QUEST: Meč! Přineste mi meč! - ND

[Orlin]

Panuje legenda o Meči, který zachránil svět. Mnozí tvrdí, že jej spatřili, někteří, že jej i drželi, ale kam se poděl, to již nikdo netuší.
- neznámý mnich, neznámo kde, před rokem 1136

Název: Meč! Přineste mi meč!
Rozsah a tempo:
2-3 posty týdně (na post denně si nevěřím) a doba trvání tak dva měsíce, pokud nevytvořím rozvíjející linku B a C.
Počet hráčů:
Max. 4 s možností rozšíření na 5, pokud by byl náhodou extra zájem. Hlásit PMkami nebo na discordu
Sebevrazi: Siawaël ¦ Zenn ¦ Ife
Odměna:
10+-
Obtížnost a limity:
Úkol je pro dobrodružnější povahy, které se nebojí umazat a riskovat trochu zdraví. Omezení je max 1 mág, jinak pro ostatní prakticky bez omezení, avšak není doporučeno pro úplně ty městské typy.
Start a konec Questu:
Od 2.9. zhruba do konce října
Úvod do děje:
Jeden Oxenfurtský zámožný pán objevil ve svém majetku mapu vedoucí ke studnici znalostí a moci minulosti skrývající se v legendami ověnčeném Meči. Meč, který pro svoji legendárnost a činy v minulosti nikdy nedostal jméno. A zatoužil ho získat do své sbírky. Nechal tedy rozhlásit, aby se u něj sešli dobrodruzi, kteří si myslí, že by mohli tento artefakt pro něho získat. Motivací je samozřejmě nehorázně vysoká suma peněz, kterou za něj nabízí, též s ujištěním, že pokud se ve skrýši bude nacházet ještě cokoliv jiného, tak to připadne nálezcům.

NPC:
Pan Felix
- Obtloustlý postarší zbohatlík z města Oxenfurt, který drží jedinou stopu k legendárnímu Meči. Je to velký nadšenec do dobrodružství a trochu mluvka. Ve skutečnosti však nikdy nevytáhl paty z města. Též je velmi důvěřivý a má rád hudbu. Další informace možná časem.

[Orlin]

Sejde se medvěd, zmije a mantichora. Někomu to může znít jako začátek špatného vtipu, ale pravda je ještě mnohem horší. Jedná se o začátek legendárního questu za ještě legendárnější zbraní! Nechť jsou vaše meče ostré, pozornost připravená a štěstí na vaší straně. Upozornění, quest může obsahovat rizikové pasáže pro zdraví postav, nervy pisatelů a nepochopení pro vedoucího. Reklamační formulář obdržíte po skončení. Na kostky se moc nespoléhejte, úřaduji povětšinou bez nich.

Skupina šťastných byla pozvaná do ne zrovna skromného domu v Oxenfurtu. Ve vstupní hale je přivítal komorník, nabídl jim skleničku bílého vína a dortík. Zatím to vypadalo, že pan Felix byl aspoň hostitel na úrovni, byť o svých nových spolupracovnících věděl pramálo. Krátce na to byla skupinka uvedená do prostorné pracovny, kde byla každá zeď obložená knihovnami, kde bylo nepočítaně svitků a knih. Za stolem tam seděl malý kulatý panáček s bujně rozcuchanými šedými vlasy a velkým černým knírem. Na sobě měl zelený kabátek, v klopě bílou růži a divoce se přehraboval ve starých svitcích.
Když vás zmerčil, skoro se zkoulel z vlastního křesílka, ale ani přesto mu nezmizel úsměv ze tváře. "Vítejte, vítejte!" rozkřikl se vesele a seskočil na zem. Mohl mít sotva 160 centimetrů, na šířku nebyl o moc menší, ale hned si s vámi energeticky běžel potřást pravicí. "Děkuji, že jste přišli. Jde o velkou věc! Posaďte se, posaďte se!" vyzval vás a ukázal na prosté dřevěné židle, které byly u jeho pracovního stolu. Bystřejším nemohlo uniknout to, že v rohu místnosti byl složený velký ruksak, vycházková hůl, naprosto otřesný klobouk a pořádné boty. Pan Felix tam momentálně běhal v něčem, co připomínalo punčocháče. Jak se někdo takový mohl dožít vyššího věku byla zřejmě záhada.
"Možná vám to příjde jako zdržení, ale rád bych věděl něco o vás, než vám sdělím největší tajemství dnešní doby!" vypískl a vyhopsl zpět do svého křesla, pokud se účastníci posadili. No, on se posadil tak jako tak.

