?“ zeptal se pro jistotu, načež Berharta ujistil, že je Pawel, tedy zadavatel zakázky.
„Víte, máme tu takový problém,“ spustil sám od sebe, aniž by se musel vědmák vyptávat, a zatímco se rozpovídával, načepoval zaklínači pivo na účet podniku. „Nedaleko vocaď se nachází ruiny starý tvrze, už léta tam nikdo nežije. Občas se tam usídlili nějaký tuláci, jeden čas to na nás zkoušeli banditi, ale nebylo to nic, co by nás trápilo, dokázali jsme si s tím poradit... ale teď. Teď se na tý tvrzi děje něco zatraceně zlýho.“ Hostinskému se do tváře vkrádal nefalšovaný strach - a to to byl chlap jako hora, takový ten typ, co působí, že se jen tak něčeho nezalekne. „Straší tam - chlapi, co maj kolem pastviny, říkali, že tam viděli přízraky. Víte, ne? Takový ty průhledný potvory, co vřeští a napadají každýho, kdo se přiblíží. Plašilo to ovce a krávy, co se pásly poblíž, a tak jsme je museli přehnat na jiný pastviny, jenže jinde není tráva tak šťavnatá a zvířata ji rychle spasou... Navíc se nám na polích, co jsou blízko tý tvrze, začala kazit úroda - jako by půda byla otrávená. Nevíme, co s tím,“ postěžoval si. „Ženský zas budí ze spaní zlý sny. Jasně, na tu tvrz už vyrazilo pár vodvážlivců, ale ještě se žádnej z nich nevrátil, takže jsme usoudili, že se budeme muset obrátit na profesionála,“ pronesl a poprvé si zaklínače změřil zkoumavým pohledem, jako by se snažil posoudit, nakolik zkušeného vědmáka před sebou má. Ale i kdyby moc zkušeností neměl, určitě toho věděl víc, než oni všichni dohromady. „Samozřejmě vám zaplatíme... jen si řekněte kolik. Moc toho nemáme,“ řekl už zdaleka ne tolik nadšeně, jako mluvil doposud. Tahle osada byla chudá, ale přesto byli místní ochotní dát všechny svoje úspory zaklínači, pokud jim vědmák zajistí, že zvířata přestanou strádat a úroda bude zase taková, jako bývala dříve. Protože tímhle stylem by stejně dříve nebo později všichni pomřeli bídou...

Mimo herně:
Začínáme - pro Mojru bude start asi trochu nudnější, ale šanci chytit se na návnadu má Berhart má možnost zeptat se na všechno, co ho jen napadne, v dalším postu už na to nebude čas.
Tempo napsané v úvodu platí, ale protože začínáme v úterý, teď ze začátku na vás budu hodná a nebudu to hrotit

[Berhart]

Plivanec pleskl o kámen při zápraží hospody těsně před tím, než na něj dopadli první dešťové kapky. To bude ale hnusná plískanice, problesklo Bertovi hlavou, než otevřel dveře a vstoupil na místo, kde měl, jak doufal, získat další zakázku. Alespoň to říkala vývěska, kterou pro jistotu strhl a vzal s sebou. Byla, jak už takové vývěsky pro zaklínače, docela vágní. Ale už za chvíli se dočká odpovědí.
Pohledům, které se v takových hospodách zvedají k cizincům, odpověděl přikývnutím. Nemělo cenu provokovat. I když, přichází jim pomoct, teď si blbé kecy nechají pro sebe. Jen aby tak vstřícní byli, až bude čas platit. Nezdržoval se (krom trochu delšího pohledu věnovanému stolu s děvečkami) a šel přímo k hospodskému.
Ten taky nechodil kolem horké kaše. Sotva si uvědomil, kdo před ním stojí, spustil. A na Bertův vkus relativně konstruktivně a k věci. ,,Ano, to jdu," ujistil hospodského, posadil se a poslouchal. A s chutí a pokývnutím přijal pivo. Po té štrece z Novigradu bodlo. Prvním lokem ho ztrestal skoro půlku, ale zbytek už pil pomalu. Pozorně poslouchal. Každá informace má v takovém případě cenu zlata. Nebo spíš vlastní krve.
Nakonec ovšem dostal stejně to, co vždycky. Polopravdivé zkazky, které tvrdil kamarád kamaráda, který je viděl. Potřeboval víc. Ne aby zakázku vzal, ale aby ji přežil. ,,Nikde nezačne strašit jen tak, zničeho nic. Pokud tam dřív sídlili banditi, nebo tuláci, a strašit začalo až teď, muselo se tam něco stát," dumal zaklínač spíš sám pro sebe, ale mluvil nahlas: ,,Nestalo se tu před tím, než začalo strašit něco....zlého? Nezabil se tam někdo? Nešťastná láska? Spor v lásce, nebo tak něco?" Bert věděl, že takové věci většinou lidé nepřiznají, hlavně proto, že pokud se týkají přímo jich, stydí se. A zaklínače tak vystaví zbytečnému nebezpečí. Proto ztišil hlas, aby ho slyšel jen hospodský a mohl tak mluvit bez obav, že sousedi zjistí, že propírá špinavé prádlo.
Byli tu ale i další věci, které potřeboval vědět. ,,Přízraky se objevují jen v noci, nebo i za dne? V nějaký konkrétní čas? Na některých místech častěji, než jinde? Je tu někdo, kdo ty....ehm....přízraky....viděl? Kdo by je dokázal popsat jinak, než jako průsvitné přízraky. Zvířata to jen plašilo, nebo i napadalo? O těch snech, co se zdávají ženským," ohlédl se přes rameno na dívky sedící opodál: ,,budu potřebovat, aby mi o nich pověděli. Víc než jedna, pokud to bude možné." nebyl si jistý, jestli to souvisí. Ženské mohly být prostě vystresované z blízkosti nestvůr a sny byli jen následek strachu. Stačí aby si jedna postěžovala a druhou noc už to mají všechny. Ale když se na to poptá, nic nepokazí. Pravda bývá v maličkostech, jak říkával Willard.
Zkoumavého pohledu si Bert nevšímal. Nesnažil se nikoho přesvědčit, že je to ostřílený lovec nestvůr. Měl ale své sebevědomí a své přesvědčení, že dokáže všechno, kromě toho, co ho nakonec zabije. Konec konců, zabil už i sám sebe, a to má váhu.
Otázku peněz se rozhodl řešit diplomaticky, bez nějakého emočního projevu. ,,Máte dobré pivo," rozhodl se pro neškodnou lichotku. Hospodští to rádi slyší. ,,co se odměny týče, když nikdo z nás netuší, co mě tam čeká, dá se cena odhadnout těžko. Dvě stě korun, řekněme, je slušný základ." nehl brvou, jako by ho to vlastně ani nezajímalo, ale dobře sledoval hospodského reakci. Měl ještě téměř celou odměnu od Geirný. Nechal si jen opravit kalhoty a boty, dokoupil nějaké suroviny na přípravy elixírů a doplnil svou truhličku.
Přesto nechtěl jít pod cenu. Kdo ví, co tam čeká. Jistě, možná to nebude stát za řeč a věren svému přesvědčení, že jeho poslání je takové lidi chránit, jim něco vrátí. Nebo si prostě část odměny vybere v naturáliích. Na druhou stranu, může to tam být pěkně ošklivé a on neviděl důvod, proč za to nevzít peníze, které možná ani nebudou odpovídat riziku. Slevit jim může vždy, jít nahoru, to by asi neprošlo, tím si byl jistý. A na Dar Osudu se opravdu ještě necítil. Taky by mohl dostat novou motyku, že?

