Zaklínač RPG

Rozsah a tempo: alespoň jeden post týdně (ideálně dva, klidně kratší), hrát se bude maximálně 10 týdnů
Počet hráčů: 3 až 5 kusů (1 kněz- Rokytka, 1 zaklínač - Bibiana, ideálně 2 - 3 obyvatelé - Drema, Mirjam, Raquel) - plno
Odměna: 12 - 16 bodů
Obtížnost a limity: Středně náročný akční quest pro rozličné postavy; v plánu je svižnější hra hodně založená na házení kostkami, co nejvíce přiblížená stylu Dračího doupěte.
Start a konec: Startovat budeme po skončení questu Černé oči, jděte spát - nejpozději začátkem června. Quest by měl trvat maximálně 10 týdnů, záleží samozřejmě na aktivitě hráčů.


Tupá bolest hlavy, zamlžené vidění a silný pocit zmatení, to jsou první věci, které na vás dolehnou, sotva se probudíte. Tma, chlad, pach plísní, krysích hnízd a zoufalství. Ať jste kde jste, nejste tu sami - kolem se povalují další nebožáci, avšak stejně rozlámaní a zmatení, jako jste vy. Stačí jeden letmý pohled kolem, aby bylo jasné, kde jste se ocitli, třebaže panující přítmí příliš detailů neodhaluje - čtyři kamenné stěny a v jedné z nich masivní dveře se zamřížovaným okénkem. A kolem zlověstné ticho.

Nebylo to poprvé, kdy se Bartimeus probudil s nepříjemnou bolestí hlavy; tahle bolest byla však jiná než ta, kterou způsobovala zákeřná kocovina. Zaskuhral a sotva se pohnul, seznal, že ho nepříjemně bolí celé tělo – nejvíce mu však třeštila právě hlava, na které si vzápětí s bolestivým zasyknutím nahmatal bouli. Trhl sebou nejprve bolestně a podruhé proto, že mu paměť naservírovala rozostřený obrázek toho, jak ho v ulicích města přepadla trojice mužů ve zbroji – než stihl zareagovat, praštili ho po hlavě něčím tvrdým a nasadili mu na zápěstí...
Bartimeus sebou v panice znovu škubl a vyhrnul si rukávy kabátu, jen aby spatřil blednoucí vyrážku na zápěstích. Dwimmerit, už zase. Bylo mu do pláče, když si uvědomil, že znovu padl do pasti, že na čaroděje zřejmě Lovci už číhali za každým rohem. Měl poslechnout a vrátit se do Toussaintu...
Nitro mu svíral pocit paniky a strachu a jeho myšlenky se ubíraly dost nepříjemným směrem. Naštěstí ho však z temnoty vlastní mysli vysvobodily zvuky nedaleko od něj – ti, co s ním sdíleli celu, se očividně začali probouzet z vlastních mrákot. Trvalo jim to nějakou chvilku, a když postupně přišli k vědomí, Bartimeus tou dobou už seděl v rohu cely s nohama pokrčenýma a přitaženýma k tělu a nejistě je sledoval.

Zaklínačka se zotavovala ze všech nejlépe – jednak proto, že byla zkrátka odolnější, ale určitě za to mohl i fakt, že byla na rány fyzické i psychické zvyklá. Stejně se ale i ona cítila poněkud mizerně, jako by snad vypila špatný lektvar, takový, který způsoboval nevolnost a migrény, a přílišným popíjením alkoholu to určitě nebylo. Spíš jako... jako by ji snad někdo něčím omámil? Těžko říct. Na moc si nevzpomínala, vybavovala si jen siluety několika lidí, kteří ji obviňovali z toho, že jejich přítele omámila svými zaklínačskými čáry máry. Co za tím stálo, to nevěděla, vzpomínky měla dost zmatené a zamlžené. Podstatné ovšem bylo, že se do celé věci vložili strážní a muselo jich zřejmě být několik, aby zaklínačku přiměli k poslušnosti.

Stejně mizerně se cítila i kněžka, rozbolavělá a podivně omámená. Jako by její mysl přicházela k sobě postupně, byla nesvá a maličko zmatená. Jako po pořádné pitce, nebo pořádné ráně do hlavy. I její vzpomínky byly zmatené a zamlžené, pamatovala si však, že se dostala do nesnází díky svému drzému jazyku, jenž si nebral servítky. Urazila nějakého mladíka ze společenské smetánky a ten ji nechal zavřít – a všechno se to seběhlo tak rychle, že se nestačila ani rozmáchnout holí, natož přivolat si na pomoc božstva. Těch se mohla zkusit dovolat teď.