[Siawaël]

V poslední době se Sia skoro až nehezky poflakovala. Kdyby ji její učitel viděl, nejspíš by jí nasadil takový dril, že by si namísto toho chtěla projít zkouškou trav a snů sama a dobrovolně. Přijímala drobné zakázky například na lov zvěře. Stopování, chycení a usmrcení zvěře, takový byl její pravidelný cyklus za poslední dny. Jenže ani těchto nabídek nebylo přespříliš. Práce bylo málo, o tom nebylo nejmenších pochyb. Zdálo se však, že v tomto případě si práce našla přímo Siu. Byla dost překvapená, když do jejích rukou zavítala obálka s pozvánkou do sídla pana Felixe. Protože se jí už od začátku zakázka nepozdávala, rozhodla se z toho tentokrát vynechat svého chlupatého přítele a nechala Rhuna u svého známého v Oxenfurtu. Oblékla si svou odlehčenou zbroj, na kterém byl vyobrazen vlk lovící za úplňku, pod níž pečlivě skryla také přívěšek Zmijí, veškerý zbrojní arzenál sestávající se dvou stříbrných dýk, dvou krátkých stříbrných mečů, pevné nervy a vyrazila. Byla zvědavá, co se za pozváním skrývá. Kdyby se podobných příležitostí nechytala, nejspíš by měla hlouběji do kapes, než měla nyní.
A tak zanedlouho stanula před domem svého hostitele. Už u vchodu pochopila, že nejspíš nebyla jediným hostem v tento den a za tímto účelem. Přikývla komorníkovi na pozdrav a zdvořile odmítla nabízený dortík i s vínem. Vcelku si příliš nevšímala ani očividného luxusu. Co si však zasloužilo její obdiv, byla rozsáhla knihovna, která byla součástí pracovny pana Felixe. Mohla si nechat jen snít, co všechno by se z knih a svitků dozvěděla. Až po prohlédnutí několika hřbetů knih si všimla jejich malého hostitele. Pohlédla na něj přes clonu rozpuštěných černých vlasů a zvědavě si ho změřila jantarovýma očima. Byl vlastně docela roztomilý. A rozhodně zapálený pro nějakou věc, soudě podle množství papírů rozházených po pracovním stole. Když se k ní a dalším hostům přikutálel na přivítanou, stiskla mu ruku a mírně se pousmála, snad poprvé za dnešek. „Potěšení na mé straně, pane Felixi,“ prohodila zdvořile. Ostatně být zaklínačem neznamenalo být vždy bezcitné nevychované hovado. Posadila se na prostřední židli a přehodila si nohu přes nohu, zatímco očima klouzala z jednoho předmětu v místnosti na druhý a tím pádem jejímu zraku neunikla ani bagáž a další věci v rohu pokoje. Brzy se ale její pozornost stočila zpátky k hostiteli, který se dožadoval o ní a dalších hostech vědět více. Sia si zkřížila ruce na prsou netušíc, co tak odpovědět. Půlelfka z Nilfgaardu na útěku by asi nejlepší vizitka nebyla. A tak se rozhodla problém vyřešit po svém. „Co byste si přál vědět?“ nahodila, koneckonců ho srdcervoucí příběhy zaklínačů nemusely tolik zajímat. Všechny byly až na pár detailů téměř stejné. Navíc neznala zaklínače, který by chtěl svůj příběh sdílet na potkání. Ale pana Felixe chápala. Pouze se chtěla vyhnout zbytečným detailům.