[Mojra]

Mojra potřebovala sehnat nějaké peníze, to bylo jasné. Proto se vydala tak daleko. Že je venku hnusně a tak se schová pod první střechu, a že zrovna do hostince, bylo také jasné. Ale že se zrovna posadila ke stolu, který sousedil s upovídanými kolegyněmi z oboru bylinkářství, to už byla skutečně velká náhoda. Ačkoliv neměla ve zvyku poslouchat cizí rozhovory, tento jí neušel. Už proto, že nevěděla, zda vůbec má na zaplacení čaje, který si nechala hostinským udělat. Takže jakmile zaslechla slova jako 'vzácné' nebo 'peníze', hned šponovala uši.
Rozvaliny? Byliny? Straší? Vzácné? Eh, vypadá to, že zdejší slečny se tam nechystají. Hlavou jí proudily myšlenky, jak to vlastně zvládne a i fakt, že netušila, o které konkrétní bylině se baví. Snad andělika? Nebo něco jiného? Jak mám natrhat něco, co nevím jak vypadá?
V koutku ji cukalo, musela se dívek zeptat na podrobnosti a doufala, že ji odpoví. Koneckonců, samy si nebyly jisté, jestli tam půjdou. Avšak díky její zbrklosti na dívky vysypala snad všechen obsah myšlenek a to za docela krátkou dobu/
"Halo? Neruším? Slyšela jsem vás mluvit o nějaké bylině, která roste někde nedaleko. Pokud to dobře chápu, při sběru o půlnoci se zesilují její účinky? Znáte jméno? Jak vypadá a kde roste?" Možná se dívky tvářily poněkud zaskočeně a pokud ano, tak se Mojra omluvila a ještě se zběžně představila. Mám jim snad říct, že potřebuju peníze a bez těch informací tu rostlinu nenajdu? Mám jim snad nabídnout něco oplátkou za tu informaci? Těkala očima z jedné na druhou a čekala nějaké odpovědi. "A kudy se k těm rozvalinám dostanu?" Mojra se ze všech sil snažila působit mile, protože už nebyla nemocná, lidé se jí nebáli, a mezi cizími vypadala jen jako obyčejná, pihatá a zrzavá holka. Co jí ale chybělo, tak bylo vše, co se týkalo komunikace - ať už se svými vrstevníky nebo s kýmkoliv jiným.
Po tom, co jí dívky sdělily vše, co mohly, se Mojra rychle vrátila ke svému šálku s čajem. V tu ránu si všimla, že hostinský se už nějakou dobu vybavuje s osobou, která přišla snad chvíli po ní - ta osoba totiž byla na první pohled zcela suchá, ale pivo zatím nedopité. Nemusela si ho ani dlouze prohlížet aby jí došlo, že to bude vědmák. Jeho postava sem zrovna nezapadala a navíc mu všude čouhal nějaký meč nebo něco, co si málokdo zde sedící může dovolit, ani ne za jeden život, snad ani za dva, spíš za tři životy jednoho farmáře. Mojra moc dobře věděla, že vědmáci nejsou zrovna společenský typ a nejraději pracují sami. A nedalo jí ani tolik práce, aby si uvědomila, že je tady zřejmě pro zakázku.
Jestliže v rozvalinách straší, bude tady kvůli tomu. Ale co? Mám jít a oslovit ho? Nabídnout mu peníze? Jestli někde straší, bude lepší se držet jakéhokoliv vědmáka, než jít na vlastní pěst, to je jisté.
Nakonec Mojra sebrala odvahu a tiše se přiblížila za jeho zády, nechtěla poslouchat, o čem se baví s hostinským, spíše čekala na příležitost, jak ho oslovit. Možná by mohla zaslechnout jméno, nebo cestu, snad i kdy se chystá vyrazit?

