Zaklínač RPG

S příchodem nového roku přišla i chuť ukončit některé dluhy a proto se zde objevuje tento dlouho slíbený Quest s názvem Hádankový Labyrint, který i přesně vystihuje, co se bude dít. Bude tu spousta hádanek a rébusů v labyrintu.

Prvně nějaké organizační informace
Rozsah a tempo:
Pokud se skupinky Běžících dokážou otočit za týden, tak za 3 měsíce by měly dosáhnout cíle, Pohodářům bude stačit přibližně poloviční tempo
Počet hráčů:
Zatím počítám se 3 skupinami a 2 módy průchodu.
Běžící: Busaraji, Julian, Chris, Rianne, Freya, Ahura, Varren, Timea, Amaris
Pohodáři: Irviel, Aldarey, William, Eleonor, Kathika
Odměna:
Dáme 17 bodů
Obtížnost a limity:
Může sem kdokoli, kdo chce luštit
Hlásit se můžete preferenčně na Discordu, případně PM zde
Start a konec Questu:
Začátek by byl 17.1.2022, konec tak s koncem dubna
Herně někdy mezi Midinváerne a Birke 1278
Poznámky:
Předběžně přihlášení jsou ti, co reagovali na Discordu, takže jsou tam napsaní hráči. Za jakou postavu (pokud máte na výběr) mi prosím připomeňte. Pokud vám nesedí skupinka tempem, není problém ji změnit, jen mi dejte vědět, jaké tempo si myslíte, že budete stíhat.

A teď už konečně něco ke hraní
Úvod do děje:
Ať už jste do některé z těch jeskyní zamířili s cílem sběru hub, schování se před deštěm nebo jen obyčejné zvědavosti, je už jedno. O několik zapraskání a otřesů později vám zmizí opora nohou a vy se valíte či rovnou padáte do hlubin, které naštěstí nejsou příliš hluboké. Sotva se stihnete vzpamatovat, když se od stropu ozve strašlivý rachot, jak se sype kamení. Několik kamenů se roztříští o zem u vašich nohou a náhlý úskok ku stěně vypadá jako nejrozumnější nápad. Jakmile vše utichne, tak si můžete prohlédnout místnost, která je překvapivě dobře osvětlená. Také vidíte mnohé dveře, každá stěna obsahuje aspoň troje. Také se ozve příjemný hlas. Někdo slyší ženský hlas, někdo zase mužský. Tento hlas vám přednese hádanku…

Ještě drobnosti k rozdělení a hraní
Protože se účastní spousta postav, tak se lehce změnilo rozdělení. Je celkem 5 skupin:
Skupina S (Varren, Rianne, Freya)
Skupina B (Busaraji, Ahura, Amaris)
Skupina H1 (Irviel, Aldarey, Kathika)
Skupina H2 (William, Eleonor)
Skupina P (Julian, Chris, Timea)

Až budete psát příspěvek, napište mi, prosím, vždy do nadpisu jméno skupiny.
Odpovědi na hádanky vás poprosím do spoileru, ať si hádanky mohou užít i další skupiny.
Také poprosím o pouze jeden pokus o odpověď na jeden příspěvek. Myslím si, že více jak 2 pokusy celkem potřebovat nebudete.
Bylo by dobré, kdyby se skupiny S, B a P dokázaly otočit během týdne, skupiny H1 a H2 během týdnů dvou.
Zda se chcete vidět s jinými postavami mimo vaši skupinu je na vás.
Pokud by bylo cokoli nejasné, ptejte se (kromě řešení) a já se pokusím to vysvětlit.
Jako poslední doufám, že se vám to bude líbit a že si Hádankový labyrint užijete.
To už by stačilo, ne? Jde se hrát!

Tak začínáme
Ať už jste do některé z těch jeskyní zamířili s cílem sběru hub, schování se před deštěm nebo jen obyčejné zvědavosti, je už jedno. O několik zapraskání a otřesů později vám zmizí opora nohou a vy se valíte či rovnou padáte do hlubin, které naštěstí nejsou příliš hluboké. Sotva se stihnete vzpamatovat, když se od stropu ozve strašlivý rachot, jak se sype kamení. Několik kamenů se roztříští o zem u vašich nohou a náhlý úskok ku stěně vypadá jako nejrozumnější nápad. Jakmile vše utichne, tak si můžete prohlédnout místnost, která je většinou překvapivě dobře osvětlená. Také vidíte mnohé dveře, žádná stěna není bez dveří. Také se ozve příjemný hlas jazykem, kterému nejlépe rozumíte. Někdo slyší ženský hlas, někdo zase mužský. Tento hlas vám přednese hádanku…

Skupina S (Varren, Rianne, Freya)
Místnost má lehce obdélníkový tvar. Stěna za vámi vypadá jako skála, ostatní stěny mají kamenickou prací naznačené obložení. Na zemi se válí spousta různě velkých kamenů. Zdroj světla je koule na zdi před vámi. Vzduch je tu tak vlhký, že se až divíte, že tu nevidíte kapky vody nebo dokonce potůček. Vidíte celkem 15 dveří. 4 před vámi, 5 po vaší pravici, 3 za vámi a také po vaší levici. Riannin medailon hlásí přítomnost magie v okolí. Hádanka, co slyšíte, zní takto:

“Železná střecha, stěny ze skla. Hořím, ale neplápolám a když spadnu, všichni litují.“

Skupina B (Busaraji, Ahura, Amaris)
Tato místnost je čtveratá, obložená pláty akvamarínové barvy, jen dveře jsou zdůrazněny temně modrým obložením. Do každé stěny je zasazen držák s pochodní, jejíž plamen neplápolá ani nečadí. Ovšem nic není bez chybičky a značný počet kachlí je popraskaný. Na zemi je něco mál kamenů a kachlí. Vidíte celkem 12 dveří. 3 před vámi, 4 po vaší pravici, 3 za vámi, po levici jen dvoje. Medailony Ahury i Amaris hlásí v okolí magii. Hádanka, co slyšíte, zní takto:

“Čtyři rohy, žádné nohy a chodí sem a tam.“

Skupina H1 (Irviel, Aldarey, Kathika)
Tato místnost má tvar nepovedeného pětiúhelníku. Stěny připomínají starou kryptu obloženou kamennými bloky. Na některých kvádrech jsou hluboké vrypy, jiné jsou zase roztříštěné. Do 3 stěn před vámi je zasazen držák s pochodní, jejíž plamen neplápolá ani nečadí. Vzduch je zde jako ve větraném sklepení a najdete zde i několik mechů. Dveří zde naleznete spoustu, každá zeď obsahuje 6 dveří. Kathika cítí mnohá kouzla v běhu ve svém okolí. Hádanka, co slyšíte, zní takto:

“Stříbrovlasá panna, či orel stříbrný. Pouze jeden z nich vás zmerčí, jak náhoda určí.“

Skupina H2 (William, Eleonor)
Vaše místnost je půdorysu menšího čtverce. Stěny by měly docela hezkou ornamentální výzdobu z cihel, kdyby se na několika místech cihly neodlupovaly, odhalujíce kámen pod sebou. Cihly odpadající ze zdi nejsou dobré znamení, ale ještě horší jsou cihly rozdrcené nějakou obří silou, jak se vyskytují převážně na stěně po vaší levé straně. Tak jsou také 3 dveře, stejně jako napravo. Za vámi jsou 2 a před vámi 4. Eleonory medailon hlásí v okolí magii. Hádanka, co slyšíte, zní takto:

