QUEST: Smrt mu sluší - D

[Reginald]

SMRT MU SLUŠÍ

Rozsah a tempo: 2 příspěvky za týden (ideálně post od vypravěče každou středu a neděli večer), odhadovaná délka questu cca 2 měsíce

Počet hráčů: 3 max., hlásit se předem SZ nebo na discordu Reginaldovi (Varren, Thyanna, Pepa, Světla) PLNO

Odměna: min. 8-12 bodů

Obtížnost a limity: Náročnost se bude odvíjet podle toho, kdo se přihlásí. Jak už je u mě zvykem, nutnost házet kostkami bude minimální, ale bude.

Start a konec Questu: Po naplnění kapacity postav

________________________________________________________________________

Potulná divadelní společnost MISTRA ARNEHO VAR SALIERA
ve spolupráci s novigradským divadelním spolkem
uvádí komediální hru

PANNA A NETVOR

z pera Billa Rattleshafta
Příběh o velké lásce, která zlé čáry přemůže.
V roli Netvora se představí miláček novigradského publika SANTÉ ARACELLI !

NPC:
Bill Rattleshaft - Pisálek, romantik, milovník divadla a žen. Zoufale touží po slávě, která mu stále uniká mezi prsty.

[Reginald]

Novigradské divadlo a hlavně jeho předního autora, člena Knižního klubu a nenapravitelného romantika, Billa Rattleshafta čekal velký a důležitý večer. Premiéra! A co víc, v hlavní roli se měl objevit mladík, který si hry vyloženě vybíral a pokud se mu nezamlouval námět, prakticky nebylo možné ho obsadit do jakékoliv role - kdyby jakoukoliv roli bral, což nebral, protože pokud mu nebyla nabídnuta role hlavní, ani se neobtěžoval scénáře číst. Samozřejmě byl trochu problém, že pokud hrál ve hře Santé, ostatní herci se z účasti vymlouvali bolestmi v kříži, náhlým úmrtím v rodině a jeden dokonce úmrtím vlastním, ze kterého se ale zázračně vzpamatoval hned další den po posledním odehraném představení. Bill tedy získal pro svou hlavní roli hvězdu, problém byl, že navzdory tomu, že hvězda byla charismatická a vesměs milá, závist ostatních dělala své a nikdo jiný ve hře hrát nechtěl.
Naštěstí tu byla kočovná divadla.
Společnost Arneho var Saliera byla sice malá, ale velmi zkušená skupinka herců, kteří neměli problém si zahrát po boku populárního mladíka, neboť jejich světovou popularitu ohrozit nemohl, a tak se tedy divadlo konat mohlo. Po měsících nacvičování a zkoušení byla slavnostně ohlášena ona premiéra a Bill si nervozitou ten den div neokousal uši do špičata. Se soumrakem se k bráně, kde jeden neruda prodával lístky, začaly trousit skupinky lidí, především mladých slečinek, které chtěly vidět svého idola v akci. Tolik půvabu a mládí se v publiku málokdy nacházelo, že to ze zákulisí vylákalo i samotného autora hry, aby se vmísil mezi diváky. Konečně se mohl stát velmi slavným!

Mimo herně:
Začínáme zlehka úvodem..

[Josef Jullien]

Bylo to již několik dní co se vrátil s Lukrécií od svých rodičů z Temérie a i přes to, že by s ní byl rád den co den někdy to nešlo. Byli to dny jako tyhle, bard se dozvěděl, že se v Novigradě bude konat jedno velice zajímavé představení, což by si on nechtěl nechat ujít. Byl sice jeden z mála, kterému nešlo o hlavního herce Santého Aracalliho, ale spíše o hru jako takovou. Jelikož jeho obor bylo psaní neviděl jediný problém v tom napsat, pořádnou divadelní hru. Sice by to nebyla slaďárna jako píše tady pan Bill Rattleshaft, ale přesto to byl mistr oboru a vidět jeho dílo naživo a nebo mít možnost si s ním dokonce promluvit, by byla k nezapomenutí.
Když přijížděl do Novigradu mělo ještě čas a tak si v klidu zaparkoval koně v jedné stáji a došel k bráně, kde velice milý pán prodával lístky. "Dobrej, jeden lístek bych poprosil." řekl plně šarmantní bard. Zaplatil a pokračoval dále za bránu, kde se mělo divadlo hrát. Nebylo zde ještě úplně plno, ale bylo zde dosti zájemců což ho nijak nepřekvapuje. Většina z nich byli mladé slečny, které by ho mohli třeba poznat, i když pochyboval. Byli tady kvůli někomu jinému, ale poznání či krátký rozhovor, by ho jistě potěšil. Krátce před vystoupením si bard všiml také autora, který šel mezi diváky. Bard byl jeden z mála, který zde byl i kvůli němu a ne jenom kvůli načasanýmu frajírkovi a tak doufal, že kdyby se autor šel podívat někam směrem k němu měl by čas si s ním promluvit a zapůsobit na něj.