[Fírean]

Hostinský během řeči se zaklínačem stále přejížděl hadrem přes pult, jako by ho to snad uklidňovalo a pomáhalo mu to v soustředění. Pokyvoval hlavou, když se vědmák uchýlil k úvahám pronášeným nahlas, a pak se na něj zadíval. „Ne, ne, pokaď vím, tak tady se nic vyloženě zlýho nestalo,“ zakroutil Pawel hlavou, ale po chvilce přeci jen nakrčil čelo, když si na něco vzpomněl. A naklonil se k zaklínači blíže, protože to tu nechtěl rozkřikovat na celou hospodu, i když to místní zřejmě všichni věděli. „Jenom jeden malér se stal, Stázka od Jeníka, našeho pastevce, co má kolem na pastvinách vovce, potratila. Lidi říkali, že se jí předtím zdály nějaký fakt vošklivý sny, ale těžko říct, esli to s tou starou ruinou nějak souvisí - nikdy nechodila poblíž, nic takovýho,“ pokrčil rameny. „A Jeník je fajnovej chlap,“ dodal. „Na tej tvrzi se jinak nic takovýho divnýho nebo zlýho, co by stálo za pozornost, v poslední době nestalo, pane zaklínači.“ Víc z něj Berhart pravděpodobně nedostal, protože Pawel toho ani víc nevěděl.
„Jsou tam pořád, ale víc jsou vidět za tmy, to je jasný... takový vobludy mají přece radši tmu, nebo ne?“ Pawel se ušklíbl a zadíval se na Berharta - on byl přece profesionál a měl by o chování příšer něco vědět, ne? „Já nevim, já tam nechodím,“ zněla další, ne příliš nápomocná odpověď. Vypadalo to zkrátka, že bude muset zaklínač zvednout zadek a sám zapátrat kolem, protože místní mu toho příliš neřeknou, neboť se tomu prokletému místu vyhýbali. „Zvířata nic nezabilo, ty vobludy se z tvrze asi moc nevzdalujou. A máte štěstí, pane zaklínač, támdlenc sedí Jeník, můžete se ho zeptat jak na ty zvířata, tak na jeho Stázku... ale buďte vopatrnej, von se vo těchhle věcech nerad baví,“ poukázal hostinský na muže středního věku sedícího u jednoho ze stolů. Měl na sobě obyčejné venkovské hadry a na stole položený děravý slamák. Sláma mu div nečouhala i z bot. „Jenda je viděl, když tam vocaď vodháněl vovce,“ dodal hostinský ještě. Pak ještě poukázal na děvečky u stolu, ať se na sny zkusí zeptat jich, ale jinak už Pawel nebyl schopný pomoci, řekl vše, co věděl.
„Dvě stě korun neni málo, panáčku, ale...,“ hostinský si povzdechl, „jestli nás zbavíte těch příšer, jsou vaše. Dám vám padesát jako zálohu, zbytek až pak,“ a s těmi slovy vylovil zpod pultu měšec, který podal zaklínači. Asi tím chtěl ukázat, že jsou tu opravdu čestní lidé, kteří ho neplánují podrazit a připravit o zaslouženou odměnu.
A pak už bylo jen na Berhartovi, jak naloží se získanými informacemi, a zda získá nějaké další.

Dívky se naopak nechovaly tak vstřícně, jako hostinský k zaklínači - na Mojru se zadívaly notně podezíravě. Ale jedna z nich, asi ne moc inteligentní, jí úsměv věnovala a rovnou se jala odpovídat na dívčiny otázky: „My jí tady říkáme Růže soumraku,“ vyhrkla a drmolila dál: „Je to taková drobná nízká kytička, většinou má světlé květy, bílé nebo světle modré, a drobné trny na stoncích. Má úžasné léčivé účinky, to bys měla vidět! A když uděláš odvar z téhle rostlinky, smícháš ho s odvarem z kotvičníku a dáš ho tomu tvému, bude mu stát celou noc,“ dívenka se začervenala a zachichotala, avšak přestala ve chvíli, kdy jí jedna z dívek zřejmě nakopla pod stolem.
„Huso, teď tam půjde a všechnu Růži nám otrhá - a co zbude na nás? Nic!“ prskla blondýnka s pichlavýma očima. „Jo, my ti to řekneme a na nás pak nezbude, to tak,“ opáčila na Mojřinu otázku, kudy se k rozvalinám dostane. Vypadalo to, že se s ní dívky dále bavit nechtějí, jen ta upovídaná po ní vrhla omluvným pohledem, zatímco ten zbytek ji propaloval pohledy poměrně vražednými.
Jedno ale bylo jasné - pokud chtěla Mojra získat vzácnou bylinku, za kterou by určitě mnozí léčitelé (i vesnické pipinky) rádi slušně zaplatili, nemohla počítat s pomocí od místních. Jistě, mohla ještě zkusit informace o staré tvrzi vytáhnout z někoho jiného, ale jakmile to místo zmínila, vypadalo to, že z něj všichni mají strach a ani pro bylinu by tam nešli.
A pak tu byl zaklínač... třeba by mohla doběhnout k tvrzi s ním, natrhat bylinu a zase rychle zmizet, než se tam něco semele.