[Ife]

Za normálních okolností, by ho podobná zakázka ani nezaujala. Kdyby ho přes léto nepotkal jistý incident a jeho úspory na zimu se výrazně neztenčily. Léčba z těžších zranění skoro vždycky něco stála. Představa, že se bude muset snažit vymyslet, jak přežít místní kruté zimní noci bez peněz, velmi rychle zapůsobila na jeho předsudky vůči zakázkám, které nebyly klasickou zaklínačskou prací. A že nebylo zas tolik z čeho vybírat. Většina z nich se jednoduše příčila jeho konceptu cti. Tahle byla výjimkou. Na první pohled nesmrděla žádnou levárnou. Jen možná naivním snílkovstvím, proti kterému toho zas tolik neměl.
A tak se i on ocitl na prahu ne zrovna skromného sídla. Co bylo překvapující byla přítomnost hned dalších dvou zaklínačů. Těžko říct, ze kterých škol byli. Stejně jako on, neměli medailon nikde na viditelném místě. Jantarové oči byly ale dostatečným poznávacím znamením.
"Vymřeli vidlonozi?" ušklíbl se vesele na svoje dva kolegy.
Každý někdy vzal nějakou tu práci bokem. Ale aby se sešli rovnou tři na jedné zakázce? On byl vyhlášenou černou ovcí školy, ale jestli to takhle vypadalo s celou novou vědmáckou generací... no, potěš koště.
Na rozdíl od své kolegyně se bez ostychu ochotně natáhl po vínu i dortíku. Což mu způsobilo malou krizi o moment později, když si uvědomil, že nemá jak se skleničkou v ruce dortík sníst. To, že se od něj třeba očekává, že začne s jídlem teprve až si bude moct sednou, ho ani nenapadlo. Nakonec své dilema vyřešil jednoduše. Nejprve k vínu přivoněl, poválel první doušek v puse, aby si ho aspoň trochu užil, a zbytek do sebe hodil na ex. Pohár pak se širokým úsměvem a poděkováním podal hned komorníkovi zpět. A mohl se pustit do dortu.
Od jeho konzumace se nechal vyrušit teprve, když si s ním chtěl hostitel potřást rukou. Kterou samozřejmě pevně stiskl nazpět. Jeho odhad byl zjevně správný. Pan Felix, který před nimi po místnosti málem poskakoval jak hopík od podlahy ke stropu, ani náhodou nepůsobil jako typ, co by za podobnou zakázkou skrýval nějakou špinavou práci. Zato o snílkovství tu toho vypovídalo dost.
Na vyzvání se usadil a opět se plně zaměřil na poslední zbyteček dortíku, který si hodlal vychutnat. A mezitím poslouchal.
Dort konečně dorazil a zvedl lžičku v prstech do vzduchu.
"Menuju se Ifeanyichukwu a mám rád" {pomeranče.} Chtěl něco vědět? Tady to měl. Slyšel sice otázku kolegyně, ale neviděl důvod čekat. Říkal, že chce o něm něco vědět, no tak mu to řekl. Předpokládal, že kdyby chtěl něco dalšího, tak se zeptá. Opatrně položil podtácek, na kterém přinesl dort na stůl a navrch přidal lžičku, kterou pečlivě narovnal do jeho středu.
A pak se konečně začal trochu víc věnovat i prohlížení místnosti, zatímco držel uši pečlivě nastražené tomu, co se tu probíralo. Zatím to moc důležité nebylo.

[Zenn]

Když se rozhodl následovat jednu z výzev, nečekal, že se ocitne v domě a v místnosti, jako byla tahle. Na něj bohatství nijak velký dojem nedělalo, ale rozhodně to byl nezvyk, ve kterém se cítil mírně nesví. Navíc nikdo nemluvil o tom, že to měla být skupinová práce. On nebyl zrovna týmový hráč.
Kulatý zakrslý mužíček mu na komfortu zrovna nepřidával. Vlastně mu svým blekotáním celkem připomínal jistou kněžku, nad kterou rozhodně přemýšlet nechtěl a nevěděl, proč to v téhle souvislosti teda dělá.
Na bledého zaklínače se jen maličko zamračil a pak si hleděl svého dortu. Popravdě nic takového pravděpodobně nikdy nejedl, takže byl chutí celkem překvapen a sám se nemohl rozhodnout, jestli mu to chutná nebo ne. Plýtvat tím ale rozhodně nehodlal. Víno by do něj ale dostali tak maximálně násilím. A to stejné platilo o potřásání rukou. On se ostatně dotyků spíš štítil, než že by je vyhledával. Jak je to nevychované, mu bylo celkem jedno, a když došlo na mužíkovi otázky, jen věcně sdělil své ctěné jméno a pak začal pohledem bloudit po okolí.