Lovkyně se probudila s příšernou migrénou a rozlámaná tak, jak už opravdu dlouho nebyla. Jako by za sebou měla náročný boj, při kterém jí někdo udeřil do hlavy tak silně, že ztratila vědomí. Měla na hlavě bouli, ale jiné stopy násilí se na ní nenacházely. I ona si matně vzpomínala na to, co se událo, než se ocitla tady – že byla na lovu a svůj úlovek pak přišla prodat do města. Tam však byla osočena z pytlačení a zahnána do kouta s tím, že si počká v chládku, než to prošetří autority.

Bylinkářka z cechu byla možná silné nátury, ale i ona se probudila s hlavou jako střep. Hlava se jí motala a svět kolem se točil, na jazyku měla podivnou pachuť. Nejlepší řešení zřejmě bylo nehýbat se a počkat, až to všechno odezní, neboť u sebe žádná léčiva ani bylinky neměla. Matně si vzpomínala, že se věnovala ošetřování lidí v malé vesničce uprostřed polí, kam náhodou zavítala... ale protože se jednomu z vesničanů posléze přitížilo, což byla spíš nešťastná náhoda, než pochybení v léčbě, byla nařčena z toho, že jej otrávila. Že je šarlatánka a své práci nerozumí. Jak přesně se ovšem dostala až sem, to netušila.

Pro pirátku nemohlo být příliš překvapivé, že se ocitla v kamenné cele. Důvod, proč zabásnout piráta, je přece naprosto jednoduchý - je to pirát! I ona se ale cítila mizerně, bolela jí hlava a vzpomínala si jen na to, že se večer účastnila nemalé pitky v nejmenovaném hostinci, kde se to podivně zvrhlo ve rvačku... a nakonec zřejmě skončila tady.

Všichni bez rozdílu však mohli shledat, že se nachází v nevelké cele, která byla cítit plísní a myšími výkaly. Bylo tu nepříjemné vlhko a chlad, který zalézal snad až do morků kostí. Jinak tu však nebylo vůbec nic, kromě masivních dřevěných dveří, v nichž se nacházelo malé zamřížované okénko. Z něj bylo vidět na temnou chodbu, kterou osvětlovala jediná louče, a která se ztrácela kdesi v temnotě. Bylo tu ticho, jako by v okolních celách nikdo nebyl a chodby nikdo nehlídal. Zvláštní.

KAPITOLA I.

Tma. Prázdno. Bolest. Trojice kamarádek, která si s Bibi pohrávala až nebezpečně často. Zaklínačka křečovitě zkřivila obličej, téměř neslyšně sykla, ale zatím oči neotvírala. Snažila se silou vůle přimět chuť na zvracení zmizet. Teď už by jí převrácení vlastních útrob v něčem neprospělo. Otrávená už byla. ONA! A OTRÁVENÁ! Tohle byla přece její parketa. Pravda, během učení. Ale stejně.
Osude, ty prohnaná svině! Zaúpěla v duchu.
Nemohla se tu však válet donekonečna. Ani nemusela být do detailu obeznámená se situací, aby věděla, že se opět ocitla ve slušném průseru. Ona totiž zářivá budoucnost nečpí po zatuchlině a krysích výkalech. Všudypřítomný chlad a pocit vnímané bezútěšnosti však nebyl zaklínačce cizí.
Jen váhala, která z představených variant je pro ní lepší, jestli na ní ti dotyční vesničani nespáchali nějakou habaďůru a ona se teď neocitla v kobce s právě se probouzející strigou, nebo se ocitla ve vězení.

Tak, jo, holka, chtě nechtě, musíš otevřít oči. A tak je otevřela. Nádech, výdech. No, nic moc, ale blejt už nebudeš. Opřela se opatrně o lokty. Pak se poskládala do sedu, a až tehdy se pořádně rozhlédla po komůrce, kterou pojala za svou.
Tak ne za svou. Sdílenou.
Rokytka? Zcela neskrývaně se divila přítomnosti kněžky. Není to jen přelud omámené mysli? Ne, musí se ubezpečit, že se jedná o skutečnost. Proto se jala opatrně k půlčici došourat a píchnout do ní prstem.
"Nemyslela jsem si, že se znovu setkáme na takovém místě," pošeptala směrem ke kněžce a v hlase zněla směsice pohnuté radosti ze znovushledání a hořkosti z panující situace.

Ostatní jen zběžně přelítla pohledem. Vypadali mnohem hůř, než se sama cítila. Takže si ještě chvíli dopřeje klidu a ticha, než se někdo začne zmateně a hlasitě vyptávat, co-že-se-tu-k-čertu-děje, a zkusí tohle místo blížeji poznat a prozkoumat.

