Labutí jezero - ND

[Phillip]

Labutí jezero

Název: Labutí jezero
Rozsah a tempo: 2-3 měsíce (ideálně od každého jeden post za týden)
Počet postav: 2-4(5) (Kai, Samuel, William Gavin, Julian, Veronique) - obsazeno na 110 procent
Odměna: 10-15 bodů v závislosti na výsledné délce a zápletkách
Obtížnost a limity: vhodný téměř pro všechny postavy, co se neštítí nějaké té špionáže nebo dobrého výdělku, jenom upozornění, že v případě neúspěchu v hodech některých kostek můžou postavy přijít i k fyzickým zraněním.
Začátek a konec: začátek v polovině března, konec nejlépe do konce června

Úvod do děje:
Panství Murivel po celé generace patřilo k věrným vazalům redanské koruny a většina jeho hradních pánů vždy oddaně pokládala své životy na bitevních polích za právoplatného krále. V dobách míru však také svědomitě budovali své polnosti a starali se o své poddané, kteří jim taktéž zajišťovali obživu. Přesto však v poslední době obestíral majestátní vodní hrad zvláštní závoj zlověstného tajemna, přestože se všem lidem v podhradí i přilehlých lesích a polích dařilo.
Nyní však bylo zřejmé, že se na hradě chystá něco většího. Z okolí do hradu proudily kolony plné dobrého vína a surovin pro ty nejluxusnější pokrmy. Nemohlo být pochyb – na Murivelském vodním hradě připravoval pán Phillip Morvart de Murivel honosný ples na oslavu výročí svých narozenin. Mezi lidmi se šuškalo, že takovéto oslavy pořádá i za účelem nalezení vhodné společnice, která by jej provázela životem a zajistila pokračování rodu, a nutno podotknout, že nebyli daleko od pravdy.
Kdo by se na takovou oslavu nechtěl alespoň podívat? Užívat si tanec s krásnými dámami nebo galantními gentlemany současné aristokracie, popíjet ta nejlepší vína a vychutnávat pokrmy, o kterým se vám nikdy ani nesnilo. To vše z Phillipových prostředků. Jediné, co vám k takovému povyražení chybí, je pozvánka.
Je proto až překvapivé štěstí, že se ve vašem okolí náhle objevil jakýsi záhadný cizinec, který vás oslovil s tím, že vám takovou pozvánku může nabídnout, pokud mu pomůžete s jeho plánem...

NPC:
Phillip Morvart de Murivel – hradní pán
Tajemný cizinec – zadavatel zakázky

[Phillip]

Dějství první: Předehra

Hostinec U Modrého salamandra nepatřil mezi ty obyčejnější, ale zároveň ani mezi ty zcela nedostupné. Nacházel se v půli cesty mezi Oxenfurtem a Murivelským jezerem, kterému vévodil vodní hrad pánů s černou labutí v erbu. Snad právě proto to byla ideální zastávka pro pocestné, kteří se rozhodli cestovat tím směrem a několikadenní cestu si tak osvěžit ucházejícím jídlem, ve kterém se daly najít i exotičtější kousky, pokud na ně dotyčný cestovatel měl, případně si oddechnout od kodrcání kočáru nebo sedla a osvěžit oči spánkem na pohodlných postelích. Pro ty chudší s menšími nároky se dalo najít i nějaké to nouzové přespání na o něco tvrdších slamnících nebo se protáhnout do seníku za hostincem.
Snad právě díky jeho přednostem, příznivým cenám, dobrému jídlu a poměrně vybrané společnosti si jej jako zastávku na svém cestování po světě vybrali i aktéři našeho příběhu.

Stručný popis budovy hostince | +

Hostinec je jednopatrová budova střední velikosti, u které se v přízemí nachází poměrně velký lokál, který je několika přepážkami rozdělený na velký prostor zabírající asi polovinu přízemí (takzvaný velký lokál), zbytek je dalšími přepážkami rozdělen na menší oddíly, které mohou poskytovat větší soukromí pro dně až pět osob, dle potřeby a žádosti hosta. Ve zbytku přízemí se nachází na místní poměry vcelku dobře vybavená kuchyně, ze které vede schodiště do skladu ve sklepě.
Velký lokál je zařízen prostě, ale útulně a čistě. Vybavení tvoří dřevěné stoly a lavice, stěny zdobí obrazy místní krajiny od nějakého neznámého místního umělce. Oddělené individuální prostory jsou již zařízeny o něco luxusněji – na lavicích přibyly polstrované polštáře a místo dřevěných mís si mohou lukrativnější hosté svůj pokrm vychutnat z keramiky, při velkém příplatku dokonce porcelánu.
Do prvního patra vede dřevěné schodiště s vyřezávaným zábradlím a ústí do chodby vyložené prostým kobercem, ze které následně ústí několik dveří od pokojů, které opět poskytují odpočinek pro jednoho až pět osob, v závislosti na požadavcích. Pokoje jsou vybaveny prostou, ale čistou a měkkou postelí, stolkem, za příplatek i kádí a několika svícemi. Levnější pokoje poté obsahují pouze slamníky, pár svíček a drobnou stoličku, i zde je však dbáno na čistotu.
Venku jsou hostům k dispozici stáje pro koně i místo pro kočáry nebo povozy. Před hostincem stojí malebná studna s pitnou vodou, která dokonale podtrhuje malebnost tohoto místa, společně s vyřezávaným modrým salamandrem, který se houpe nad vchodovými dveřmi.

Kai a Samuel

V rohu velkého lokálu seděl jakýsi neznámý cizinec. Příliš pozornosti nepřitahoval, protože takových cizinců tudy procházela celá řada a nikomu to proto nepřipadalo podezřelé. Na hlavě měl tmavou kápi černé nebo možná tmavě šedé barvy a v klidu popíjel víno, zatímco pozoroval dění v lokále. Na první pohled by se mohlo zdát, že si hledí svého, ale opak byl pravdou. Někoho hledal. A o to kurióznější bylo, že sám nevěděl, koho. Měl o něm pouze svou představu, ale konkrétně na nikoho nepomyslel. Už by se mohlo zdát, že by zde pročekal celé odpoledne i noc, až by na jeho tichou přítomnost i místní naprosto zapomněli, ale dočkal se. Před hostincem se ozval klapot okovaných kopyt, několik slov s chlapcem, který je měl na starosti a poté se konečně otevřely dveře, do kterých vstoupila postava muže s dámou. Cizinec je sledoval spod kápě, aniž by zvedl hlavu, ale když rozlišil jejich obličeje, na tom jeho se vyloupl drobný spokojený úsměv. Poznal je, protože je párkrát potkal na akademické půdě vzdělávacího institutu v Nilfgaardském císařství. Oni jej možná neznali, ale on měl na obličeje naštěstí vždy dobrou paměť. Možná by mu v jeho plánu mohli pomoci.
Kai se Samuelem mezitím požádali hostinského o místo pro dva v jednom z individuálních prostor, aby se mohli v klidu občerstvit po cestě a možná spolu i něco probrat. Muž je pozorně a nenápadně sledoval a jakmile zašli za jednu z přepážek, přivolal hostinského a požádal jej, jestli by dvěma nově příchozím nenabídl skleničku něčeho dobrého na cizincův účet. Hostinský souhlasil a za pár okamžiků se již na stole Kai se Samuelem objevily dva poháry s nejlepším vínem, jaké místní podnik nabízel.
A o několik okamžiků později se již o přepážku jejich individuálního „boxu“ ležérně opíral onen neznámý cizinec stále s kápí přes hlavu. Jeho oblečení by se na první pohled mohlo zdát velmi obyčejné, téměř prosté, ale pouze na první pohled. Na ten druhý by si zkušený pozorovatel mohl všimnout, že jeho tmavý kabátec se sice obešel bez výrazného zdobení, ale je vyrobený z velmi kvalitní látky a drobný detail perleťových knoflíčků taktéž poukazoval na zámožnějšího jedince, stejně jako jezdecké boty z kvalitní kůže se stříbrnou přezkou. U pasu se mu houpala dýka se zdobenou záštitou, která působila spíše jako zbraň na parádu, než na nějakou bůhvíjakou obranu, ačkoliv i tak by možná posloužila. Plášť s kápí, podobně jako kabátec, na sebe ničím neupozorňovaly, žádné zdobné vyšívání nebo ornament, ale opět se jednalo o kvalitní materiál a na jeho výjimečnost poukazovala především decentně zhotovená spona, známka poctivé rukodělné práce, která představovala dva spáry dravce zakusujících se do klop pláště. To bylo ale tak vše, co mohli Samuel s Kai spatřit, z jeho obličeje bylo spod kápě vidět pouze ostrou hladce oholenou bradu s tenkými rty, do očí mu vidět nebylo.
„Doufám, že vám bude chutnat,“ naznačil svým pohárem v ruce na poháry na stole, které pro ně objednal. Hlas měl tichý a příjemný, bez jakéhokoliv chrapotu nebo přízvuku. Ačkoliv rodilý Nilfgaarďan by v jeho řeči jisté náznaky nilfgaardského akcentu nalézt mohl, což naznačovalo, že cizinec se tam buďto narodil, nebo v císařství minimálně strávil velmi dlouhou dobu. „Smím si přisednout?“ zeptal se zdvořilým tónem.

