QUEST: Tóčo na Točně - ND

[Ife]

Tóčo na Točně

by Juha Salminen

Kdo ví, jak se podobné zprávy šíří. Těch několik vývěsek, co o příležitosti drahé občanstvo informovalo, zmizely rychleji než čaroděj v Novigradu. Možná jste byli jedním z těch, kteří si nějakou stihli přečíst, možná jste byli tím, kdo jí strhnul, nebo se k vám informace dostala šeptandou od příliš nalitého štamgasta.
Ať už je to jakkoliv, jedno je jasné – kdo se dnes večer dostaví do krčmy u Ohnivého ptáka v Týrově, má cestu k snadnému výdělku. Jakýsi Talfen totiž nabízí dvacet novigradských korun za návštěvu formanské hospody Točna a zjištění pár informací. Uhrazení útraty je samozřejmostí. Kdo by to nebral?

Rozsah: Předpokládaná doba trvání 2 měsíce
Tempo: Post týdně, já osobně se budu snažit odpovídat co nejdříve
Počet hráčů: 1 – 3 hráči (Agilbert; Kit; opožděný Damjan - full house)
Způsob nahlašování: zprávou tady nebo na discordu
Start: po naplnění kapacity nebo až bude jasné, že se nikdo další nechce přidat (v případě, že byste to potřebovali nějak šoupnout, houkněte na mě)
Odměna: 8 bodů do základu

Obtížnost a limity: Quest, který není primárně zaměřený na souboj, ale na řešení situací, ve kterých se postavy ocitnou. Dal by se nejlépe zařadit do hádankové, či detektivní kategorie. Pokud má něčí postava ve zvyku řešit problémy pěstmi, meze se samozřejmě nekladou.
Zaručuji se za to, že postavy nebudou mít žádné dlouhodobé fyzické následky. Nemůžu toho již tolik zaručit, pokud jde o psychický stav.

NPC seznam (bude aktualizovaný)

Radomar by Woo Kim Rozměry postavy a velkou jizvou na obličeji by snad mohl být osobou určenou osudem k životu na bojištích. I když je to chlap jako hora, druhý pohled prozradí, že to není žádný rváč. Vše ostatní, včetně jeho oblečení, totiž ukazuje k jeho povolání vozky. Obličej mu už zdobí taky nejedna vráska, ale při bližším prozkoumání může člověk zjistit, že většina z nich je od smíchu. Na co nestačí jeho řídnoucí vlasy na vrcholku hlavy, se snaží dohánět svými udržovanými vousy. Málokdy ho člověk zastihne bez dýmky v koutku pusy.

by rakugaki300 Talfen Starší, ale zachovalý muž. Těžko odhadnout věk, možná něco po padesátce? I přes jeho věk je znát, že má tělo uvyklé fyzické námaze. Na svém pravém boku nosí meč. Na první pohled působí váženým a autoritativním dojmem. Snad vojenský kapitán ve výslužbě?

[Ife]