“Co je černé, když to koupíš, rudé, když to používáš a šedé, když to vyhodíš?“

Skupina P (Julian, Chris, Timea)
Tato obdélníková místnost je bělavá. Osahání by prozradilo, že se jedná o sádru. Výzdoba je moc hezká, ale skřípání stropu spolu padajícími kousky sádry a kamenů nenaznačují nic hezkého. Klidu také nepřidá, že jedno ze čtyř světel náhle zhasne a ostatní světla také pomalu slábnou. Před vámi jsou hned 5 dveře, ostatní stěny mají po 3 dveřích. Timein medailon hlásí v okolí magii a Julian cítí mnohá kouzla v běhu ve svém okolí. Hádanka, co slyšíte, zní takto:

“Můžu mít tvar vidlice i pásku, ale na tvaru mi nezáleží, na zem dosáhnu v každém případě. Počkáš-li okamžik, uslyšíš mé zařvání.“

Dočasně speciální místnost pro (Amaris)
Tato místnost má tvar dlouhého obdélníku. Stěny jsou obloženy kachlemi barvy královské modré, stejně jako klenba stropu. Jen podlaha je z umě vytesaných kamenných dlaždic. V jednom místě je v klenbě zaseklý balvan a skoro přesně se shoduje s místem vpádu. Tady se na zemi válí mnoho kusů kamenů a rozdrcených dlaždic. Tento zával téměř brání se dostat k jedněm ze dveří na této stěně, kde jsou troje další. Na přední stěně jsou pouze dvoje dveře, zato po obou stranách jich je po pěti. Medailon hlásí v okolí magii. Pak se ozve hlas přednášející hádanku.

“Jsem žlutavé oko v modrém obličeji. Mým pohledem sytí se svět. Jakmile oslepnu, stejný osud čeká i svět.“

Dodatky | +

Hlas co slyšíte, je specifický pro každou postavu samostatně a zůstává stejný skrze místnosti.
Jazyk si můžete vybrat ten, co vám bude připadat nejpomocnější postavě.
Pokud s sebou máte i NPC, můžete, jen mi dejte vědět, že je tam máte.
Pokud by hádanka byla nějaká problémová. Třeba by překlad nedával úplně smysl, můžu vám poslat ve většině případů originál. Možná vám pomůže, možná ne.
Je tam připravená pomoc, pokud by luštění bylo hodně problematické. Pokud se zaseknete a společně zjistíte, že to nejde, napište mi a domluvíme herní pomoc.

Skupina S (Varren, Rianne, Freyja)

Úplněk se blížil a ona cestovala za svým přítelem Christianem, aby se sešli jako vždy na předem smluveném místě. Svou proměnu ovládala už mnohem lépe, takže se již málokdy stávalo, že by ztratila o úplňku naprostou kontrolu, ale stále se občas přihodilo, že se to nepovedlo úplně podle jejích představ. Už pár dní před proměnou cítila vnitřní neklid, který přicházel tak nějak automaticky, nebylo to něco, co by mohla ovlivnit, přeci jen, zvíře v ní se mělo za pár dní vydrat na povrch a dávalo o sobě vědět už s předstihem.

Myšlenkami se zatoulala právě k Christianovi, kterého už dlouho neviděla, jejich pravidelná setkání jí ale stále přidávaly na kuráži a rozhodně patřily k těm nejpříjemnějším rozptýlením, která za poslední léta zažila. Vypadalo to, že situace kolem Phillipa se ustálila, nikde nenarazila na jeho vojáky, kteří by po ní pečlivě bádali, a to jí jen přidalo na jistotě a vnitřním uklidnění, takže si dovolila občas vyjít mezi lidi a neschovávat se. Potřebovala se znovu socializovat a nežít pouze ve strachu.

Dnes nepanovalo to nejpřívětivější počasí, zima jí lezla za konečky nehtů a silný vítr tomu všemu rozhodně nepřidával. Stále však neuhýbala z cesty, to až liják, který se spustil a nekompromisně promáčel její oblečení, ji donutil vyhledat úkryt, aby se mohla usušit a možná i někde složit hlavu přes noc.

Narazila na jeskyni. Musela se chovat obezřetně, neboť takovéto prostory bývaly málokdy neobydlené. Nemyslela si, že by měla takové štěstí a narazila v ní na sečtělého upíra jako minule, spíše čekala nějaké překvapení jako na Skellige. Jeskyně bývaly domovem kdejaké havěti. Ona však měla svoje smysly, které by jí měly pomoci v tom, aby detekovaly možné nebezpečí. Vstoupila tedy opatrně dovnitř a sesbírala suché větve, které se válely nedaleko vchodu, mohly by jí posloužit k rozdělání alespoň malého ohýnku, neboť venku bylo vše promáčené.
Postupovala dál do útrob jeskyně, prozatím nic nenasvědčovalo tomu, že by na ni zpoza rohu vybaflo nějaké monstrum. Zdálo se, že jedinou obludou tady bude sama. V duchu se tomu uchechtla. Našla si dobré místo k tomu, aby za pomocí suchých větví a mechu, který posbírala cestou, když rukou šmátrala po stěnách, mohla rozdělat provizorní oheň. Díky svým zbystřeným smyslům se jí celkem snadno podařilo najít vhodné kameny, kterými by mohla zažehnout jiskru, což se jí nakonec povedlo.

Jakmile jeskyni prostoupilo světlo z ohně, porozhlédla se podrobněji, aby měla čím přiložit a oheň jí tak mohl vydržet alespoň, než trochu proschne a zahřeje se. Přiložila ruce nad plameny, aby zmírnila prokřehlost vlastního těla. Měla vážně štěstí, necítila zde nějaké podezřelé pachy, takže by jeskyně opravdu mohla být neobydlená. Uvolnila se a zavřela na chvíli oči, když v tom se jeskyně otřásla v základech. Zpozorněla a vyskočila na nohy. Venku sice lilo, ale bouři neslyšela žádnou, aby třeba někde poblíž uhodil blesk. Tohle se jí příliš nelíbilo, zvlášť, když se jeskyně otřásla podruhé. Rozhodla se, že vezme nohy na ramena, ale než z jeskyně stihla utéct, musela se vyhnout pár padajícím úlomkům ze stropu jeskyně, opřela se o stěnu. Její instinkty jí velily, že by mohla být v nebezpečí. Oči jí zezlátly, ale nakonec se přeci jen ovládla a ještě, než vůbec započala její přeměna, utnula to. Nikdo ji nenapadl, jistě odsud bude existovat cesta jiná cesta pryč, pokud bude třeba a vchod by byl zavalen. Snažila se vnitřně utěšit. Není důvod, proč by se přeměnila právě teď.

Když vše utichlo, naskytl se jí pohled, který rozhodně nečekala. Chodba plná dveří, navíc osvětlená. Ovšem to nebylo to jediné, co ji zarazilo. Koukala se taky na dva nové společníky, na které ale v jeskyni předtím nenarazila. Mohli snad být na jiném místě v jeskyni? Ale to je přeci nesmysl, vždyť by je musela slyšet, navíc nacházeli se přímo tady, s ní, museli by se nacházet na stejném místě jako ona. Co se to tu, sakra, děje? Byla z toho vážně zmatená.