William Gavin

V hostinci se objevila ještě jedna persona, ta však oddělené místo pro pohoštění nevyužila a zůstala ve velkém lokále. Což bylo pozoruhodné, protože se jednalo o dívku, tedy to tak na první pohled alespoň mělo vypadat. A toto přestrojení zmátlo i onoho tajemného cizince, který ji ze svého rohu ve stínech pozorně sledoval. Nikoliv za nějakými nekalými úmysly, naopak. Zaujala jej dívčina tvář, která mezi ostatními hosty působila velice nevinně... někoho takového by Phillip jistě za špeha nepovažoval. Cizinci se zamlouvalo, že z nějakého důvodu na něj dívka působila pohledným dojmem, ale zároveň ne vyzývavým... Jestli se jednalo o někoho šlechtického původu odhadnout nedokázal, ale pokud ano, spíše by to odhadl na nějaký nižší rod, vzhledem k tomu, že se usadila mezi řekněme prostým lidem. Jakmile mu tedy hostinský přišel odnést prázdný pohár, tiše jej požádal, jestli by oné dámě nedonesl skleničku na jeho účet. Po nějakém okamžiku se tak stalo a pokud se dívka zadívala směrem, kde seděl cizinec a tím pádem i objednavatel onoho poháru, zlehka na ni kývl. Po několika okamžicích se pomalu zvedl a vydal se k jejímu stolu.
„Omlouvám se, pokud působím indiskrétně, ale není pro tak mladou dámu trochu nebezpečné pohybovat se po místních cestách o samotě?“ zeptal se zdvořilým tónem, stále s kápí na hlavě, takže mu z obličeje bylo vidět jen ostře řezanou hladce oholenou bradu s úzkými rty a část rovného nosu. „Mohu si přisednout?“ naznačil elegantním pohybem ruky na místo naproti dívce a pokud souhlasila, přisedl si. „Nemusíte mít obavy, mé úmysly jsou ve vší počestnosti, jen mě zaujala vaše odvaha, kterou dle mého bylo potřeba náležitě ocenit,“ mírně se pousmál a zlehka kývl hlavou na znamení vyjádřeného obdivu.
Jeho oblečení by se na první pohled mohlo zdát velmi obyčejné, téměř prosté, ale pouze na první pohled. Na ten druhý by si zkušený pozorovatel mohl všimnout, že jeho tmavý kabátec se sice obešel bez výrazného zdobení, ale je vyrobený z velmi kvalitní látky a drobný detail perleťových knoflíčků taktéž poukazoval na zámožnějšího jedince, stejně jako jezdecké boty z kvalitní kůže se stříbrnou přezkou. U pasu se mu houpala dýka se zdobenou záštitou, která působila spíše jako zbraň na parádu než na nějakou bůhvíjakou obranu, ačkoliv i tak by možná posloužila. Plášť s kápí, podobně jako kabátec, na sebe ničím neupozorňovaly, žádné zdobné vyšívání nebo ornament, ale opět se jednalo o kvalitní materiál a na jeho výjimečnost poukazovala především decentně zhotovená spona, známka poctivé rukodělné práce, která představovala dva spáry dravce zakusujících se do klop pláště. To bylo ale tak vše, co mohl člověk spatřit, z jeho obličeje bylo spod kápě vidět pouze ostrou hladce oholenou bradu s tenkými rty, do očí mu vidět nebylo.

Julian

Byly tomu tak dva týdny, co Julian de Carnste obdržel pozvánku na slavnostní ples k oslavě narozenin Phillipa de Murivel. A jakožto správný aristokrat toužící po zábavě v kruhu sobě rovných a zároveň mág větřící příležitost k navazování nových kontaktů, Julian takovouto příležitost nemohl odmítnout. Mohl se možná rozhodnout pro pohodlnější cestování v podobě teleportace přímo na místo a ušetřit si tak spoustu času, ale v současnosti Lovci čarodějnic řádili více než obvykle, a i o hradním pánovi vodního hradu bylo obecně známo, že magii dvakrát v lásce neměl. Bylo proto potřeba slevit ze svých požadavků a vydat se na cestu takzvaně „postaru“. Ať už cestoval sám, nebo spíše v doprovodu svých strážců, dorazil nakonec až k hostinci U Modrého salamandra, kde si po delší cestě zatoužil svlažit hrdlo a také nechat odpočinout své koně. Jakmile vstoupil dovnitř, zaznamenal jej cizinec, který se nyní ledabyle opíral o výčep, stále s kápí na hlavě a zdobenou dýkou u pasu, tu však bylo možné spatřit pouze, pokud jste stáli před ním, protože jinak ji zakrýval jeho tmavý plášť. Juliana si příliš nevšímal, ačkoliv zaznamenal jeho přítomnost. Jak by také ne.
Dále v klidu popíjel u výčepu, ale ať už se o plese zmínil někdo z Julianových lidí, nebo Julian sám, cizinec zpozorněl. Byl by onen nově příchozí ochoten vyslechnout jeho návrh? U tohoto typu lidí bylo cizinci jasné, že peníze nebudou to, na co by je mohl nalákat. Ale informace... to by mohlo zabrat. Chvíli Juliana sledoval, jak zašel do jednoho z individuálních místnůstek lokálu. Cizinec sám dopil svůj nápoj a pomalým, ač překvapivě pevným, téměř vojenským krokem, vyrazil za Julianem. Ležérně se opřel o přepážku a tichým, klidným hlasem promluvil s obličejem stále skrytým za kápí. „Omlouvám se, že obtěžuji, ale zaslechl jsem, že míříte na ples pořádaný Phillipem de Murivel. Vlastně jsem tam měl také namířeno – smím vás při té příležitosti pozvat na sklenku vína?“ zeptal se zdvořilým tónem.
Jeho oblečení by se na první pohled mohlo zdát velmi obyčejné, téměř prosté, ale pouze na první pohled. Na ten druhý by si zkušený pozorovatel mohl všimnout, že jeho tmavý kabátec se sice obešel bez výrazného zdobení, ale je vyrobený z velmi kvalitní látky a drobný detail perleťových knoflíčků taktéž poukazoval na zámožnějšího jedince, stejně jako jezdecké boty z kvalitní kůže se stříbrnou přezkou. U pasu se mu houpala dýka se zdobenou záštitou, která působila spíše jako zbraň na parádu než na nějakou bůhvíjakou obranu, ačkoliv i tak by možná posloužila. Plášť s kápí, podobně jako kabátec, na sebe ničím neupozorňovaly, žádné zdobné vyšívání nebo ornament, ale opět se jednalo o kvalitní materiál a na jeho výjimečnost poukazovala především decentně zhotovená spona, známka poctivé rukodělné práce, která představovala dva spáry dravce zakusujících se do klop pláště. To bylo ale tak vše, co mohl člověk spatřit, z jeho obličeje bylo spod kápě vidět pouze ostrou hladce oholenou bradu s tenkými rty, do očí mu vidět nebylo.

Veronique

Stejně jako Julianovi, i lady Veronique von Carstein de LaCroix, jakožto vážené člence severské i toussaintské šlechty. A jakožto správná aristokratka, která dokázala vycítit příležitost pro získávání nových kontaktů a informací, takovou příležitost nemohla vynechat. Navíc se mohlo jednat o příjemné obohacení všedních dnů.
Ať už pro přepravu k vodnímu hradu zvolila klasickou cestu pomocí koně nebo kočáru, nebo jestli využila svou schopnost transformace v létající stvoření a zkusila si tak svou cestu ulehčit, osud nebo nějaká zvláštní síla tomu chtěli, že její cesta došla k přerušení na půl cesty mezi Oxenfurtem a Murivelským jezerem, kousek od hostince U Modrého salamandra. Několik koní ve stájích varovně zafrkalo a zaržálo, když vycítili přítomnost tvora, který ač na člověka vypadal, jím nebyl. Ale to bylo tak vše, jinak zde panoval poklidný a vlahý večer. Ať už se rozhodla vstoupit dovnitř nebo chvíli postávala u kašny před hostincem, její nelidsky zbystřené smysly jistě zaznamenaly siluetu postavy v kápi, která se opírala o zeď ve výklenku a skrývala se ve stínu. Cizinec ji zaznamenal také, a proto se rozhodl vyjít ze stínů do stříbrného svitu měsíce. „Dobrý večer přeji,“ promluvil k ní zdvořilým tónem a mírně se uklonil, kápi však nesundal. „Není nebezpečné se v těchto dobách pohybovat takto sama v noci na cestách?“ položil jí tichým klidným hlasem spíše řečnickou otázku. Sám pro sebe si říkal, že to vyžaduje jistou kuráž, která by se mu v jeho plánu mohla velice hodit. Právě proto jej tato rusovláska zaujala.
„Odvaha si zasluhuje odměnu, směl bych vás proto pozvat na skleničku?“ pokračoval cizinec stále klidným tónem. „Ve vší počestnosti, ovšem,“ zvedl ruce na svou obranu a pod kápí se objevil lehký úsměv perfektních rovných zubů bez jediné poskvrnky. V jeho tónu hlasu neznělo nic laškovného, jak by možná člověk od takové věty očekával, překvapivě zněl spíš jako obchodník, který se snaží prodat své zboží.
Jeho oblečení by se na první pohled mohlo zdát velmi obyčejné, téměř prosté, ale pouze na první pohled. Na ten druhý by si zkušený pozorovatel mohl všimnout, že jeho tmavý kabátec se sice obešel bez výrazného zdobení, ale je vyrobený z velmi kvalitní látky a drobný detail perleťových knoflíčků taktéž poukazoval na zámožnějšího jedince, stejně jako jezdecké boty z kvalitní kůže se stříbrnou přezkou. U pasu se mu houpala dýka se zdobenou záštitou, která působila spíše jako zbraň na parádu než na nějakou bůhvíjakou obranu, ačkoliv i tak by možná posloužila. Plášť s kápí, podobně jako kabátec, na sebe ničím neupozorňovaly, žádné zdobné vyšívání nebo ornament, ale opět se jednalo o kvalitní materiál a na jeho výjimečnost poukazovala především decentně zhotovená spona, známka poctivé rukodělné práce, která představovala dva spáry dravce zakusujících se do klop pláště. To bylo ale tak vše, co mohl člověk spatřit, z jeho obličeje bylo spod kápě vidět pouze ostrou hladce oholenou bradu s tenkými rty, do očí mu vidět nebylo.

