QUEST: Poupata v rozkvětu - D

[Sygnia]

Poupata v rozkvětu

Mezi učenci je známo, že dryády, neúnavné obránkyně Brokilonu, mají v posledních letech potíže s reprodukcí vlastní rasy a uchylují se tak k přeměnám osiřelých dívek na své sestry pomocí nápoje zapomnění - vody Brokilonu. Protože ke své přirozené reprodukci potřebují asistenci lidských nebo elfích mužů, nepohrdnou jakoukoliv vhodnou příležitostí nenásilného kontaktu. I v takto obtížné situaci ovšem neslevují ze svých nároků na důkazy síly, neboť každá dryáda dědí část fyzických predispozic také po svém otci. Poctu návštěvy Brokilonu je nutné si zasloužit.

Rozsah a tempo: 1-2 posty týdně. Poměrně krátký quest, volnějšího rázu. Čeká vás poznávání cizí kultury a testy vašich dovedností.

Počet hráčů: 2-3 (Valdur, Robb, Scott) - zamluveno

Odměna: 8 bodů + krásné potomstvo

Obtížnost a limity: Pouze plodní muži (člověk/elf/půlelf), účast podmíněna předchozí hrou s Nithé (Kdo si dříve zamluví, ten dřív mele. V oné hře by měla dojít řeč na předmět tohoto Questu + byste měli mít nějaké předpoklady, abyste dryády zaujali - sílá, obratnost, lov, dobře stavění, dobře živení...)

Start a konec Questu: 17.12.

Úvod do děje: Dryády. Zdánlivě jemná stvoření, která však oplývala silou, umem a zapeklitou přírodní magií. Jaká asi mohla být výprava do jejich poslední bašty - vetřelcům neprostupného lesa se stromy staršími, než by kdy mohl pamatovat jakýkoliv lidský smrtelník? Trojice lidských mužů - Valdur, Robb a Scott dostali příležitost, která se neodmítá - a tedy vydat se do posvátného domova dryád a poznat jeho přírodní zázraky. Taková pocta ovšem nebyla zadarmo, neboť se o nich očekávalo, že společenství dryád něco dají na oplátku. Semena života pro potomstvo, které nejspíš nikdy nespatří. Dar pro naději, že rasa dryád nevyhyne, neb podobně jako u jiných dlouhověkých ras, děti byly pro dryády vzácností. Avšak narozdíl od jiných ras, potomstvo splozené lidským mužem a dryádou za každých okolností stvořilo nové dryády, ženy, které přebíraly vzhled matek a stejně tak i jejich spojení s přírodou. Pokud se nějaké otcovské znaky vůbec projevily, pak to byly drobké náznaky ovlivňující barvu očí či vlasů, nebo snad pár rysů v tváři a fyzické predispozice pro budoucí válečný výcvik.

NPC: budou postupně doplňována dle průběhu questu

[Nithé]

Smrtozračný les, podzim 1275

Dryády. Zdánlivě jemná stvoření, která však oplývala silou, umem a zapeklitou přírodní magií. Jaká asi mohla být výprava do jejich poslední bašty - vetřelcům neprostupného lesa se stromy staršími, než by kdy mohl pamatovat jakýkoliv lidský smrtelník? Trojice lidských mužů - Valdur, Robb a Scott dostali příležitost, která se neodmítá - a tedy vydat se do posvátného domova dryád a poznat jeho přírodní zázraky. Taková pocta ovšem nebyla zadarmo, neboť se o nich očekávalo, že společenství dryád něco dají na oplátku. Semena života pro potomstvo, které nejspíš nikdy nespatří. Dar pro naději, že rasa dryád nevyhyne, neb podobně jako u jiných dlouhověkých ras, děti byly pro dryády vzácností. Avšak narozdíl od jiných ras, potomstvo zplozené lidským mužem a dryádou za každých okolností stvořilo nové dryády, ženy, které přebíraly vzhled matek a stejně tak i jejich spojení s přírodou. Pokud se nějaké otcovské znaky vůbec projevily, pak to byly drobké náznaky ovlivňující barvu očí či vlasů, nebo snad pár rysů v tváři a fyzické predispozice pro budoucí válečný výcvik.

