Debile! vynadal si Bert už asi po sto třicáté sedmé. Dneska. Dohromady, od toho rána, co se probudil v kopce nějaké zavšivené Redanské díry, už na sobe tuhle titulaturu použil mnohem víckrát, než dokázal napočítat. Párkrát to oslovení použil taky pro ,,papaláše" kteří ho poslali na tenhle výlet. A to neudělal nic zase tak hrozného. Jen po pár pivech, kterými chtěl zapít obzvlášť náročný lov, zařval na celou hospodu:
,,Venku je hnusně, že by ani Radovida nevyhnal." Co se dělo pak si moc nepamatoval, protože dostal párkrát mocně po hlavě, ještě mocněji do zubů a ledvin a probral se právě až v oné přepychové kobce s vlastní krysou. Sežral ji. Jako akt msty a vzdoru. Tedy, až po tom co zjistil, že opravdu natrefil na skupinu
debilů, jež opilecký vtip považovali za protivládní řeči a pošlou ho za to ta toto vyhlášené místo.
Byla hubená, špinavá, ale Bertovi to bylo fuk. Žvýkal ji i s kostma přímo před strážemi a chechtal se jak pominutý, když se jeden z toho pohledu pozvracel. Asi mu vadil ten holý ocásek, co se zaklínači houpal u pusy, když kousal.
Cesta nebyla nic, na co by se dalo vzpomínat. Bert se dávno rozhodl, že za tohle někomu zakroutí krkem Ale to bude muset utéct. Nejsnazší by to bylo po cestě, ale s pouty byla potíž. Párkrát se je pokusil cvičně roztrhat, povolit, nebo aspoň nějak naštípnout. Nehodlal ovšem vzbuzovat zájem ostatních muklů a už vůbec v nich burcovat nějaké naděje na útěk. Jen by ho prozradili. Takže když si byl jistý, že je vzduch čistý, občas za ně zabral, zapáčil, nebo se je jakkoliv pokusil načnout. Nedělal si iluze, že se mu podaří dwimerit ,,roztrhnout." Na to by musel jako malý papat mnohem víc polívčičky, nadupat se elixíry a naučit se modlit. Ale postupně, pomalu je oslabovat, kroutit a nenápadně deformovat by mohlo v dlouhém časovém horizontu přinést ovoce. Tušil, že tam kam ho vezou to nebude legrace, ale on přežil výcvik na štítech Amellských hor! Žádné vězení nemůže být horší.
Příjezd byl něco, jako facka. Koukal okolo sebe, naprosto nevyveden z míry těly na kůlech, masivními obrannými prostředky, nebo tvrdostí zacházení. To vše byly věci, které už někdy viděl, nebo zažil. Co ho ovšem nutilo mentálně skládat hlavu do dlaní a kroutit očima bylo, že tu skončil za takovou kravinu. Až se dostane ven, osobně nakope prdel samotnému Radovidovi, aby si udělal v království pořádek.
Celou situaci mu zpříjemňovala jediná skutečnost. Přítomnost jisté černovlasé vyzábliny gryfí školy, kterou opravdu toužil znovu vidět. Představoval si to sice jinak, ovšem nakonec na podmínkách nezáleží. Ke zbavení se pout ho najednou motivovala i touha rozlámat Sarrenovi čelist tak, že bude po zbytek života muset žrát jako slimák. Za to probuzení na ztuhlém opeřenci, bez trofeje, kterou mu ukradl, zaslouží narazit na mnohem širší kůl než sou ty před hradbami. A to ještě nepočítá fakt, že se za ním trmácel hlubokým sněhem kdo ví jak daleko. Ve tváři se mu nepohl ani sval, jak se na medvědího zaklínače sluší a patří, ale přesto ze Sarrena nespustil pohled a moc, moc se těšil, jak mu z ksichtu udělá kaši.
Po tom co jistil, kde a jak tu vedou samotku, změnil plán. Dostane ho do ní a bude chodit dělat potřebu tak často, jak jen to půjde.
Zatímco všichni koukali, kde stojí střelci, kam míří balisty, nebo jaký architektonický sloh tu převládá, on pozorně sledoval chlápka, co na šéfův popud mlátil čarodějku. Jednak to jím trochu cuklo, protože si vzpoměl na Ionku, ale hlavně zkoumal protivníky. Všímal si detailů, jako postoj, způsob rozmachu, razance úderu. Jen výraz jeho tváře mu byl záhadou, protože takové věci zaklínači moc nevnímají. Jak něco nemá ocas, kterým by vrtělo, nebo stáhlo, jsou pro něj emoce téměř nečitelné.
Mimo herně:Odhad schopností bachařů
Smysly+všímavost
Berhart hodil/a 5d6 a součet kostek je 24:
6, 1, 6, 6, 5
Pozorování budoucí kořisti netrvalo dlouho a už je vedly do práce. Bert si byl jistý, že by kohokoliv z bachařů ve fér boji roztrhal na kusy i holýma rukama (možná i s nějakou tou výhodou na jejich straně) ovšem pochyboval, že se mu při útěku fér jednání dostane. Proto se je snažil roztřídit podle toho, jak nebezpeční se mu jevili, a nějak si je označkovat. Do toho mu pohled padl na míč, válející se uprostřed ,,odpočinkového plácku." Škublo mu to obličejem. Neodolal a při nejbližší příležitosti zabručel k Sarrenovi.
,,Tentokrát tu asi ošetřovatel nebude, aby ti narovnal tlamu," Černovlásek ho sice převyšoval, ale Medvídě si bylo naprosto jisté svou převahou v boji. A nechat se ojebat znamením opravdu už nehodlal. Sledoval čahounovi ruce, protože ostatně ty jsou nejnebezpečnější na každé rozumné bytosti. Jestli bude skládat prsty do znamení, prostě mu je ukousne.
Co se práce týkalo, Bert nic s násadou nedržel v ruce od sedmi let a to si už moc nepamatoval. Naštěstí je to Medvěd, a ti něco vydrží. A sílu mají taky. Dal si záležet, aby pracoval vedle Sarrena. Občas po něm něco nenápadně hodil, kopl, nebo odštípl jeho směrem.
,,Kdybys uspal ty stráže, mohl bych ti z hlavy udělat prdel hned, co ty na to?" zabručel a dál makal. Do mlácení stráží se nehodlal pouštět, dokud to nebude nutné.