[Kai Meleagris]

Po delší době se jejich cesty při plnění úkolu pro císařství střetly. Ráda s ním pracovala, dokázali se shodnout na postupu, a pokud se jejich názory přeci jen v něčem lišily, většinou to skončilo kompromisem.

Vraceli se domů a ona už se cítila z té zdlouhavé cesty v koňském sedle utrmácená. Ráda by někde zastavila, protáhla se, najedla se. Rozhodně pomýšlela i na koupel, ale to by někde po cestě museli přespat. Ovšem nenacházeli se zase tak daleko od jejich domova na to, aby museli utrácet za nocleh s koupelí, když si ji mohla dopřát do pár hodin i v domě. Ne, že by snad strádali po finanční stránce, ale na druhou stranu, ona nepatřila zrovna mezi osoby, které by vyhazovaly peníze z okna.

Právě projížděli kolem hostince U Modrého Salamandra, když zastavila svou klisnu. „Dál nejedu, dokud se trochu neprotáhnu a nenajím,“ prohlásila a podívala se na Sama. Chtěla vědět, jestli v tom bude s ní, nebo bude dál pokračovat. Rozhodně ho nemínila nijak brzdit, nechávala to na něm. Ona sama ale vyhodila nohy ze třmenů a seskočila na zem. Začala se protahovat.

Přiběhl k ní nějaký klučík, který jí slíbil, že se postará o jejího koně, o toho Samova samozřejmě taktéž, jelikož se po jejím vzoru rozhodl zůstat. Předali mu tedy svoje koně a ona sáhla do svého měšce za pasem pro nějaký ten drobný peníz, který vložila klukovi do dlaně. Snad se o ně postará dobře a ona nebude své štědrosti později litovat.

Nechala Sama, aby do hostince vstoupil jako první. Snad hodlala dodržovat jakousi etiketu v těchto případech. Dáma by přeci do hospody, pokud není sama, neměla vstupovat jako první. Co kdyby se náhodou uvnitř někdo pral? Celkem nepěkná věc dostat jako žena nakládačku, a proto muži zkrátka chodili jako první, aby to riziko vzali na sebe.

Cesta byla bezpečná, v lokále panoval klid, tedy alespoň, co se nějakých potyček týkalo. Hostinský k nim přiběhl v momentě a oni jej požádali o nějaký stůl ve větším soukromí. Jakmile se jim dostalo usazení v jednom z individuálních prostor, které byly rozděleny jakýmisi přepážkami, opřela se o opěradlo a snažila se narovnat záda v sedu. Za všechno mohl dlouhý pobyt na koňském hřbetě. Je fakt, že i když se považovala za dobrou jezdkyni, tady na Severu v sedle nestrávila tolik času jako v Nilfgaardu. Odvykla si na delší cesty. „Cítím se jako stařenka. To bude to čtvrtstoletí za dveřmi,“ postěžovala si na oko, i když Samovi muselo být více než jasné, že pro ni je pětadvacet let, pokud se ovšem nedostane do rukou Lovců, kteří by ji bez milosti popravili, jako jeden nádech, tedy naprosté nic. Možná, že se mu tím snažila připomenout svoje narozeniny? Přeci jenom, Caitir byla žena a sem tam nějaká ta větší pozornost jí rozhodně dělala dobře. Takže mu tím zřejmě dávala strategicky najevo, že by na její zítřejší pětadvacáté narozeniny rozhodně zapomenout neměl.

Hostinský si to k nim namířil se dvěma poháry vína. „Ale my jsme si ještě neobjednali,“ začala protestovat. „Že by nějaký předčasný dárek?“ podívala se tázavě na Sama, i když rozhodně věděla, že on neměl možnost nic objednat, protože ho prozatím nespustila z očí, nebo spíše zatím neunikl její pozornosti.

Odpověď na sebe ale nenechala dlouho čekat, protože se o jejich „box“ opřel jakýsi neznámý muž. Do tváře mu moc vidět nebylo. Oblečení tak nějak korespondovalo s jeho kápí a výzorem tajemného muže. Ovšem když se na něj zasoustředila trochu víc, všimla si jistých detailů, které rozhodně napovídali tomu, že muž rozhodně nebude mít tak hluboko do kapsy. A i kdyby si nevšimla kvality látky a perleťových knoflíčků a dalších detailů, spona, která zdobila jeho plášť rozhodně nepatřila k nejlevnějším, protože se jednalo o velmi pečlivou práci. Bohužel do obličeje mu příliš neviděla, i když se velmi snažila zachytit každý detail, který by jí mohl napovědět víc. Možná, že ho svým ostřížím zrakem propalovala až příliš intenzivně, ale na druhou stranu – pozorovat a všímat si, to taky bylo její náplní práce. Možná, že se jí přeci jen podaří vykoumat něco víc. Kéž by tak postřehla víc z rysů jeho tváře a hlavně jeho oči. Ona měla taktéž docela pamět na obličeje, ale pokud ten muž hodlal zůstat inkognito, nic s tím nenadělá. Leda by mu strhla kápi z hlavy, ale neměla důvod být nějak neurvalá nebo násilná.

Konečně promluvil. Doufal, že jim bude chutnat? Hmm. „To záleží na tom, z jakého důvodu nám tady na stole přistály a co si tím slibujete, že dostanete,“ podívala se mu na místo, kde by zřejmě byly jeho oči, kdyby je neměl zakryté kápí. Zdálo se jí, že v jednom slově kladl důraz na jinou slabiku, než bylo v obecné řeči běžné, ale nebyla si tím tak jistá, protože postřehnout to z jedné jediné věty, říct tedy s jistotou, že tenhle muž nebude místní, by bylo v tuto chvíli velmi troufalé.

Pokud Samuel souhlasil s tím, aby si muž přisedl, kývla taktéž hlavou na souhlas toho, že se cizinec mohl přidat k jejich společnosti. Vážně ji zajímalo, co má na srdci.

Mimo herně:
Všimne si něčeho bližšího ohledně pana neznámého?
Smysly (3) + Všímavost (2)

Kai Meleagris hodil/a 5d6 a součet kostek je 25:
4, 5, 5, 5, 6

[William Gavin]

>>
Will se zhluboka nadechl a vstoupil do velké prostorné haly. Nejprve se cítil nesvůj, ale tenhle pocit pomalu ustoupil čím déle v šatech byl. Jenže něco jiného je potkávat lidi na ulici, prchavý okamžik kdy na sebe pohlédnete a v další chvíli o druhém nevíte. Věděl, že je hůř zapamatovatelný a to se teď hodilo. Ale setkat se s někým, posedět, popovídat... to je přece něco jiného. Takže nervozita trochu nastoupila. Will ale taky sázel na to, že tady ho jednak nikdo nezná a pak je to jen chvíle. Nebude tu dlouho,  i když Katie tipovala něco jiného.
A když jsme u Katie... Byla to ona kdo Willovi pomohla s jeho sázkou. Další kterou projel mimochodem. Byla to hloupost, ale prohrál a musel den strávit v dívčích šatech - a i ideálně aby ho nikdo nepoznal a aby ho vidělo plno lidí, třeba v nějakém hostinci. Will v duchu proklínal kolegu z univerzity a jeho smysl pro humor, ale už se stalo. Katie to očividně dost pobavilo (i když prve dostal vynadáno) a nakonec mu pomohla…

| +

Přepsané dialogy jsou neuplným záznamem děje, který téhle sázce předcházel... (a v postu dál jsou pak ještě i zmíněné označené růžovou barvou jako myšlenky - to Will vzpomíná na to co mu řekla)
"Dobře takže hladce oholená tvář je. Teď tohle." Vytasila se s něčím co vypadalo jako miniatura mučícího nástroje. "Co to je?" Byla Willova naprosto nedůvěřivá reakce. A název, který zmínila mu beztak nic neřekl. "Zvedni bradu." Poručila mu nakonec a bolestné ucuknutí registrovala jen pozvednutím obočí. "Zatraceně co to bylo?" Vyjekl. "Myslíš že hladká tvář je všechno? Co ty chloupky na krku?" "Jaký?" "Ty černý!" "To snad..." "Musí pryč." "Ale-" "Neprotestuj. A to obočí-" "Co s ním je?" "Upravíme." "Cože?" 
"Kde jsi to sehnala?" "Jako tohle?" "No a co jinýho, vždyť... to jsou vlasy. V mojí barvě!" "Jsem ti říkala že hraběnčine neteř-" "Jako jestli vypadá jako já, jako chlap tak jako-" "No prostě nemá tak dlouhé vlasy. A tohle abys věděl" zatřásla mu Katie prameny vlasů před obličejem. "je trofej. Víš vůbec jak bylo složitý se k tomu dostat? Dotváří se tím vlasy, víš?" "Pořád jsi mi neodpověděla - jestli vypadá jako já-" a Will chtěl doříct chudák holka když vypadá jako chlap. Ale Katie mu vzala vítr z plachet. "Ne. To ty vypadáš jako ona…"