Nithé věděla, že byl čas se na nějakou dobu rozloučit se svým současným domovem, lesem v Redánii, kterému lidé přezdívaly Smrtozračný. Právě zde se měla setkat se třemi lidskými muži, které měla do Brokilonu zavést. Čekala je dlouhá cesta, během které všem musela podrobně vysvětlit pravidla její domoviny. Přestože zima klepala na dveře, měla na sobě jen tenké bavlněné ošacení a jakousi přírodní brašničku. Na zádech měla luk a toulec, který kontrastoval s jejím nevinným zevnějškem a téměř dětským chováním. A ve vlasech, které jí volně splývaly kolem těla, měla zapletené květinky. Kde sehnala květy v takovouhle roční dobu? Kdo ví. Určitě to byly nějaké dryádské triky.

Nithé ve své naivitě neočekávala, že by se byť jediný z těch mužů rozhodl nedostavit. Sedla si na kámen na pasece a nervózně pohupovala nohama. To proto, že se těšila domů.

Mimo herně:
Startujeme! Je na čase, abyste dostáli svého slova a setkali se s Nithé. Víte, že nebudete sami, kdo se vydá do Brokilonu. Kdo asi budou oni další šťastlivci?
V úvodu máte největší příležitost vzájemných interakcí, nebo interakcí s Nithé, užívejte dle libosti!

[Robb]

A bylo to tady, velká dobrodružná výprava, na kterou bude nejspíš do smrti vzpomínat.
Sice jeho nadšení po jednom nečekaném setkání v hospodě Na rozcestí tak trošku opadlo, co se vstupného zaplaceného v naturáliích týká, ale na druhou stranu, slib byl slib. A když byly dryády bytostmi ovládajícími přírodní magii a hlavně rostliny, jaký by mělo asi dopad na bratrovu farmu, kdyby nepřišel? Takže když přišla zpráva, že nastal čas, poslušně vyrazil na místo určení. Oblečený do kožené zbroje, zahalený do pláště, s jednou zerrikánskou šavlí u pasu, druhou připevněnou i s pouzdrem k tlumoku, který nesl na zádech. Omnia mea nečum porto, nebo jak to bylo. Všechno, co potřeboval, si nesl s sebou. Ale nabalil se celkem rozumně, takříkajíc skromně, přece se bude muset s podobným vybavením táhnout až do Brokilonu. Ještě nikdo neprohloupil, když si na cestu přibalil vlněné podvlíkačky, tak. Noci už začínaly být dost studené.
Místo našel celkem bez potíží, dryáda tam byla celkem dobře… na ráně. Ale jakékoliv zvědavce by nejspíš z bezpečné vzdálenosti prošpikovala šípy vystřelenými z toho luku, co měla na zádech.
Při pohledu na ni se musel pousmát a vnitřně se otřásl zimou. Věděl, že jsou dryády polokouzelné bytosti, ale nemohl si pomoct, pořád mu připadalo, že má tu zelenkavou barvu jednoduše proto, že je chuděra podchlazená. Ale znovu na to poukazovat nechtěl. Opakovaný vtip… ne, měl navíc.
Takže neuspěchaným tempem došel až ke kameni a musel se přemáhat, aby se moc široce neculil.
„Nithé,“ usmál se na dryádu zářivě a vysekl jí drobnou poklonu. „Hezký den přeji. Dnes žádné jahůdky?“ neodpustil si tak trochu pobaveně. Mladinká dryáda sice nevypadala jako dvanáct vousatých chlapů druidů, co by pomáhalo tyranizované venkovance, jako v té pohádce, aby si je vykouzlila jen tak z ničeho, ale okomentovat to musel, to už měl v povaze.
A celkem zvědavě vyčkával. Teď se ukáže, co mají ty holky zelené za vkus.

[Valdur]