Týrov nebyl velkou vesnicí. Stavení akorát tak na to, aby poskládaly náves. Mohla by to být jedna z těch, o kterých člověk ani netušil, dokud o ní náhodou nezakopl. To by ovšem nesměla ležet příhodně poblíž cesty mezi Novigradem a Vizimou. A protože i v zapadákovech se najdou lidé s podnikavým duchem, hospoda u Ohnivého ptáka byla už skoro po století vyhledávanou zastávkou nejednoho poutníka.
Vývěsní štít nad dveřmi byl vybaven názorným obrazovým znázorněním pro kohokoliv, kdo neuměl číst. Ti důvtipnější v něm mohli poznat pokus o zobrazení bájného fénixe. Ti méně prozíraví měli příležitost pozorovat obraz, jenž vypadal jako něčí matná vzpomínka páva, která chytla plamenem. Nebohý pták měl vedle sebe ještě korbel piva, snad kdyby potřeboval uhasit žízeň.
Krčma, jak už bývá zvykem většiny, v této brzké večerní době bzučela životem. Nezabloudil sem dnes nikdo uměním nadaný. Ovšem pár prvních štamgastů, co už začínalo mít hladinku, se zjevně rozhodlo, že to nebyl důvod, proč by tu dnes neměla být přítomna hudební produkce. Těžko v tom množství lidu poznat, kdo se tady mohl jmenovat Talfen. Naštěstí tu jako v každém podniku nechyběla krčmářka. Tahle rozhodně už nebyla ve věku, kdy by jí rozverní návštěvníci počastovali plácnutím při procházení kolem. Snad jen v upomínce na lepší časy. I přes její šedé vlasy a buclatý vzhled bylo ale poznat, že ve svém věku musela být populární. Cosi z onoho kouzla mladistvé přitažlivosti, jakoby se stále vznášelo kolem, jako napůl vyvanulý parfém. Který byl rychle odvát mrazivým větrem, pokud se jí někdo dotázal, kde najít zadavatele zakázky. Zjevně dnes nebyla v dobré náladě. Případné tazatele ale aspoň poslala, kam potřebovali.
Talfen seděl v jednom z rohů místnosti, zády ke stěně. Před sebou korbel s pivem, ze kterého čas od času upil, zatímco pronikavýma očima pročesával podnik. Možná měl šediny na hlavě, ale na první pohled působil jako někdo s myslí ostrou tak, že by mu mnoho mladších mužů mohlo závidět. Což bylo něco, co nejspíš nepřekvapilo Kita, který z něj mohl jasně cítit přítomnost dalšího člověka nadaného Mocí.

[Kit]

Ne, že by potřeboval peníze, ale... bydlení se mu občas dost prodražilo, takže když našel letáček o poměrně snadném výdělku, nerozpakoval se dostavit do Týrova - jaký to zapadákov, neměli ani jeden nevěstinec - a do krčmy u Ohnivého ptáka. Kit nějakou dobu pozoroval onen vývěsní štít, jako by se snažil rozluštit záměr autora, ale postrádalo to jakoukoliv kompozici a význam, že toho po chvilce nechal a vešel dovnitř.
Byla to hospoda, taková ta běžná jako stovky ostatních, kterými si už prošel, a to nejzajímavější se stejně skrývalo za pultem, a nebyla to zrovna prošedivělá krčmářka, která za dob svého mládí musela lámat srdce mnohých mladíků. Kit se na ni usmál, vždyť po ní také něco chtěl, a poručil si víno. Ne moc dobré, ale lepší nebylo a byl z toho vpravdě rozmrzelý. Teprve když svůj pohárek obdržel, rozhlédl se okolo sebe a samozřejmě, že jej téměř ihned zaujal muž, okolo kterého se vznášela aura magické Moci. Nicméně, on hledal Talfena a koho jiného by se měl zeptat, než právě krčmářky, která po něm chtěla zaplatit. „Tohle víno je na Talfena, měl bych se tu s ním sejít.“
Když mu nepříliš nadšená krčmářka ukázala, kdo ten Talfen vlastně je, přesunul se k chlapíkovi-čarodějovi. „Jsem tady ohledně toho letáčku,“ položil před sebe papírek z vývěsky a zadíval se na muže. Vznášela se okolo něj sice ona aureola Moci, ale sám nevypadal jako někdo, kdo se spoléhá na kouzla.

[Agilbert]