Ať už se všichni potřebovali nějak zmátořit nebo ne, nakonec promluvila jako první. „Co se to tu děje? Kde to jsme? Kdo jste?“ zahrnula je otázkami, na které neznala odpověď a snad doufala, že jí je její společníci zodpoví. Minimálně tu poslední otázku jistě. Pak se představila sama. „Já jsem Freyja.“

Po pár chvílích, co to dořekla, se ozval čísi mužský hlas. Hovořil jejím mateřským jazykem, skelligštinou. Všechno začínalo být ještě mnohem divnější. Snažila se najít majitele onoho hlasu, ale ani jeden ze společníků to rozhodně nebyl. Prozkoumávala dlouhou chodbu svým pohledem, různě se otáčela, ale nikoho nespatřila. Bláznila snad? Obrátila se trochu váhavě na své společníky. „Slyšíte to taky?“ Ani nevěděla, zda doufala, že jí to potvrdí, nebo vyvrátí. Nezamlouvalo se jí ani jedno řešení. Ani se nestihla zasoustředit, co ten hlas pořádně říkal, ale když nějakou dobu nereagovala, ozval se znovu. -Železná střecha, stěny ze skla. Hořím, ale neplápolám a když spadnu, všichni litují.- Nedávalo jí to vůbec smysl. Co? Co to mělo znamenat? Nějaký tajemný hlas jí řekl hádanku? -Ať jste, kdo jste, ukažte se, tohle není vůbec vtipné!- zakřičela do prázdné chodby ve svém rodném jazyce, když tak hovořil i tajemný hlas. Žádné odpovědi se ovšem nedočkala. Znovu se tedy obrátila na své dva společníky a zeptala se jich: „Taky vám ten hlas říká hádanku? Železná střecha, stěny ze skla. Hořím, ale neplápolám a když spadnu, všichni litují?“ po obou dvou vrhala tázavé nervózní pohledy, snad tu hádanku přeložila ze svého jazyka správně.

Snažila se také jít na průzkum chodby, zacloumala za pár dveří, ale ty se neotevřely, možná, že by to šlo silou, ale co kdyby tím spustila nějaké pasti, pokud tu byly nastražené? V hlavě se jí náhle promítalo tolik myšlenek, že se v nich sama nemohla vyznat, proto se zastavila a věnovala sama sobě pár hlubokých nádechů a výdechů, aby se uklidnila, protože vyšilující holku, co se každou chvíli může změnit ve vlkodlaka, tady rozhodně nikdo nechce. Protože se ale stále nic nedělo, usoudila, že zjevně bude třeba hádat, proto se otočila na své kumpány.

„Tak jo, asi to budeme muset uhodnout, pokud se odsud chceme dostat,“ začala přemýšlet nahlas a poté se brlmlala pod vousy znění té hádanky. „Co myslíte, nemohla by to být

| +

lucerna?"

začala přecházet sem a tam. -Ano, ano, jistě to musí být

| +

lucerna,-

zadrmolila ještě v rodném jazyce, mátlo jí, že hlas mluvil její rodnou řečí a na ty dva mluvila obecnou, ale naštěstí jí už rychlé přepínání mezi jazyky problém nečinilo. Všechno, co říkala, mělo být jen hlasité uvažování, netušila, že by tím taky mohla něco spustit, i když na druhou stranu, pokud se jedná o správnou odpověď a pomůže jim to ven, tak proč ne?

Skupina S (Varren, Rianne, Freyja)

Byl den na dvě věci. Zataženo, hnusně, sychravo a hlavně hladovo. Rianne se snažila něco ulovit, ale bez úspěchu. Klasickému lovu rozuměla asi tolik, jako koza petrželi. A tak byla o hladu. Nejbližší hostinec byl asi den odtud a ona i tak měla tak hluboko do kapsy, že by jí nedali ani vodu z potoka. Nezbylo jí nic jiného, než to holt vydržet. Třeba někde najde alespoň houby, nebo nějakou rostlinu. Či vlka, co zkusí zaútočit na kočku. Měla by další kožešiny a maso též. Nic však cestou nenasvědčovalo štěstí v Riannin prospěch, ba naopak. Bylo čím dál hnusněji a začali se objevovat první kapky deště. Alisse s Tim někam zmizeli a ona byla sama, zmrzlá jak ptačí vejkal.. "Do pytle, aby se z toho veverka a je mi jedno jaká, jestli malá, ušatá, nebo huňatá vykálela na Hierarchu a o jeho šaty utřela zadek. Jak sakra v tomhle počasí mám něco chytit a nechcípnout hlady a na podchlazení? Co to sakra s tím světem je?! Tak jsem zabila kněze, to je toho! Nemusíš mi to dávat najevo donekonečna!" Začne si stěžovat vzhůru na nebesa a klít všemožné nadávky. A v odpověď začal liják. Rianne zastavila a koukala na nebesa s rezignovaným pohledem stylu já to j*bu a vyrazila dál Prostě vše se musí podělat. Ne, nemůžu mít normální den, kdy se na mě nesesype veškerá nespravedlnost světa. Pomyslí si a najednou uvidí, jak do jisté jeskyně leze králík se schovat asi. Rianne zbystří.

Teda zbystří by bylo silné slovo. Prostě se za ním rozeběhla. Zajíc zatím doběhl do jeskyně a zmizel ve tmě. Rianne tam vlítla a hledala každý kout i pod kamenem. "Kde jsi ty ušatá potvoro? Mám pro tebe teplé místečko.. V mém žaludku!" Snaží se ukonějšít králíka, který v jeden okamžik jí přeběhl přes záda, když koukala pod jednu škvíru a zmizel venku. Rianne se jen nadzvedla s hlavou. "TY! TY JEDNA NEVDĚČNÁ EXISTENCE NAPODOBENINY KRÁLÍKA! TY DÉMONE! TY GNÓME HRABIVEJ!" Začne na něj řvát z plna plic a nijak nevnímala jeskyni. A jestli náhodou, nebo díky jejímu řevu, tak najednou puf a než si dala cokoliv dohromady, tak zjistila, že lítá. "Do kelu trollího! Já létám!!" Zajásala radostně, teda do doby, než dopadla na zem a dost bolestivě. To pěkně zakňučela. "No já se na to můžu vysrat! Déšť, hlad, zima, králík je bastard a ještě zalítnu někam sem do téhle špinavé díry!!" Začne nadávat, když vstane. Ale rychle nadskočí a uskočí, když se ozve druhej hlas. "Ty čo si za hento strašidlysko Ustup! Mám dýky a nebojím se je použít A můj medailon na tebe reaguje!!" Vyjekne v trpasličím dialektu Ze začátku, než začne mluvit odměřeně normálně a pak se zarazí. "Jo aha, on reaguje jen na magii, ne na tebe. Moje chyba černovlasatá krásko." Zastříhá obočím a vysekne lehčí pukrle. Nakonec se holka představí jako Freyja. To Rianne pozvedne levé obočí. "Nedělej si ze mě srandu. To mi jako chceš říct, že jsem doletěla z jeskyně někam do jeskyně na Skellige?! A ještě do místnosti jejich bohyně?!" Řekne skepticky a rozhlédne se. "Teda. Božskej palác si představuju trochu jinak. A.. Já jsem mrtvá?!" Vyjekne a začne si osahávat tělo a tu a tam štípat. "Hej, já žiju! Tak a pravdu. Kdo jsi a kde jsme?! Eh, a jo vlastně, na to ses ptala taky. Tak kdo jsi ty bohyně jedna? A pravdu. Ale abys neřekla, tak já jsem Rianne. Zaklínačka ze školy kočky" Řekne s přimhouřenýma očima k Freyje.