Na sobě měl spodničku tedy tuniku dlouhou až na zem a navrch modré šaty vyšívané bílou nití okolo krku a rukávů. Tyhle rukávy ti docela zamaskují ruce. I tak mu břitvou oholila chloupky až po loket. Byl nalíčený, lehce tak aby to nebylo příliš vyzývavé (Katie se podařilo zvýraznit mu oči tak aby byly zdánlivě větší). Vlasy, tedy ty hraběnčiny neteře (jakže to nazvala příčesek?) měl připnuté a do drdolu na hlavě a sepnuté ozdobnou sponou. Kolem pasu uvázal obyčejný opasek, ozdobený jen jednoduchým vzorem. Opasek dotvářel iluzi postavy přesýpacích hodin stejně jako vycpávky přišité na příslušných místech. Důležité bylo, že opasek sloužil i k připevnění pouzder na dvě dýky a váčku na mince, vše se skrylo do záhybů látky. S ohledem na počasí přes sebe přehodil i teplý, tmavý cestovní plášť, který sundal těsně předtím než dosedl na lavici. Během chůze k ní si opakoval rady, které nežádal, ale stejně dostal. Malé kroky. A hýbej boky. Připomněl si v duchu. Vrť prdelí. Ale zase ne moc...
Jen jedno odpoledne v hostinci. A trest za sázku je vyrovnán. Nic víc. Jenže takhle snadné to nebude, vybavil si slova Katie a její potměšilý výraz. Raději bezmyšlenkovitě zaplul k volnému stolu. Objednal si bylinný čaj, ale během pár minut před ním přistálo něco jiného. Nějaký omyl.
"Ale já-" Zaprotestoval, protože za to nehodlal utrácet. "Na účet pána." Upřesnil hostinský. Cože? Will překvapeně zamrkal řasami. "Kterého?" Protože hospoda byla plná lidí... "Tam." Kývl hlavou hospodský, tohle téma zaparkoval jako vyřešené a odplul dál. Ostatně to že někdo holce objedná pití nebylo nic neobvyklého. Will skutečně zvedl tvář do míst kde se skrýval neznámý a sakra. Uvidíš, budeš mít ctitele. Proletěla mu hlavou slova sestry. To jako už? To bylo nějaký rychlý ne? No nazdar. Přijde sem. U Bohyně... Will se jemně pousmál a snažil se. Fakt. Hlavně ne křečovitě. Opatrně usrkl bylinného čaje, který před ním přistál vzápětí, ale nabídnutého alkoholu se ani nedotknul.
"Také přeji hezký večer." Zašveholil a snažil se vyvarovat se ironie, protože cizinec začal mluvit přímo spatra bez pozdravu. A nemluv hluboce, ale nesnaž se vysoko, prostě normálně jasný? A to mám jako udělat jak? Indiskrétní? To teda bylo. Ta otázka... tohle říkám většinou já. Došlo mu. A skoro vždy jedna a tatáž odpověď. Will se musel rozhodnout. Ironická, drsná nebo křehká? Jako když budeme indiskrétní, tak to mě jako sledujete že víte že tu jsem sama? Ale tohle spolkl. Namísto toho zvolil opatrnost...
"Umím se o sebe postarat." Řekl nakonec. „Tak například," Will kouknul na skleničku objednaného pití. "nepiji darované pití od mě neznámé osoby. Řekněme, čistě z opatrnosti." Bylo to logické, nikdy v tomhle lokále nebyl, neznal hospodského a neznal ani muže co mu poručil pití. Jak snadné by bylo namíchat uklidňující, omamující látky a přimíchat to do pití. Zaváhal když se muž zeptal, ale pak téměř neznatelně přikývl (to jako chápejte „vlasy“ držely na sponkách, jako nesměl hlavou kývat jako kývací panenka) a pak pro jistotu dodal: „Jistě. Je volno.“ Židle u něj byla prázdná. Dřív nebo později ti někdo objedná pití, s tím počítej. A to se Katie předtím smál, že to není možný…
Ve vší počestnosti? Jak to myslí? No. Jen mluv. Will se nadechl, cizinci se podařilo získat jeho pozornost a bylo to překvapivě snadné. Tohle bylo slabé místo, zvědavost. Navíc... je hezký. Uvědomil si. Ne, po mužích nekoukal, ale tvář, minimálně to co z ní viděl, byla ostře řezaná a měl příjemný hlas. Když k tomu připočtete oděv z kvalitní látky (Will delší dobu cestoval s kupci, kteří je prodávali, tak trochu oko na to měl) dostanete někoho bohatého. Bohatý, hezký a s ohledem na kápi tajemný. Nebezpečný. A já mám hrát mladou holku, u Bohyně. I když… ta se asi dobře bavila.
„Ocenit?“ Zopakoval s mírně pozvednutým obočím, ale nakonec se usmál, možná se dokonce i nepatrně nahnul směrem k cizinci. A musíš jako mrkat, takhle. Katie? Jo? Tohle dělat nebudu.
„V tom případě bych ráda viděla vaši tvář. Když už si mám s někým připít, tak ať vím s kým. A pak… Chci vidět vaše oči.“ Určil si rozhodně (pokrčil rameny) a přisunul k muži skleničku, kterou mu objednal. Pokud v ní skutečně bylo něco přidaného tak se bude cukat. Pokud to bylo čisté, tak mu to vadit nebude. „Oči jsou oknem do duše,“ vysvětlil mu zvláštní požadavek (o kterém si myslel že by ho dívka řekla) „alespoň se to říká.“

[Julian de Carnste]

Julian so dobře pamatoval ten moment, kdy vzal do ruky poprvé onu pozvánku. Překvapilo ho, že ji dostal, obvykle moc na plesy nevyjížděl, buď poslal syny, nebo nějaký dar s omluvou... ale upřímně, poslední dobou se doma - ne nudil, ale tak nějak... nechtěl zdržovat tolik. Panství šlapalo jak mělo a on měl pocit, že si musí užívat klidu než se zase něco semele. Navíc potřeboval Geriona zaučit ve chvílích, kdy tam není. Tudíž pozvánka byla zajímavým rozptýlením. Nemluvě o tom, že chtěl trochu upevnit své postavení jako Barona a také o tom, že jej lákala tohoto přímého šlechtice potkat.
Pro Juliana nebylo moc neobvyklé cestovat na koni v doprovodu svého strážce, který vydal za dost dalších a ke všemu neměl jazyk, takže nemohl říct nic i kdyby hodně chtěl. Juliuan pochyboval jestli se Jeroma někdo obtěžoval učit psát? On to rozhodně nebyl.
Projížděli kolem hostince U modrého Slamandra. Upřímně to jméno se mu líbilo. Navíc koně byli unavení z cesty, trocha odpočinku by rozhodně neuškodila a ani se poptat na cestu vzhledem k tomu, že si moc nebyl jistý, kudy dále. Naposledy tu byl příliš dávno a vždy je bezpečnější se optat... ke všemu z nebe začalo krápat, což ono rozhodování zda zde zůstat urychlilo.
Oba dva sesedli z koní a Jerome se o ně šel postarat, zatímco Julian, jež doufal, že se bouřka rychle přežene vešel do lokálu. Byť na pozvánce stálo s dobrovodem, Julian děkoval téměř jakémukoli božstvu, že musel nechat manželku doma. Eleanor plesy totiž milovala a v tom byl hlavní problém. Pravděpodobně by byla po zbytek sezóny jako žlutá zimnice, dokud by nějaký ples na oplátku neuspořádal Julian. Což dost možná bude tak či onak. Ta chřipka, co jí skolila a zanechala v péči jakéhokoli ochotného léčitele zachránila nejen Tridamský rozpočet.
Na první pohled bylo vidět, že lokál byl udržovaný a pravděpodobně pro trochu lepší společnost než jen spodina, což Julianovi smetlo jakousi obavu z čela. Byl den plesu, dopoledne, vyjeli už před svítáním a jak se zdálo, udělali jen dobře. Cesta sem byla dlouhá, ale nebýt deště, ubíhala by i dobře. Snad to brzy ustane, aby nezmokli zcela.
" Dobrý muži, dva korbely medoviny a poradíte nám cestu do Murvielského panství k labutímu jezeru?" zeptal se Julian hospodského vcelku i mile. Na své poměry. Dostal odpověď a pokýval. Jerome, kerý přišel z venku převzal oba dva korbely medoviny a následoval svého pána do zadní části, kde budou mít trochu klidu. " V době plesu buď někde poblíž, ale mezi čeledí, nechci abys dělal rozruch." instruoval ho Julian tiše, když procházeli okolo onoho cizince.
Julian měl na sobě jezdecké kalhoty a vysoké jezdecké boty, tmavý cestovní plášť mu spínala spona se znakem Tridamského panství. Vlasy dlouhé po pás měl stažené dozadu, kde byly několikrát omotané stužkou, aby pevně držely a aby se do nich nedostal nepovolaný nepořádek.
Pod pláštěm měl pěkný modrý kabátec. Usadil se a odložil vedle sebe plášť. Nečekal společnost. Jerome jako obvykle stál za pánem, ale trochu medoviny ocenil.
Otočili se na něj oba dva ve stejnou chvíli.
Julian si ho přeměřil pohledem. Nechal ho domluvit než si ho prohlédl. " Přisednout si jistě smíte, avšak ocenil bych, kdybych alespoň viděl do tváře jež mne tu zve." poznamenal s výrazem člověka, co se sice usmívá, ale čeká, kdy bude muset vystartovat. Všiml si, že muž je dobře oblečený. Minimálně takhle z blízka to tak vypadalo. Spona mu mnoho neříkala, ale jistě byla zajímavá.
Dýku zatím neviděl, ale svým způsobem jí tušil. On sám měl u pasu jednu též, byť často pochyboval o její účinnosti. Za prvé ji nosil jen na ozdobu a za druhé druhou dýku z řádné ocele a zcela bez otravných ozdob měl schovanou v botě...
Po jistých zkušenosti si osvědčil, že sice má magii, ale je dobré mít i zálohu v podobě obyčejných věcí jako je dýka navíc nebo Jerome. Svou hůl sem nebral, nepředpokládal, že by tu měl jakékoli vycházky a pak bylo otravné někam hůl odkládat a zase ji hledat.

