Baštýř je vyzval, ať se posadí a Jacoppo tak celkem rád učinil. Vzal zavděk druhou volnou židlí. Sedat si na lavici k nevrlé dámě s kočičíma očima, to se mu riskovat nechtělo. A po Jacoppových slovech se začal nějak podezřele věnovat hrncům.
To se schylovalo k bitce a on se raději odvrátil, aby nemusel svědčit? Protože k újmě na zdraví, nebo snad vraždě brzy dojde, alespoň soudě podle zaklínaččina pohledu. Dokud se ale zrzavá zlounka nezvedala z lavice s mečem v ruce a nejevila známky toho, že by na něj chtěla ostří použít, pak to bývalého vojáka nevyvedlo ani trochu z rovnováhy.
Při jejím pohledu ohlédl nejdříve
dozadu, jako by se snad nějaký ctihodný, ženou neposkvrněný stačil připlížit právě za něj. Vzhledem k tomu, že za ním nebylo živé duše, přimhouřil oči a rozhlédl se. S tázavě zdviženým obočím pak ukázal prstem na Belana. Pokud se na něj Štístko nepřestala stejně upřeně dívat, nakonec pomalu zamířil ukazováček
sám na sebe. Pokud mu zaklínačka dala jakkoliv najevo, že mluvila opravdu na něj, tak se jen ušklíbl, jako by právě složila dokonale promyšlenou poklonu jeho nepřekonatelným kvalitám, a pak mávl rukou s výrazem hrané skromnosti, jako by si snad neměla dělat škodu. Snad bylo dobře, že se baštýř tak upřeně věnoval míchání vývaru, alespoň podobné šaškování neměl na očích a Jacoppa ze svého stavení nevyhodil.
Pak už došlo na představování místních, i zaklínačky, která rozhodně vypadala jako naprosté ztělesnění
Štěstěny, co si budeme povídat.
„Těší mě,“ utrousil Jacoppo.
Jak se však zdálo, krátká slovní přestřelka následovaná pantomimou vzbudila nepřekonatelnou zvědavost v nejmladším členovi místní domácnosti. A pobavení zbytku, aniž by to šedivého Lebedistu jakkoliv urazilo.
Tomu jen zajiskřilo v očích a pobaveně se uchechtl.
„Chlapče zlatá...“ zadíval se na rybníkáře juniora a už by ho oblažil nějakým moudrem, že
takovejch paniců u rytířů je... to proto, že pro samou službu svému pánovi ani nemají čas si vrznout, když tu se upomněl, kolik by tak špuntovi mohlo být.
„Je pravda, že jsem sloužil... ale v armádě, a tam si na takové tituly nepotrpí.“ Na okamžik našpulil zklamaně dolní ret, jako by ho to snad mělo mrzet.
„Takže ne,“ zavrtěl hlavou a pak přesunul pohled k té vrhačce vražedných pohledů, aby na ni šibalsky mrkl.
„žádnej panic nejsem.“Těžko říct, zda to byla slova mladého, nebo slova šedivého přivandrovalce, ale Elofovi byly podobné narážky v chalupě zjevně proti srsti. Nebo měl jednoduše špatný den. V moudré knize by se jistě našlo spoustu poučení stran podobných situací, ale teď v ní Jacoppo neměl čas listovat. Tak jako tak na ně zbyla jen jedna miska plná vývaru. Vychovaný vousáč svou porci odmítl, ale Jacoppovi by bylo stydno, kdyby se na něj ostatní měli dívat, zatímco do sebe futruje plnou misku.
„Když ne na hlad, tak na zahřátí. Prašivinou netrpím, nemusíte se bát,“ pousmál se na vousatého nešťastníka, co si pucoval kalhoty, a pak zvedl židli, aby se i s ní mohl přesunout blíže k Belanovi, tak, aby se z misky mohl najíst pohodlně oba. Postrčil k Belanovi druhou lžíci.
„Rozdělíme se.“ Nebo, pokud nazrzlý vousáč protestoval, jednoduše do prázdné misky štědře ulil vývaru, než se znovu posadil, s předsevzetím chovat se slušně, aby baštýři snad nezpůsobil nějakou další... nehodu. Nehodu, mrtvici, cokoliv z toho.
Na baštýřův ostrý dodatek jen přikývl.
„I tak díky za něj,“ prohlásil, tentokrát vážně, bez jakýchkoliv grimas.
„No, a proto tu koneckonců jsme. Abychom zjistili, co že se s tou vaší sádkou stalo. Nebo těch sádek bylo víc a táhne se to delší dobu? Toho netvora někdo zahlédl?“ zajímal se, aby dal baštýři prostor se rozvyprávět, a kněz Lebedův si mohl lebedit nad svou poloviční porcí bez nutnosti mluvit.