Čekal dlouho, velmi dlouho, ale nakonec se přeci jen dočkal. Pokud to je ale dobrá zpráva či ne, to se ještě uvidí v budoucnu. Dostalo se k němu, že je čas dodržet svému slovu. Popravdě se mu tam moc nechtělo, ale muž cti by měl své slovo vždy dodržet.
Byla zima, tak jak to na severu už bývá, ale jeho oblečení se opět, jak bylo jeho zvykem, skládalo z koženého kabátu, jež mu zezadu a boku skrýval nohy, černá košile, černé kožené kalhoty, své skvělé černé, kožené boty dělané přímo pro zloděje, aby tak nedupali po tvrdém povrchu, černé kožené rukavice a samozřejmě na sobě nasazenou černou kapuci s připraveným šátkem kolem krku. Celkově vypadal, jako temná silueta člověka. Na zádech svůj meč dělaný na zakázku a pod kabátem u zad za opaskem skrytá dýka. Vše skvěle naostřené a připravené. S sebou taktéž skrytý váček s pár mincemi. Víc toho neměl, většinou chodil na lehko a i když jdou do takové dálky, jídlo a pití si nějak obstará. A co se zimy týče? Nějak to holt bude muset přežít.
Byl sám, svou učenkyni musel nechat samotnou, samozřejmě jí nezapomněl dát několik úkolu, aby se naučila své nově nabyté dovednosti v praxi a hlavně, aby pokud možno zapomněla na svůj smutek. Poslední věc se pravděpodobně nestane. Šel po svých, koně neměl a trvalo mu pár dní, než na místo určení dorazil. Jakmile se ocitl za hranicemi Smrtozračného lesa, začal si dávat bedlivý pozor na každý zvuk a na vše, co se kolem něho hnulo. Co kdyby to byla past? Nevěděl, jaké dryády dokázali být a tak se nechtěl nechat zaskočit.
Chvíli mu to trvalo, než došel na místo setkání, nechtěl se nechat nachytat na švestkách, ale nakonec tam došel. Z dálky, ještě než přišel k nim, si všiml další osoby. V duchu zaklekl, jelikož další člověk mohl znamenat problémy. Plakáty s jeho obličejem se stále nacházely ve městech a na vesnicích s poměrně slušnou odměnou, takže zde hrozilo, že by někdo mohl usilovat o jeho hlavu. Jakmile byl v jejich dohledu, sundal si kapuci, aby ho mohla dryáda poznat a nemusela sahat po luku. Vážně by nechtěl skončit jako jehelníček. Ruce měl podél těla tak, aby šlo na ně vidět, že v nich nic nemá. "Přeji pěkný den, Nithé." Řekl jen s mírným úsměvem směrem k dryádě. "A Vám také," pokračoval poté, co se schválně k němu podíval a chvíli na něho koukal, aby si ho změřil pohledem a hlavně, aby si mohl pověřit, jestli s tímto člověkem bude problém, a nebo jestli může alespoň o trochu lépe spát beze strachu, že mu hned v spánku uřízne hlavu a odnese k patřičným orgánům. "Čekáme ještě někoho?" Nesnášel nejistotu a nenáviděl nečekaná překvapení, tak se zeptat musel.

[Scott]

Scott ve všem tom shonu na dohodu s dryádou málem zapomněl. Ale jenom málem, což bylo dobře. Kdo by ostatně chtěl o takové "dobrodružství" přijít? A byl celkem rád, že mohl dorazit stylově poslední, to se moc často nepodaří. "Minimálně mou maličkost," pronesl směrem k Valdurovi, jen co se Pišta vymotala z křoví. Nebyl si úplně jistý, zda tu toho chlápka vidí rád či nikoliv. Ostatně obral ho o vítězství v dostihu, což pořád celkem zle nesl, na druhou stranu si ale celkem cenil někoho, kdo se postaví vlkům a rozchodí takové kousance.
I ten druhý mu byl celkem povědomí. Pravděpodobně z nějaké tancovačky. Možná spoluhráč z fotbalového klání nebo tak něco. Ať to či ono, ruce si nikdá nepodali, takže mu mohl pokynout hlavou a představit se, jak si žádá slušné vychování. A jen, co to měli za sebou, předal slovo jejich sličné průvodkyni. Sličné i přes to, že její kůže neměla zrovna zdravou barvu. Ostatně, celá jim tu kvetla...

[Nithé]

Nithé se po nějaké době dočkala prvního sjednaného dobrovolníka. To byl ten švihák, kterého v létě potkala v dešti - Robb. "Hezký den," zatrylkovala nazpět a usmála se. Pak se na chvilku zamyslela. Jahůdky skutečně neměla. Nithé pootevřela svou brašničku, aby nahlédla odvnitř, a hned šlo poznat, že uvnitř jsou samé voňavé věci. Jistě spousta bylinek, ale také sušené ovoce další plody lesa. "Houby, ostružiny a ořeše," popletla množné číslo ořechů. Jistě na své obecné řeči od jejich poslednho setkání zapracovala, ale do dokonalosti to pořád mělo daleko. Nestihla s Robbem prohodit ani pár slov, a už se objevil druhý adept, Valdur z Belleteynu.

