Zaklínač RPG

Úvod:

Název: Hromada zlatých
Tempo: Příspěvky vypravěče budou nahazovány vždy v Neděli, Úterý a v Pátek, pokud to nestihnete, vaše smůla.
Počet hráčů: Elvira de Vrie(s), Myrailla, Visia Englert, Irviel aep Savinne
Odměna: 10 bodů
Obtížnost: Neurčena (kdokoli). Příspěvky nechci kratší než 3 řádky, ani delší než 12 řádků.
Start a konec Questu: Začátek- 7.5, pokud budete přihlášení už dřív, je možné, že začne i dříve. Trvání Questu odhaduji !přibližně! na měsíc.

Komprese, neboli zmenšení, je zcela jednoduchá věc. Mágové si tuto schopnost osvojili až stovky let poté, co světem začal putovat prorok Lebeda, známý v jiných kulturách také jako Veliký Putovatel. Ten toto magické zmenšení označil jako odčerpávání štěstí ze zvolené oběti, což způsobuje radikální snížení tělesné hmoty, kterou podle jeho teorie štěstí přímo prochází. Z tohoto důvodu věrní vyznavači jeho učení kompresi povětšinou zavrhují, neboť odčerpávání lidského štěstí v jakékoli podobě je naprostým tabu jejich vyznání.
Navrácení štěstí kompresí postiženým předmětům se stává pro dotyčné traumatizujícím zážitkem, vrácení tolika štěstí najednou je totiž podobno opití do němoty. Víno, jakožto svatý nápoj je proto v tomto případě zakázáno podávat a doporučuje se člověka na chvíli naložit do vody, tu zahřát, přidat kapku mandragorové pálenky a lžíci heřmánkového oleje. Jakmile heřmánek provoní místnost, obvykle se člověk vyžene z vody a pošle se do kuchyně chrámu, aby se napojil, najedl a vyrovnal tak míry svého štěstí. Pokud dotyčný odporuje takovémuto postupu, je třeba použít dávku okamžitého štěstí, která se podává také rodícím ženám.



A teď k příběhu, neboť ten je pro panstvo hlavní, že ano? Koho zajímají nějaké spisy opitého studenta z univerzity, nakonec, prorok Lebeda přece nebyl žádná sketa, že? Hmm, už vás vidím, že zrovna nad touto otázkou lehce pochybujete, ale přenechme konspirační teorie na studenty, či povolané osoby a přesuňme se před novigradské brány. Však právě před nimi vás čekal jakýsi muž. Že by to byl právě váš oblíbený teplý kejklíř? Ne, to zatím ne, objevil se prostě náhodný člověk beze jména, který před skupinku dvou čarodějek, elfky a kněžky položil krabici o rozměrech Pandořiny skříňky. Ha, to jsou ale neurčité informace co? Zkrátka, každý z vás by truhličku unesl bez problému v rukou. Pokyny zněly: nesnažit se otvírat truhličku z bukového dřeva a prostě to doručit jako normální zásilková služba, nebo poslíček. Protože to jste, prostě jste dostali za úkol to doručit do Oxenfurtu. Ale koně vám nikdo nedal, takže asi budete muset pěšky, nebo si sehnat vlastní nádobíčko. Momentálně to vypadalo, že cesta před vámi je vcelku klidná a počasí vám přeje, což vybádalo k pohodovému prohození pár slov mezi účastníky. U první vesnice je prý měl čekat nový společník, ale kdo to byl, takové informace zatím nedostali.

Mimo herně:
První post, můžete rovnou posílat a protože jsme začali o něco dříve, počkám, než tu budou odpovědi od vás všech. Potom se rozjedeme podle určeného tempa. Také prosím, abyste pamatovali na povolený rozsah postů.