Pak zaslechla taky hlas. Další. Takže žádná novinka. "Ty ten hlas v mojí hlavě slyšíš taky? Nebo to není v mé hlavě? Sakra to jsou otázky. Ale jo, slyším ho. Evidentně mluví nějaká pěkná elfská kočanda podle toho hlasu. A vůbec, co jsi to blekotala v té hatmatilce? Podobnej dialekt měl ten obří plešoun s medvěděm." Začne blekotat a zaposlouchá se. Říkal nějaké divné věty, která jí moc nedávala smysl. Freyja se nakonec ozvala a tak se Rianne na ní podívala a přikývla. "Jo, to samé, co jsi řekla a nedává to smysl. Co může být kovové, ze skla a hořet a pokud spadne, tak se rozbrečím. Asi si dělá šprťouchlata. Určitě to sedí na smečku medvědů! Ne smečka dryád, A nebo smečka létajících ryb!" Zahihňá se a pak zvážní. "A nyní vážně, než mi hrábne. Železná střecha, sklo a oheň. Jo, to je určitě ono." Přikývne k Freyje.

"Je to" | +

Lucerna určitě.

Přitaká a podívá se do okolí. "Pochybuju, že by to byl Ifrít uvězněný ve skle, který by držela železná střecha." Řekne nadšeně, jako by právě vyluštila nějakou extra hádanku.

Rozhlížela se okolo, zda se něco bude dít.

>>
H2
Will byl na lovu, jinými slovy byl oblečený nalehko, neměl s sebou nic těžkého až na čutoru s vodou a luk se šípy. Zabalený byl do teplého pláště s kapucí a zrovna procházel trasu, kterou si na stromech křížkem označil (tam byla oka na zajíce), když se najednou objevilo to zemětřesení. Will ztratil rovnováhu, poklesly mu kolena a měl co dělat aby si nenatloukl, prostě po chvíli už jen padal a snažil se aby vlastně padal dobře... Na okamžik se mu zatmělo před očima...
Když je otevřel ležel na boku, toulec mu docela překážel a slyšel vlastní srdce. Ta chvíle než přišel plně k sobě byla v přepočtu času chvilkou, ale zdála se mu mnohem, mnohem delší. Viděl usazující se prach, jemné částečky jak poletovaly vzduchem, slyšel vzdálený rachot zeminy a kamení. V tom jednom okamžiku Will pochopil že tu není sám, jen tak úplně nešlo o vnímání přítomnosti zaklínačky, která možná byla poblíž. Možná Willa sledovala aniž by o ní věděl. Ať to bylo jak chtělo tak tohle bylo jiné. Jiná cizí přítomnost, kousek něčeho ne tak úplně přirozeného čeho by se člověk měl obávat a stejně ho to přitahuje. Kamení. Pak Will definitivně přišel k sobě, to něco pominulo v následujícím okamžiku kdy se pokusil odkulit stranou tak aby ho nic nezasáhlo... A pak se schoulil do klubíčka chráníc si hlavu. Takhle přestál největší nápor kamenů...
Když ten rachot přestal, zamžikal očima a kýchl. První překvapení přišlo, když zjistil, že vlastně vidí. A to dost dobře. Druhé v podobě čehosi lepkavého na ruce... krev. Will jemně přiložil ruku k hlavě, tam kde mu pulsovala mírnou bolestí a zašklebil se. Tady... Rány na hlavě krvácejí snadno, stačí málo a červené je hodně... To věděl aniž by sám byl medik. Ale protože se dokázal v klidu postavit na nohy, možná nejistě, ale hlava se mu už netočila, usoudil, že to je v relativně v pořádku.
Třetí překvapení přišlo v podobě hádanky...

| +

"Uhlí?"

Zamumlal nejistě a nakrčil nos. Tohle bylo sakra děsivé, někdo si ho jen tak zpovídá a... "Hej!" Cukl s sebou, když zahlédl ženskou postavu, pravděpodobně i plně vybavenou k boji. "Jsi v pořádku?" Zeptal se, ale nepomohl jí, pouze pokud byla na zemi, náznakem nabídl ruku. Když bude chtít, zvedne ji. I když čekal že spíš ne, měl pocit že Sarren by to neocenil, podobně jako možná i Rianne a... a tak. Pomalu a roztržitě se oprášil (podlaha se netočila, takže usoudil, že to asi bude dobré) a rychle se rozhlédl. "Vidíte... nějakou cestu ven?" Otázal se a v rámci slušnosti dodržel vykání. Možná ale byla jako Rianne, těžko říct a tohle by mu shodila ze stolu.
Tohle všechno se Willovi nelíbilo. Co měl sakra řešit dřív? Hádanku, to že neví kdo se ho ptal, o tom, že zaklínačka pochyboval (a že je zaklínačka zjistil hned podle očí) nebo jak se odtud dostat? Hm? Pomalu přešel ke stěně, dřepl si a přejel po ní prstem, jak jinak než tam kde se to drolilo. Pod ní byl kámen. Past. Prostě past. Uvědomil si záhy.

| +

"Nebo oblečení."

Zamumlal znovu. Může být černé barvou, když hoří je červené a pak co zbyde...

| +

"Kniha."

Stejný případ, stačí černé desky. Vstal a narovnal záda ve snaze působit větší, tak že nemá strach. Ale předtím přece... Uhodil jsem se do hlavy. Umlčel hlodajícího červíčka. "Je tu někdo?" Další jasná, logicky položená odpověď, tentokrát se rozhlédl poctivěji, zabruslil očima i nahoru, plno věcí vám unikne jen protože hledáte věci ve své výšce očí a dál nejdete...