[Berhart]

Zatímco hospodský mluvil, Bertík odpíjel piva. Přísun informací byl čím dál tím bezcennější, ale na to si už si mladý zaklínač stihl zvyknout. Lidi nepoznali přízrak od hejkala, gryfa od wyverny. Nakonec to stejně bylo vše na něm. Proto si taky zaklínači nechávali tak platit. Tím se dostáváme k měšci, který mu přistál v dlani. Odpustil si pohazování s ním. Rozhodl se hostinskému věřit. Možná na tu naivitu jednou škaredě dojede, ale nějak se otrkat musí. Zvedl pohled chlapíkovi do očí a tak vážně a upřímně jak jen dokázal, řekl: ,,Zbavím." věřil tomu. Neviděl důvod, proč by to neměl dokázat. Vždy všechno dokázal, přestože vše stálo proti němu.
Dorazil korbel a otřel si řídký vous. ,,Dejte mi ještě jedno pane Pawele, a jedno támhle pro Jendu. Půjdu si s ním popovídat. Možná to bude chtít i něco ostřejšího...." nechal na hospodském, který své štamgasty znal lépe, jestli to bude či nebude třeba. Otočil se Jardovím směrem a chtěl vykročit, ale to by taky mohl zašlápnout jednu dívčinu, která....
...která mu stála za zády. I přes svůj krátký profesionální život by byl dávno mrtví, kdyby si nevšímal pohybu za sebou. Věděl že tam stojí. Všechny smysly, které mohly, mu ale říkali, že je to v pořádku. Teď když ji i viděl, jim dal za pravdu. Křehká rusovláska (má na ně ale štěstí, co) rozhodně nevypadala, že by mu chtěla, nebo i jen byla schopna ublížit. Rozhodně ne fyzicky. Nejdřív ho napadlo, že snad jen jde k výčepu, nebo ji zvědavost přiměla prohlédnout si vědmáka zblízka. V očích ale měla jistou jiskru, která vždy značila něco víc. Konkrétně problémy. ,,Ano?" zeptal se bezbarvě, v očekávání, že ji to rozhodí a uteče, nebo aspoň vyklopí, co chce.
Sice mu přítomnost hezkých dívek nevadila, ale momentálně byl v práci a ta si žádá soustředění. Obzvlášť, když se chce jít ptát chlapa na to, jak potratila jeho žena.

Takže ať už ze Zrzečky vypadlo cokoliv, Bertík si po rozhovoru přisedl k Jeníkovi. Přistrčil k němu čerstvé pivo od hospodského a bez otálení spustil. ,,Jsem Berhart. Chtěl bych vás zbavit těch přízraků z tvrze," začal pomalu, napil se piva a díval se na Jeníka. ,,Prý ste je viděl? Pomohlo by mi vědět toho co nejvíc....každý, byť malicherný detail." nechtěl na něj tlačit. Tušil že se mu nebude chtít mluvit, ale zkusit apelovat na pocit, že pro osvobození vesnice něco udělal by mohlo fungovat.

[Mojra]

A co mu bude stát celou noc? Byla by to Mojra vyslovila nahlas, ale do řeči jim skočila ta naštvanější dívka, která sdílná tolik nebyla. Po jejím kázání Mojra jenom pokrčila rameny, špitla: "Já myslela, že se tam nechystáte...", a otočila se ke svému stolu...

Co se vědmáka týče, Mojra sbírala všechnu odvhau světa, aby ho oslovila. Svět už to asi nebavilo, a tak zařídil, aby se zaklínač otočil a zeptal se Mojry "Ano?" - teď už stačilo jen odpovědět. "Eeeh, pane, já vím, že to asi nedovolíte, ale jestli jste přišel kvůli těm rozvalinám, musím jít s vámi! Prosím!" Třeba by mohl vědět, co by mohlo někomu 'stát' - třeba je to důležité?
Mojra doufala, že jí zaklínač vyhoví, ale věděla, že je malá šance. Čekala tedy na jeho reakci na místě. A čekala i po jeho reakci, ať už ta reakce dopadla jakkoliv, tak stála na stejném místě a pozorovala, jak se zaklínač baví s dalšími, aby zjistil podrobnosti. Stála vždy jen tak daleko, aby byla na doslech, ale chtěla, především pokud byla jeho reakce negativní a nechtěl Mojru vzít s sebou, aby zaklínač věděl, že ona bude mít stejné informace - možná její šance nebudou veliké, ale mohlo by jí to pomoci se tam dostat a potom co nejrychleji zase zmizet.

