Zaklínač RPG

Před pár dny se na vývěsce v Oxenfurtu objevila krátká zpráva úhledně napsaná zdobným písmem na kusu pergamenu:
Baštýř Ellof vyzývá všechny schopné pány i dámy k pomoci s netvorem, co v jeho rybníku tráví ryby.
Vítání jsou všichni, kdo mají nohy, ruce a chrabré srdce. Peněžní odměna jistá, ochotní lidé nepříjdou zkrátka.
Kromě toho se na lístku nacházelo ještě datum setkání a popis cesty k hospodářově rybníku, který se nachází mezi Oxenfurtem a Novigradem.

Srdečně zvu zájemce do svého komorního questu, o kterém přísahám, že nebyl inspirovaný Bečvou, byť mi to už nikdo neuvěří a sám o tom začínám mít pochybnosti. Místo máme pro dvě postavy; nijak se nemusíte omezovat, může se jednat jak o obyvatele, tak peprnější role. Quest je vhodný pro bijce i pacifisty, je do velké míry tvárný hráči. Jedná se o skromný quest, se kterým si chci po návratu zlehka rozcvičit prsty. Počítejte s psaním příspěvků 1x týdně, pokud by nám to šlo rychleji, budu se snažit odpovídat co nejdřív, ale post týdně je minimum. Jelikož jde záměrně o něco jednoduššího, pokud udržíme tempo, nemělo by trvání přesáhnout tři měsíce. Mějte ovšem prosím na paměti, že mám v tomhle ohledu tendence spíš podhodnocovat rozměry svých ambicí, než naopak.
Případní zájemci se mi můžou ozvat do PM tady nebo na discordu.

Účastníci: Jacoppo a Belan

Rozhodně ne to první, co si asi většina představí, když uslyší slovo baštýř. Statně stavěný muž, na kterém je znát, že i přes své popelavé vlasy rozhodně ještě není žádný křehký stařec. Jizva táhnoucí se přes levé oko také napovídá, že si asi v životě něco zažil. V jeho ošacení se nezapře ostrovní styl Skellige a to nejen, když má přes sebe venku na mrazu nabalené kožešiny. Při chůzi lehce napadá na pravou nohu.

---

Byť jeho tváře nezdobí vous a černé, rozcuchané vlasy mají k šedi ještě daleko, podoba s jeho otcem se ve tváři nezapře. Jen její rysy stále ještě zjemňuje dětský tuk. Ne, že by její majitel byl nějak obtloustlý. Naopak, Vangard je zjevně zdravý desetiletý chlapec se spoustou pohybu ve svém mladém životě. Vzhledem k tomu, kdo ho šatí asi nikoho nepřekvapí, že i jeho oblečení se podřizuje ostrovní módě.

---

Žluté zorničky a medailon školy kočky na krku na první pohled prozradí s kým člověk má tu čest. Sbírka jizev v obličeji a tělo ve formě pak poradí, aby na dotyčnou nikdo nevytahoval čepel, leda by si ji chtěl o ni nabrousit a dostat ji zpět do zad. Na hlavě se jí kroutí zrzavá kštice z většiny držená zkrátka, několik pramenů vlasů z ní ale pokračuje do rozčepýřeného copu, který zaklínačce sahá skoro až po pás. Odhadem jde o ženu někde na počátku třicítky, ale kdo si u mutantů vůbec může být jistý? Většina jejího oblečení je černá s výjimkou tmavě rudé vesty pod zbrojí a bílé košile. Za doplňky jí kromě medailonu slouží dva meče a tetování na pravé ruce, které je v těchto zimních měsících ale stejně většinou neodvratně schované pod nějakou teplou vrstvou.