Timeyi pod nohama skřípěly drobné kamínky a štěrk, který býval běžnou součástí všech jeskynní a podezřelých přírodních přístřeší. A nebyly to pouze její kroky, které narušovaly hrobové ticho v temné jeskyni. Vedle ní šlapala postava o něco menší, než by předepisovalo lidské měřítko pro vzrostlého muže, ale na trpaslíka byl Varren veliký tak akorát. Náhoda je opět spojila dohromady, a i když od jejich příjemně stráveného času v oxenfurtském hostinci už nějaký ten času uběhl, na Varrenův tehdejší příchod v podobě přehození šály přes jejich dalšího společníka se zapomenout nedalo. Opět se dali do řeči, vypili spolu pár piv a několik panáků pálenky, až se mu Timeya svěřila, že se chystá omrknout jednu zakázku ohledně hejna nekkerů nebo nějaké podobné havěti. Ale zrovna teď si moc vybírat nemohla. Ale ať už se nabídl první Varren, že se vydá s ní, nebo mu to nabídla samotná Timeya, to teď nebylo důležité. Podstatný byl pouze výsledek, že se jim společně podařilo dorazit až ke vstupu do jeskyně, kam Timeyu zavedlo právě několik nekkeřích stop. Kousek od jeskyně však končily, takže si zaklínačka nemohla být stoprocentně jistá, že se jedná o jejich doupě. Ale kde jinde by se ty malé potvůrky mohly schovávat? Zpravila o svém objevu Varrena a společně se vydali do jeskyně. Timeya si byla vědoma, že sečtělý trpaslík by pro ni při boji mohl představovat přítěž v tom, že by si musela dávat pozor nejen na svůj, ale i jeho život, ale na druhou stranu už pár trpaslíků potkala a neměla obavy o to, že takový trpaslík, byť spisovatel, by dokázal vydat za deset lidských bojovníků, pokud by mu šlo o život. A i kdyby ne, nekkeři by nemuseli být takový problém, aby ho nedokázala ubránit.
Zpočátku vše probíhalo vcelku hladce. Timeya si v temné jeskyni sundala pásku ze svého špatně zmutovaného oka, které jí však v tomto okamžiku přišlo velice vhod. Alespoň na sebe nemusela plýtvat Kočkou a viděla přibližně stejně dobře, byť jenom na jedno oko. A jak tak s Varrenem kráčeli jeskynní, občas prohodili pár slov, respektive spíš Varren, pokud vůbec, protože Timeya obecně nepatřila mezi ty nejlepší řečníky. Mnohem raději poslouchala. A nyní se snažila poslouchat jak Varrenovy příběhy, tak případné podezřelé zvuky, které by naznačovaly přítomnost monster. Kromě toho však zaslechla i hlasitý hrom, který se tady ale projevil jenom jako jakési tlumené zadunění. „Možná dobře, že jsme se dostali do jeskyně, zdá se, že venku bude za chvilku pěkná bouřka,“ oznámila trpaslíkovi praktickým tónem. A pak najednou něco uslyšela, ale bylo už příliš pozdě.
„Pozor!“ vykřikla, když zaslechla praskání pod nohama a nebezpečně znějící sypání se kamení a štěrku, které značilo zborcení chodby. Ale Varrena zpátky strhnout nestihla a místo toho se sama řítila kamsi do hlubiny a i když se snažila rukama nohama o něco zachytit, nebylo zkrátka o co a jenom lapala po kamíncích a kořenech. Chvíli před dopadem její zaklínačské oko zaznamenalo pevnou zem a velice zpackaným znamením Quenu se jí pád podařilo alespoň trochu zmírnit, ačkoliv v rameni ucítila bolestivý náraz. Na foukání bolístek však nebyl čas, protože slyšela další sypající se kamení, takže se rychlým kotoulem i přes zraněné rameno odkulila bokem právě včas, aby jí jeden z větších balvanů nezasáhl do hlavy. Sypání suti ustalo.
Timeya si oddychla, překulila se na záda a chvíli tak zůstala ležet. Když se pokusila zvednout, spustila drobný záchvat kašle, protože se jí při předchozím padacím manévru podařilo několik částeček prachu vdechnout. Posadila se, zkusila se trochu rozkoukat a pak se rychle dostala na nohy, přičemž si mnula bolestivé rameno, u kterého začínala cítit tvořící se podlitinu. „Varrene?“ zavolala na svého společníka, ale žádné odpovědi se jí nedostalo. Všude kolem panovalo hrobové ticho. „Varrene!“ zakřičela ještě jednou, ačkoliv si uvědomovala riziko, že by tím rámusem mohla přivábit monstra, která se zde mohla skrývat. Ale v tenhle okamžik potřebovala jistit, jestli její společník není někde poblíž. Odpovědí jí však bylo další hrobové ticho. ☼Stronthe☼, zaklela Timeya už o něco tlumeněji a začala se opatrně probírat sutinami, jestli trpaslík náhodou nezůstal zaklíněný někde pod nimi, ale další kamení, které se na ni po tomto pokusu začalo sypat někde seshora ji utvrdilo v tom, že to není dobrý nápad. Varren šel ale o nějaký kus za ní, třeba zapadl někam jinam a sesuv je oddělil. Timeya se proto rozhodla vydat směrem, kterým by se trpaslíkův pád nejspíš mohl ubírat. Trpaslíci byli v podzemí jako doma – doufala, že to platilo i pro talentovaného spisovatele.
Ale až po pár krocích si uvědomila, že prostor kolem ní zdaleka nepřipomíná neútulný divoký výtvor přírody, nýbrž že se nachází v místnosti obložené něčím jako sádrou a s dokonce velice decentní štukatérskou výzdobou. Jediné, co jí trochu ubíralo na kráse, byl nepříjemný bílý prášek sutin, který se sypal puklinami ve zdech a stropě. Dokonce zde bylo i několik světel, ale naštěstí ji neoslňovala natolik, aby si musela zase nasadit pásku, jenom si musela oči na chvilku zastínit rukou, aby si na náhlý přechod ze tmy do světla navykly. A to, že jedno ze světel pohaslo, ji spíš potěšilo, protože alespoň nemusela tak moc mžourat. A pak se jí najednou v hlavě rozezněl hlas a medailon jí krátce zavibroval – ačkoliv nejdřív nevěděla, že je to jenom v její hlavě. Jediné, co jí přišlo trochu podezřelé, bylo to, že hlas neměl v místnosti vůbec žádnou ozvěnu. Timeya se prudce otočila a chystala se případně instinktivně vystřelit ruku k rameni a po případném nepříteli vrhnout dýku. Jediné dva kousky ocele, které měla při sobě. Na lov si totiž vzala stříbrné tesáky, čehož právě teď začínala hořce litovat. Ale kdyby se musela bránit, proti lidem se dalo použít i stříbro, i když by si je tím nejspíš výrazně poničila.
Ale když se otočila, uviděla za sebou hned dvě neznámé tváře. V duchu opět zanadávala na svou neopatrnost, že si nevšimla příchodu dvou potencionálně nebezpečných cizinců, ale potom s výhružným výrazem a s rukou v pohotovosti za ramenem na jílci vrhací dýky zavrčela k oběma. „Jo, jako pásek a vidlička možná vypadáte a jestli něco zkusíte, tak vás uslyším řvát s největší radostí,“ naznačila jim Timeya, že s ní by nebylo tak lehké pořízení. „Co se tady sakra děje a kde je Varren?“ zavrčela na ně podruhé, stále připravená k útoku. Ale v ten okamžik se ten hlas ozval znovu, aniž by někdo z mužů pohnul rty. Timeya nakrčila obočí a mírně polevila ze své bojovné pozice. Ani jeden z nich nepůsobil na to, že by se ji chystal napadnout, ačkoliv se mohla mýlit... „To děláte vy, nebo to slyšíte taky?“ zeptala se jich obezřetně, jestli se náhodou neocitli všichni na jedné lodi.
Ať už oba dva zareagovali jakkoliv, zaklínačce začínalo docházet, že tu něco nehraje, nebo si spíš někdo hraje s nimi. „Co to má kruci znamenat?“ vykřikla do éteru značně rozčileným tónem, jako by doufala, že ji autor toho záhadného hlasu v její hlavě uslyší a podá jí vysvětlení, odpovědí jí však bylo opětovné zopakování hádanky.