Čekal, co z muže vyleze dalšího. Rozhodně tušil, že to nebude jen tak...

[Veronique]

Pozvánka a příprava na ples:

Veronique seděla u večeře spolu s Illinou a čekali na hlavní chod. Veronique milovala dobře udělanou koroptev, která jí nyní čekala spolu s králíkem a dušeném hovězím. Pila novou várku dodanou z Toussaintu a bavila se s Illine. ސA tak skončil tvůj den v Oxenfurtu. Neskončilo to tak, jak jsem čekala, ale hlavní je, že nikdo nepojal podezření a naše cesty jsou v bezpečí.ސ Řekne Illině a napije se. Illina přikyvovala a sama si hrála se svým pohárem. ސAle zásobování je v bezpečí, informátoři na svých místech a zrádce hozen omylem do chřtánu Zeugla. Vlastně vše je jak zalité měsíčkem.ސ Řekne pobaveně. Veronique hodila lehce koutky vzhůru. Ta její mladická energie a nevybouřenost. ސJak říkáš má drahá. Vše je vlastně dobré. Jen bych byla radši, aby ten zrádce byl hozen sem a ne do tlamy toho monstra.ސ Řekla maličko dotčeně a sledovala Illine, která si povzdychla. Byla ráda, že je problém vyřešen, ale i tak tohle byla citelná ztráta. ސMáš pravdu, omlouvám se, prostě to oblečení nevydrželo a on..ސ Řekne a radši se napije. Věděla, že nemělo cenu nic říkat. Prostě padl někde, kde neměl a Illine si to uvědomovala a Veronique to viděla a to byla dnešní lekce, nehodlala v tom Illine zbytečně kárat. Proto přikývla. ސTak potom je vše v pořádku. Už na to nemysleme a hle, vypadá to, že nám právě přišla večeře.ސ Říkala k Illině a s pobavením v jejích očí sledovala, jak přicházeli k jejich stolu hody. Jakmile byli hody na stole, přišla jedna ze služebných s tácem a na něm dopis. Mentálně služebné přikázala, aby jí dopis přečetla. Byla to pozvánka na ples do Murivelského panství. To Veronique zaujalo dostatečně. Rukou teda pokynula služebné, aby odešla a podívala se na Illine. ސTo se na to podívejme. Jestli budeme věřit těm lidským řečem o osudu, tak nám právě jeden přinesl dokonalou příležitost. Pozvánka tam, kde by se hodilo vyslat pár uší a očí. Z toho, co jsem se dozvěděla, tak kolem nového pána panují značné.. Kontroverze. Které bychom mohli využít v náš prospěch, pokud budeme opatrní. Drahá, dojdi prosím za Drussilou, ať se připraví na cestu. Chtěla si vyzkoušet akci mimo hrad, tak nyní dostane příležitost. Bude mýma očima a ušima v Murivelském panství jako netopýr. Taky buď tak hodná a nech připravit kočár. Zítra vyrážíme. Já nám mezitím vyberu vhodný oděv.ސ Povídala, zatímco si nabírala koroptev na talíř. Illine přikývla. ސJak si přeješ matko. Vše zařídím, dokonce i Rhaegara jako strážce.ސ Dodá. Veronique se na Illine usměje a přikývne. Byla ráda, že začala brát alespoň trochu své povinnosti vážně a přemýšlela u nich.

Po večeři se vydala hlouběji do svého sídla, kde začala vybírat vhodné šaty na takovou příležitost. Nakonec vybrala šaty jak pro sebe, tak pro Illine.

Šaty Veronique | +

Šaty Illine | +

Šaty byly krásné a samy byly upraveny u krinolíny tak, že v případě nouze se dali šaty lehce rozepnout a umožnit tak nositelce i běh. Ne, že by to potřebovala, ale lepší být připraven. Korzet perfektně sednul na její postavu, stejně tak jako doplňky a velký límec spolu s rukavicema až za loket. Rozhodla se taky, že si vezme kabátec z Crancru, její pozůstatek z domova. Kabát, který se vyznačoval velice jemnou kožešinou bez podsady a zvláštním štětičkovitým větvením srsti, které jí dodávalo hebký povrch na dotek a specifický lesk. Tohle bude ideální. Pomyslí si.
Po chvíli přišla Illine s oznámením, že Drussila, kočár i Rhaegar budou ráno připraveni na cestu. Starší upírka přikývla, popřála dobrou noc a sama si šla lehnout.

Cesta a hostinec s cizincem:

Cesta byla příjemná a klidná. Veronique si užívala výhled a Illine si s Drussilou o něčem neustále povídali. Rhaegar jel v čele a dával pozor na případné nebezpečí. Později se ukázalo, že to nebezpečí znamená zničený most, přes který se měli dostat na druhou stranu. Další byl daleko a znamenalo to, že budou muset jít oklikou. To upírku značně rozladilo. Kdyby u sebe neměla Rhaegara a kočího, asi by rychle přesunuli kočár a následně koně přes propast jak nic, ale nyní prostě nemohli. Cesta se nyní teda pořádně protáhla. Blížil se večer a ke kočáru přijel Rhaegar. "Má paní, jel jsem trochu napřed a z dálky jsem viděl, že jsme poblíž hostince u Salamandra. Není to žádný luxus, ale určitě je vyhovující a beztak si koně potřebují odpočinout." Řekne a jel pomalu poblíž okna. "Máte pravdu Rhaegare. Běžte tedy prosím napřed a zajistěte nám pokoj i nějaké jídlo a pití pro koně." Řekla Rhaegarovi a ten jen zasalutoval a odjel napřed. Veronique si povzdychla. Když se náhle objevilo známý zvuk v podobě přeměny. Otočila se k Drussile a Illine, které byli přeměněni v netopýra. Zakroutila hlavou a lehce otevřela dveře tak, aby si toho kočí nevšiml a obě upírky vyletěli provětrat si křídla. Měla tak chvíli konečně klidu, zatímco kočár se pomalu vlekl k hostinci.

Když dorazila na místo, telepaticky věděla, že Illine s Drussilou jsou poblíž, takže neměla strach. Vylezla z kočáru, lehce se protáhla a pomalu šla směrem do hospody. Kočí se mezitím jal starat o koně spolu s pacholkem, co dorazil vzápětí. Její smysly si byly jasně vědomi toho, že ve stínech je nějaký muž. Dokonce ho periferním viděním i dobře viděla, ale rozhodla se si ho nevšímat, teda do doby, než sám vylezl a pozdravil. Už mu chtěla popřát taky pěkný den, ale tím by se vlastně prozradila, že o něm celou dobu věděla. Čas na divadlo tedy. Pomyslí si a vystrašeně se zastaví a dá ruku k ústům, zatímco pozoruje chlápka v kápi. "U svatého ohně! Vy jste mě vyděsil!
Copak to se dělá takhle strašit lidi?." Řekne vyděšeně Třeba by to mohl být upír, kdo ví. Pomyslí si pobaveně. "Jistě, že je to nebezpečné a já určitě sama nejedu. mám své strážné a víc vědět nepotřebujete pane." Řekla mu pořád lehce naoko vystrašeně a pořádně si ho prohlédla. Vypadalo to, že má šaty z velmi dobrého materiálu, takže se určitě jednalo buď o nějakého šlechtice, nebo bohatého kupce, nebo vysoce postaveného člena v podsvětí. Rozhodla se, že nebude dělat žádné přehnané závěry a pak prostě přikývla. "Nicméně pokud tak stojíte o mojí společnost, tak skleničku bych ráda uvítala. Ale přeci jen by neuškodilo menší představení ne? Moje jméno je Veronique a jsem z rodu von Carstein a To samé představení platí samozřejmě i o vás. Přeci jen, jdeme jako přátelé na pohár dobrého vína, nebo ne? Se vší počestností samozřejmě. a přátelé by se přeci jen měli znát. a vidět na sebe." Řekne co nejvíc přesvědčivěji.
Mimo herně:
Pokus o přesvědčení cizince, aby se více odhalil:
Přesvědčivost 2 + charisma 2

Veronique hodil/a 4d6 a součet kostek je 13:
6, 3, 2, 2

[Samuel]

Hostinec U Modrého salamandra, tam Kai usoudila, že dneska už dál nejede. Samuel byl pragmatik a tak mu bylo jasné, že když si Kai takhle postaví hlavu, tak se nikam nehne, ani kdyby jí slíbil hory, doly či nějaký černý les rozumné velikosti. A i když se o sebe dokázala postarat sama, přece jen mu bylo na cestách veseleji s ní a sám nikam nespěchal. Takže i když dokázal být občas neuvěřitelně tvrdohlavý, v tomhle celkem bez protestů svolil. Navíc, na její protahování byl celkem hezký pohled. Takže se s pozvednutým koutkem chvíli díval, jako by se snad rozhodoval, zda nepobídnout koně a nejet dál, než také sesednul.
Předal koně klučíkovi, který jim slíbil, že se o ně postará, a pak už nezbývalo než zjistit, co za podnik to je a jestli mají salamandry někde jinde než ve znaku (nebo to není nedej velké slunce zástěrka pro Salamandru).
Některé základy etikety měly svá opodstatnění. Pokud by v hostinci zrovna probíhala nějaká rvačka a jejich směrem letěla pěst nebo židle, určitě by byl rád, kdyby je schytal on a ne žena v jeho společnosti. Takže bez zaváhání vstoupil jako první a podržel jí dveře.
Uvnitř se naštěstí rvačka nechystala, alespoň zatím, a tak si mohli sednout v soukromějším koutu hospody. Když si Kai postěžovala nad svým pokročilým věkem, Sam zavrtěl hlavou a tak trochu teatrálně spráskl ruce jako nějaká babička ze vsi. „Ubožátko…“ politoval ji naoko. „A teď si představ, že je to čtvrt stolení jen prvním z mnoha. Co budeš dělat pak?“ Dodal s hranou vážností, aby pak mávl rukou. „Ale to nevadí, že jsi to ty, prodáme koně, koupíme sluhy a najmeme pár nosičů, ať si tvé velectěné staré kosti odpočinou,“ uculil se na ni. A byl rád, že ještě neměli objednáno, takže po něm nemohla nic hodit.