Den už snad ani nemohl být krásnější. Bylo jasné zimní ráno, nikde na obloze ani obláček. Jeden z těch dní, kdy vám slunce svítilo do očí a oslepovalo ze všech stran, jak se odráželo od bílého sněhu. Aspoň tady na venkově ho bylo na rozdávání. Špinavé ulice Oxenfurtu totiž oba cestovatelé nechali již daleko za sebou a místo toho měli tu čest se potýkat s vrstvou čistého sněhu, která jim sahala dobře po kolena. Mrzlo až praštělo, svět byl ale zalitý studeným zimním světlem a sem tam se dokonce dal ze stromů zaslechnout ptačí zpěv.
Správně trefit nebylo příliš těžké. Pergamen na vývěsce popisoval cestu dobře, většinu vzdálenosti se jednoduše stačilo držet hlavní silnice mezi Novigradem a Oxenfurtem, do bláta rozježděné koňskými povozy. A když člověk našel správnou odbočku, stačilo pár posledních kilometrů následovat vozem vyjetou stopu ve sněhu. Ta byla jen jemně pocukrovaná čerstvým prašanem, ve kterém šlo pozorovat čerstvé koňské stopy. Kromě těch toho rána nic nenaznačovalo, že by na cestě byl někdo další, mimo našich dvou cestovatelů (aka postav), kteří se ubírali podél obřího rybníku dál ve směru vyježděných stop. I rybník po jejich pravé straně byl pokrytý lehkým prašanem, který ale dával tušit vrstvu ledu pod ním. Cesta pokračovala skrz menší skupinku jehličnanů, za kterými se jim konečně otevřel výhled na jejich cíl - nahoře na stráni s výhledem na vodu seděla jednoduchá, ale prostorná dřevěná chalupa. Zhruba v půli svahu se pak rýsovaly tři postavy.
Jeden chlapec, který měl horní část těla zabalenou do teplé kožešiny a zpod kožené čapky mu byly sotva rozeznat prameny trčících černých vlasů, jeden pes, vypadalo to na vlčáka, který okolo něj právě cosi zaujatě čmuchal, a jeden sněhulák, buclaté tělo správně rozlehlé, ukoulené z okolního sněhu, o který nebyla nouze. Sotva si jich trojice všimla, rozlehl se krajinou štěkot, právě připravovaná koule dopadla zpátky na zem a klučina se rozběhl směrem ke stavení. Pes ho rozdováděnými skoky následoval.
-Tati, tati! Už jsou tady!-
Sněhulák se asi rozhodl zvolit spíše vyčkávací taktiku a dál je přezíravě pozoroval ze své vyvýšené pozice.
Dveře do stavení se otevřeli ještě o něco dříve, než k nim chlapec stačil doběhnout. Vykoukl z nich statně stavěný muž s šedými vlasy, který také zaostřil směrem k přicházející dvojici. Chlapec s ním prohodil pár rychlých slov, která nebyla z dálky dobře slyšitelná, oklepal ze sebe část sněhu, co se mu přilepila na oblečení, proklouzl dveřmi do domu a vzal s sebou i domácího mazlíčka.
Osiřelý muž na zápraží zvedl ruku na pozdrav cestovatelům a když se přiblížili na dostatečnou vzdálenost, radostně zahlaholil.
"Výborně, výborně! Pánové, rád vás vidím!" Kdyby snad ještě někdo pochyboval, skelližský přízvuk v hlase s jistotou musel prozradit, odkud sem bastýře vítr přivál.
"Pojďte dovnitř, pojďte dovnitř. Dáma už je tady. Dáte si před prací vejvar na zahřátí." Jak byli v dosahu, otevřel pro ně dveře a zval je do domu.
Po pravé straně stavení, pod přístřeškem, který chránil před počasím obří zásobu dřeva, stál uvázaný jezdecký kůň tak zářivě bílý, jako čerstvý sníh kolem. Přes kupu dřeva bylo přehozené opotřebované kožené sedlo. Na dveřích od domu visel věnec z jehličí, který zdobily červené šípky. Zrovna dvakrát úhledně a zdobně ale tedy nepůsobil, jakkoliv se jeho tvůrce asi snažil.
Vstup vedl do malé předsíňky, kde byli pánové vyzváni aby "se neostejchali a odložili si svrchníky". Další dveře je dovedli do o poznání teplejší místnosti. Za příjemnou teplotu nepochybně mohli vděčit obrovským kachlovým kamnům, na jejichž vrchu se teď rozvaloval pes i se svým malým pánem, nyní o poznání méně nabaleným. Jeden jako druhý si nově příchozí teď seshora zvědavě prohlíželi.
Za stolem seděla žena oděná v černé kožené zbroji, ruce měla pevně založené na hrudi a před sebou na stole prázdnou dřevěnou misku. Každému z příchozích nejprve zabodla své žluté oči hluboko do těch jeho a pak si ho beze slova důkladně prohlédla od hlavu po paty a zase zpátky. Za celou dobu se jí na obličeji nepohnul snad jediný sval.
Nebylo asi moc mužů, kteří by ji označili za dámu. A ještě míň, kteří by jí tak řekli z očí do očí. Těžko říct, proč byl místní hospodář právě jednou z těchto vyjímek. Snad přehnaná slušnost, nebo jeho ostrovní původ? Ať už to bylo jakkoliv, Belana s Jacoppem uvnitř asi nečekala úplně takové dáma, jakou by dle označení čekali. Pokud tedy do jejich stereotypních představ nezapadala zjizvená tvář rváče a pohled, který by mohl zabíjet.