To dryáda už vstala a zatočila se dokola. Zářila jako lesní víla. Už jen jeden, a můžou vyrazit! "Pěkný den, pěkný den!" opakovala po Valdurovi. Její dobrá nálada působila nakažlivě. Jestli jsou takové všechny dryády, jednomu by se z toho zamotala hlava. Nithé se chystala odpovědět, ale příchozí Scott byl rychlejší a uvedl se sám. "Výborně!" zajásala Nithé. "Robb, Valdur a Scott! Krásní!" zhodnotila, očividně stále spokojená s jejich zevnějškem. Pak se na chvíli podívala někam stranou, protože v hlavě počítala. "Patnáct dní chodit, než my být v Brokilon," řekla. Pak si všechny změřila pohledem. "Nebo osm dní běžet," bylo jisté, že jim dává na výběr. Jako "necivilizovaná osoba" samozřejmě nepočítala s tím, že třeba existují i jiné, efektivnější způsoby dopravy. Koneckonců střihnout si to pěšky přes válkou a hladem týraný Velen možná nebyl úplně nejlepší nápad. Ale třeba na to pánové měli koule. Dryáda mohla adepty krásně poučit o kultuře v Brokilonu, ovšem pro plánování tras a způsobů dopravy na lidském území možná nebyla ten nejlepší stratég.

[Valdur]

Vypadala tak vesele, že se div neskákala až po oblohu. Ještě se mu nestalo, že by byl vážně někdo rád z jeho přítomnosti. Spíše se potýkal s buď normální obyčejnou reakcí a nebo na něj koukali jak na vraha, což vlastně i byl. A nebo na něj volali stráže, aby ho konečně dostali, to se také párkrát stalo. Pak se tu ale nacházeli i jedinci, kteří ho zabít chtěli sami a z toho měl teď velké obavy. Jakmile to dořekl, objevil se za ním další adept, kterého si pravděpodobně dryáda vybrala. Instinktivně se otočil a rukou popotáhl meč trochu ven připraven ho hned použít. Poznával toho člověka ze závodů, jaká to náhodička. Sice mu pomohl a vesměs mu nejspíše dluží za svůj život, a také že o okradl o výhru, to ale neznamená, že by se neměl mít na pozoru, když je teď hledaný a tady Scott by mohl mít chutě ho v noci podříznout a v noci donést jeho hlavu strážím pro tučnou odměnu. Každopádně se po chvíli opět uklidnil, a nevinně se na dryádu podíval. Měl své nervy napnuté jak strunu, což se nebylo čemu divit. Nechtěl mít někoho za zády a tak se pomalu posunul za ostatní, aby mohl na všechny krásně vidět. Poté si poslechl plán cesty, kterou dryáda navrhla. V hlavě mu hned problesklo, že by byl na to vhodnější kůň, ale pak si domyslel, že dryády pravděpodobně nic takového nepoužívají, jelikož když žijí s přírodou, tak nebudou využívat zvířata k usnadnění života a raději chodí dálky pěšky. A nebo to mohl být nějaký úkol, který by otestoval výdrž těchto tří lidí? "Lepší by byl kůň, toho bych ale musel ukrást, což si teď nemohu dovolit." Podíval se na osoby okolo a pak dořekl jen: "Pěšky se dá ale lépe skrýt před případnými problémy. Osobně volím pěšky, ale vesměs je mi to jedno." Teď schválně, co na to řeknou ostatní, pravděpodobně budou chtít koně, protože se nejspíše nebudou moct dočkat na jistou událost, která na všechny může čekat. Osobně ale volil opatrnost a trpělivost před rychlostí. Pokud se tedy nejednalo o útěk před strážemi.