Naštvaná Timeya, co možná našla odpověď? | +

„Nemám nejmenší páru a na tyhle hrátky ani nemám náladu! Navíc to nedává nejmenší smysl...“ chystala se vykřiknout další lamentování, když všude v těle ucítila další záchvěv, který značil blížící se bouřku tam venku.
„No, jasně!“ došlo jí najednou. „Blesk! Blesk může mít různý tvar, dotkne se země a je slyšet až za chvíli!“ pronesla s až překvapivým nadšením, že ji napadla odpověď na onu hádanku. Ale v tento okamžik si nebyla vůbec jistá tím, co to pro ni znamená, ani to, jestli je její odpověď správná.

Do hor jsme vyrazili v malé skupince, pouze já s Ahurou a Abdi s Fari. Chtěli jsme jen jeskynní komplex obhlédnout a prozkoumat, kolik pravdy je na povídačkách, které nás sem přivedly. Zaslechli jsme, že jeskyně v těchto horách ukrývají dračí doupě či jejich poklad. Byl jsem k tomu skeptický, už tolikrát jsme za podobnou historkou vyrazili a nakonec jsme byli rádi, když jsme našli opuštěné hnízdo nějaké harpyje. Tady to nebylo jiné, už pár dnů jsme se po zdejších kopcích a skalách toulali, pár menších děr a jeskyní prolezli a největším objevem byl smrdutý pelech, pár starých kostí a medvědí lebka. Sever si s námi pohrával obdobně jako naše původní domovina a my od jedné fata morgány honili k další. Jenže kdo chce dosáhnout cíle, nesmí ohrnovat nos nad příležitostí. A tak jsme byli zde.

Lopotili jsme se strmým kopcem vstříc našemu dnešnímu cíli - široké trhlině na úpatí kolmé skalní stěny. Když jsme na ni přes údolí koukali z protějšího kopce. Temnota naznačovala, že by puklina mohla vést hluboko do nitra skály. Kdo ví, dokud tam nebudeme, vědět to nebudeme. Pár obyčejných převisů už nás nehezky vyšplouchlo a nakonec se ukázalo, že šlo jen o povedenou hru světla a stínu a my se hnali jen za přirozenou iluzí. Doufal jsem, že zde tomu bude jinak a neškrábeme se do kopce zbytečně, ale i kdyby ano, i obyčejný převis by pro dnešní noc nabídl střechu nad hlavou. A ta už se pomalu blížila.

Fari zkušeně určovala směr a hledala alespoň trochu schůdnou cestu jak pro nás, tak pro koně. Z těch už jsme ostatně museli ve svahu sesednout a nyní jsme je jen vedli. Zatímco Ahura s Fari hopkaly ve srázu jak horské kozy, já a Abdi jsme trochu ztráceli a v závěsu za nimi funěli jako tažní volci. Poslední dobou jsem poněkud zpohodlněl, navykl si na cestování po cestách a v pohodlí koňského sedla. Tenhle terén mi dával docela zabrat. Byl jsem rád, že jsme se sem netrmáceli zbytečně a pod převisem se skutečně skrýval vstup do jeskyně, a ne ledajaké.

Pod převisem se jako ústa nějaké příšery šklebila zhruba pět metrů široká a dva metry vysoká trhlina. Strop za ní se zvedal a tvořil prostornou kavernu ve tvaru seřízlé brambory a od ní se táhlo několik tmavých chodeb kamsi do nitra hory. Jeskyně nabízela dostatek místa, že by se zde zvládla utábořit i menší karavana. A to jsme také využili, protože po zběžné obhlídce to tu na dračí sluj ani domov jiných příšer nevypadalo. S Ahurou jsme se postarali o koně, které jsme uvázali od převisem a Abdi s Fari uvnitř rozdělali oheň a okolo rozprostřeli kožešiny. Prostor se naplnil vůní hořícího dřeva a také králíků opékaných nad ohněm. Odpočívali jsme po náročném dni, hodovali na pečínce a naslouchali bouřce, která pomalu venku začínala nabírat na síle. Shodli jsme se, že větší průzkum jeskyně si necháme na další den, rozdělili si hlídky a mohli jsme se uložit ke spánku.




Vstávali jsme časně. Přestože naše tábořiště nabízelo dostatek pohodlí, hromobití, které zuřilo venku nás od nějakého lenošení spolehlivě odradilo. Den jsme začli běžnou rutinou, zkontrolovali a nakrmili jsme koně a pak jsme posnídali na dohasínajícím ohni ohřáté chlebové placky a zbytek masa ze včerejška. Pak jsme pobalili naše věci a uložili je k jedné stěně, na průzkum budeme brát jen to nejnutnější. Když jsme byli připraveni, ještě jsem trochu rozhrnul uhlíky v ohništi a rozmístil mezi nimi své dračí sošky potřené vonným olejem.

Nasával jsem vůni odpařujícího se směsi a v myšlenkách se obrátil ke svým bohům. Snažil jsem se získat odpovědi, zda tato sluj byla někdy domovem některého z nich, zda jim nebude vadit pokud se v takovém případě vydáme do jejího nitra, žádal je o jich podporu a prosil ať vedou naše kroky ke zdárnému výsledku našeho pátrání. A doufal, že mi dají alespoň nějaké znamení, které by nám bylo nápomocné.

Náhlý poryv větru foukl do žhavých uhlíků v ohništi, jiskry zavířily vzduchem a u sošky Ocvista se znovu rozhořel plamen. Patron smrti a štěstěny nám dával znamení. A tentokrát bohové promluvili jasně, Ocvista jsem do uhlíků umístil jako druhé, vyložil jsem si to tak, že průzkum máme zahájit v druhé chodbě. Snad se nepletu. Pohlédl jsem na ostatní, prstem ukázal na mnou zvolenou chodbu a podělil se s nimi o výsledek modlitby: { Bohové naší výpravě požehnali. Ocvist promluvil, zve nás do této chodby. Budeme-li hrdě čelit nebezpečenstvu a smrti štěstěna nám bude nakloněna. }

Ahuře jen zajiskřilo v očích, ta už se těšila na nějakou výzvu. Abdi nad touto věštbou sice cosi nevrle zabručel, ale nakonec přikývl, tak jako já i on opravdu věřil a znamení respektoval. Fari mezi námi těkla nejistým pohledem, ale nakonec pevně stiskla Abdiho ruku. Bylo rozhodnuto, vydáme se do chodby, kterou věštba určila. Ohniště jsem nakrmil hrstí sušených bylin s trochou kadidla a pokropil uhlíky olejem. Poděkoval jsem tak drakům za jejich přízeň a byl s ranní modlitbou hotov. Sošky jsem tentokráte neuklízel, ale naopak je nechal ať čerpají teplo z uhlíků, zatímco my budeme zkoumat nitro hory. Věřil jsem, že dračí bohové jsou s námi a tak nic nehrozí, ostatně necháváme tu i koně a další výbavu.