Upřímně? Ani nevím, co mne přimělo vzít tento úkol. Asi to byla ta slibovaná odměna deseti bodů, protože prostě… já nejsem žádný poslíček! To je něco tak podřadného jako pasáček vepřů. V každém případě byla jsem vyfintěná jako malá princezna. Však jsem také princeznou skoro byla. Nádherné, modré šaty zdobené stříbrnými knoflíčky, k tomu stříbrné doplňky, krásně vyčesané vlasy s perličkami, střevíčky… dokonce i koně jsem měla. Svou Rose, kterou jsem držela za uzdu jen jedním malíčkem. Bála jsem se, že mne kousne. Kolem nohou se mi motala Rváčka a byla jsem připravené vyrazit. V přenádherných, drahých šatech, střevíčkách a s koněm, kterého se velmi bojím.
S pyšným výrazem ve tváři jsem se rozhlížela a hledala jsem své kolegy s podobně absurdním nápadem. Doufala jsem, že by to mohli být šlechtici přijatelných titulů a majetku.
Snad každému musí být na první pohled jasné, že děvče do nepohody rozhodně nebudu a cestování se mnou bude procházka malým peklem.

Když jsem zahlédla své společníky, odplivla bych si. Jenže to dámy mého postavení nedělají. Pokud tedy nejsou extrémně vyčerpané. Nakrčila jsem nos. Taková chátra! Verbež! Jakoby nestačilo, že je léčím zdarma…
Ani mne nenapadlo pozdravit. Jen jsem se na ně dívala s nadřazeným výrazem ve tváři. A pokud vál vítr směrem od nich, dokonce jsem se odvracela. Kromě jiného jsem byla i příšerně vyvoněná a drahými parfémy jsem smrděla z pořádné dálky.

Mimo herně:
Řádky splňuju! Musí se totiž započítat i ty mezery... a nedokončené řádky

Úkol číslo jedna - vyhrabat se ze svého kutloušku v mechu a kapradí a pěkně bosky, zato s dobrou náladou dojít do Novigradu. Splněno.
Úkol číslo dva - převzít od tajemného chlápka tajemnou truhličku s nadějí, že z toho kápne pár penízků. Splněno.
Úkol číslo tři - doručit balíček do cíle a převzít..., ale ne, to bychom předbíhali.

Myri dorazila na místo setkání v příjemně povznesené náladě, což na sto mil dopředu zavánělo průserem. Normálně se do podobných hurá akcí nijak zvlášť nehrnula, ale nějaký ten kapitál se hodí vždycky, i kdyby jen na korbel piva či dva. A konkrétně Myri měla beztak málokdy co pořádného na práci, takže se rozhodla čas zužitkovat maličko jinak.
"Brý ránko," pozdravila společnost, zatímco chroupala pár kousků sušeného ovoce. Ostatně, chvíle, kdy Myra s někým mluvila a neměla u toho plnou pusu, byly ještě vzácnější než splněné předpovědi konce světa. Taky vrhla zářivý úsměv plný drobků na Elviru, kterou už tou dobou znala přinejmenším od pohledu, pokud ne jménem. "Ses pěkně vyšňořila," mrkla na ni (těžko říct, zda to bylo rýpnutí nebo kompliment, pravděpodobnost je na obou stranách vyrovnaná) a zašilhala po jejím koni, ze kterého by určitě byla lepší pečínka než z toho prašivého vořecha. Na druhou stranu, člověk si nemůže vybírat, že.
"Není nás tu nějak moc na doručení jednoho balíčku?" nadhodila pak se svým typicky bezstarostným veselím poznámku, která by leckoho mohla uvést do nejistoty.