[Robb]

Když mu Nithé odpověděla na pozdrav a podělila se s ním o to, co to schovává v kapši… tedy, v brašničce, jen přikývl. To je dobře, že si přinesla svačinku. Cestovat s hladovou ženskou bylo občas o život. I když na ni byli nakonec tři.
Po ukončení představování se ještě všechny zhodnotila pohledem i slovně. Robertovi to nedalo a mírně šaškovsky se uklonil.
Oba další čekatelé mu byli svým způsobem povědomí, ale od Lammasu už uběhla celkem dlouhá doba na to, aby si pamatoval každý obličej. Samozřejmě, našly se i výjimky, které si pamatoval celkem detailně, ale na to měli tady tihle dva frajeři moc chlapské rysy a chyběly jim oblé boky a ňadra dmoucí.
Takže Valdur a Scott. Aby se mu lépe pamatovali, v duchu si je překřtil… Pan Sluníčkový přišel jako druhý, a nakonec i pan Rejžák. Sluníčko bylo oděné do celé černé, jako by se snažilo vyjádřit svůj bezbřehý optimismus, nebo snad černotu své duše. Kdyby mu někdo řekl, že jde o zloděje a nájemného vraha ve službě, asi by ho to velmi překvapilo. Možná to byl nějaký praktikant, co neměl dost zkušeností na to, aby mu napověděly, že tak tmavá černá v šeru noci trčela ze stínů jako bolavý palec, a že ti profesionální zvědové a jiní se odívali do všemožných odstínů šedi, aby splynuli se stíny. No, nevadí. Když nasněží, alespoň bude hezky viditelný.
Pan Rejžák, tedy Scott, jak se představil, byl už od pohledu drsnej týpek… jako rejžák, no.
Když jim dryáda navrhla, jak by se mohli dostat do Brokilonu, měl chuť secvaknout podpatky jako na vojenské přehlídce, a pak dryádě zasalutovat. Volens et potens! Vlastně nebyl odborníkem na učené jazyky, ale zrovna tohle si zapamatoval, protože šlo o heslo, které při každé výzvě k přesunu nebo čemukoliv dalšímu, vykřikoval ten svérázný profesor z kterési univerzity, co si ho tehdá najal, aby mu hlídal záda, když bude zkoumat květenu na Jihu. Proč si ten dědek plesnivá pochvaloval při každé příležitosti vlastní potenci, to netušil, ale vzhledem k tomu, že chlastal to pampeliškové víno skoro po litrech, tak… kdo ví. Robb nebyl babka kořenářka, aby jeho účinky znal. Ale vzhledem k tomu, kam se chystali, se mu to zdálo příhodné. Zvlášť, když ti dva vořežpru… tedy, společníci na cestách ani jeden nevypadali na studijní typy.
Ale od úvah teoretických přešel k těm praktičtěji založeným. Nad Valdurovou poznámkou, že nemůže riskovat kradení koně, jen zdvihl pochybovačně obočí, ale nekomentoval to nahlas. To se Valdur zhlédl ve Scottově puntíkované nádheře a chtěl vlastní? Těžko říct.
„Kdybychom chtěli jet lodí a vzít to z druhé strany, bude to příliš dlouhá oklika… nemá cenu riskovat oprátku a někde shánět další koně. Vzhledem k tomu, že tady Scott jednoho má… napadá mě to vyřešit asi takhle…“ promnul si vousy. „Musíme jižně a Velen není zrovna místo na pohodový piknik. Takže bychom, se Scottovým dovolením, naložili tu kobylku našimi věcmi a posadili na ni Nithé, a běželi tolik, kolik zvládneme, a dělali zastávky. Ve Velenu bychom vždycky někoho postavili na hlídku… třeba budeme mít štěstí, a nebudou nám v noci ožužlávat paty topivci nebo jiná svinstva. Nebo máte někdo nějaký lepší nápad?“

[Nithé]

Zatímco Valdur a Robb přednesli své návrhy, Scotta jako by reálné plánování z ničeho nic zastrašilo. Pochopitelně se nebál, byl to chlap, co měl pro strach uděláno a jistě měl dobrý důvod se do Brokilonu vrátit. Ovšem něco v jeho prioritách se muselo změnit, a přestože si dal tu práci, aby došel až sem, nakonec se omluvil a opustil výpravu ještě předtím, než začala. Možná si zkrátka uvědomil, kolik času by mu podobný výlet trval a v tuto chvíli si to nemohl dovolit.