Pak už jsem jen rozsvítil lucernu a mohli jsme vyrazit. Ahura vpředu, Fari vzadu, já uprostřed osvětloval okolí a Abdi se držel opodál. Ušli jsme sotva pár desítek kroků, když se chodba otřásla a země pod našima nohama se otevřela. Nestihl jsem zareagovat a do vzniklé průrvy spadl jako pytel brambor, Abdi na tom byl obdobně. Holky zareagovaly trochu lépe, Fari se stihla zachytit okraje, sklouzla po něm a svůj pád zbrzdila. Ahura, s kočičí elegancí, dopadla na všechny čtyři. Rychle jsem se odkulil bokem, abych to ještě neschytal od hroutícího se stropu, mezi zuby mi zaskřípal prach smíchaný s čerstvou hlínou a já zaklel: { Baal-Zebuth aby to spral!} A kdesi uvnitř mé hlavy jsem cosi zaslechl, v první chvíli jsem myslel, že se ten zlomyslný démon vysmívá mým kletbám. Zamrkal jsem, nakonec to přisoudil jen úderu po pádu a rozhlédl se okolo.

Lucerna sice skomírala, ale pád v rámci možností přežila a mdlým světlem osvětlovala okolí. S úlevou jsem zjistil, že ostatní jsou také vpořádku a tak jako já se s hekáním a nadáváním zvedají na nohy. Nemohla mi uniknout ještě druhá věc, tohle nebyla přírodní chodba, zde si dal někdo nemalý kus práce. Přejel jsem pohledem hladké namodralé stěny a také několikero dveří. Pohlédl jsem také vzhůru, k otvoru, kterým jsme sem propadli a v tu chvíli se ten hlas ozval znovu, zřetelněji. Nebyl to bůžek temných nocí, ale někdo kdo si tu s námi chtěl pohrávat nějakými hádankami.

Soudě, podle zmatených pohledů ostatních, jsem nebyl jediný, kdo onen hlas “slyšel”. Proběhla mezi námi krátká porada v zerrikánštině a po ní bylo jasné, že ke každému z nás hovoří někdo jiný, ale všichni slyšíme tu samou hádanku. Ahura v dlani držela svůj amulet a podělila se s námi o informaci, že tu cítí magii a ne zrovna málo, to mnohé vysvětlovalo. Následovala rychlá debata o významu hádanky a také možných odpovědích.

dohady o odpovědi | +

{Buď to je nějaký hloupý vtip a nebo nějaká zkouška. Každopádně myslím, že odpovědí může být “okno” a nebo spíše “dveře”.} Nadhodil jsem variantu odpovědi. Fari jen pokrčila rameny, tohle nebyla zrovna její parketa a zkoumala okolní stěny a dveře, aby nám sdělila, že tohle asi neotevřeme. Abdi pokýval hlavou a dal mi za pravdu: {Dveře davají smysl, a rozhodně bysme nějaké potřebovali otevřít.}

Ještě jsem počkal, jak se k tomu postaví ostatní a pokud jsme došli ke shodě, zřetelně a hlasitě jsem zkusil odpověď vyřknout:

vyřknutí odpovědi | +

Začal jsem rodnou zerrikánštinou: {Odpověď zní: Dveře!}
Nečekal jsem a hned to opakoval i v obecné: “Odpověď zní: Dveře!”
Nakonec jsem usoudil, že nebude od věci přihodit i odposlechnuté výrazy v dalších jazycích. Zdálo se to jednoduché a byl jsem si jistý, že je znám: ☼ Keře ☼, ~ Dřeře ~, ^ Moře ^.

Mimo herně:
Bu čerpá božskou přízeň (víra 2) - úspěch (+1 kostka do víry)

Busaraji -Bu- Ghulam hodil/a 2d6 a součet kostek je 12:
6, 6

Zerrikánci nejsou nijak uzavření, sice spolu mluví zerrikánsky, ale kdyby se k nám připojila Amaris (a nerozuměla) začal by jí Bu tlumočit do obecné. Takže co si tu zerrikánci řeknou, lze brát tak, že nějak zevrubně může vědět i Amaris (v závislosti na tom, v které fázi se k nám připojí).

Irviel po nějakém čase zase nakrátko opustila rebelskou bandu, aby se setkala se svou kamarádkou Vindun. Místo a čas smlouvaly většinou v určitém oknu, neboť komunikace skrze signály nebyla dokonalá a ani jedna neměla k dispozici jiné, než přírodní hodiny. Nicméně, když se po cestě rozpršelo a Irviel docela namokla, uvědomila si, že asi nabere zpoždění, pokud nechtěla riskovat, že se nachladí. Měla štěstí, že přibližně v půli cesty objevila jeskyni.

Podle množství skal, převisů a děr šlo nejspíš o pořádný jeskynní komplex, nicméně Irviel neměla v plánu si hrát na průzkumníka. Vůbec netoužila po tom, aby ji tam něco sežralo. Potřebovala se dostat jen na místo, co bude alespoň trochu suché. Nadechla se vzduchu a připadalo jí, že ucítila jemný závan ohně. Netušila odkud to přicházelo, ale vzbudilo to v ní zvědavost. Věřila si, že se dokáže pohybovat dostatečně tiše na to, aby odhalila případné nebezpečí dříve, než ono ji.

Opatrnými kroky se tedy vydala o kousek dál do jeskyně. Pod nohama křupaly drobné kamínky. Elfka jim nevěnovala nijak velkou pozornost, až dokud nezjistila, že se do nich začíná bořit po kotníky. Zamračila se a pokusila se najít tenčí vrstvu, neboť vydávaly moc hluku. Udělala krok stranou, jenže namísto pevného podkladu úcítila, že půdu pod nohama nakopak ztrácí. Zakřupalo to, jako když praskne led, a než se stačila čehokoliv zachytit, letěla kamsi dolů do tmy. Zpanikařila a pravděpodobně i vykřikla, nepamatovala se. Dopadla tvrdě, ale okamžitě se překulila stranou, aby ji nezavalilo padající kamení. "Ysgarthiad," zaklela, spíš aby oslavila štěstí, že neskončila jako placka, než ze vzteku. Kamení a štěrk se ještě chvíly sypaly, zatímco ona se úzkostlivě opírala o stěnu a rozdýchavala vlastní šok.

Teprve po chvíli si dle hmatu uvědomila, že se nedotýká obyčejné skalní stěny, nýbrž hladkých, umně otesaných kamenných bloků v různém stavu zachovalosti. Dokonce nahmatala i mech. Zhluboka vydechla, otřela si čelo a rozhlédla se kolem. Nenacházela se ve tmě, jak původně předpokládala. Byla to osvětlená místnost. Před sebou ke svému překvapení spatřila i dvě siluety postav. Přestala zkoumat architekturu a jako správná bojovnice o přežití nenápadně vytáhla svůj lovecký nůž a schovala jej za záda. Nedůvěřivě se zadívala směrem k postavám. "Kdo jste?" vyřkla v obecné řeči. Spoléhala na to, že se tak více dozví, neboť kdyby osoby promlouvaly starší mluvou, jistě by rozeznaly její původ podle vzhledu. Kdyby se koukla pořádně, možná by si dokázala vybavit, že tvář jednoho z nich už viděla v poměrně ikonické situaci. Jenže to bylo už dávno. Příliš dávno, aby se ta vzpomínka jen tak vydrala na povrch. On si to však mohl pamatovat trochu jinak.