[Orlin]

Pan Felix se rozhodně nenechal vyvést chováním Zaklínačů z míry. Slyšel o nich i to, co nebyla pravda a jestli něco uměl, tak to bylo povídat si a poslouchat. Taky ho to živilo a dovolilo mu to všechen tento luxus, i když většinu toho zdědil. "Já rád vím všechno, ale je mi jasné, že to mi nepovíte milá slečno!" zvolal vesele, zatímco se chopil brku, namočil ho v inkoustu a začal něco zapisovat na tři papíry, které měl před sebou. Vypadaly podobně jako další štos vedle.
"Jak se to prosím píše?" zeptal se Ifeho zcela bez ostychu. Nebyl si úplně jistý, jestli to podle poslechu byl schopný zapsat správně. "Z těch dělá manželka výbornou limonádu! Bohužel poslední zásilka nedorazila, takže vás nemohu pohostit," řekl k druhému zaklínači ještě sklesle. Evidentně byl i v jistém ohledu jazykově schopný. Však na moc jiného neměl proporce. Mlčenlivost a netykavost Zenna ho trochu vyvedla z míry. Ale aspoň mu řekl jméno.
"Dobrá, tady bych poprosil vaše podpisy," řekl a přistrčil k protějšímu okraji šest papírů, kam předtím doplnil jména trojice. Pro každého pěkně dva. Bylo tam spousta nějakých paragrafů a poznámek, poměrně dost drobným písmem, ale pokud by chtěl někdo znát plné znění, pan Felix by mu ho určitě rád přednesl. Dole pak byl prostor na podpis, hned vedle podpisu pana Felixe a nějaké ženy. "Je to klasická kontraktační smlouva mezi vámi a mnou. Jedna kopie zůstane tady u mne, další je vaše. Je to pojistka, kdyby nám náš společný podnik nevyšel," řekl milým hlasem, pak se trochu naklonil, až se mu špíček na břichu zařízl do kraje stolu. "Víte... já bych vám věřil... ale moje žena se o mě moc bojí. A myslí si, že je to celé šílené," řekl o poznání tišším hlasem než předtím.
"Myslíte, že bude pršet? Nevím jestli si vzít náhradní plášť. A jestli brát nůž na sýr. Myslíte, že pojedeme kolem farmy, kde budou mít sýr?" zeptal se následně roztržitým hlasem, neboť se snažil zahnat myšlenky na svojí ženu, která ho celý život nechtěla nikam pustit. A teď na staré kolena jí překecal.

[Siawaël]

Sia trpělivě seděla na židli mezi zbývajícími dvěma zaklínači, které si zběžně prohlédla, ostatně ona sama neměla ráda, když někdo výrazně civěl. Přesto se neubránila přímému pohledu na Ifeho, když se představoval jako Ife…chukwu. Jediné, co zachytila. Mezi těmi dvěma slovy obrovská díra zapomnění. Tušila, že nebude první, kdo má zmatek s jeho jménem. Jméno druhého zaklínače už naštěstí nebyl takový oříšek.
Pan Felix vypadal jako zvídavý mužík, který byl půlku svého života zavřený v pracovně. Uškodilo mu to ale maximálně tak, že byl poměrně sečtělý a v případě Ifeho rozuměl i cizím jazykům. Mohl být tedy kulatý, malý a kdovíjaký, ale hloupý rozhodně ne. Sie se zablýskl v očích zájem. Zběžně mu tedy řekla své jméno, které si zapsal do papírů, po vzoru ostatních to chtěla vzít stručně a rychle, aby se nezdržovali.
Když přišel čas se podepsat, pomalu se naklonila nad stůl a zabodla se pohledem do textu. Bylo občas dobré vědět, k čemu se člověk zavazuje. Podepiš, ale když podepíšeš, tak se nediv… Nakonec ale smočila brko v inkoustu a napsala na nejspodnější řádek smlouvy svoje jméno. Druhý papír si srolovala a schovala do pouzdra u opasku.
Poměrně překvapeně pozvedla obočí, když se jich mužíček začal dotazovat na náhradní plášť a nůž na sýry. V tu chvíli se Sia mírně kousla do jazyka, aby zahnala soucitný úsměv, který se chtěl vydrat napovrch. Chápala, že je to nejspíš první a možná poslední výprava pana Felixe, a tak nechtěla být pro dnešek příliš uštěpačná. Tuhle roli tu mohli obstarat i jiní. „Myslím, že je vždy lepší být připraven na všechno, pane Felixi,“ prohodila klidně, dávaje mu tak svolení, aby si všechny ty propriety vzal s sebou. Měli vyrazit na výpravu, tak ať si jí ostatně užije se vší parádou.

