Zaklínač RPG

Týrov nebyl velkou vesnicí. Stavení akorát tak na to, aby poskládaly náves. Mohla by to být jedna z těch, o kterých člověk ani netušil, dokud o ní náhodou nezakopl. To by ovšem nesměla ležet příhodně poblíž cesty mezi Novigradem a Vizimou. A protože i v zapadákovech se najdou lidé s podnikavým duchem, hospoda u Ohnivého ptáka byla už skoro po století vyhledávanou zastávkou nejednoho poutníka.
Vývěsní štít nad dveřmi byl vybaven názorným obrazovým znázorněním pro kohokoliv, kdo neuměl číst. Ti důvtipnější v něm mohli poznat pokus o zobrazení bájného fénixe. Ti méně prozíraví měli příležitost pozorovat obraz, jenž vypadal jako něčí matná vzpomínka páva, která chytla plamenem. Nebohý pták měl vedle sebe ještě korbel piva, snad kdyby potřeboval uhasit žízeň.
Krčma, jak už bývá zvykem většiny, v této brzké večerní době bzučela životem. Nezabloudil sem dnes nikdo uměním nadaný. Ovšem pár prvních štamgastů, co už začínalo mít hladinku, se zjevně rozhodlo, že to nebyl důvod, proč by tu dnes neměla být přítomna hudební produkce. Těžko v tom množství lidu poznat, kdo se tady mohl jmenovat Talfen. Naštěstí tu jako v každém podniku nechyběla krčmářka. Tahle rozhodně už nebyla ve věku, kdy by jí rozverní návštěvníci počastovali plácnutím při procházení kolem. Snad jen v upomínce na lepší časy. I přes její šedé vlasy a buclatý vzhled bylo ale poznat, že ve svém věku musela být populární. Cosi z onoho kouzla mladistvé přitažlivosti, jakoby se stále vznášelo kolem, jako napůl vyvanulý parfém. Který byl rychle odvát mrazivým větrem, pokud se jí někdo dotázal, kde najít zadavatele zakázky. Zjevně dnes nebyla v dobré náladě. Případné tazatele ale aspoň poslala, kam potřebovali.
Talfen seděl v jednom z rohů místnosti, zády ke stěně. Před sebou korbel s pivem, ze kterého čas od času upil, zatímco pronikavýma očima pročesával podnik. Možná měl šediny na hlavě, ale na první pohled působil jako někdo s myslí ostrou tak, že by mu mnoho mladších mužů mohlo závidět. Což bylo něco, co nejspíš nepřekvapilo Kita, který z něj mohl jasně cítit přítomnost dalšího člověka nadaného Mocí.

Je jen málo hospodských, co by ve své hospodě rádi viděli vědmáka. Místní krčmářka zřejmě nebyla výjimkou. Bylo na ní ovšem poznat, že byl hostinec značně frekventovaný. Dařilo se jí znechucení v obličeji aspoň trochu maskovat. Nebo, že by to bylo víc tím nilfgaardským přízvukem?
Ledovým pohledem si změřila Agilberta od hlavy až k patě.
"Talfena," opravila ho odměřeně a pak se obrátila a bez dalšího slova si to zamířila za výčep. Trvalo jen chvíli, než se vynořila zpoza něj s požadovaným pivem i žitnou, které zaklínači ne zrovna citlivě vrazila do ruky.
"Támhle," ukázala k příslušnému stolu, u kterého se už nacházel i Kit. "A pijte rychle!" prskla na něj ještě, než mu ukázala záda a šla obsluhovat další hosty.