Mimo herně:
Hod na Smysly (3) + Zručnost (3)

Bibiana hodil/a 6d6 a součet kostek je 25:
6, 5, 4, 3, 4, 3

• Předpokládám, že Bibi Barta v jeho pozmněněné podobě nepoznala.

...

Bylo jí pěkně blbě. Což už samo o sobě stačilo k pěkně intenzivnímu pokažení nálady. A do toho se probere v nějaké hnusné kobce. Ne, že by na takovém místě byla poprvé, ale na to si sotva někdo zvykne. Ještě se ani pořádně nepostavila na krátké nožky, ale už vztekle brblala, navzdory tomu, že to vyvolávala další vlny migrény. I si tak trochu rozvzpomněla na události prožité. "Toho rozmazlenýho cucáka vykuchám jak psa. Smrad podělanej!"
Její zájem projevovaný o okolí byl samozřejmě minimální, sama se svou zlobou si vystačila celkem sama. Už dlouho, nejen tady. Ale pak ji oslovil povědomí hlas a vzhlédnutí jí odhalilo i známou tvář. "No to mě poser na holý záda!" Vyhrkla a zazubila se. "Tebe ještě pořád něco nesežralo? Tomu se dost těžko věří," nikam vysoko nedosáhla, takže se musela spokojit s tím, že zaklínačku plácne do stehna. Při prudkém pohybu ale jako by jí měl mozek explodovat, což okomentovala dalším zaúpěním.
"Srát na to," zahudrovala. "Melitelé vševědoucí ukaž se seš mi co k čemu, a zbav mě týhle kokotiny." Asi to nebyla ta nejlepší z modliteb, ale momentálně na milejší žádost neměla buňky a věřila tomu, že bohyně ví, jak moc ji má ráda a na formě jí záležet nebude. "Fujtajks hnusnej život. Podělanej smrad. Neni ti tu drobet kosa zerrikánko, co?" Rádoby nenápadně se jí nalepila na nohu, aby se o dotyčnou ohřála a zhnuseným pohledem zhodnotila to, co v tom šeru viděla. "Už nekoktáš jak retardovaná koza, gratuluju." A capkala si to spolu s ní podél zdí.

Bartimeus neopouštěl svůj strategický flek v rohu cely, ale to neznamenalo, že si nevšímá svého okolí - právě naopak. Z temného růžku bystře pozoroval ostatní, kterak se probouzejí z mdlob, a přemýšlel, co jsou krucinál zač. Maličko ho potěšilo, když spatřil známou tvář zaklínačky, avšak ona ho poznat nemohla - to možná později podle hlasu, který se mu zase tolik nezměnil, takže by jí měl být minimálně povědomý. A jak se tak rozhlížel, shledal, že tu jsou samé ženy, a napadlo ho, jestli ho třeba omylem nešoupli do ženské věznice, protože on ve své nynější podobě úplně jako princezna nevypadal.
Jak se tak rozkoukával kolem, zkusmo luskl prsty, aby vykouzlil drobný, nenápadný plamínek, a k jeho zděšení zjistil, že to nejde. Neměl na sobě dwimerit, ale Moc přesto jako by byla mimo jeho dosah - že by to bylo celou? Těžko říct, nicméně pokud Bibianu napadlo vyzkoušet znamení, setkala se se stejným výsledkem. Marná snaha.
A zatímco Bart už se necítil tak mizerně, jako ostatní, protože se vzbudil už před nějakou chvílí a dokázal se s tím vším alespoň trochu srovnat, uvězněné dámy měly se sebou co dělat. Drema a Raquel se zotavovaly celkem rychle, ten zbytek pomaleji, ale postupně bolest hlavy opouštěla všechny přítomné. Nejlépe si však vedla Rokytka, neboť Melitelé zřejmě vyslyšela její prazvláštní modlitbu a půlčici se udělalo podstatně lépe. Ať se však všichni snažili, jak chtěli, na další střípky z nedávné minulosti si nedokázali vzpomenout. Vniveč přišlo i Mirjamino přemýšlení nad tím, co to má za divnou pachuť na jazyku - nedokázala rozpoznat nic, z čeho by dokázala odvodit například to, čím byla omámena.
Ty dámy, které se rozhodly trochu více porozhlédnout kolem, mohly shledat jenom to, že jsou v nevelké, obyčejně vypadající cele. Čtyři kamenné stěny, vlhko, plísně, smrad. Nic zvláštního se tu zkrátka na první pohled nenacházelo.
Bartimeus ještě nějakou chvíli seděl v koutu a přemýšlel, jestli má někoho oslovit a upozornit na sebe, ale nakonec toho přemýšlení prostě nechal, vstal a vyrazil ke dveřím. A opatrně, aby nezpůsobil moc velký randál, vzal pomalu za kliku. Opřel se do dveří... avšak marně, ani se nehnuly. Ale což, zkusit to musel, protože by bylo fakt hodně trapné, kdyby začal plánovat útěk a nezkusil tu nejjednodušší únikovou cestu. Náhoda je blbec, víme.
Ve chvíli, kdy se od dveří odvrátil, se však ozvalo zamňoukání - jako by za dveřmi byla kočka. Slyšel to on a slyšela to Drema. Kočičí mňouknutí se totiž podivně rozléhalo ztichlou chodbou... a pak zase utichlo. Po chvíli jej však zaslechla Bibiana, tentokrát za jednou z kamenných stěn - mňoukání znělo dutě, jako by kočka vlezla do malého prostoru. Pokud se zaklínačka rozhodla zeď prozkoumat, zjistila, že se úplně vespod nachází velký kámen, který ve stěně nesedí tak úplně pevně - byl vykotlaný a vypadalo to, že maltu kolem něj někdo dloubal. S vynaložením nějaké té síly šlo s kamenem maličko pohnout, ale byl zatraceně těžký.
„Zní to jako Nádivka,“ ozval se konečně Bart, když se nikdo jiný k řeči stejně moc neměl, kromě té hubaté ženštiny pochybného vzrůstu, která naopak mlela možná až moc, „můj kocour.“ Kocour, který se tam někudy zřejmě musel dostat. Třeba jim ten čtyřnožec nevědomky ukazoval cestu ven...