Nithé si povzdechla, však pak se odhodlaně podívala na Valdura s Robbem. Jako kdyby snad teď měli povinnost onu ztrátu jednoho ze samců vynahradit. Trojka sice byla magické číslo, ale v menším počtu alespoň mohli být méně nápadní. Nithé koneckonců měla ve zvyku se pohybovat neslyšně, když nechtěla být viděna. Čeho se obávala víc, než lidí a monster, byla ve skutečnosti mrtvolná krajina Velenu, která dokázala v dryádě navodit mnoho smutku. Netěšila se tam, ale byla to nejrychleší cesta domů.

"Běžet být lepší," vyjevila dryáda svůj názor, však kdyby náhodou nestíhali, tak by přeci byla na "své" samce ochotná počkat. Když už jsme u toho, onen dobře míněný gentlemanský návrh od Robba dryádu spíš pohoršil, než cokoliv jiného - nehledě na to, že jim příležitost mít k dispozici jednoho koně před chvilkou utekla. "Já být dcera lesa. Já běžet lepší než ty. Koně pro člověko-zadek," založila ruce na prsou. Lekce první - nikdy nepodceňujte dryády, jejich sílu, obratnost nebo výdrž. V jedné věci se však Robb rozhodně nemýlil - Velen nebyl pěkné místo pro piknik a někdo bude muset mít otevřené oči, zatímco ostatní budou neklidně spát. "Však my muset držet hlídky," souhlasila, i přes čerstvě pochroumanou pýchu.

***

Protože se všichni víceméně shodli na tom, že žádné koně krást nebudou, nezbývalo jim, než vyrazit na cestu. Pokud nikdo nenamítal nic proti běhu, o pár kilometrů dál už všichni tři funěli, ačkoliv dryáda se pořád nesla jako víla. Při běhu nezbýval dech na tlachání, pokud se chtěli dostat co nejdál. Jejich nejlepší šance pro dnešek byla dostat se k severnímu břehu Pontaru. Nithé totiž trvala na tom, aby se oklikou vyhýbali městům, což docela dávalo smysl - zelenou ženštinu prostě jen tak neschováte, zvláště když měla zářivě zrzavé vlásky a povahu.. no.. jako Nithé. A tak museli nějak šikovně obejít Oxenfurt. To sem-tam obnášelo pochod přes hůře přístupná místa, ale nic, co by naši hoši nezvládli. Pokud někdo dostal nápad si prosekat cestu trním zbraní, Nithé ho rychle zastavila a použila svou přírodní magii, aby vytvořila dočasný tunel.

Nakonec konečně našli místo, které vypadalo vhodně pro odpočinek. Nemohli se přeci jen tak utábořit u hlavní cesty. Zde byli na úpatí kopce, ze dvou stran chráněni skalou. Počasí jim zatím přálo, takže nemuseli řešit to, co by řešili s promoklým oblečením. Jediná starost teď byla akorát tak o vlastní potřeby. Zatímco Valdur s Robbem si připravovali pelíšky, Nithé se šla projít po blízkém okolí kolem řeky. Když se vrátila, nesla v ruce mrtvou rybu. "Já vidět stopy vlk. Ale my být v bezpečí, tihle nepatřit k Lesupán," srozuměla je, zatímco se pustila do očišťování jejich večeře.

Mimo herně:
Scott končí, pokračujeme tedy ve dvou hráčích a snad to půjde rychleji. Na pořadí teď nijak zvlášť nesejde, kdo bude mít čas dříve, ať se do toho pustí

[Valdur]