[Světlomila]

Světluška bloumala ulicemi Novigradskými, ačkoliv se město stalo ponurejším, než kdy za celou tu dobu, co se tu miloučká kněžka vyskytovala, bylo. Kult Věčného ohně nabýval na významu a síle a pravidla se každým dnem zpřísňovala. Kněžku, byť jiného vyznání, ale nechávali na pokoji. Zatím. Když byla člověkem a ještě nápomocnou silou.
Ne pořád však jde zaopatřovat v sirotčincích či chudobincích, natož sanatoriích. Proto se Světluška zrovna dnes procházela mezi domy, dumajíc, co za těch pár získaných penízků koupí dobrého do spíže, když jí z myšlenek vytrhlo nadšené štěbetání.
"Už se nemůžu dočkat, až ho uvidím!" Pištěla jedna ze skupinky procházejících slečinek.
"Je tááák úžasnýýý!" přidala se další.
"Ještěže nám Mariin otec obstaral lístky do první řady!"
"To si mě určitě všimne!"
"Jak tebe? Mě si všimne!"
"Ne! Mě!"
"Jen ať si všímá vás, vy husičky, ale to já chytnu růži při děkovačce."
"To je toho."
"Vy ubohoučké hlupačky, ta, která chytne růži získala pozvání k osobní audienci."
"Óóóó!"
"Tak tu chytnu já!"
"Ne, já!"
"Haha! A co zrovna vy dvě byste s ní dělaly, hm?"
"Nooo..."
"Nooo... Velký kulový! Chachá! Takový úžasný umělec nestojí o nezkušené nanynky, co neví nic o životě!"
"Hlavně... hlavně, že ty víš..."
"No, to ví!"

A hlouček se rozhihňal na celé kolo. Kněžka, zhypnotizovaná sílou dívčího klubu a taktéž zaujatá informací o divadelním představení, zcela nevědomky následovala klábosící dívky. V dostatečné vzdálenosti, aby zůstala nepovšimnutá, ale stále na doslech rozhovoru.
"Přesně, proto byste se mi neměly plést do cesty. Beztak nemáte šanci!"
"Na to, že jsi vlastně v maléru, jsi dost klidná."
"Já? V maléru? O tom nic nevim."
"Ne? A jak chceš projít první nocí bez odhalení pravdy."
"Ležet jako prkno umim a flakon s kuřecí krví to jistí."
"To ti nemůže projít."
"Má drahá, muži jsou zrovna v těchle chvílích až neuvěřitelě hloupí."
"Proto by sis měla užít s Vickem, než tě tatík provdá za toho hnusáka Guberta."
"Fuuuj, upocený Gubert!"

Další výbuch smíchu.
"Paninko, v divadle se platí," zhouknul na kněžku mužský hlas.
"Co?" Zavrtěla Světluška zmateně hlavou.
"No, za lístek. Na představení."
"Aha."

A najednou byla o značný podíl penízků lehčí. Ani si pořádně neuědomovala, jak se to přihodilo.
Tak se, stále poněkud vyjukaně, podívala na lístek a alespoň se pokusila najít místo k sezení.

