Will nechal starého muže povídat. Brzy bylo jasné, že mu toho stařík moc neprozradí.
„Udělám, co bude v mých silách.“ Zkusil to Will, třebaže ‚ano zachráním ji‘ znělo mnohem lépe. Nátlaku zoufalých psích očí odolal. Nehodlal slibovat nic, co by nemohl dokázat a Will měl zvláštní, hořkou pachuť v ústech. Čím dál víc měl pocit, že dívka už nežije.
„Těší mě.“ Zaznělo krátce od Willa, když se stařec představil.
Tak Katarina. To bylo hezké jméno. Protože se stařík ptal znovu zda ji zachrání, znovu mu potvrdil, že zkusí. Zkusí, ne že to dokáže. Kdyby se Will mýlil a skutečně tu byla nestvůra, tak to chtělo zaklínače. A nejspíše i stříbro. Od Sii věděl, že zabírá na vlkodlaky. Třeba by to zabíralo i na jiné příšery.
Příšery nezanechávají psaníčka. Zachmuřeně si dopis prohlédl a po chvilce k němu i přičichl. Závan hniloby ho uhodil do nosu.
Jak dlouho už tu dívku asi hledá? Ona je asi vážně… Kapka krve jako kdyby dosvědčovala jeho temné myšlenky. K čemu by příšeře byla krásná dívka? Příšery v příbězích lidi obvykle pojídaly. Neunášely je jen tak a nenechávaly vzkazy. Než stihl senilnímu dědovi znovu zopakovat, že to zkusí a udělá co bude moci, objevila se ve dveřích
Ona. Will byl neméně překvapený než stařík a jen slabě polkl. Její krása mu jako obvykle vzala dech. I ona se přišla podívat po zmizelé dívce, ale nejprve si nedokázal vysvětlit proč. Ale kdyby dívka byla naživu a zraněná pak by to dávalo smysl. Ale stejně měl za to, že se tak nestane… Slabě se na ni usmál se a nechal muže mluvit. Když se pak její hlas ozval nezvykle blízko poskočilo mu srdce. Nemohla to vědět (a bude i lepší, když to vědět nebude), ale ten kratičký povzdech stačil, aby na okamžik odvedla myšlenky nevhodným směrem.
„Já… nápodobně.“ Odtušil, protože ho nic lepšího nenapadlo.
„Rád vás zase vidím.“ Přiznal upřímně a usmál se na ni, než opět věnoval pozornost starci a následně i dalšímu příchozímu.
„Zdravím.“ Přikývl zdvořile muži na pozdrav, ale nedokázal z obličeje smazat překvapený výraz. Protože ten muž byl tak bílý, že víc to snad už nebylo možné. A podle medailonu (jestliže ho měl Ife viditelně na krku) to byl zaklínač. Jestliže si přívěsku nevšiml, pak alespoň očí. Will nikdy v životě takhle bílého člověka neviděl, skutečně ne. Moc dlouho si ho ale neprohlížel, spíše se snažil věnovat pozornost tomu blábolení toho starce.
„Děkuji za informace. Teď ji půjdeme hledat. Uděláme, co půjde.“ Tahle slova pronesl, jakmile se Rhia dostatečně vynadívala na dopis. Zaklínač, jak se zdálo žádné jiné otázky neměl. Will ještě na odchodu stiskl muži ruku a pak vyšli ven. Zvuk, který k nim vzápětí dolehl nebyl nijak příjemný a jemu přeběhl mráz po zádech. O to víc, když pomalu v duchu rozvíjel svoji teorii. Nejspíše se zastavili venku před prahem nebo možná napůl cesty na ulici. Respektive Will se zastavil.
„Zaklínači.“ Oslovil Will muže vážně a pohlédl do jeho zlatých očí. Ne že by to nebylo znervozňující. Bylo.
„Mohu se tě na něco zeptat?“ Nebylo zdvořilé sázet otázky jen tak, ale tohle bylo něco na co se potřeboval zeptat, aby se posunul dál. A ptal se samozřejmě jen za předpokladu, že Ife nic nenamítal nebo nechtěl za odpověď zaplatit. Alespoň ne přemrštěnou cenu, Will bohatý nebyl.
„Může nějaká stvůra zanechat dopis?“ Už podle tónu, kterým se Will ptal muselo být jasné, že o této skutečnosti silně pochybuje. A pokud dostal odpověď, pak za ni i slušně poděkoval. Zaklínače nikdy nijak nemusel, ale alespoň se s nimi snažil vycházet.