A přesto, že ještě neměli objednáno, už jim na stole přistály první poháry. Když se Kai „nenápadně“ připomněla s jistým výročím a to výročím jejího narození, jen se tajemně uculil. Jednou jeho specializací byla neutralizace možných hrozeb... a kulantně řečeno, zapomenout u jakékoliv ženy na její narozeniny, to byla větší či menší hrozba pro zdraví a duševní pohodu každého muže v jejím okolí. Takže ano... pamatoval si to. Tentokrát podobné překvapení ale nepocházelo z jeho strany.
Vlastně neměl proti Kaině poznámce a návrhu protesty. Jeho taktika v takových chvílích obvykle zahrnovala mlčení, protože pro většinu lidí byla dlouhá mlčení nepříjemná a snažili se je nějak zaplnit.
Vína se ani nedotkl, jen suše poznamenal. „Pokud jste chtěl vzbudit naši pozornost, tak gratuluji, teď ji máte.“ Pokynul na místo u stolu naproti nim. „Prosím.“ Když už je neznámý oslovil, jistě jim v celé kráse brzy vyklopí proč.

Mimo herně:
Smysly 2 + Všímavost 2

Samuel hodil/a 4d6 a součet kostek je 13:
5, 4, 3, 1

[Phillip]

Kai a Samuel

Cizinec se nad odpovědí Caitir potěšeně usmál, takže se v plápolavém světle svíček zaleskly jeho dokonale bílé a rovné zuby. Na Nilfgaarďanech se mu vždy líbila ona přímočarost, která se však vždy rafinovaně skrývala za maskou zdvořilosti. Co si od objednání těch dvou skleniček sliboval? Svolení rozhovoru, to mu na začátek stačilo. „Jen přátelský rozhovor, poté uvidíme,“ usmál se opět oním zvláštním lišáckým úsměvem a mimoděk si upravil sponu držící plášť. I v oné tmě si mohla Kai povšimnout záblesku pečetního prstenu, který vévodil jeho levé ruce. A díky dobrému zraku a správnému natočení světla mohla dokonce spatřit, co na onom pečetním prstenu bylo – znak Císařské akademie. Většině lidem ze Severu by nejspíš mnoho neřekl, maximálně těm vzdělanějším a zasvěcenějším, ale pro obyvatele Nilfgaardu, notabene mágy to byl symbol jasnější než Velké slunce. Dotyčný před nimi musel mít s onou akademií něco společného, pravděpodobně jeden z absolventů, ale o tom se dalo jen hádat. Poté si vzal slovo i Samuel. „Pozornost je mnohem více, než v co bych doufal na začátku,“ naznačil kývnutím hlavy úklonu a s díky přijal místo za stolem. Když si sedal, mohla si Kai povšimnout další zvláštnosti, kterou šlo zaznamenat pouze velmi obtížně – zdobené pouzdro dýky na sobě taktéž neslo znak, avšak skutečně velmi nepatrný – černého ptáka. O jakého ptáka se jednalo, však poznat nešlo.
Ani Samuelovi neuniklo pár detailů, nebylo jich sice tolik, kolik se podařilo najít jeho zákonité manželce, ale něco přeci a opět to byl detail týkající se rukou. Cizincovy ruce sice byly pěstěné a zdálo se, že přílišnou prací si své pečlivě udržované nehty hyzdit nebude, ale přeci jen to nebyly ruce člověka, který by se celý život pohyboval jen v rukavičkách. Levá ruka nesla o něco menší známky starých mozolů, zatímco na pravé bylo poznat, že dotyčný v ruce kdysi velice často třímal nějaký ostrý předmět? Že by meč nebo kopí? Nasvědčovala by tomu i drobná světlá jizva táhnoucí se od zápěstí k prostředníčku, která by mohla dobře zapadat do zranění utržených v šermířském souboji. Kdo mohl být oním tajemným cizincem?
Netrvalo dlouho a sám se jim po chvíli představil. „Ale kde jsem jen zanechal své způsoby,“ usmál se opět oním lišáckým úsměvem, „Je velice nezdvořilé pít s někým, jehož jméno ani neznáte,“ zatřepal káravě hlavou nad vlastní neomaleností, kápě mu však stále skrývala horní polovinu obličeje. „Mé jméno je Levirad Imerias, přátelé mi zkráceně říkají Levir nebo Levir Ime,“ pousmál se a opět mírně naznačil úklonu. Jejich pravá jména on sám znal, ale nebyl si jistý, jestli zde právě nemají rozpracovaný nějaký tajný úkol inkognito, takže je do představování prozatím nenutil.
„Slyšeli jste někdy o vodním hradu Murivel?“ zeptal se, jakmile svým spolustolovníkům nabídl přípitek. Jakmile se sám napil, pokračoval dále. „Mám totiž jeden problém, který bohužel nemohu vyřešit vlastními silami,“ začal jim vysvětlovat svůj záměr. Mezi řečí si vzal do ruky kousek ještě horkého vosku, který na stůl kápl z hořící svíčky a vypadalo to, že si s ním jen tak hraje. „Potřebuji na onom hradě získat jisté... zcela neškodné dokumenty, pro mě však velmi zásadní,“ využil opět onu nilfgaardskou přímočarost zaobalenou do zdvořilostního vyjádření. „Vypravil bych se tam sám, ale okolnosti mi to nedovolují, avšak věřím, že s vaší pomocí by se mi to mohlo podařit." Z části vosku mezitím vymodeloval nějaký drobný útvar, který vypadal jako drobné písmenko, on sám si toho nicméně na první pohled nevšímal a ze zbytkem vosku si hrál dál, přitom pokračoval ve vysvětlování. „Naštěstí se však naskytla skvělá příležitost, jak se lze do hradu dostat, aniž by bylo pojato podezření. Hradní pán totiž zítra slaví narozeniny a k této příležitosti pořádá ples...“ naznačil tak, jaký by byl jeho úmysl. Více již vysvětlovat nemusel. Teď záleželo na jeho společnících, jestli by tuto nabídku přijali. Pochopitelně neočekával, že by to udělali zadarmo, proto nyní odsunul svou ruku bokem, aby mohli Kai i Samuel na stolku spatřit vymodelované slovo z vosku. Stálo tam v nilfgaardštině ☼Sloužím☼ Jakmile se přiblížil hostinský nebo děvečka, přejel rukou po voskovém slově, čímž ho roztříštil na spoustu drobečků, ze kterých by již nikdo nic nevyčetl. Ale vzhledem k jeho prstenu Císařské akademie, nepatrnému přízvuku a slovu v nilfgaardštině bylo jasné, komu slouží.

William Gavin

„Ach ano, kde jsem jen nechal své vychování,“ chytl se cizinec za srdce, „Velice se omlouvám, má paní a taktéž přeji příjemný večer,“ vysekl Williamovi v přestrojení elegantní úklonu. William mu následně oponoval, že se o sebe umí postarat, například nepije darované pití od cizinců. „Velice moudré a chvályhodné,“ přikývl uznale a poté se zeptal, jestli si smí přisednout. William v dokonalém přestrojení za dívku souhlasil, takže si cizinec přisednul naproti němu.
„Ano, například pozvánkou na ples,“ odpověděl cizinec klidně na Willovu otázku, co měl na mysli oním oceněním. Říkal si, že nabídka plesu by mohla být pro většinu mladých dam lákavá. Cizinec už se chtěl napít ze svého poháru, ale dívka k němu přisunula svůj. Pod kápí se objevil zvláštní lišácký úsměv, avšak pohár bez okolků přijal a lehce se napil. Poté jej otočil tou stranou, kterou se napil, směrem k sobě, aby se mohl William napít z opačné strany a pohárek k němu přisunul zpět. Hned poté odpověděl i na Willův požadavek. „Má duše je sotva něco, co by stálo za zhlédnutí,“ odpověděl příjemným hlasem, aniž by hnul brvou a naznačil tak, že pokud o to dotyčná dáma skutečně stojí, bude se muset snažit více. Nechtěl svůj obličej odhalovat v lokále plném místních lidí. Měl k tomu své důvody. „Ale na druhou stranu by bylo vysoce nezdvořilé, kdybych se vám nepředstavil. Tak tedy – jmenuji se Levirad Imerias, přátelé mi říkají Levir nebo Levir Ime,“ usmál se na dívku galantně a naznačil mírnou úklonu hlavou. „Rád bych se proto zeptal znovu, jestli si mou nabídku nerozmyslíte. Chtěla byste se účastnit plesu pořádaného na vodním hradě Murivel? Pokud tam ovšem sama nemíříte,“ pousmál se opět vlídně a mírně zvedl hlavu, takže se odhalil i kousek ostrého, avšak rovného nosu. Oči se však stále skrývaly ve stínu kápě.