[Varren]

Na rozdíl od ostatních nejspíš Varren vyrazil za novým divadelním kusem poněkud odhodlaněji, než ostatní diváci… i když na druhou stranu, ten dav Arného fanynek se také sjel ze všech koutů země. Jen u nich nehrozilo, že by jim kontrolovali propustky, ani že by musel stráži někde v postranní bráně slíbit, že podle něj napíše postavu do knihy. Ale co už, pro pravé umění bylo potřeba učinit nějakou tu oběť. Zvláště, když jste jeli podpořit přítele. Tedy ne tu primadonu, co se měla promenádovat po hledišti, ale géniem za celým představením. Byla pravda, že jejich knižní klub byl napsaný na Viléma, ale ten se teď většinu času nacházel v Novigradu na zkouškách.
Do divadla se naštěstí dostal bez většího incidentu, jako by v něm lidé raději chtěli vidět zakrslého, ramenatého muže spíš než trpaslíka. Bylo to poprvé, co mu ten řídký porost na bradě a tvářích opravdu pomohl. S trochou snahy by se mohl vydávat za vousatou ženu, která podlehla krásám města a rozhodla se zůstat i poté, co cirkus odjel, ale neměl nějak chuť se převlékat a stahovat se do korzetu. Ještě by stáhl pozornost lidí okolo na sebe a pryč od jeviště.
Takže si tam našel místečko kdesi v rohu, vytáhl placatku a distinguovaně upíjel, zatímco sledoval frmol všude kolem a dav hledající si místa.

[Thyanna]

Mladá slečinka měla opravdu velké štěstí, když jí otec dovolil, že by mohla vidět divadelní hru, na kterou se moc těšila a už se nemohla dočkat. Jen jí mrzelo, že otec nemohl s ní, ačkoliv jí to slíbil, neboť netrávili spolu už zase tolik času, ale měl své povinnosti, které mu to opět nedovolily. Musela se tedy spokojit s doprovodem v podobě svého nejstaršího bratra a jeho snoubenky, což ale ve výsledku nebylo zase tak hrozné. Pořád to bylo lepší než úplný zákaz a žádné představení. Naštěstí bratr bydlel v Novigradu, takže nebyl žádný problém ani s tím, že by se do města nedostala.
Vlasy měla úhledně sčesané (přesto špičky uší schované pod hustými kadeřemi), světle modré šaty se zdobným vysokým límečkem jí lichotily, možná i proto, že jí s chystáním pomáhala budoucí žena jejího bratra. Thyanna si ještě na takové věci nepotrpěla, třebaže se ráda dívala na pěkné věci, i se jimi obklopovala, ale že by tomu dávala až takovou důležitost, to určitě ne. Její soustředěnost se zaměřila na hru samotnou, ani nebyla jako ty poblázněné fanynky, které se tam chystaly jen z jednoho jediného důvodu, aniž by ocenily uměleckou tvorbu. Pro tu naopak měla cit ona a těšila se, až představení uvidí na vlastní oči.
Bylo dobře, že neměla skoro nic na starosti, že se o všechno podstatné a důležité postaral právě bratr, který se postaral i o lístky, a jakmile dorazili společně na místo, staral se i o dámy po svém boku, což ho těšilo. Nejedno oko na nich spočinulo, čehož si sama moc nevšímala, neboť myšlenkami byla úplně jinde. Zaujatě si prohlížela, jak to uvnitř vypadá, kdo přichází a jakmile byli u svých míst, tak začala vyhlížet herce, na které byla nesmírně zvědavá. Srdce jí divoce tlouklo až v krku a těla měla doslova napjaté.

[Reginald]

Nad švitořivými poupátky, co rozebíraly Santého téměř na jednotlivé součástky, aby se o něj podělily a následně možná i porvaly, protočil vrátný s lístky očima a dál nerudně odbavoval další a další příchozí, co se rozhodli shlédnout ono impozantní dílo. Bill, tedy Vilém, ale tak ho oslovoval snad jedině slovutný kolega Varren, ochotně odpovídal na otázky, ač některé byly krajně nevhodné, nicméně i z těch se šarmem době vlastním vybruslil. Mluvit s ním mohl prakticky kdokoliv, ale jen do prvního zvonění, které diváky upozorňovalo, že nastává čas se pomalu usadit. Druhé už i ty největší štěbetaly vyzývalo, aby zmlkli, a třetí už fanfárou trubky oznámilo začátek představení.