[Fírean]

Hostinský se zaklínači na okamžik zadíval do očí, když mu vědmák sliboval, že je zbaví problémů, a kupodivu se pohledem nesnažil uhnout, ačkoliv mu jistě nebylo příjemné zírat do nepřirozených očí se svislými zorničkami. Přikývl, načež se otočil, aby zaklínači i Jeníkovi načepoval pivo - samozřejmě ještě na účet podniku, ale další alkohol už nehodlal dát vědmákovi jen tak zadarmo. Chce pít, tak ať platí.

Jeník zaklínače sledoval už nějakou dobu a nemohli bychom říci, že byl z jeho přítomnosti bůhví jak nadšený, asi věděl, že vědmák dříve nebo později dojde i k němu. Všichni tu přece věděli, co se stalo jeho ženě.
„To jste hodnej, pane zaklínač,“ pokrčil rameny, když mu Berhart sdělil, že by je chtěl zbavit přízraků z tvrze. „Jo, viděl jsem je jednou,“ přitakal, načež se bez pobízení pustil do vyprávění - jak se mu ovce zatoulaly příliš blízko tvrzi a jak odtud slyšel nelidské skřeky, nebo možná skřeky něčeho, co dříve bývalo člověkem. A pak uviděl přízraky, jeden, dva, maximálně tři, tím už si nebyl jistý - věděl ale s jistotou, že jich tam bylo víc. Berhartovi víceméně podal učebnicový popis přízraků; nic zvláštního zjevně nezaznamenal. „Co nejrychlejc jsem odtamtud ovce vyhnal a vrátil se sem, tam poblíž už mě nikdo nedostane,“ zakončil svoje slova a napil se doneseného piva, které přijal s povděkem. „Pawel vám řek, co se stalo mojej ženě, že jo?“ probodl pak vědmáka nesouhlasným pohledem - tohle bylo osobní a Jan se o tom zřejmě nerad bavil. Ale protože věděl, že by to mohlo zaklínači nějak pomoci a všichni s tu těch netvorů chtěli zbavit, nakonec mu objasnil i to, jak to bylo. Sdělil mu, že jeho žena má už nějaký čas zlé sny, ale jen málo z nich se týká té pobořené tvrze - takže těžko říci, zda to s ní nějak souvisí, nebo je to zkrátka jen náhoda; zlé sny ostatně může spustit a vyvolat úplně cokoliv, když se to tak vezme. A ani ten potrat s tím nemusel souviset. Berhart se mohl dozvědět, že se kolem Jeníkovy ženy nedělo nic podivného, nic, co by nasvědčovalo tomu, že by třeba byla prokletá, a více do hloubky tuhle osobní věc Jeník rozebírat opravdu nehodlal, ani kdyby vědmák naléhal.
Pokud se pak Berhart vydal ještě vyzpovídat místní děvčata, zda měla také zlé sny, dozvěděl se skoro to samé, jako od Jeníka - že se ty sny většinou tvrze netýkají a byly to zkrátka jen nějaké noční můry. A víc než vyprávění o snech děvčata stejně zajímal vědmák, s nímž nejedna pěkně koketovala.

Bylo krajně nerozumné k tvrzi vyrazit v tomhle nečasu a uprostřed noci, navíc ten úplněk, při kterém chtěla Mojra sbírat bylinky, byl až zítra. Vědmákovi bylo nabídnuto, že může přespat buď tady v malém krcálku, který sloužil jako opravdu stísněný pokojík pro hosty, anebo v seníku vedle hostince. Totéž víceméně platilo pro Mojru, která tu nabídku mohla též zaslechnout, jestliže se motala pořád poblíž zaklínače - bylo jen na nich, jestli se nějak dohodnou, kam který z nich složí hlavu.
Zaklínač měl navíc příležitost uvařit si nějaké ty elixíry, pokud chtěl, protože by se v boji proti přízrakům určitě mohly hodit.

Svítalo poměrně brzy, ale nebylo to moc poznat - nečas totiž přetrvával i do dalšího dne, a přestože ráno už nelilo jako z konve, vytrvale poprchávalo a na nebi visely vodou nacucané, černé mraky, díky nimž byla i za bílého dne skoro tma. Zaklínač sice viděl jako za slunečného dne, ale ostatním to zřejmě nebylo zrovna dvakrát příjemné.
Od hostinského dostal vědmák (a Mojra) instrukce, kudy se k tvrzi nejlépe dostat, a popřál mu ještě hodně štěstí. Cesta k tvrzi byla spíš taková nenápadná, sotva vyšlapaná pěšinka, a nevedla nikterak daleko - k ruinám na pobřeží to byl celkem kousek.
Už z dálky zřícenina působila dost ponuře a temně a sotva se zaklínač přiblížil, začal mu na krku jemně vibrovat medailon - bylo tedy jasné, že tu něco nehraje. Avšak přízraky zatím nikde vidět nebyli a do tvrze se dalo projít bez větších potíží; jistě však bylo záhodno mít se na pozoru.