[Ife]

{I-FE-A-NY-ICHU-KWU,} začal bez váhání diktovat panu Felixovi runy starší mluvy, když už se projevil ve znalosti jeho mateřštiny. Znal i přepis do obecné, ale měl vůči němu určité výhrady. Dle jeho názoru to zkrátka nevypadalo jako jeho jméno. A když se jejich hostitel projevil být znalým, neviděl důvod, proč se k tomu snižovat. Pohledu zaklínačky vedle sebe zaznamenal, ale víc se jím nezabýval. Nebylo to poprvé a jistě ani naposledy, kdy na jeho jméno nějaký seveřan takhle reagoval. Proto taky tady používal jeho plnou verzi jen když chtěl.
"Škoda." Nebyl si jistý, co je to limonáda, ale pokud to bylo z pomerančů, byl by toho ochotný sníst tolik, kolik by toho před něj položili.
Neměl ale moc času truchlit nad ovocem, protože o malou chvíli později před něj přistál papír. Chvíli jen obdivoval ten materiál. To bylo poprvé, co podobný pergamen viděl. Přemýšlel, co všechno museli s tou kůží provést, aby z toho vylezlo tohle.
Nakonec se ale sklonil nad smlouvu a začal číst. A zůstal tak nějakou dobu. Dost možná byl tím posledním, kdo pozvedl brk k podpisu.
Poprvé od chvíle, kdy se objevil před vchodem do sídla, se z jeho tváře ztratil úsměv. Vraštil obočí s očima upřenýma na text, jak se snažil rozluštit právní formulace.
&#*@ obecná!
Jestli byla část, kterou na své práci nesnášel, pak to bylo, když na něj někdo vytáhl něco takového. Měl jediné štěstí, že se o to moc lidí nesnažilo.
Odfrkl si, když s tím celým konečně byl hotový. A pak jen s úsměvem od ucha k uchu poslouchal starosti jejich zadavatele, který zcela zjevně hodlal jít s nimi. Vskutku hrdinný čin, vzhledem k tomu, že to vypadalo, že to dost možná bude poprvé, co vytáhne paty z domu.
"Tak, být připraven na všechno," přisvědčil své kolegyni. "Jako připraven na to, že bude všechno tahat. "
Na obličeji mu stále odpočíval široký úsměv někoho, kdo krájel sýry dýkou, co nosil v botě.

[Zenn]