Již zdálky zaslechla Vis veselý hlas nějaké mladší dívky, pravděpodobně jedné z jejích dočasných spolupracovnic. Ze hřbetu svého hřebce sledovala všechny přítomné. Nejvíce jí zaujala další z dívek, taková až moc nóbl oháklá, s nějakým prašivým psem a poměrně tlustou klisnou, jenž držela za uzdečku pouhým malíčkem. Kdyby byla ten společenský typ, co se do všeho plete, pravděpodobně se jí pořádně nahlas vysměje. Takhle se jen nenápadně uchechtla, a sklopila pohled Dariovi mezi uši. Že tahle radši nezůstala doma u tepla rodinného krbu, fiflenka jedna, pomyslela si a beze slova dojela až mezi všechny ostatní. Takhle na koni si připadala bezpečněji, takže se nepokoušela zůstat nikde vzadu.
"Zdravím vespolek," ohlásila a pokusila se o úsměv, ale dopadlo to asi tak, že na ostatní hodila zvláštní úšklebek a na té divné holce se psem a obtloustlým koněm skončila nepříliš přátelským výrazem. Dál proto radši nic neříkala a jen pohledem zůstala na té mladé ve zvířecích kožešinách, aniž by věděla, proč na ní civí. Nejspíše si vybírala potenciálního kumpána, kdyby se něco zvrtlo. Ostatně ve dvou se to lépe táhne, ne? Zrovna ona by si možná vystačila sama, ale to hodlala vyřešit potom. Ať by si to představovala jakkoliv, ani jednu z přítomných vůbec neznala a pokud by se něco stalo, ani od žádné neměla co očekávat.

A bylo to tu zase. Novigradskou branou běžně proudí davy lidí, ale ona, elfka, je vždycky podezřelá. Jak je možné, že opouští město v loveckém oděvu? Jaké má důkazy, že nepatří k veverkám? Měla chuť protočit očima a naplivat strážným do tváře, nebo jim třeba z metru prostřelit oko. Jo, to by bylo hezké. Bohužel by se po takovém činu musela rozloučit se svým životem, a tak raději hrála submisivní chudinku a pro důvěryhodnost se odkázala na svou patronku z lázní. Byla si jistá, že za ní půjdou a vše si ověří, ale to ona už bude dávno v Oxenfurtu.

Jakmile se vyvlékla z pletky, oprášila si oděv, snad jen aby se sebe psychologicky setřásla zhnusení. Poté zamířila na místo, kde tušila svou budoucí družinu pro svůj nový úkol. Poznala je hned - co jiného by dokázalo spojit tak prostě vypadající dívku se dvěma dámami, než vidina peněz! Mezi nimi spatřila i jakousi truhličku, která musela být předmětem doručení. "Caed'mil," pozdravila skupinku ve starší mluvě. Zběžně si všechny ženy prohlédla a pousmála se, jaký kontrast mezi nimi panuje. Myra jí pochopitelně připadala nejsympatičtější, protože vypadala jako někdo z lesa, Visia ji zaujala hezkou tváří a vlasy, nicméně Elvira byla hezká zase až moc. Společně si vyslechly instrukce, načež Irviel nehodla déle otálet a paží naznačila směr. "My vyrazit." bez ohlížení se pak sama rychlou chůzí vydala k nejbližší vesnici.

Okay, do questu se tu přihlásily čtyři individua, která se asi dala označit jako tři rozdílné kategorie. Takže první: Nafintěná holčička, která vypadala, jakože se toho koně spíš bojí. Druhá: Nadšená podivně oblečená holka, která byla společně s objektem číslo jedna hlavní zábavou. Třetí: Ta vypadá podezřele, třeba nám ostatní v průběhu questu zmasakruje, ať máme co dělat. Čtvrtá: To bude asi trochu problém, když jí budou vyslýchat víc jak třikrát denně. Ale za Novigradem? Meh, tam to asi moc lidi nezajímá.
Zajímavá to byla skvadra, to určitě. No, Bedničku měla v rukou ta zajímavě oblečená holka, které čarodějky dávaly pohrdavé pohledy, ale nevypadalo to, že by se o to ta divoženka starala, což bylo moc dobře, protože teď se museli dostat do vesnice, která přeci jen nebyla až tak daleko. Prozatím se mohly domluvit, jestli to s těma koněma zkusí. Teda, víme jak to myslím, že? Protože některé články skupinky, které si přivedly koně vypadaly, jako by se ho nechtěly v životě dotknout.

Každopádně, když jste byli na cestě do cílené vesnice, pravděpodobně vás někdo okradl. Dva váčky s penězi zmizely, takže se mohou nabízet křivá obvinění na ostatní dívky, které s vámi plní váš úkol. Postiženými dívkami, kterým byly ukradeny peníze byli Visia a Irviel. Bylo to snad proto, že se táhly po cestě tak pozadu, nebo co, zlodějíček byl patrně velice šikovný, takže si toho mohly všimnout až na půli cesty.