"Posaďte se u nás, ať nám nevynesete spaní," pokynul jim hospodář ke stolu, jen co vstoupili do místnosti. U stolu byly ještě dvě volné židle, každá u jednoho čela. Pokud se tedy někomu nechtělo sedět s dámou na široké lavici u stěny.
Belanovi věnoval Elof při jeho promluvě vlídný úsměv. Zatímco když uslyšel Jacoppovu druhou větu, neubránil se tomu, aby mu obočí překvapeně vyskočilo vzhůru. Pohledem rychle střelil po zaklínačce, ale hned se spěšně otočil od příchozích a začal se věnovat hrnci na kamnech, ve kterém se nejspíš nacházel onen vývar. Vědmačka samotná nehla ani barvou.
"Ba, ba, sem moc lidí samo jen tak nechodí," začal hbitě reagovat na Belana, jakoby snad Jacoppo po něm ani nemluvil.
"To máme štěstí, že jeden z těch, kdo sem přitáh' je ctěný panic," obličej zrzavé zaklínačky se poprvé za celou dobu pohnul. A to nejen proto, že mluvit se zavřenou pusou neumí ani mutanti. Také se jí na obličeji objevil malý úšklebek, zatímco se její kočičí oči upřeně zapíchly do těch Jacoppových.
Elof, kterému skočila do řeči, se najednou velmi soustředěně věnoval míchání polévky, jenž na kamnech ohříval a poznámky, jako by si snad ani nevšiml. Zato v očích jeho syna se zjevně rozhořel zájem o označeného muže. Do té doby věnoval pozornost spíše podivuhodně oblečenému Belanovi.
"Já jsem Elof, to asi taky víte. Tohle je můj syn Vangard, " pokračoval baštýř opět konverzačním tónem, jakoby se nechumelilo, a volnou rukou mávl nahoru na pec, kde se rozvalovali dva spokojení rozcuchaní uličníci. Bylo jasné, že jeho synem bude nejspíš ten lidský z nich.
"Madam možná znáte z doslechu, říkají jí Štístko."

Mimo herně:
Belan má možnost si hodit na informovanost, jestli o zaklínačce již něco slyšel. Platí ovšem nevýhoda - 1 kostky, takže hází pouze 3d6. Jacoppo má s - 1d6 bohužel automatický neúspěch.

"Posilníte se, než to sníte, tak pohovoříme, a můžeme vyrazit."
Zatímco mluvil, plnil Elof z hrnce naběračkou dvě další dřevěné misky. Vangard toho prostoje využil k tomu, že sklouzl z pece a teď stydlivě postával nedaleko od Jaccopa, na kterém mohl stále oči nechat.
"Na takovou potvoru se hodí každá ruka. A vy chasníci vypadáte, že nejste žádné trasořitky," hospodář pokýval hlavou a obrátil se ke stolu, v každé ruce jednu misku s vývarem.
Vangard využil odmlky, která nastala, zatímco táta nesl misky ke stolu, a nesměle přistoupil k Jacoppovi.
"Vy ste panic? To jako, že sloužíte u rytíře?"
Chlapec na Jacoppa upřel pohled plný očekávání a naděje. Chlapec si zjevně pomotal panice s panošem.
Štístku, která to celé sledovala, zacukaly koutky úst. Elof zatím po cestě ke stolu škobrtl, snad o vlastní nohu, a jedna z misek s hlasitým šplíchnutím, dopadla na zem.
- Do psej matere, a dost! - vyjel v mateřštině na syna. Ten k němu zvedl zmatený a tak trochu ublížený pohled, protože vůbec netušil, co udělal špatně.
Část vývaru místo na zemi skončila na Belanových nohavicích a špičkách bot zaklínačky. Ta si je, již opět s kamenným výrazem, začala jednu po druhé oklepávat špičkou o podlahu.
Baštýř na okamžik zavřel oči a prudce vydechl. Pak trochu zhurta položil zbývající misku na stůl, čímž pár kapek vývaru skončilo i na něm.
"Budete se muset rozdělit."
Na stole vedle misky přistály dvě dřevěné lžíce. Elof se otočil kamsi ke kamnům pro kus látky, který hodil na louži vývaru pod sebou. Vangard mezitím stihl sebrat spadlou misku z podlahy.
"Je to vývar z bejlí, ryby nejsou," dodal zostra a těžko říct, nakolik byl tón daný právě nastalou situací a nakolik svízelným problémem, se kterým se potýkal dlouhodobě.