Pragmatický Zenn vůbec nechápal, proč by se někdo na něco ptal, když věděl, že odpověď nedostane. Jeho problém to ovšem nebyl. Tak jako ostatně všechno, co se netýkalo toho, že by mu mohly v kapse přistát nějaké drobné. Rozpravě mezi ústřední trojicí tedy věnoval pozornost jen okrajově a to až do okamžiku, kdy přišly na řadu smlouvy.
Tehdy možná mírně zaskočen vykulil oči. Jenom maličko... Aby si to přečetl, to nepřicházelo v úvahu, mohl ovšem předstírat, že přesně ví o co jde, že? To byl celkem dobrý plán, než tedy vyšlo najevo, že se chce i jeho iniciativa a má to podepsat. Pravděpodobně něco o tom, že když na výpravě umře, pan zaměstnavatel za to není zodpovědný. Tomu se nijak nebránil, ale s tím potvrzováním lejstra už to bylo horší. "Neumím psát," sdělil se tedy se svým skromným problémem, který byl následovně vyřešen asi klasicky. Totiž palcem do inkoustu ponořeným, na požadované místo obtisknutým.
A víc toho již klasicky nenamluvil. K Felixovi žádné soucitné sympatie necítil a bylo mu celkem jedno, co všechno si sebou potáhne a jestli to vůbec použije. A pokud si po pár krocích vzpomene, že je to moc těžké, tak to prostě můžou vyházet. Ale kolem farmy se sýrem by se prošel rád. Sýr... už ani nevěděl, jak to chutná.

[Orlin]

Text smlouvy byl opravdu dlouhý, vše však dávalo perfektní smysl. Aspoň ty první řádky větším písmem, co si přečetl každý. Ty dolní řádky a nedej bože dodatky, to už určitě nikdo neřešil! A pokud jo, bude ještě spousty času a pan Felix všechny body dopodrobna vysvětlí. Evidentně byl právně zabezpečen on, jeho žena a jejich dvě děti, které byly v dokumentu opakovaně zmiňované. Mezitím zapisoval v runách jméno Ifeho. Když už nemohl být vysoký hrdina s dlouhými vlasy a velkým mečem, tak měl alespoň nějaké znalosti! Byť ty mu budou v divočině k ničemu, i když uměl volat o pomoc minimálně třemi jazyky.
"A chtěl byste to naučit?" zeptal se zcela nadšeně, když Zenn zmínil, že neuměl psát. Z čeho však byl ještě víc u vytržení byl onen nápad s podpisem pomocí palce. "Nápadité!" ocenil, zatímco mu v očích hrály dětské hvězdičky štěstí. Byl tak rád, že se mu tu sešli tak nápadití lidí. S tím se určitě jejich podnik určitě podaří.
"Víte, to vezmete pomeranče, vymačkáte je a případně trochu přisladíte takovou třtinou. Můžete tam nechat i kousky dužiny. A kdysi tu byl jeden mág, co nám do toho vytvářel ještě kousky ledu z obyčejné vody!" podělil se pan Felix hned o recept na limonádu. Pravda, v téhle době nejspíše označení limonáda neexistovala, ale jsme ve fantasy světě, tak si ho případně mohl nechat patentovat on!
Mezitím zase seskočil ze svého křesílka a začal do svého ruksaku cpát další plášť, stejně jako k němu přidělal zdobený nůž na sýr. Pak se ho pokusil zvednout, leč neúspěšně. Chudák u toho úplně zrudl v obličeji a začal funět. Pokud by mu náhodou někdo nabídl pomoc, zavrtěl hlavou a vycupital ze dveří. Během chvíle se ozvalo několik ran, taky se něco koulelo někde ze schodů, ozval se ženský výkřik: "Proboha Felixi!" a po chvíli se vrátil pan Felix, celý zmuchlaný, jako kdyby se opakovaně převalil po podlaze i s takovým miniaturním vozíčkem.
"Já... ufff... pomohl by mi to... prosím někdo naložit?" požádal vás zadýchaně.

Krom toho, že ani neunesl vlastní výbavu se zase vrátil do svého křesla a po chvilce oddechování konečně vylovil mapu. "Tak, dámo a pánové, odhaluji vám tajemství našeho úspěchu!" prohlásil hrdě a rozbalil jí. Ukazovala Novigrad, Velen, Oxenfurt a prostor dál na východ, kam už mapa Zaklínače 3 tolik nesahala. A v jedněch hezkých kopcích uprostřed lesů, daleko i od těch menších vesnic v okolí bylo velké červené X! "Tak! Co říkáte! Fascinující, že ano?!" vydechl zase tím pisklavým, dětským tónem. "Samozřejmě to není jediná nápověda, co jsem našel. Ale je to začátek!" pokusil se rovnou rozbít případné skeptické pohledy, leč neúspěšně.