Mimo herně:
Je na vás, jak se Berhart zvládne vypořádat s Mojrou, případně jestli se Mojra k tvrzi dostaví z vlastní iniciativy, kdyžtak hodím pomocný kruh Doporučuju se v tvrzi pořádně porozhlédnout, ale pátrání a házení kostkami je odteď víceméně ve vaší režii, nechci vás úplně vodit za ručičku Na co jste přišli/nepřišli vám shrnu v dalším postu.

[Berhart]

Musel uznat, že hospodský byl nejspíš chlap na svém místě. Důvěru, kterou do něj vložila celá osada, se snažil nezradit jak jen to šlo. Jistě mu ten nepřirozený, dravčí pohled nebyl příjemný a přesto setrval, dokud si nebyl jistý, že Bert myslí svá slova upřímně. Vysloužil si tím u něj bonusové body.
Což se nedalo až tak úplně říct o oné drobné zrzečce. Čekal ledacos, ale že se na něj bude chtít pověsit a jít mu zaclánět při práci, to teda ne. Jak se tak přes ni koukal na skupinku děvčat, od které přišla, skoro by řekl, že byla vyslána na výzvědy. ,,Máš naprostou pravdu. Nedovolím. Ať už máš jakékoliv důvody, tvrz plná přízraků není místo na vycházku." odpověděl jasně, sice bez zbytečné přikrosti, ale zdá se, že neoblomě. S přízraky není legrace, bude mít dost starostí se svým vlastním krkem, ne tak ještě, aby se staral o nějakou holku toužící po dobrodružství, či kdo ví čem ještě. Zaslechl pár vět, které se šířili od onoho stolu (přesto že si byl jistý, že zrovna tahle není místní) a kdo ví, co si děvčata se zapálenými lýtky vymýšlely. ,,Nejsem žádná chůva. A varuju tě! Nezahrávej si s něčím, čemu nerozumíš. Když se vrátím a bude tam bezpečno, můžeš se tam třeba ubytovat." dodal jí doporučení a nechal ji stát tam, kde byla. Věnoval se raději Jendovi, protože ten mu mohl, byť nepřímo, zachránit život.
Nicméně, to co se dozvěděl, bylo jen potvrzením slov hospodského. Takže přízraky....nu, podívám se jim na zoubek, blesklo mu hlavou, zatímco využil příležitosti a taky se napil. Jeník možná nebyl žádný myslitel, ale to co popisoval bylo dostatečně přesné.
Nesouhlasný pohled opětoval, bez známky emoce, či náznaku, že by se v tom chtěl vrtat. Jen přikývl, aby potvrdil, že je to tak a tiše poslouchal. Chlapík mluvil k věci, sice se sebezapřením, ale to Bert, když e úplně chápal, tak aspoň očekával. Spojitost mezi jeho ženou, mrtvým dítětem a tvrzí zřejmá nebyla. Takové věci se dějí, kněží, druidi a čarodějové nejsou všude, aby podali pomocnou ruku. Zaklínač poděkoval Jendovi za informace a nechal ho být. Hrát si na společenského tvora, dopít s ním pivo a ptát, se co osivo, to nebyl styl zaklínačů.
Místo toho se rozhodl ještě pro poslední pokus najít spojitost mezi zlými sny a tvrzí. A to v podobě hloučku děvčat, štěbetajících u jednoho stolu. A i když to byla společnost milá, pro někoho kdo teprve před pár dny zjistil, jak hřeje ženské tělo, dokonce vzrušující, nedozvěděl se nic, co by mu pomohlo. Pro tuto chvíli se rozhodl sny ignorovat. Ale rozhodně na to nezapomínal.
Zrzečka chodící po hospodě jako jeho stín, poslouchajíc vše, co se kolem něj šustlo, mu přinášela obavy. Nechtěl být hrubí, ale tohle se musí rozřešit. Po nějaké době tedy přisedl přímo k ní. Možná jí tím razantním pohybem i vyděsil. ,,Ty si nedáš pokoj, že?" spustil možná zbytečně zhurta, ,,Půjdeš tam za mnou, ať už řeknu cokoliv. Mám pravdu?" pokračoval už mírněji, stále však s výrazným nesouhlasem vepsaným ve tváři. ,,Co doufáš, že tam najdeš? Štěstí to nebude, věř mi. Nejspíš umřeš. Těch přízraků je tam jistě několik a já ti nemůžu slíbit, že tě dokážu v boji s nimi ochránit. Pokud na tom opravdu trváš, vyrážíme ráno, hned po svítání." oznámil jí nakonec, dopil pivo a zvedl se od stolu.
Co ho přimělo změnit názor? Inu, viděl jí v očích něco, co tam mívají šílenci, jako je on sám. Víru, že dokáží něco, čeho se jiný neodváží. Že přežijí, co jiní ne. Byl si jistý, že by za ním šla jako stín až do tvrze. Výsledek bude stejný, pravděpodobně to s ní dopadne špatně. Ale pro něj bude lepší, když ji bude mít pod dohledem, aby nenarušila nějaký jeho případný plán, nebo nevlezla do pasti.
S hospodským se domluvil, zaplatil (z jiného váčku, než mu dal) a šel si ustlat na seník. Došlo mu, že holčina tu bude asi spát taky, ať si poslední noc užije v relativním pohodlí pokojíčku. Krom toho, potřeboval se ještě na zítřek připravit a k tomu bude lepší lépe větraný prostor, než maličká jizba.
Složil své věci do kouta a vylovil z vaku dvě malé truhličky. Jedna obsahovala cestovní aparaturu, nezbytnou pro přípravu elixírů, mastí a odvarů. Druhá již hotové lektvary, určené speciálně pro zaklínače. Bouře a pozdní hodiny zatáhli oblohu téměř do černa. Navíc mu něco říkalo, že se velice brzy bude muset vypořádat s nějakou návštěvou. Bude muset pracovat rychle a přesně. Rozložil tedy pod lucernou aparaturu, vylovil veškeré ingredience, půjčený kastrůlek, zapálil malý ohýnek a zhluboka se nadechl. Alchimie nebyla jeho nejsilnější stránkou. Pokud se to však podaří, výrazně mu to zítra pomůže v boji.
Sáhl tedy mezi elixíry a vylovil ten, kterému se říká Vlk. Věděl, že to nebude nic příjemného a tak nic neodkládal a prostě ho do sebe obrátil. Páchl ostře, jako psí chcanky a chutnal nejspíš dost podobně. Prsty se mu rozlezlo prudké mravenčení a zrak zastřely cáry duhy, snažící se ho uškrtit. Zamotala se mu hlava, div že sebou nepraštil o zem. Trvalo to pět úderů srdce. Stejně rychle to odeznělo. Když se rozhlédl, zazubil se a dal se do práce.
Ruce se pohybovali mnohem jeměji, rychleji a přesněji, než normálně. Viděl věci, kterých si jindy nevšímal. Nemrkal. Neexistovalo nic, než jeho oči, ruce a jejich spolupráce. Vyhrábl z malého váčku lžičku veverčího sádla a dal se do přípravy oleje proti přízrakům.