A právě v té chvíli se v ulici nejspíše objevil i Anatole, na kterého se tak zářivě Ife usmíval. Will Anatolemu mávl na pozdrav, protože ho poznal. Na rozdíl od Rhii prostě počítal s tím, že to není náhoda, že tu je a že jde zachraňovat.
Mrtvolu. Will měl za to, že dívka je prostě po smrti. Než k nim Anatole došel obrátil se Will k ní:
„Rhiannon... vážně se k nám hodláte připojit?“ Zeptal se pro jistotu, ale nijak jí to nevymlouval. Už jednou mu naznačila, že se nemá příliš starat a své dýky jistě měla u sebe.
„Mohu se zeptat… co si o tom myslíte?“ Vážně pohlédl do modrých očí. Na čele se mu vyrýsovala vráska, jak se zamračil. Svoji otázku ale směroval i k Zaklínači stejně jako svoje další slova. Tedy pokud Ifemu nevadilo, že je Will kapku ukecanější.
„Nic neviděl, nic neslyšel, má krásnou dceru, ale to je tak všechno. Chalupa je na spadnutí.“ Vyjmenoval.
„Kdyby ji chtěl provdat mohl to udělat už dávno, ale musel by odejít s ní za ženichem sám být nezvládá.“ Nevěsta odcházela do domu ženicha, to byla neměnná tradice. A jestliže by se sám o sebe nezvládl postarat, jak před chvilkou viděli, tak by odešla s ním. Na vejminek. Byl by starost navíc. O to přece lidé příliš nestojí. To ale Will nahlas neřekl. Podvědomě si nepřál, aby Rhia viděla lidi jako příliš vypočítavé.
„Jak mohl vyvěsit tolik vývěsek, když si nic nepamatuje? Vyvěsil by dva a zapomněl že to udělal nebo kam to dal.“ Will rozhodil rukama, ale úmyslně ztišil hlas pro případ, že by staříkovi sloužil sluch lépe než paměť.
„Možná mu s tím někdo pomáhal.“ Ale kdo a proč?
Že by pastička? „Přeji hezký den.“ Pozdravil Anatoleho, když k nim bylinkář dorazil, možná něco z toho, co bylo řečeno zaslechl, možná ne. Will si byl vědom toho, že si ho Anatole musí pamatovat. Na oslavách Imbaelku totiž Anatole zcela určitě viděl Willa (měl pokoj hned vedle jejího), jak jde do pokoje Siawaël. Po jejích filtrovacích narážkách směrem k Willovi to mohlo vypadat všelijak, ale skutečnost byla taková, že udělal jen to, co považoval za správné. Pomohl jí zout boty, přikryl ji dekou a dal pusu na čelo (tak... musel si ověřit to co řekla, ale nezabralo to, byl pořád stejný, zcela očividně byla lež, že když ji políbí zkrásní). Rozhodně na ni nic nezkoušel. Ani by to nedokázal, její podoba s jeho sestrou byla tak přesná, že… Trochu se na Anatoleho usmál.
„Pojďte, další člověk na záchranné výpravě se určitě hodí.“ Ani omylem, že by Anatole mohl chtít něco jiného. To Willa prostě nenapadlo.
„Porozhlédneme se tu ještě?“ Navrhnul. Jakmile se ulicí rozezněl další drásavý zvuk napadla Willa další hodně ošklivá myšlenka.
Co když tomu muži prostě přeskočilo, protože to byl on kdo… Nějaká tragická událost přece může změnit člověka. Zabil, zahrabal a zhroutil se. Teď maskuje stopy a lidi nepřímo posílá do míst kde zahynou. Aby zamaskoval stopy. Ale ten žal a to pomatení… Na okamžik se s velice prázdným pohledem zahleděl na stavení. Jestliže se pak šli porozhlédnout jakože Will na tom asi i trval (i kdyby jen krátce), tak ho nepřítomnost domáckých zvířat nijak nepřekvapila. Měl zkrátka za to, že jsou moc chudí a nic nemají.
Mimo herně:Že by ještě i něco jiného nesedělo ohledně přilehlého okolí chaloupky?
Inteligence 2 + Informovanost 2
William Gavin hodil/a 4d6 a součet kostek je 6:
1, 1, 3, 1