Talfen věnoval mladíkovi široký úsměv.
"Samozřejmě, že jste." Přikývl, bez toho aniž by se na letáček, co ležel na stole byť jen podíval.
"A vidím, že už jste si i objednal." Kývl směrem k pohárku v jeho rukou. Nebylo poznat, jestli byl danou skutečností upřímně potěšen, nebo to myslel jako pasivně agresivní poznámku. Nezdálo se, že by mladému čaroději věnoval plnou pozornost. Očima stále těkal od něho k lokálu, jakoby pořád na něco čekal.
"Nemůžu uvěřit, že jste jediný, kdo se ukázal. Jeden by čekal, že- A! Výborně!" přerušil sám sebe a viditelně se o něco víc rozzářil. To si zrovna všiml, jak krčmářka posílá k jejich stolu zaklínače.
"No, jen se u nás posaďte," poklepal do stolu v přivítání k Agilbertovi.
"Takoví dva mladí, talentovaní muži," při tom druhém přídavném jménu loupl lišáckým pohledem po Kitovi. "Ve víc jsem ani doufat nemohl."
Konečně přestal očima odbíhat k ostatním hostům a plně se zaměřil na ty dva před sebou. Než ale pokračoval dál, napil se pořádně svého piva. Asi mu z toho všeho mluvení vyprahlo.
"No, pánové, vezmu to zkrátka, ať nám noc moc nezestárne. Že jedete na Točnu, doufám víte," přeletěl pohledem z jednoho na druhého, jakoby se chtěl ujistit. Pak se naklonil blíže nad stůl a o něco ztišil hlas.
"Jedná se o jistou paní Loru. Potřeboval bych zjistit jen pár podrobností. Jak se jí daří, co ráda dělá, její záliby... zkrátka podrobnosti. Ovšem diskrétně!" dodal urychleně.
"Nerad bych, aby se dáma cítila obtěžována. Jestli si rozumíme."

Damjana vývěsky moc nezajímaly od chvíle, kdy dostal na starost pozemky v Toussaintu a měl svých vlastních problémů nad hlavu; věnoval se teď spíš budování pověsti hraběte de Foix, a když si zrovna nehrál na hraběte, věnoval se rodině tak, jak jen dokázal. Několik uplynulých měsíců strávil na jihu, ponořen do obnovování zašlých vinic, ale přeci jen byl nakonec povolán na sever, aby vyřídil pár záležitostí pro cech, ale i nějaké věci osobnějšího rázu.
Zmínka o Talfenově prácičce za drobný peníz ho cvrnkla do nosu skoro jako Vincka tři oříšky pro Popelku, a protože už se dlouho ničemu takovému nevěnoval a docela mu to chybělo, rozhodl se zapátrat, o co vlastně jde. Nešlo mu o peníze, spíš byl zvědavý a chtěl se trochu odreagovat od života, který začínal být poněkud stereotypní, na což Damjan nebyl příliš zvyklý. Ne že by ho ten život nudil, byl šťastný a spokojený, ale Damjan byl zkrátka pouliční živel a to, že dostal titul, neznamenalo, že tím pouličním živlem nadobro přestane být.
Do Týrova se podíval snad poprvé v životě, a nebýt tohohle Talfena, asi by nikdy nepřišel na to, že tahle zapadlá vesnička existuje. Krčmu našel celkem rychle, nechal u ní uvázaného koně a vešel dovnitř.
Bylo tu rušno. Tak už to v podvečer v hospodách bývá. Damjan zaslechl dokonce nějaké to hospodské békání, ale neměl dostatečnou hladinku, aby se přidal. Rozhlédl se kolem sebe, smekl klobouk a pochopitelně, že zamířil k hostinské, kterou dříve musel obletovat nejeden muž. Damjan se pokusil restartovat svoje usínající charisma, když na dámu vrhl letmý, leč upřímný úsměv člověka, který potřebuje poradit, ale zároveň velmi nerad ruší. „Dobrý večer, madam,“ broukl k ní, „mohla byste mi, prosím, prozradit, kde najdu Talfena?“ zeptal se zdvořile a mírně přitom povytáhl obočí.
A jestliže byl odkázán do rohu místnosti, kde už vysedával Talfen s dalšími dvěma muži, věnoval hostinské poděkování, zdvořilou úklonu a vydal se vstříc té prazvláštní trojici.

Krčmářka se na nového hosta obrátila od stolu, co zrovna obsluhovala, s vřelým úsměvem. Který se o trochu rozšířil, když od štramáka v nejlepších letech zaslechla slovo madam. A velmi rychle zmizel, jakmile padlo Talfenovo jméno.
"Támhle u stolu," odkázala ho ukazováčkem do patřičných míst. "Ten dědek v červeném plášti," upřesnila ještě, který z těch tří u stolu to je. A mezitím si Damjana důkladně prohlédla od hlavy až k patě. Nakonec jen nevěřícně potřásla hlavou a odporoučela se obsluhovat někoho dalšího.