Mimo herně:
Olej proti přízrakům
Alchimie 1+zručnost 1+2 (za lektvar)

Berhart hodil/a 4d6 a součet kostek je 13:
1, 6, 2, 4

Ať už se mu míchání podařilo nebo ne, zapil to Bílím medem (svým posledním), aby zneutralizoval předtím vypitého vlka, uklidil, sundal si zbroj a natáhl se do sena. Měl by spát. Chtěl by spát. Ale opatrné, nesmělé kroky plížící se do seníku měli jiné plány. A taky mu dali za pravdu.

Ráno se probudil sám, jen s několika plavými vlasy na haleně. Taky dobře. Nemusel přemýšlet, jak se v takových situacích loučí. Důkladně a s mimořádnou pečlivostí se navlékl do zbroje, do kapsičky u opasku naskládal několik lektvarů, které se rozhodl vzít si sebou. Olej, ať už povedený, nebo ne, pečlivě natřel na celou délku ostří stříbrného meče a nechal jej pečlivě zaschnout, než ho vrátil do pochvy. Vzal si i ocelový, kdyby náhodou narazil i na nějaké hmotné přízraky. Svět jich byl ostatně plný.
,,Poslechneš mě na slovo, rozumíš?!" spustil na Mojru, sotva stanuli na cestě vedoucí k tvrzi. ,,Řeknu utíkej, utečeš! Řeknu stůj, ani se nehneš! Jasné?!' možná zněl a vypadal jako idiot, hrající si na vojáčky ze špatného filmu, ale tohle bylo maximum, co mohl udělat pro její bezpečí. Pak se bez dalšího zdržování vydal na cestu. Rozhodně nehodlal zpomalovat kvůli ní. Jen ať sebou mrskne. ,,Jsem Berhart." utrousil po nějaké chvíli, protože mu došlo, že by na něj mohla potřebovat zavolat. A přece jen, bylo to lepší než: Zaklínači!
K tvrzi dorazili rychle. I bezcitný zaklínač pocítil jak na něj to místo nepěkně působí. Medailon se mohl zbláznit, dávaje mu tak najevo, že tohle opravdu nebude žádná legrace. Natáhl za sebe ruku s roztaženou dlaní, v řeči gest jasné: Stůj! Zůstaň za mnou, Vylovil lahvičku s tekutinou, které se říká Blizzard. Nechutnou vlastností přízraků byla schopnost se teleportovat těsně k protivníkovi. Jeho síla a houževnatost mu tady nebudou příliš platné. Aby se vyhl jejich útokům, bude muset být i rychlí. Obrátil to do sebe a několik okamžiků se třásl v příšerné křeči.
Odeznělo to stejně rychle, jako přišlo. Sáhl přes rameno pro stříbrný meč a s ním v rukou se pomalu vydal do útrob tvrze. Nelidskými smysli zkoumal své okolí. HLedal pohyb v ruinách, vnímal náhlé změny teplot, poryvy větru, zápachy, i chuť vzduchu. Zároveň aktivně prozkoumával každý kousek té stavby, pátraje po čemkoliv zvláštním. A doufal, že Mojra něco nepodělá.
Prošel pečlivě celé nádvoří. Nepředpokládal uvítací výbor, ale mohlo tu být nějaké vodítko. Nicméně, přízraky musely mít někde těla, že kterých vzešli. Chtělo by to vchod do podzemí, krypty, svatyně nebo hřbitov. Páni se nechávali občas pohřbívat na zvláštních místech.
Mimo herně:
Smysly+všímavost

Berhart hodil/a 3d6 a součet kostek je 10:
4, 5, 1

[Mojra]