Co přišlo potom nečekala. Prudce s sebou trhla, když jí v hlavě zazněl ženský hlas. Pro změnu v rodné řeči. ~Co je to?~ zvolala trochu vyděšeně. ~Co ode mě chceš?~ pokračovala a teprve teď si uvědomila, jaká slova k ní vlastně dolehla. Pozvedla obočí v nechápavém výrazu. "Slyšeli jste to?" Byl to snad nějaký žert? Nebo snad objevila nějaké skryté magické místo? Měla by sem zavolat Arleighta, ten by ji dostal pryč a ještě by byl za takový objev jistě rád. Jenže tak ta věcička nefungovala, že? Marně se sklonila k rudému šperku, co jí visel na krku, marně špitla mágovo jméno. Našel by ji pouze ve chvíli, kdy by ji sám hledal. To znamenalo, že pokud nebude mít obří štěstí, nějakou dobu si tady určitě pobyde. To byly tedy skvělé vyhlídky.

~Stříbrovlasá panna, či orel stříbrný. Pouze jeden z nich vás zmerčí, jak náhoda určí.~ ozvalo se znovu. Elfka se zahleděla na množství dvěří, co bylo okolo. Tohle byla hádanka! Ale proč tu byla? Snad pro něčí pobavení? A jak se tu dostali ostatní? Tolik otázek, a tak málo odpovědí. Snad bylo na čase konečně něco udělat.

hádání | +

~Chci se jen dostat ven! Vykoupím se, když to bude třeba,~ řekla nahlas do éteru, nicméně se neozvala žádná odpověď. ~Slyšíš mě, zvláštní hlase? Zaplatím, tady,~ volnou rukou vytáhla váček s penězi. Netrpěla tak velkou nouzí jako kdysi. Byla by to ztráta, ale lepší, než tady zůstat navěky. Jenže v tom jí to došlo. Panna, orel... náhoda... měla to přímo pod nosem! No jistě, to muselo být ono! Vždyť hazard s náhodou, to byl její životní styl. Jak by nemohla vědět! ~Je to mince! Hod mincí!~ pokusila se hádat, neskrývajíc vlastní sebevědomí.

Byla si docela jistá, ale otázkou byla, jestli jí to bylo platné? A co na to ti ostatní?

Skupina P - Timea, Chris, Julian

Cesta domů měla být poklidná.
Jednání na kterých Julian byl se odvíjely jen příjemným způsobem a cesta domů měla být příjemnou třešničkou na dortu. Nebyla! Přidala se k nim totiž skupinka čehosi. Julia to ani nedovedl nazvat jakýmkoli pojmenováním vzhledem k tomu jak hluboký odpor pociťoval k těm potulným lidem, co měli pocit, že je pro něj to nejlepší možné sdílet jednu cestu spolu s nimi. No nebyl... A tak se jednoduše odpojili. Sice cesta skrze les nebyla ideální, ale vše bylo lepší než ta parta ufňukanců, co si vznešeně říkala kejklíři. Plán byl tedy snadný - zalézt někam, aby je ti pitomci neviděli a jeli prostě dál... jak se zdálo, ta jeskyně byla ideální.
Tedy do chvíle než se pod nimi propadla podlaha, to se trochu pokazilo. Naštěstí se Julian sice propadl, ale nic vážnějšího než vyražený dech se mu nestalo... ale musel se také zvednout a pár kroků popojít než se octl v bílé místnosti. To ho donutilo přihmouřit oči. Magie byla ve vzduchu cítit a Julian měl co dělat, aby nezasténal nahlas. Tenhle den nemohl být lepší... Jeroma nikde neviděl a mohl být jen rád, že když se stalo to neštěstí, držel v ruce svou hůl... Docela si jí oblíbil...
V tom se mu v hlavě ozval zvláštní hlas, co mu někoho připomíná... a má hádanku. Julian má co dělat, aby se nezakabonil ještě víc. To má jako on odpovídat na hádanky? ON?! Ne. Projede mu hlavou jako první myšlenka... Ta druhá je, že ten hlas je dost odlišný od té dámy. A ta třetí je odpověď...

odpověď | +

Blesk

Julian je jen rád, že si vlasy před odjezdem svázal stuhou a teď je nemá všude... Jeho cestovní plášť sice potřebuje trochu oprášit, ale nic zase tak vážného to snad také není. Všimne si, že tu je nějaká žena, která na něj v tu chvíli křičí. Nadzvedne obočí. " Ocenil bych to bez těch výhružek, jako kdyby nestačilo, že se pode mnou propadla podlaha a pak jsem se octl v této místnosti." prohlédl si ji přinejmenším káravým pohledem. "Ať se děje cokoli a ať je Varren kdokoli, ocenil bych, kdyby měl trochu přátelštější přístup až potká Jeroma, toho pro změnu hledám já. A to nařčení o vzhledu typu pásky a vidličky si vyprošuji, nejen, že to zní jako nepovedený vtip, ale ke všemu není na místě." mluvil klidně. Jako kdyby se ho to tu netýkalo. Ještě abych ztratil nadhled a začal tu vztekle pobíhat, to bych toho vyřešil... pomyslel si.

" Ano, dozajisté jej slyším též, avšak význam je skryt i mně... mám jisté tušení, že se chceme jen dostat domů, či zpátky k těm, co jsme ztratili. Bylo by záhodno spolupracovat a prvně se dostat odtud." potvrdil jí a zamyšleně se opřel o hůl. Hloupá není, ale mohla by trochu přidat klidu. A na její odpověď kývl na znamení, že došel ke stejné odpovědi.

Skupina P - Chris, Timeya, Julian

Nedávno Chrise Martin informoval o menší jeskyni, kde by vůbec nebylo špatné si vytvořit malou skrýš pro zboží. Přeci jen hluboko v lesích nepředpokládal, že by ono místo někdo našel a navíc i kdyby, stejně by tam bylo zboží důmyslně schované. Než vstoupil do jeskyně zalovil do svého koženého váčku a vyndal si list meduňky, který si vložil do úst. Vstoupil do jeskyně sehnul se pro křesadlo aby alespoň přibližně věděl jak to tu vypadá. Než stihl cokoliv udělat tak ho ale přerušilo zadunění a následný propad podlahy. Když se konečně postavil na nohy uviděl v bílé místnosti dvě postavy. Už se chtěl zeptat co to má znamenat, když tu uslyšel hlas.

"Takže milá dámo, já opravdu netuším kde je nějakej Varren a je mi to u zadní části těla. Mě jenom zajímá jak jsem se sem doprdele dostal a co za hlupáka si tu ze mě dělá srandu a chce po mně abych hádal nějaké hádanky." Odseknul jí naštvaně Sojka. Ne opravdu na to nemá dnes náladu. Už přemýšlel, že by se na nějakou pomoc s hádáním vykašlal a šel se vyspat jenže než si vůbec stihl lehnout podařilo se zaklínačce uhádnout odpověď. "Bravo, to vůbec nebylo špatné, patří vám má poklona." Musel uznat, že by mu trvalo dlouho velice dlouho než by to uhodl. Nevěřil, že by to kdy řekl ale nyní byl v přítomnosti úplných cizinců rád nebo minimálně se mu to vyplatilo. Zároveň si také prohlédl pořádně, s kým že to má vlastně tu čest a světe div se tu blonďatou máničku poznával. Věděl, že mu někdy dříve prodával zbraň a taky že s ním neměl zrovna nejlepší vztah...