Navzdory předpokladu se zbytek osazenstva zrovna do mluvení nehrnul. Což Bibi vůbec nevadilo. Obzvláště, když se probrala půlčice a svým hlasem překřičela všechny, i ty ožrané kosti zazděné v této cele se musely probrat k životu.
"Plná síly a energie, jako vždy," věnovala Rokytce zubatý úsměv. Aspoň něco pozitivního na téhle jinak bezútěšné situaci.
"To víš, já bych nikomu nechutnala, jak jsem pročpělá elixíry," vysvětlovala, stále se křenící jak měsíček na hnoji. A že bledá jako měsíček Bibi je a v hnoji se nachází! "To by mě ochutnali, rozžvejkali a pak vyplyvli. Tomu se říká plýtvání. A já sebou nenechám plýtvat." Kdepak, vetovala pohybem vztyčeného ukazováčku.
"Stejně jako bejt zavřený tady je plýtvání našimi životy," zahučela, nyní už obličejem zahleděným do stěny, kterou i svědomitě prošmátrávala. Někudy se odsud musí dostat! A zkusila, z rozčilení, vrhnout na dřevěné dveře znamení Aard. Jenže nic.
"Jo, máš pravdu, srát na to," zahučela nespokojeně, neboť jí vlastní um zklamal.

Rozmlácení dveří pomocí třaskaviny se také nejevilo jako kdo ví jak vhodné řešení. I kdyby lahvičku prohodila mříží do chodby a následný výbuch s vyraženými dveřmi by jim neublížil, pořád by na sebe strhli pozornost, o které si nebyla jistá, jestli o ní zrovna stát.
Lepší se odsud vyhrabat v tichosti.
Zrzka, kráčejícího ke dveřím jen sjela pohledem, ale nijak jeho počínání nekomentovala. Zákony schválnosti fungovaly bezpečně, takže by mu, po jakékoliv trefné ironické poznámce, ta klika pod rukou určitě povolila.
A, sakra! Mohla to přece vyzkoušet! No, nic.
Tak dál o zdi.

"Chce to, abys mě zahřívala víc, než jen u nohou," zavtipkovala na konto půlčice přilepené jí na končetině. "Melitelé by v tomhle nepomohla? Něco jako 'pomoz strádajícím v nouzi hřejivým obětím! Puf! Teplo!' By se fakt šiklo."
"Dík, už ti můžu oplácet vykecávání díry do hlavy."

A pak, he? Co to šátrá za zdí?
Nádivka? Ten hlas je mi povědomý! Otočila se na čaroděje a pečlivě si ho prohlédla. "My se známe?" Zakabonila přemýšlivě obočí.
Ale než se dočkala odpovědi, prohmatala zeď, odkud se šramot ozýval a hle! Uvolněný kámen, jen sakra těžký!
"Tady je uvolněný kus zdi," informovala spoluvězně. "Když pořádně zabereme, třeba se nám ho podaří uvolnit."

A jelikož sama byla slabá, jak papír, obzvláště po oné zkušenosti, kterou si nepamatovala, lokla si Hromu, aby se aspoň trochu vzpružila.

Mimo herně:
Mocná síla hromu (2) vs. kus uvolněné zdi

Bibiana hodil/a 2d6 a součet kostek je 9:
3, 6