Mojře se vyčkávání a plížení vyplatilo, zaklínač nakonec povolil, ale když bědoval, z Mojry nevylezla ani hláska. Čistě pro jistotu držela jazyk za zuby. Cítila v kostech, že by stačilo jedno špatné slovo nebo dotaz, a vědmák by ji raději nechal sežrat 'kdovíčím', co se ukrývalo v rozvalinách. Takto křehké 'ano' nesmí ztratit. Když to bylo možné, tak přikývla, sice jí vyrazit ráno moc netěšilo, ale věřila, že vědmák ví, co dělá.
Celkem ráda přijala dárek, ve formě zaplaceného noclehu, mohla si sundat a trochu přeprat oblečení, asi aby jí to před těmi stvůrami noci slušelo. Před tím, než ulehla, se Mojra rozhodla zbavit zbytečností. Moc toho u sebe neměla, vlastně kromě oblečení měla jen brašnu přes rameno, do které byla zvyklá sbírat houby nebo bylinky a našla tam i nějaké ty krámy: kus větvičky Co to ksakru je?, část lesklého kamínku A hele, to jsem hledala!, provázek ... ten se vždycky hodí... a polovinu rozpadlé sandále Co to-, kterou vlastně vzápětí vyhodila.
Došlo jí, že nemá ani kus jídla ani vody a protože nevěděla, jak dlouho můžou být v rozvalinách, raději ještě seběhla za hostinským, aby nakoupila trochu jídla a nějakou vodu do zásoby. Ovšem, stálo ji to snad celý zbytek peněz. I kdyby chtěla couvnout, tak nemůže. Za poslední dny utratila to málo, co měla a nic nevydělala.
Když se vrátila zpět, uvázala provázek kolem kamínku a pověsila si ho na krk. Nedá se říci, že by to byl drahý kámen nebo nějaká kovová ruda. Byl to prostě šutr. Šutr z potoka, který byl nápadně podobný šutrům z potoků jiných. Hlavně z jednoho, který sídlil u jejich vesnice, dobře si na ně pamatuje. A tenhle, skoro jako by jim z oka, ehm ... krystalů ..., vypadl. Celkem nahá, se svým novým klenotem, ulehla Mojra do postele a téměř hned usnula.

Poslední dobou měla špatné sny a spánek byl snad nejvíce náročnou součástí celého dne. Většinou se budila propocená a udýchaná, jakoby opravdu běžela o život. Ostatně, to bylo i tématem jejích snů - neustále ji někdo pronásledoval. Ba dokonce nebyl jeden, ale bylo jich více. Vždy, když Mojře byli už na dosah, cítila neuvěřitelnou sklíčenost a hrdlo se jí svíralo v úzkostné křeči. Vždy se budila vyděšená ještě dlouho před svítáním a potom už nemohla usnout. A dnes tomu nebylo jinak. Nicméně se zdálo, že spala minimálně čtyři hodiny - a to byl za poslední dobu celkem úspěch. Ještě chvíli Mojra seděla na posteli a snažila se přes spánky rozmasírovat hlavu, ve které se ozývaly kostelní zvony (bim! bam!). Naštěstí, skoro vždy pomohlo trochu vody a prosté koukání nikam - skoro jako meditace, ale není jisté, jestli to slovo Mojra vůbec zná.
Oblékla si šaty, které dala večer sušit ke komínu v pokoji, a vyšla před hospodu. Má ještě zhruba hodinu, než začne svítat. Sebrala trochu jídla, sedla si do trávy a posnídala. Zaklínač stále nikde, tak se rozhodla, že má ještě trochu času. Natrhala nějaké bylinky poblíž - především pro případ nutnosti. Některé totiž po rozvaru tišily bolest, jiné usnadňovaly trávení a další, jako ta, pro kterou měla jít do rozvalin, způsobovaly další různé stavy. Opět jí vrtalo hlavou, co komu asi může 'stát'.
V tom se z hospody vyřítil zaklínač a spěšným krokem se dal na cestu, přičemž poskytl Mojře nějaké instrukce. Mojra opět jen souhlasně přikyvovala a když se ho právě chtěla na něco zeptat, tak se jí vědmák představil jménem. Mojra se lehce usmála, následovala zaklínače a na oplátku mu sdělila i své jméno. "Já Mojra, pane."

Po tom, co dorazili k tvrzi, se Mojra necítila zrovna ve své kůži. Ačkoliv toho moc neslyšela a ani nevěděla hodně o tom, co tu žije, zdálo se jí, že to opravdu nebude nejlepší místo na romantické posezení u ohníčku. Vzduch byl tady o něco chladnější a taky tu bylo celkem šero, ale na druhou stranu - slunce ještě nemělo žádnou sílu, to bude tím... mohla si myslet. Na Berhartovi viděla, že zkoumá okolí a napadlo jí, že tu je vlastně pro tu květinu. Musí ji najít. Jenže ji musí utrhnout až při úplňku, aby 'to', ať už je to sakra cokoliv, stálo!

Mimo herně:
Hod na Smysly:

Mojra hodil/a 3d6 a součet kostek je 10:
1, 5, 4

Jetsli nevadí, Mojra si vytvořila malý talisman, který, když to přežije, bych si pak zapsala do inventáře i k postavě.