"Víc uší víc slyší," zazubil se na Kita Talfen a zaťukal si přitom na spánek. "Vždycky jsem byl zastáncem zdravé soutěživosti. Tomu, kdo zjistí víc, možná pár korun přihodím," vesele na ně na oba mrkl.
"A navíc,"pozvedl pohár s pivem k ústům a pomalu si upil, "za informaci v čem spí platím dalších dvacet na dřevo."
Poklepal na stůl, jakoby chtěl zdůraznit svá slova. Pak se ale ve vší vážnosti obrátil na zaklínače.
"Slečna Lora je... kouzelná žena,"rychle přeběhl pohledem mezi přísedícími, jakoby se chtěl ujistit, že si rozumí.
"A co se týká toho, proč nemůžu na Točnu jít sám..." sklonil se na okamžik pohledem ke své hrudi a urovnal si plášť, který mu splýval po jejím boku,"mám jisté... uhm, osobní důvody, pro které by pro mě nebylo dobré se tam ukazovat..."
To už ale jeho přelétavý pohled zachytil Damjana, který se k jejich stolu neomylně blížil.
"Ah! Další uši," ušklíbl se na Kita a zvedl se od stolu, pivo stále v ruce. "No, pánové, jestli nemáte další otázky, nebudu vás nudit tím, že bych to všechno opakoval. Předám Vás Radomarovi, než to tady s vaším kolegou vyřídím."
Mávl rukou ve všeobecně známém pohybu, značícím aby si někdo pohnul zadkem směrem k dané osobě. A vskutku, o dva stoly vedle se zvedl mohutný muž, který se vydal jejich směrem. Ještě než stihl ke stolu dorazit, se ale Talfen již s úsměvem obrátil na Damjana.
Bodře mu položil ruku na rameno.
"Přišel jste trochu pozdě, příteli. Ale pojďte, řeknu Vám co a jak."
A odvedl ho kousek stranou od ostatních.
Radomar měl během té doby více než dost času ke stolu plně dojít. Bez zaváhání přebral místo po Talfenovi, se svým vlastním korbelem piva v ruce.
"Vy ste ta chasa, co vezu na Točnu?" podíval se nejdřív na Agiho a pak na Kita a podrbal se ve vousech.

Damjan krčmářce vřele a s uctivou úklonou poděkoval, protože konec konců dobře věděl, jak se to dělá, když chce muž udělat pozitivní dojem - to se totiž později klidně mohlo hodit.
Nakonec se tedy dostal k Talfenovi, po němž se sháněl, avšak zdálo se, že přišel opravdu trochu pozdě. Nedalo se nic dělat, prostě si to špatně načasoval, což se mu sice nestávalo příliš často, ale pořád byl jen člověk a mohl se nevědomky zdržet na cestě. Nic jako digitální hodinky s přesným časem tu totiž bohužel neexistovalo. „Za zpoždění se omlouvám, nebylo to v plánu,“ broukl k Talfenovi, kterého si přeměřil zkoumavým pohledem, leč dával si pozor, aby nevypadal jako tupě zírající idiot - prohlížel si ho po chvilkách a nenápadně, ale důkladně, tedy natolik důkladně, nakolik to barvoslepý člověk může zvládnout.
„Předpokládám, že s nějakými užitečnými detaily navíc se asi jen tak chlubit nechcete, že?“ prohodil poté, když si jej Talfen vzal stranou a on si vyposlechl, o co přišel kvůli svému pozdnímu příchodu. Základní informace měl, ale byly opravdu jen základní. A zrovna Damjan byl člověk, který se snažil zjistit si co nejvíc, než se namočil do nějaké práce. Možná mu ten postarší muž připadal trochu zvláštní, když chtěl navíc zjistit, v čem ta slečna spí, ale Damjan už měl za sebou mnohem horší a podivnější práce, než byla tahle, takže ho něco takového nemohlo ani trochu rozhodit. Jen přikývl, třebaže mu o výdělek příliš nešlo.
Když se k němu Talfen naklonil, Damjan povytáhl obočí a vyslechl si jeho slova, která byla určena skutečně jen jemu. „Pokusím se na ně dohlédnout,“ přislíbil, „nejlépe, jak to bude v mých silách.“ Nechtěl nikomu dělat chůvu, ale pokud si Talfen myslel, že je z té jejich svaté trojice nejzodpovědnější, nechal ho v tom.
A pravděpodobně tedy vyrazil dohnat dvojici s vozkou, pokud Talfen už neměl nic důležitého na srdci. „Damjan, a vy jste?“ představil se, zejména proto, aby měl vůbec tušení, s kým bude spolupracovat, respektive jak na ně má volat, protože „hej, ty!“ nepovažoval za adekvátní řešení.