Peníze, věc která člověka dostane do každého slušného problému, ale může ho z něj také dostat. To byl také vlastně důvod proč se rozhodl vydat do vesničky jménem Týrov. Jakožto zaklínač se neměl nejlépe, ale posledních pár týdnů si nemohl ani stěžovat. Zabil toho upíra v Oxenfurtu, za toho bylo dost, ale také už pomalu docházeli. Při vjezdu do vesničky seskočil z koně, kterého zaparkoval na parkovišti pro hosty. a v rychlosti si obhlídl těch pár domků co stáli ve středu vesničky. Nic zvláštního prostě klasická vesnice jako byla ta vedle a ta vedle tý vedle. Před vstupem do hospody se ujistil zda jde dobře. To mu potvrdil štít na kterém byl dle jeho úsudku nakreslený fénix a korbel piva. "Jo to by mohlo být ono" pomyslel si a otevřel dveře.
V hospodě byl klasický šrumec, to ho mohlo napadnout, že tam nebude čekat jen muž, se kterým se měl sejít. Přišel proto ke krčmářce, "Zdravím, hledat Taufena, znát?" zeptal se krčmářky lámanou obecnou a poté přišel čas na objednání nějakého pití, "Jedno pivo a jednu žitnou, na toho Taufena." oznámil a opřel se o pultík a čekal na reakce krčmářky. Určitě si všimla, že má jiné oči a že nemluví tak jako všichni ostatní, to by mohl být problém, ale doufal, že jsou zde lidé rozumní a uvědomují si, že je zaklínač ta bezcitná bestie může všechny nasekat na drobný kousíčky.

[Ife]

Krátký dýchánek s krčmářkou

Je jen málo hospodských, co by ve své hospodě rádi viděli vědmáka. Místní krčmářka zřejmě nebyla výjimkou. Bylo na ní ovšem poznat, že byl hostinec značně frekventovaný. Dařilo se jí znechucení v obličeji aspoň trochu maskovat. Nebo, že by to bylo víc tím nilfgaardským přízvukem?
Ledovým pohledem si změřila Agilberta od hlavy až k patě.
"Talfena," opravila ho odměřeně a pak se obrátila a bez dalšího slova si to zamířila za výčep. Trvalo jen chvíli, než se vynořila zpoza něj s požadovaným pivem i žitnou, které zaklínači ne zrovna citlivě vrazila do ruky.
"Támhle," ukázala k příslušnému stolu, u kterého se už nacházel i Kit. "A pijte rychle!" prskla na něj ještě, než mu ukázala záda a šla obsluhovat další hosty.

Zpátky u stolu

Talfen věnoval mladíkovi široký úsměv.
"Samozřejmě, že jste." Přikývl, bez toho aniž by se na letáček, co ležel na stole byť jen podíval.
"A vidím, že už jste si i objednal." Kývl směrem k pohárku v jeho rukou. Nebylo poznat, jestli byl danou skutečností upřímně potěšen, nebo to myslel jako pasivně agresivní poznámku. Nezdálo se, že by mladému čaroději věnoval plnou pozornost. Očima stále těkal od něho k lokálu, jakoby pořád na něco čekal.
"Nemůžu uvěřit, že jste jediný, kdo se ukázal. Jeden by čekal, že- A! Výborně!" přerušil sám sebe a viditelně se o něco víc rozzářil. To si zrovna všiml, jak krčmářka posílá k jejich stolu zaklínače.
"No, jen se u nás posaďte," poklepal do stolu v přivítání k Agilbertovi.
"Takoví dva mladí, talentovaní muži," při tom druhém přídavném jménu loupl lišáckým pohledem po Kitovi. "Ve víc jsem ani doufat nemohl."
Konečně přestal očima odbíhat k ostatním hostům a plně se zaměřil na ty dva před sebou. Než ale pokračoval dál, napil se pořádně svého piva. Asi mu z toho všeho mluvení vyprahlo.
"No, pánové, vezmu to zkrátka, ať nám noc moc nezestárne. Že jedete na Točnu, doufám víte," přeletěl pohledem z jednoho na druhého, jakoby se chtěl ujistit. Pak se naklonil blíže nad stůl a o něco ztišil hlas.
"Jedná se o jistou paní Loru. Potřeboval bych zjistit jen pár podrobností. Jak se jí daří, co ráda dělá, její záliby... zkrátka podrobnosti. Ovšem diskrétně!" dodal urychleně.
"Nerad bych, aby se dáma cítila obtěžována. Jestli si rozumíme."