Mimo herně:
/Příští post ve středu večer, pokud napíšete dříve, možná si taky pospíším

„Já nikam pěšky nejdu,“ prohlásila jsem. Vlastně to bylo poprvé, co jsem promluvila. Sice jsem mohla jet na koni, ale hej… šlechtičny jako pytel brambor obvykle nejezdí. Se svými spolucestovatelkami jsem se ani nesnažila bavit. Všechny byly pod mou úroveň. A v konečném důsledku je jedno, zda jsou to trpaslíci, elfové či lidé.
Ale cestu jsem si uměla zařídit. Najala jsem si bryčku. Sice nebyla, kdo ví jak pěkná, ale nemusela jsem se táhnout pěšky. Rose jsem k tomu vesnickému potahu přivázala za uzdu a doufala jsem, že se příliš nezašpiním. Bylo to totiž odporné. Jestliže by nějaká z dívek chtěla jet se mnou nahoře, nebránila bych jim. Za předpokladu, že by se mne nedotýkaly.

Když jsem si všimla, že Visia a Irviel se tak nějak divně kroutí, asi že nemůžou najít peníze, bez rozmýšlení jsem každé hodila pěkných pár mincí. A Myri jsem podělila taky. Pro mne to byly jenom drobné. A nepřekvapilo mne, že Rváčka neštěkala. Neumí hlídat, ona se jen pere jak ďas.
„Co kdybychom tu truhlu otevřely?“ Nadhodila jsem.
„Každé z vás dám zlatý náramek, když ji nedoručíme,“ nabídla jsem úplatek, který pro mne sice už byl trošku bolestivější, ale pořád to nebyla žádná tragédie.

Mimo herně:
Omlouvám se za to "všimnutí si" krádeže. Ale protože píšu první, nemohla ybch na to reagovat...

Všechny příchozí Myri slušně a vesele pozdravila a upřímně si ani nevšimla, že se mezi nimi ocitla elfka; nebo tenhle fakt jednoduše ignorovala, obě verze byly stejně pravděpodobné. Koně samosebou neměla, ale na bryčku si taky nevyskočila, protože z takové výšky se špatně sbírá jídlo, neasi. Čili spokojeně ťapala vedle svých společnic pěšky a bylo jí dobře.
"Mimochodem, já jsem Myrailla, nesmírně mě těší; a jak mám volat na vás, až nás přepadnou banditi a budeme všichni zdrhat, abychom si zachránili holé životy?" nadhodila bezstarostně a nacpala si do pusy oříšek. Dokonce nabídla i svým kolegyním, což by leckoho mohlo dovést k domněnce, že Myru ráno někdo zdrogoval nebo za ni poslal na cestu dvojníka.
Ztracené měšce nebyly nic, co by Myri mohlo vyvést z rovnováhy. Ona sama momentálně žádné peníze neměla, tudíž logicky ani nemohla o žádné přijít, a sama byla víceméně mimo podezření. Celou dobu, co šly, totiž lítala kolem skupinky, chvíli před ní, chvíli se loudala vzadu, chvíli se zatoulala někam do křoví a přitom trhala lesní jahody, maliny, jedlé lupení a brouky. Dokonce se jí podařilo najít ptačí hnízdo, kvůli kterému se vůbec neostýchala vylézt na strom a ukrást si dvě vajíčka. Prostě Myri ve své nejpřirozenější verzi. Asi není třeba podotýkat, že konverzovat s ní nebylo nic lehkého, pokud se o to někdo náhodou pokoušel.
"Hej, když nechceš tu truhlu doručit, tak ses o její doručování neměla hlásit," odmítla kategoricky Elvirin návrh a bedničku nevydala - i když tak trochu doufala, že ji zbylá část výpravy podpoří, protože po další paralýze netoužila. Nad hozenými mincemi nejdřív ohrnula nos, ale pak si je přece jen vzala, protože pivo není zadarmo, víme?