Padlo zde několik návrhů, jak by mohli cestovat. Pro něho nejlepší volbou by bylo to jít pěšky, avšak bez běhu, jelikož se člověk dostane na místo pomaleji, ale neunaví se tak rychle, nebude chtít tolik pít a jíst, dojde větší dálku naráz. Kůň by byl ještě lepší, ale museli by se pohybovat po cestách, jelikož normálně v lese by se jezdilo špatně. Běh byl pro něho snad nejhorší možností, jelikož tady asi Robbovi nedocházelo, že se člověk akorát zbytečně unaví a tělo bude potřebovat více živin, než kdyby šel člověk normální chůzí, možná zrychleným krokem. Ale co do toho měl co kecat, je to přece jen špinavý zloděj a vidlák, ten o ničem takovém nemůže nic vědět. Ale na hádky neměl náladu, nějak to přežije, zvlášť když u sebe má jen zbraně, na jejichž váhu je zvyklý a nic jiného s sebou nemá, na rozdíl tady od Robba, který si s sebou přinesl něco na zádech. Chtěl své věci dát na koně, což by byl skvělý nápad, kdyby si to však pan Scott na poslední chvíli nerozmyslel a neodešel spolu se svým koněm. No, pokud chtěli běhat, což mu přišlo poněkud zbytečné a nepraktické na takovou dálku když ani nikoho nesledují, ale budiž, nějak se přizpůsobí. A poznámku od dryády nijak nekomentoval, holt tak to dopadá, když se snaží být člověk gentleman, avšak na nesprávnou osobu. Celkem Robba za tohle litoval, ale jen trochu. A tak nakonec zbyli jen oni dva a dryáda. Po chvíli se vydali na cestu.
Popravdě nechápal, jak tohle zvládal, jelikož takové dálky běhat zvyklý vážně nebyl. Musel si občas dělat přestávky a jít zrychleným krokem, aby nabral dech a poté se opět rozběhl a takhle to po celou dobu opakoval. Nebyl dryáda, aby zvládal běhat nonstop bez přestávky, to je na takové dálky nemožné a na tohle trénovaný vážně nebyl. Dokázal běhat nějakou dobu před stráží, to mu problém nedělalo, ale je rozdíl běhat pár minut před stráží a běhat několik hodin zatracený maratón. Ale nějak to zvládl a ke konci dne, kdy se rozhodli se na noc utábořit, sotva popadal dech. Ono když se člověka po kopcích, bažinách a všem možným porostem, který ani nemohli přeseknout mečem vzhledem k tomu, že s nimi byla dryáda a co tak slyšel, ty neměli rády, když se ubližovalo jakýkoliv způsobem přírodě, zvlášť rostlinám.
Utábořili se na úpatí kopce. Neváhal a šel posbírat spadlé dřevo na ohniště, chtěl udělat takovou hromadu, aby poté nemuseli nikde pro dřevo chodit. Samotný oheň nechal na těch dvou. Neměl potřebu se s někým bavit, alespoň prozatím a tak si poté šel akorát hledat místo, kde bude spát. Pokud možno někde dále od těch dvou, přeci jen měl rád své soukromí a vždy se cítil raději sám se svými instinkty a myšlenkami, než mezi ostatními i přes to, že by u ohně byl více v bezpečí. Jedno takové místo si našel u stromu pár metrů od místa utáboření, byl však dostatečně blízko, aby ho případná hlídka měla na očích. Bylo to takové místo, kde si mohl klidně lehnout či jen sednout a sledoval ostatní kousek před sebou a zároveň měl kolem soukromí, jak by měl mít každý vlk samotář mít.
Nithé se později vrátila s rybou v ruce se zprávou, že našla stopy vlka, jež údajně nepatřil k nějaké bytosti, o které toho moc nevěděl. Na jazyku měl otázku, jestli je v tom nějaký rozdíl, jestli patří k tomu Lesupánovi, či ne, ale tu chuť zahnal. No, byl tak nějak konec dne, nebo spíše bude, záleží na úhlu pohledu, a tak by se měli dohodnout, kdo si vezme dříve hlídku. Přišel na chvíli k nim. "Večeři si rozdělte mezi sebou, nebo mi nechtě jen zbytky, budete to potřebovat více než já," Promluvil konečně po celém dni. Dávalo to smysl, vzhledem k tomu, že je na hlad a málo jídla zvyklý, takže by mu ani moc nevadilo, kdyby nedostal nic, jen aby měli co jíst jak Robb tak Nithé. Neznal je, tomu člověku ani nevěřil, ale když musí spolu cestovat, tak by bylo dobré, kdyby neplýtvali jídlo na někoho, kdo dokáže pár dní bez jídla vydržet. "A taktéž, pokud nebudete proti, rád bych si vzal první hlídku. Stejně nejspíše neusnu," doplnil s úsměvem a pokud nikdo neměl žádné námitky, či dotazy, šel po stopách Nithé a šel k řece, aby se mohl alespoň napít, tedy pokud ona řeka či jezero nebo co tu bylo, bylo čisté a s pitnou vodou. Jakmile se napil (či ne), vrátil se na své místo, které si našel na spaní a tam se posadil. No, na spaní nejspíše moc ne, jelikož i přes to, že byl dosti unavený, musel nejdříve toho člověka poznat, aby mohl v klidu usnout, aniž by se ten druhý ho pokusil v noci podříznout.