[Kit]

Široký úsměv, to by šlo. Kit se sice nazpátek moc neusmíval, ale aspoň se hned také nemračil. Ten muž mu koupil pití, tím si předplatil jakous takous přívětivost mladého čaroděje. „Kdo zaváhá, nežere. V tomhle případě nepije.“ Pokrčil proto rameny a po chvilce přidal i lehký úsměv. „Jediný, ale to sn-“ zarazil se, to když se k jejich stolu přidal i zaklínač, což Kita moc nepotěšilo. Naposledy, když potkal někoho s podobnýma očima, málem ho rozsápaly harpyje a ještě ke všemu ve věži. Neměl rád věže. Neměl rád výšky. Mohl jen doufat, že ta Točna není budka na kuří nožce, co otáčí svůj vchod, jak je návštěvníkovi vhod.
Kit se neměl do jakéhokoli většího komentování situace, spíš poslouchal, co má Talfen na srdci a posléze i na jazyku. Pokýval hlavou, že ví, že jde na Točnu, a dokonce odolal i té otázce s kuří nožkou, to aby Talfen nevzal nazpět své prohlášení o talentovaných mužích.
Šlo o ženskou.
O její záliby, stav, činnosti... Kit chvilku na čaroděje před sebou zíral, jako by se snažil pochopit nevyřčené důvody, ale co mu po nich vlastně bylo. „Chcete po nás, abychom vám diskrétně zjistili informace na slečnu Loru? Tak proč by nás mělo jít víc?“ A hlavně proč zaklínač, vždyť ten byl jako pěst na oko! V podstatě mu to ale bylo jedno, důležité bylo, aby zaplatil.

[Damjan]

Damjana vývěsky moc nezajímaly od chvíle, kdy dostal na starost pozemky v Toussaintu a měl svých vlastních problémů nad hlavu; věnoval se teď spíš budování pověsti hraběte de Foix, a když si zrovna nehrál na hraběte, věnoval se rodině tak, jak jen dokázal. Několik uplynulých měsíců strávil na jihu, ponořen do obnovování zašlých vinic, ale přeci jen byl nakonec povolán na sever, aby vyřídil pár záležitostí pro cech, ale i nějaké věci osobnějšího rázu.
Zmínka o Talfenově prácičce za drobný peníz ho cvrnkla do nosu skoro jako Vincka tři oříšky pro Popelku, a protože už se dlouho ničemu takovému nevěnoval a docela mu to chybělo, rozhodl se zapátrat, o co vlastně jde. Nešlo mu o peníze, spíš byl zvědavý a chtěl se trochu odreagovat od života, který začínal být poněkud stereotypní, na což Damjan nebyl příliš zvyklý. Ne že by ho ten život nudil, byl šťastný a spokojený, ale Damjan byl zkrátka pouliční živel a to, že dostal titul, neznamenalo, že tím pouličním živlem nadobro přestane být.
Do Týrova se podíval snad poprvé v životě, a nebýt tohohle Talfena, asi by nikdy nepřišel na to, že tahle zapadlá vesnička existuje. Krčmu našel celkem rychle, nechal u ní uvázaného koně a vešel dovnitř.
Bylo tu rušno. Tak už to v podvečer v hospodách bývá. Damjan zaslechl dokonce nějaké to hospodské békání, ale neměl dostatečnou hladinku, aby se přidal. Rozhlédl se kolem sebe, smekl klobouk a pochopitelně, že zamířil k hostinské, kterou dříve musel obletovat nejeden muž. Damjan se pokusil restartovat svoje usínající charisma, když na dámu vrhl letmý, leč upřímný úsměv člověka, který potřebuje poradit, ale zároveň velmi nerad ruší. „Dobrý večer, madam,“ broukl k ní, „mohla byste mi, prosím, prozradit, kde najdu Talfena?“ zeptal se zdvořile a mírně přitom povytáhl obočí.
A jestliže byl odkázán do rohu místnosti, kde už vysedával Talfen s dalšími dvěma muži, věnoval hostinské poděkování, zdvořilou úklonu a vydal se vstříc té prazvláštní trojici.

