Hudbo hraj!BartimeusBartův drahý námořník se sice nevzpouzel, ale že by se mu do Toussaint chtělo, to ne. Už při svém příjezdu se při představení jako Bartimeův přítel poněkud zakuckal, když mu zaskočilo víno na uvítanou, což nenechalo chladným strýčka Raphaela, jenž se chudáka zrzavého ujal a odvedl ho ke květinové pohovce na zdobených nožkách, aby se tam ve svých prostých, zasolených hadrech usadil. Babi Olinna v té chvíli nasadila výraz „já jsem to říkala“ a její snacha tiše zainstruovala služebnictvo, aby pohovku posléze vypucovalo a jakmile si Bartimeova návštěva zajde po namáhavé cestě dát lázeň, aby jeho oblečení několikrát vypralo nebo zahodilo, pokud to jinak nepůjde. Rozhodně se nehodilo, aby někdo, o kom její synáček prohlašuje, že je jeho přítel, chodil po sídle a okolí jako trhan.
Takže Paolo jako trhan na večírku rozhodně
nevypadal. Brokátová vesta, hladký saténový kabátec tmavé barvy a kudrnaté vlasy, o nichž už skoro sám zapomněl, že se mu kroutí, neb sůl dělala svoje a měl je většinu času rovné a tuhé. Teď voněly po růžových olejíčcích lazebníků, byly lehké jako vánek a stejně tak neposedné. Sepnul si je sponou, aby mu nepřekážely a protože to hostitelka vyžadovala
Zatímco Bart byl ve svém živlu, jeho drahý nikoliv. Občasné zatažení do výklenku u Paola rozhodně nevyvolalo úlevnou reakci, naopak ještě víc zbystřil a napjal se, neboť nechtěl, aby je takhle někdo viděl. Mohl jen doufat, že celý večer přežije ve zdraví.
„Myslím, že jsem na zdvořilé konverzace dostatečně oblečený,“ zamumlal v odpověď, když už oba mířili mezi dav obklopující stoly s jídlem, kterého bylo až moc. Stejně vše ale mizelo rychlostí blesku. Uzmul si na krásně zdobený talířek z jemně růžového porcelánu kousek tarte tatin s jablky a vyšlehanou smetanou a zadíval se na dámy vyzdobené jako panenky v kraječkách a drahých látkách, s pentličkami ve vlasech i na zavazování buclatých rukávů. Ze zdobených sklenic na dlouhých nožkách popíjely víno, smály se a pravděpodobně se bavily o naprosto prostých věcech, kterým se s jiskřičkami v očích smály. Vypadaly šťastně. Ono bylo jednoduché vypadat šťastně, když jste nemuseli řešit hladomor, ale Paolo byl jen rád, že i taková místa, kde lidé nežijí pod tlakem problémů, existují. Než však stačil stočit pohled zpět k Bartovi, ze skupinky opodál, kde postával i starší Aclassi, se oddělil jeden muž a s úsměvem na rtech mířil právě k nim.
„Mee!“ Oslovil Barta poněkud zvláštně a jal se ho objímat.
„Jacob von Dorn.“ Vysekl poklonu Paolovi a jeho překvapenému výrazu.
„Musíte zkusit čokoládové soufflé, Beáta umí nejlepší soufflé v celém Toussaint.“ Oznámil jim a nevypadalo to, že by se od nich chtěl hnout.
LorcanV Lorcanově blízkosti se opravdu brzy objevila dáma, nejen jedna, však byl pohledný muž a dámy milovaly pohledné muže, i kdyby je měly obdivovat jen z dálky. Těžko se takovým věcem dalo odporovat, když to byla součást lidské přirozenosti, a tak měl Lorcan o zábavu postaráno. Dáma, která se u něj však objevila, rozhodně neprahla po jeho společnosti, zatímco dámy, které ji doprovázaly určitě. Vrhaly na Lorcana své kukuče, mrkaly řasami jako o závod nebo jako by se pokoušely jedna druhou odfouknout závanem větru na úplně opačnou stranu místnosti.