Úvod zdál se trochu unylý a roztahaný, takže si sem tam možná někdo i zívl, neboť koho by zajímalo hádání se trhovců o ceny chleba, ale když na jeviště vplula ladným krokem dívka okouzlujícího půvabu, nejedna brada klesla úžasem k zemi tak rychle, že šlo pod nohama cítit i menší zemětřesení. Oči modré jako led, vlasy v barvě kaštanů, co v prstýncích se stáčely jí až k pasu z elegantního drdolu. Serafina var Salieri, krásná to dcera majitele putovného divadelního spolku však nedisponovala jen krásou, ale bez mrknutí oka vklouzla do role Panny jako rybka do vody. To i jeden z novigradských, co hrál trhovce, na okamžik z úžasu zapomněl kousek textu, takže na pódiu koktal, jak kdyby na prknech slávy nikdy nestál. Bill za oponou skrýval hlavu do dlaní v úděsu, ale scénu se nakonec povedlo zachránit a během chvilky se diváci ocitli v zakletém zámku hrozivého Netvora. Pod maskou z chlupů a kdovíčeho dalšího mohli jen tušit Santého, což mohlo být pro mnohé zklamáním. Schovat tak krásnou tvář pod obličej stvůry?! Co si to jen maestro Salieri dovolil! Herecký výkon a hlas však nikoho nenechávali na pochybách, že v té obludě se vážně skrývá jejich milovaný Santé.

[Josef Jullien]

Bardík jako správně slušný a vychovaný muž byl zticha ještě před vystoupením, jelikož neměl žádný doprovod což mu umožňovalo super věc, a to s nikým netlachat a tím se lépe koncentrovat na nadcházející vystoupení a také mohl s úsměvem sledovat ty pipinky, které zde byli jenom kvůli jednomu herci i přes to, že si ho on sám považoval za největší talent současné divadelní scény ne v Novigradu, ale spíše v celé Redanii a to už bylo co říct.

Představení konečně začalo, bard se pohodlně usadil a sledoval výkony herců, které sice nebyli v první části úplně excelentní, ale po příchodu tajemné krásky na pódium, která začala hře dávat takový ten pocit, že i muži, kteří sem přišli se měli na co dívat, když všechny slečny byli připravené na jedno a to scény se Santém, těch se jim začalo dostávat po nějaké době co představení běželo, ale bard sám nedokázal odhadnout jak dlouho již představení běží, jelikož do něj byl plně koncentrován. Po příchodu Santého na plac, s velice zajímavou maskou, které musela dát kostymérům strašnou práci, se některá děvčata tvářili mírně překvapená, že si někdo dovolil dát obličej jejich miláčka a možná i příčinu divokých snů do masky příšery, to vytvořilo bardovy krásný úsměv na tváři. Ach ta lidské škodolibost. Představení zatím probíhalo ve velmi dobré herecké kvalitě a bard sám byl s výkonem svých kolegů spokojen a to mu stačilo, že si nějaké pipinky stěžovali byl jejich problém, který ho z míry vytrhnout nemohl.

[Světlomila]

Reakce na NPC autora Billa a pak, během samotného představení, na Thyannu

Kněžka se sice snažila prodrat skrze dav k bezpečnému usazení na jedné ze židliček v hledišti, avšak byla stále příliš roztržitá na to, aby si zarytě proklestila cestu mezi hemžícími se lidmi ke svému cíli. Takže se stalo, že byla unesena až k samotnému autorovi hry. Zvídavé otázky ovšem Světlušku zaujaly stejně, jako onen rozverný rozhovor slečen, proto zůstala a zvědavě naslouchala, i když jí některé položené dotazy samotné vehnaly červeň do tváří a nebo, v pro kněžku lepším případě, je ani nepochopila. Kdyby ano, nejspíš by samým studem omdlela.
A v celém svém zaujetí ani nepostřehla, kterak se kolem ní lidé střídají. Ti s ukojenou zvědavostí vždycky odešli a přenechali místo ve frontě čekajícím, proto se dostalo i na zcela nepřipravenou kněžku.