[Agilbert]

Bylo, až nepřekvapující jaký měla hostinská přístup k Agimu. Holt měl to chudák Nilfgaardskej těžký na severu a navíc to tu bylo pěkně hnusný, ale takový už bylo jeho živobytí a navíc doufal, že zde najde i někoho jeho srdci důležitého. Ten fakt ho udržoval při náladě, že vše špatný bude jednou dobrý. To, že ho poté opravila byla fajn, alespoň věděl, jak se vlastně jeho možná budoucí zaměstnavatel jmenuje. To, že mu naznačila, že ho ve svém podniku nechce také pochopil, ale ještě před tím než se stihla otočit na jí hodil krásný velice neironický úsměv. Temerskou vypil první a pivo si vzal ke stolu, kde již byl před ním jeden muž, se kterým Talfen mluvil.

Muž již byl v rozhovoru s Talfenem, když Agi přišel ke stolu chtěl postát v klidu si dopít pivo a pak jít až řešit obchodní podmínky, ale bylo mu řečeno ať se posadí a to také udělal. Zadání práce znělo, až moc jednoduše a tak přišli na řadu otázky. "Je to místo nějak nebezpečné? Má paní nějaké problém, proč si ty informace nejste schopný zjistit sám?" napadali ho i další, ale zatím to znělo prostě moc jednoduše. Určitě by nebyl rád, že pro něj jde dělat zaklínač, kdyby šlo o nějakou lehkou práci, co by zvládli i hoši z vesnice, ale tak třeba se pan Talfen rozmluví a zjistí se nějaké důležité detaily.

[Ife]

Druhá mezihra s krčmářkou

Krčmářka se na nového hosta obrátila od stolu, co zrovna obsluhovala, s vřelým úsměvem. Který se o trochu rozšířil, když od štramáka v nejlepších letech zaslechla slovo madam. A velmi rychle zmizel, jakmile padlo Talfenovo jméno.
"Támhle u stolu," odkázala ho ukazováčkem do patřičných míst. "Ten dědek v červeném plášti," upřesnila ještě, který z těch tří u stolu to je. A mezitím si Damjana důkladně prohlédla od hlavy až k patě. Nakonec jen nevěřícně potřásla hlavou a odporoučela se obsluhovat někoho dalšího.

U hranatého stolu

"Víc uší víc slyší," zazubil se na Kita Talfen a zaťukal si přitom na spánek. "Vždycky jsem byl zastáncem zdravé soutěživosti. Tomu, kdo zjistí víc, možná pár korun přihodím," vesele na ně na oba mrkl.
"A navíc,"pozvedl pohár s pivem k ústům a pomalu si upil, "za informaci v čem spí platím dalších dvacet na dřevo."
Poklepal na stůl, jakoby chtěl zdůraznit svá slova. Pak se ale ve vší vážnosti obrátil na zaklínače.
"Slečna Lora je... kouzelná žena,"rychle přeběhl pohledem mezi přísedícími, jakoby se chtěl ujistit, že si rozumí.
"A co se týká toho, proč nemůžu na Točnu jít sám..." sklonil se na okamžik pohledem ke své hrudi a urovnal si plášť, který mu splýval po jejím boku,"mám jisté... uhm, osobní důvody, pro které by pro mě nebylo dobré se tam ukazovat..."
To už ale jeho přelétavý pohled zachytil Damjana, který se k jejich stolu neomylně blížil.
"Ah! Další uši," ušklíbl se na Kita a zvedl se od stolu, pivo stále v ruce. "No, pánové, jestli nemáte další otázky, nebudu vás nudit tím, že bych to všechno opakoval. Předám Vás Radomarovi, než to tady s vaším kolegou vyřídím."
Mávl rukou ve všeobecně známém pohybu, značícím aby si někdo pohnul zadkem směrem k dané osobě. A vskutku, o dva stoly vedle se zvedl mohutný muž, který se vydal jejich směrem. Ještě než stihl ke stolu dorazit, se ale Talfen již s úsměvem obrátil na Damjana.
Bodře mu položil ruku na rameno.
"Přišel jste trochu pozdě, příteli. Ale pojďte, řeknu Vám co a jak."
A odvedl ho kousek stranou od ostatních.
Radomar měl během té doby více než dost času ke stolu plně dojít. Bez zaváhání přebral místo po Talfenovi, se svým vlastním korbelem piva v ruce.
"Vy ste ta chasa, co vezu na Točnu?" podíval se nejdřív na Agiho a pak na Kita a podrbal se ve vousech.