Julian

Cizinec se pod kápí pousmál, až se mu ve světle svíček téměř zlověstně zaleskly bělostně dokonalé zuby. „Zvláštní, jak místním lidem záleží na obličeji, já byl přitom vždy vychováván v duchu toho, že to jsou šaty, co dělají člověka,“ naklonil mírně hlavu na stranu, jako by tím chtěl Juliana popíchnout. „Bude mi pro svolení k přisednutí stačit alespoň představení?“ zeptal se hned vzápětí a vysekl Julianovi elegantní decentní úklonu. „Levirad Imerias, přátelé mi říkají Levir Ime.“
Ať už Julian souhlasil nebo nechal cizince stát, pokračoval cizinec ve svém vyprávění. „Víte, jak jsem zmiňoval na začátku, sám jsem měl na onu slavnost namířeno. Žel,“ povzdechl si cizinec, „Jisté okolnosti mi v tom brání... Přesto se na onom hradě nachází jistá záležitost, kterou bych potřeboval vyřídit,“ zvedl mírně pohled, takže světlo svíček ozářilo spodní polovinu jeho obličeje, oči se však stále skrývaly ve stínu kápě. „Pochopitelně ne zadarmo,“ dodal ještě s chlácholivým rozhozením rukou, které si následně opět založil na prsou. Julian na něj působil jako člověk, který se pohybuje ve vyšších vrstvách... a nedal se oklamat ani jeho andělským výrazem, za kterým, jak cizinec odhadoval, se mohl skrývat téměř kdokoliv. Nikoliv však anděl.
Ať už usazen za stolem, nebo stále opřený o přepážku, trpělivě vyčkával, co mu Julian na jeho nabídku odpoví.

Veronique

„Za to se hluboce omlouvám,“ uklonil se cizinec elegantně, když Veronique vyslovila jisté leknutí z jeho náhlého vynoření ze stínů. „Odpusťte, to jsem netušil,“ odpověděl zdvořilým tónem, když Veronique podotkla, že sama rozhodně necestuje a víc cizinec vědět nepotřebuje. „V tom případě vás nebudu obtěžovat,“ chtěl se už cizinec dát na odchod, ale Veronique jej zastavila s tím, že by skleničkou nepohrdla. Otočil se k ní a spod kápě jí věnoval milý úsměv.
„Potěšení je na mé straně, lady Carstein,“ vysekl jí o něco hlubší elegantní úklonu a poté se sám představil, „Levirad Imerias, přátelé mi říkají Levir Ime, k vašim službám,“ opět se narovnal a na krátký okamžik se na Veronique zadíval, jako by váhal, jestli si kápi sundat nebo ne. Poté se mu na obličeji opět objevil onen lišácký úsměv. „Ačkoliv nyní budu pravděpodobně potřebovat vaši pomoc spíše já,“ začal trochu zeširoka a snažil se tak získat čas a hlavně se ujistit, že vně hostince se nenachází nikdo, kromě nich dvou. Poté zvedl hlavu o něco výše, takže mu světlo měsíce osvětlilo celý obličej, který ale ani tak nebylo příliš dobře vidět, protože kápě mu přes jeho pravou polovinu vrhala temný stín. Na ten krátký okamžik by si však upírka mohla povšimnout několika pramenů havraních vlasů, ostrého rovného nosu a hladce oholené brady a především čistě modrého a jasného oka, které mu z obličeje zářilo jako odlesk safíru. Poté však cizinec hlavu opět sklonil, takže se jeho obličej opět skryl ve stínech kápě.
„Rád vás na onu skleničku pozvu, ovšem mezi lidmi v hostinci bych svůj obličej nerad dával příliš na odiv... Mám k tomu své důvody, ve vší počestnosti, ovšem,“ pousmál se nakonec tím lišáckým úsměvem a tak trochu tak navázal na frázi, kterou vlastně při svém rozhovoru zopakovali oba dva, jako takovou zvláštní slovní hříčku. „Půjdeme tedy?“ nabídl Veronique rámě a pokud souhlasila, společně vkročili do lokálu hostince a cizinec poté sám objednal individuální oddíl hostince, kde mohli mít s dámou více soukromí, zároveň objednal i dva poháry nejlepšího vína. Poté se společně usadili v jednom z oněch soukromých zákoutí.
„Také cestujete na ples pořádaný na vodním hradu Murivel, lady Carstein?“ zeptal se předtím, než jim donesli jejich pití, „Taktéž jsem tam měl namířeno, avšak jisté... okolnosti mi v tom bohužel brání,“ dodal zdvořile ztrápeným tónem. „Právě proto by mi vaše pomoc v této záležitosti mohla velice pomoci,“ rozvedl trochu svou myšlenku a v ten okamžik dorazily i poháry s vínem. „Zvažovala byste pomoc... příteli v nouzi?“ zvedl pohár k přípitku a poté se sám napil. Slovo přítel použil opět v návaznosti na jejich rozhovor venku, vzhledem k tomu, že jej použila ona sama. Záměrně s však před tímto slovem odmlčel.

[Kai Meleagris]

Nad jeho sprásknutýma rukama jí vyletěly koutky úst strmě nahoru a musela se kousnout do rtu, aby se nezasmála nahlas, protože svým způsobem to byl vážně komický pohled. Důležité zůstávalo, že oba věděli, že se jedná pouze o žert. Sam si ale přisadil, protože přidal vlastní plány o tom, jak kvůli ní prodají koně, najmou nosiče a koupí sluhy. Přimhouřila oči a začala nesouhlasně kývat hlavou. Posléze vztyčila ukazovák, protože ho chtěla na něco upozornit. „Kupování sluhů bych si vyprosila, najmeme je stejně jako ty nosiče,“ uzavřela. Chtěla tím samozřejmě poukázat na to, že by tento slovní obrat mohl být vykládán dost nešťastně. Kupování si někoho spíše zavánělo obchodem s otroky. Sam moc dobře věděl, že ačkoliv považovala svou domovinu v mnohém za velice osvícenou zemi, podpora otrokářství mezi to rozhodně nepatřila, protože toto brala spíše jako velmi zpátečnický krok. Ostatně věděla, že Samuel měl na tuto otázku velmi podobný, ne-li totožný, názor.

Jejich škorpení ovšem dál nepokračovalo, protože jim přistály na tole dva poháry s vínem, načež se objevil onen neznámý cizinec, který jim víno objednal. Ani ona, ani Sam se ovšem této pozornosti nedotkli. Oba věděli, že opatrnost je na místě, zvlášť když se objeví nějaký zahalený pocestný, který je jen tak mimochodem osloví.

Cizinec požadoval přátelský rozhovor. Pro ni za ni, ať si ho klidně má, konečné rozhodnutí však ponechala na Samuelovi. Ona sama se mezitím více zaměřila na vzhled pocestného ve snaze zachytit něco bližšího, co by mohlo jakkoliv nastínit, kým neznámý byl. Zadařilo se, protože když si upravoval svůj plášť, jejímu zraku neunikl pečetní prsten. Císařská akademie. No to se podívejme. Že by kolega? Moc z něj sice necítila, ale to se dalo velmi jednoduše vysvětlil tím, že by muž používal amulet ukrytí a jeho moc by tak zůstala skryta, pokud by ji nepoužil. Nebo to mohl být obyčejný zloděj a ten prsten prostě nějakému mágovi ukradl, i to se mohlo stát.

Samuel svolil k rozhovoru. Jakmile si cizinec začal sedat, povšimla si zdobeného pouzdra jeho dýky. Černý pták, ale víc do detailu zbraň bohužel nezahlédla, takže by mohla jen hádat. Začala ho taky mnohem lépe poslouchat. A i když prozatím řekl pouze pár vět navíc, začala si být čím dál tím víc jistá, že se jednalo o Nilfgaarďana.

Netrvalo dlouho a neznámý se představil. Předtím ale ještě dodal, že je vlastně nezdvořilé pít s někým, koho jméno neznáte. Ano, to rozhodně ano, přesto si nebyla tak úplně jistá tím, zda s dotyčným vůbec pít chce. Zvláštní. Cítila jistou paranoiu. Nejhorší na tom všem bylo, že se napití z poháru chtěla vyhnout možná právě proto, že muž je její krajan. A její šestý smysl jí napovídal, že k nim možný mág nezavítal jen tak, ale že je zná. Samuel ji sice ubezpečoval, že situace s jejím otcem je vyřešená a že se o ni starat nemusí. Na druhou stranu, rozkazy jsou takové, že mají na Severu zůstat. Pokud by nenastal žádný problém, nebo celá ta situace neměla nějaký ten háček, proč by se nemohla vrátit domů? Možná, že to hrotila až příliš, ale opatrnosti nebylo nikdy nazbyt. Nebylo by to ostatně poprvé, co byl někdo poslán, aby odstranil někoho, kdo se prostě už nikam a pro nic nehodí.

Levirad Imerias neopomněl oběma sdělit, že mu přátelé říkají Levir nebo Levir Ime. „Těší mne, Levirade,“ použila celé jeho křestní jméno s jistým, možná trochu jízlivým, úsměvem. Snad mu tím toužila naznačit, že oni dva rozhodně přátelé nejsou, takže ho nehodlá oslovovat jako jeho kamarádíčci. „Jmenuji se Caitir, ale něco mi říká, že to už dávno víte a že jste tady u toho stolu neskončil náhodou,“ povytáhla obočí a posléze se zaměřila na jeho pečetní prsten tak, aby na něj upozornila, takže jistě i Samovi mohlo dojít, odkud vítr vane. „Mohu vás snad považovat za kolegu?“ položila mu další údernou otázku ještě předtím, než začal hovořit o hradu Murivel. Poháru vína se stále ještě ani nedotkla.