"Ano, drahá slečno?" Popídl jí slovutný autor vřele, když se Světla k žádnému dotazu neměla a vlastně všechny tím svým zaskočeným jukáním zdržovala.
"Co, prosím?" Nedocvaklo jí ono pobídnutí.
"Váš dotaz," nepřestával se Bill mírně usmívat, ačkoliv se snažil pohledem Světlu popohnat. Čas se totiž nezadržitelně chýlil k začátku hry.
"Dotaz?" Zamrkala prostoduše, ale kolečka přece jen začala vrzavě cvakat. "Panna a netvor," zakoulela na Billa očima zvědavě. "To jste taky byl v té kouzelné říši s blikajícím lesem a propastí plnou zubatých monster?" Vypadlo z ní nakonec. "Pan Lenn si odtamtud odnesl dvě vtipná zvířátka, já jen potrhané šaty. Vy jste si něco z té věže odnesl také? Ale, počkat, pokud byste tam byl před náma, tak jste asi těžko princeznu vysvobodil, pokud byla uvězněná, když jsme přišli my. A jestli jste tam byl po nás, tak si ten čaroděj asi vážně nedal pokoj. A bude ten váš netvor vypadat jako ten, co hlídal věž?" Polemizovala nad možnými scénáři Billova příběhu, ale tu se ozvalo první zazvonění.

A autor byl od nevšedních otázek vysvobozen. Světluška byla dostrkána netrpělivými pořadateli na místo a nic nebránilo oddat se hře.
Tak nějak "náhodou" se ocitla vedle zrzaté umělkyně, která zde byla v doprovodu zřejmě známého páru.
"Jé, ta paní je moc krásná," vydechla obdivně, což Thyanna mohla velice dobře slyšet. "A ten netvor, brr. Ten je teda pěkně děsivej. Ale on by se určitě nechal uklidnit. Vždyť nikdo není v jádru zlý," brebentila dál, avšak nebyla jedinou, kdo vyrušoval. Protože oddané fanynky namaskovaného herce stejně rozpoznaly a začaly toužebně vzdychat nad svým hrdinou a házet po něm vilnými pohledy.

[Thyanna]

Obvykle se ráda bavila hlasitě a ani jí nevadilo, když byl hlasitý i někdo jiný. Koneckonců každý se nějakým způsobem projevoval, na to měl ostatně každý své svobodné právo, ale pokud šlo o samotné představení, jen velmi nerada poslouchala to štěbetání kolem, ačkoliv byl její výraz klidný a nebylo znát, že by cítila něco jako nepokoj. Napětí se dalo krájet, alespoň ona měla takový pocit a zhluboka se nadechla, zadržujíc dech jako těsně předtím, než by se potopila pod hladinu vody. A to nebyla na divadelní hře poprvé, ale tohle bylo něco většího, významnějšího, když tu bylo přítomno tolik lidí. Těch si ale moc nevšímala, naopak její oči upoutalo podium, kde to po chvíli konečně začalo. Hlasy v hledišti se pomaloučku pozvolna utišovaly a před nimi se objevila krásná dáma, které patřil i Thyannin obdiv. Zlehka se pousmála, když jeden z herců nepatrně pochybil, ale to se dalo omluvit, nebo aspoň jí to nepřipadalo zase tak hrozné. Sama by se styděla před tolika lidmi, třebaže se herectví věnovala, ale ještě nestála před tak početným publikem.
Když se pak na scéně objevil Santé, kterého šlo poznat snad jedině po charismatickém hlase, ale ujistilo jí až obdivné vzdychání fanynek, vykulila na něj oči a samým údivem otevřela ústa, které si zakryla několika prsty. Působil jako skutečný netvor, vskutku opravdový, ze kterého byla cítit zvířecí divokost, vášeň i jakési zvláštní kouzlo, třebaže zároveň maska působila děsivě, ale tak nějak kouzelně děsivě. A v té chvíli se k ní dostaly slova vedle sedící dívky (Světluška), kterou při svém sledování, a na to, jak se nechala pohltit, snad ani do té chvíle neslyšela, nebo si její přítomnost spíše ani neuvědomila naplno. Otočila se k ní a věnovala jí široký úsměv, potěšena tím, že i ona věří v dobro v každém tvorovi… i netvorovi. „Samozřejmě. Možná vypadá a působí jako vrchní zloun, ale za tím vším, za tou nejzatvrzelejší skořápkou se může skrývat dobré srdce, které si jen chrání před druhými. Možná má i strach, proto se raději tváří tak děsuplně, aby se k němu lidé nepřibližovali,“ vyřkla svou myšlenku nahlas, načež se porozhlédla, jestli to nebylo nahlas až příliš.