Mimo herně:
Radomar přidán do seznamu NPC

Stranou

Talfen Damjanovi v rychlosti zopakoval o co se jedná. O slečně Loře i o případných bonusech. A stejně jako při rozmluvě se zbylými dvěma se přitom krásně zubil a ušklíbal. A v očích se mu blýskalo zvlášť, když nezapomněl zmínit ani to, že zaplatí dalších dvacet korun za to, když mu zjistí v čem slečna spí. Přece jen ale zmínil něco navíc. Důvěrně se naklonil k Damjanovi a trochu ztišil hlas. Těžko říct, jestli nevěděl jak dobré mají zaklínači uši, nebo mu na tom prostě nezáleželo.
"Posílám tam s Vámi dva velmi talentované muže. Ale talent a mládí se někdy umí až moc zapálit. Dohlédněte mi na to, že tam nevyvedou nic neslýchaného a taky vám nezůstanu nic dlužen," věnoval mu vřelé mrknutí.

[Damjan]

Damjan krčmářce vřele a s uctivou úklonou poděkoval, protože konec konců dobře věděl, jak se to dělá, když chce muž udělat pozitivní dojem - to se totiž později klidně mohlo hodit.
Nakonec se tedy dostal k Talfenovi, po němž se sháněl, avšak zdálo se, že přišel opravdu trochu pozdě. Nedalo se nic dělat, prostě si to špatně načasoval, což se mu sice nestávalo příliš často, ale pořád byl jen člověk a mohl se nevědomky zdržet na cestě. Nic jako digitální hodinky s přesným časem tu totiž bohužel neexistovalo. „Za zpoždění se omlouvám, nebylo to v plánu,“ broukl k Talfenovi, kterého si přeměřil zkoumavým pohledem, leč dával si pozor, aby nevypadal jako tupě zírající idiot - prohlížel si ho po chvilkách a nenápadně, ale důkladně, tedy natolik důkladně, nakolik to barvoslepý člověk může zvládnout.
„Předpokládám, že s nějakými užitečnými detaily navíc se asi jen tak chlubit nechcete, že?“ prohodil poté, když si jej Talfen vzal stranou a on si vyposlechl, o co přišel kvůli svému pozdnímu příchodu. Základní informace měl, ale byly opravdu jen základní. A zrovna Damjan byl člověk, který se snažil zjistit si co nejvíc, než se namočil do nějaké práce. Možná mu ten postarší muž připadal trochu zvláštní, když chtěl navíc zjistit, v čem ta slečna spí, ale Damjan už měl za sebou mnohem horší a podivnější práce, než byla tahle, takže ho něco takového nemohlo ani trochu rozhodit. Jen přikývl, třebaže mu o výdělek příliš nešlo.
Když se k němu Talfen naklonil, Damjan povytáhl obočí a vyslechl si jeho slova, která byla určena skutečně jen jemu. „Pokusím se na ně dohlédnout,“ přislíbil, „nejlépe, jak to bude v mých silách.“ Nechtěl nikomu dělat chůvu, ale pokud si Talfen myslel, že je z té jejich svaté trojice nejzodpovědnější, nechal ho v tom.
A pravděpodobně tedy vyrazil dohnat dvojici s vozkou, pokud Talfen už neměl nic důležitého na srdci. „Damjan, a vy jste?“ představil se, zejména proto, aby měl vůbec tušení, s kým bude spolupracovat, respektive jak na ně má volat, protože „hej, ty!“ nepovažoval za adekvátní řešení.