„Neslyšela,“ přiznala. Ačkoliv se tu v Redanii pohybovala již velmi dlouhou dobu, neznamenalo to, že by se jí dostalo informací o každém místním zákoutí. O Murivelu tedy nevěděla, ale něco jí říkalo, že se snad nyní nějaké poznatky o tomto panství dozví. Muž měl zjevně nějaký problém, který mu zřejmě mohli pomoci vyřešit pouze oni, jaká náhoda. Ovšem vlastně ji to uklidnilo, protože se nezdálo, že by měl muž v plánu se jich zbavit. Pokud tedy neplánoval, aby byli při něčem přichyceni právě na onom panství. Poslouchala ho dál a v jeden moment se hlasitě zasmála. Stalo se tak, když Levirad zmínil, že potřebuje jisté neškodné dokumenty, které jsou pro něj ovšem důležité. „Neškodné dokumenty,“ zopakovala po něm pobaveně. „Nikdy mě nepřestane bavit, že se všichni ohání zcela neškodnými dokumenty, které mají zásadní význam pouze pro toho člověka, který je požaduje. Přitom by se dalo vymyslet něco mnohem originálnějšího,“ pohledem nesměřovala na Levirada, ale na Sama. Jako by se o této absurdní větě chtěla pobavit s ním, ne se člověkem, který jim zřejmě chtěl dohodit nějaký ten kšeft navíc. Ovšem i když se cítila pobaveně, sdělovala to přeci jen tlumenějším tónem, jako by si byla dost dobře vědoma toho, že by to nemusel slyšet nikdo další.

Proč se tam sám vypravit nemohl, nekomentovala. Pokud by se ovšem jednalo o mága, bylo to velmi podivné. Mohl si vytvořit iluzi, která by jej před zraky tamních skryla za vizáž někoho jiného. Mohl se také učinit neviditelným, vloupat se tam, kde jsou ony dokumenty schované, a prostě je odcizit. Ale možná, že jen nebyl stavěný na takovou práci a věděl moc dobře, že ona i Sam jsou pro něco takového dokonalá volba.

Její pohled upoutaly jeho ruce, konkrétně jejich činnost, protože se zdálo, že Levirad modeluje něco z vosku. Muž dál pokračoval ve vysvětlování, jak by se mohli k těm inkriminovaným dokumentům dostat. Hradní pán zítra pořádá ples, slaví narozeniny, jak příhodné. Než se ovšem k tomuto vyjádřila, prohlédla si onen vosk ze svíčky na stole, protože Nilfgaarďan odkryl ruku, takže jí bylo jasné, že chtěl, aby se na ono místo podívali. Podle onoho vzkazu muž u jejich stolu sloužil císaři. Ne, že by to z indicií nevydedukovala už dávno, ale teď si mohla být alespoň jistá, že jsou s tím mužem na stejné lodi.

Podívala se na Sama. Samozřejmě, že hořela zvědavostí, co si o tom myslel její manžel, ale v tomhle ohledu by to nebyla ona, kdyby si nevzala slovo jako první. Znovu ovšem hovořila k Samovi, nikoliv k Leviradovi. Možná to bylo poněkud neomalené, ale on tu pravidla neurčoval, to ti dva se museli rozhodnout, zda do toho půjdou. „Ples a narozeniny hradního pána. To je snad znamení, že je slavíme ve stejný den. Mohla bych ho jednoduše zdvořile požádat, aby mi ty dokumenty daroval k mým narozeninám,“ uculila se na mága. Samuel rozhodně věděl, že by toho Kai byla schopná, protože znal styl jejích čar a skutečnosti, že si libovala v psychické magii, a to ještě takovým zcela netradičním způsobem. Na druhou stranu ji jistě znal tak dobře, že rozpoznal žert, protože jestli bylo něco dalšího, co by si jeho žena nechtěla odepřít, tak pořádná špionská mise, při které by museli být spíše nenápadní.

Otočila se na Levirada a konečně zvedla onen pohár s vínem. „Pokud můj manžel nebude proti, ráda oslavím svoje narozeniny menší snobárnou a porcí akce navrch. Každopádně se bude hodit mnohem víc informací. Minimálně bude třeba vyřešit otázka účasti na tomto plese. Nedisponujeme pozvánkou,“ upozornila na dost podstatnou věc. Jistě, mohli by si nějakou vyčarovat, ale neznají originál, takže by velmi rychle narazili. Zajisté by mohli očarovat i ty, kteří by je mohli vpustit dovnitř, ale ona sama nejlíp věděla, že psychická magie dokáže být mrcha vrtkavá, takže minimálně, co se vstupu týče, by nerada měla nějaké problémy, které by a ně upozornily už na samém začátku.

[Veronique]

Upírka si cizince pořádně prohlédla. Neviděla nic, že by se jí snažil napadnout, nebo to, že by mu více tlouklo srdce, či uhýbal pohledem, nebo se lehce potil, což byli známky lháře, či nervózního člověka, tenhle tak nevypadal. Veronique si předstíravě hlasitě oddechla. "Zapomeneme na to. Bude to lepší pro obě strany." Odpověděla. Následně se dozvěděla i jeho jméno a snažila se vzpomenout. Nikde ho neslyšela, ani v Nilfgaardu, ani Toussaintu, Koviru, či Redanii a Kaedwenu. Buď nebyl důležitý, o čemž trochu pochybovala. Měla pocit, že jí našel záměrně a tím pádem bylo pravděpodobnější, že to jméno bylo vymyšlené a čili to mohl být úplně kdokoliv. A o to víc jí to zajímalo. Proto se po jeho představení společensky uklonila. "I na mé straně Levirasi" usmála se a na moment viděla do jeho tváře. Neviděla moc, ale spíš jí to utvrzovalo v tom, že naprosto přesně věděl, koho hledá a má něco v plánu, což se za moment potvrdilo s tím, že potřebuje její pomoct. Tohle by mohl být ještě zajímavý zvrat v událostech. Ale kdopak jsi? Nilfgaard s chutí používá špehy, ale můžeš být absolutně kdokoliv a zjišťování tvé identity by mohla být vskutku potěšující zábava. Sama se usmála a přikývla. "Jsem více, než ochotna si vyslechnout váš problém Levirade. A tedy prosím, takovou gentlemanskou nabídku se neodmítá." Řekne pobaveně s lehčím úsměvem a sama nabídnuté rámě přijme.

Když dorazili do hostince, rozhlídla se lehce a rychle našla Rhaegara. Ten se chystal zvednout, ale rychlým gestem a hlavně nenápadným mu naznačila, aby zůstal sedět. Dalším lehčím gestem mu ukázala na Leviho a Rhaegar ihned pochopil, že má jít blíž a pro všechny případy se jen chovat jako cestující žoldák a nijak nezasahovat, dokud neřekne. Šlechtici a ty jejich manýry. Pomyslí si a po jejím usednutím si dojde objednat pivo a s lehčím brbláním, že se nemůže v klidu napít a mít klid si sedne dostatečně blízko k Veronique, ale ne tak, aby to bylo podezřelé. Sednul si tak, aby jí viděl hlavně svým periferním viděním. Dělal to často a tak mu to nepřipadalo tak divné a sledoval tak dění v hospodě i Veronique s Leviradem.

Jakmile si dosedla, čekala na víno a opět se pořádně rozhlédla. Neviděla nic podezřelého."To je pravda. Opravdu cestuji do sídla mladého pána Murivela na jeho oslavu. Jsem vskutku dojatá, že mi byla poslána pozvánka." Řekla hraně nadšeně, jako správná "mladá šlechtična." Nakonec si vzala s pokývnutím hlavy víno a lehce si k němu přičichla. Necítila žádný jed, nic. Ale jako správná znalkyně vín si trochu upila, nechala rozplývat na jazyku a následně spolkla a zvedla koutky lehce vzhůru "Toussaintské červené. Máte dobrý vkus Levirade." Řekne. Ani jí to moc nepřekvapovalo. Toussaintské červené sem koneckonců dovážela, ale i tak jí potěšilo, že Levirad, nebo kdo to byl měl dobrý vkus.

A pak se dostali teda k jádru problému, který představoval Murivelský hrad a něco v něm a jeho nemožnost se tam dostat. Upřímně pochybovala, že by se tam nedokázal dostat, spíš by ho tam poznali někteří jedinci a tak nechtěl riskovat, ať byla pravda jakákoliv, nehodlala po tom pídit, koneckonců základ získání informací je, moc se neptat. Vše se dá dozvědět časem. "To je vskutku.. Politováníhodné, že se tam nemůžete dostat. Ale jestli vás nepozval, nebo jste v nemilosti, jak vám může někdo, jako já pomoci? Jsem jen obyčejná šlechtična z poměrně obyčejného rodu, která se stará o své.. Zájmy." Řekne naplno. Chtěla vědět, jak bude reagovat. Reakce lidí často řeknou mnohem víc, než jeho slova. Navíc jí lehce zajímalo, jak bude reagovat, když sama sebe a rod označí za obyčejnej rod. Ráda by věděla, jestli na to bude reagovat, nebo ne. Nakonec si s ním přiťukne. Pomoct, dokonce i přátelská něco stojí drahý příteli. Otázka však zní, jakou cenu jste ochoten nabídnout. A co očekáváte na oplátku samozřejmě. Řekne s pobaveným výrazem. "Ale dám vám nápovědu, nebo takový plus. Zaujal jste mě." Řekne a napije se červeného Toussaintského.