„Pan Lamarre,“ broukla jeho směrem šťatsná nevěsta obklopená oním hloučkem štěbetavé drůbeže. Její budoucí tchyně ji nenechala včerejšího dne jít spát, dokud jí nevyjmenovala všechny svatební hosty do jednoho a neutvrdila se v tom, že Charlotta každého bezpečně pozná už jen z popisu. Lorcanovi se dostalo lehkého pukrlete a dalšího úsměvu.
„Velmi mě těší, že jste dorazil, doufám, že vaše cesta byla příjemná a že váš pokoj dostačuje vašim požadavkům. Kdyby tak nebylo, nerozpakujte se vznést jakékoliv přání.“ Ujistila ho a po jednoznačném odkašlání z řad dívek za ní, trochu poodstoupila.
„Mohu vám představit své drahé přítelkyně, lady Viktorii, lady Vanessu a lady Violu?“ Sestry, bez pochyb. Bylo by to na nich poznat, i kdyby jejich jména nezačínala na stejné písmenko. Všechny do jedné trpěly na dolíčky ve tvářích a na příšerný vkus v odívání, neboť vypadaly jako přezdobené bábovičky. Prakticky ihned se na Lorcana vrhly, aby se otázaly, kde si nechává šít, jestli rád jezdí na koni nebo pěstuje nějaký sport. Nevěsta ho nechala harpyjím napospas, protože její přítomnost byla žádána zase jinde. Kromě těch tří si Lorcan mohl všimnout opodál stojící dívky s poněkud smutným výrazem. Třímala v rukou víno a ke konverzaci se moc neměla. Pokud si Lorcan udělal sám nějaký malý výzkum už jen z toho prostého důvodu, že byl diplomatem, mohl celkem jasně určit, že ona mladá dáma je nevěstina sestra Elizabeth.
ElaineElaine rozhodně ze sídla Montylietů neodjela sama, přítomni na svatbě byli skoro všichni, z celé rodiny chyběl jen Tomáš, který trdloval v dospělém těle na Severu. Veškerou pozornost však od své krásné matky kradl malý Matyáš, jehož po nějaké době předala Beatrice chůvě, aby si i ona s Damjanem mohl užít trochu společenské zábavy, která nezahrnovala rozhovory o prvních zoubcích a přebalování. Teta se strýčkem Elaine zmizeli hned na počátku, strýc pravděpodobně rozebírat nudné mužské záležitosti o lovu a stavu pokladnic, případně stavu politiky, a tetička oblažovala svou přítomností matku ženicha. Opodál vysedávaly v křeslech dvě postarší, důstojné dámy v letech, a s hůlkami v rukou. Popíjely čaj vylepšený o kapku sladkého višňového likéru a s úsměvy pozorovaly hemžení okolo. Rozhodně to však nebyla společnost, která by měla Elaine nějak lákat, babi Montyliet i babi Aclassi v takové úderné kombinaci nenechávaly na nikom ani nitku suchou. V jednu chvíli se k Elaine přidala i sama nevěsta, to když svůj doprovod odložila u pana Lamarre a mohla si tak chvilku oddechnout a její uši také.
„Velice vám to sluší, Elaine,“ odtušila Charlotta s úsměvem a nervózně i přešlápla. Možná toužila Elaine říct, jak moc si váží toho, že se nedala přemluvit do sňatku s Rupertem, ale zřejmě nevěděla, jak to podat. A tak prozatím mlčela.
DariaOkolo Didi se pohybovali nejrůznější lidé nevalného postavení, všichni však ve svém nejlepším oblečení, které se ale ani vzdáleně nemohlo rovnat róbám dam za zdí vnějších zahrad. Pivo i víno tu však na účet rodiny teklo proudem, jídla bylo také dost a nikdo si nemohl stěžovat. Slavilo se tu v mnohem bujařejším stylu, takže během chvíle byl kdekdo opilý a polovina si nepamatovala, proč tu vlastně jsou, pokud to někdy vůbec věděli. I strážní vypadali poněkud rozverně a potají si přiťukávali s kdekým. Pro Dariu tak nemohlo být těžké dostat se přes bránu, ale zapadnout na druhé straně mezi lid, to už se mohlo zdát těžší. Přeci jen, ty dámy měly nákladné šaty. Vloupat se do domu pro něco, co by jí slušelo? Nebo počkat, až ta dáma, co se notně motala za branou v osamění, upadne do mdlob někde mezi keříky?
