Předmluva
Věnováno přeblaženému pánu, svatého řádu Plamenné růže druhému velmistrovi Siegfriedovi z Denesle bratr nejpokornější Konrád z Rosenbergu, přeje ve Věčném plameni, aby došel hojného a šťastného splnění svých modliteb. Tuto legendu píši na povzbuzení víry věřících celého Severu. Momentálně se nacházím ve Scriptoriu naší komendy v Rinbe, kde začínám psát tuto legendu o svatém Řehoři. Severu bylo před lety od Věčného ohně velmi požehnáno, když se dokázal ubránit invazi barbarů a neznabohů z jihu. Jak pak ovšem naši lidé s tímto darem zacházeli? Vrátili se ke svým starým sporům a bratrovražedným válkám. Šlechta znovu si užívá pozemských slastí bez pomyšlení na posmrtný život. Králové znovu volají své věrné do bratrovražedných válek o území. Proto je překvapivé, že změna k lepšímu přichází od těch nejsprostějších vrstev lidu, kteří v posledních letech ve výrazných počtech začali opouštět své falešné bohy a začali se obracet k Věčnému ohni. Koneckonců i náš první velmistr Jakub z Aldersbergu byl původně poustevník. Proto se modlím, aby tento stav pokračoval a stále více zbloudilých duší se začalo obracet k Věčnému ohni. Proto jsem se rozhodl sepsat tuto legendu, aby lidé i mimo svobodné město Novigrad věděli o skutcích Svatého Řehoře a mohli ho následovat v jeho zbožných stopách.
Nyní vás snažně prosím, slovutný velmistře, abyste mne podporoval modlitbami u společného našeho ochránce. Tolik tedy krátce předmluva, přistupme, opírající se jak o zásluhy blahoslaveného, mučedníka, tak o vaše modlitby, k oslavení těchto skutků, s pomocí našeho Věčného ohně a proroka Lebedy.
1.
Novigrad, stověžaté město a perla Severu, byl opatrován Věčným plamenem už od doby jeho vzniku. Tři století před naším věkem, bylo svaté město Novigrad už velmi velké a i když byl tehdy ještě Tretogor a Vizima větší, už tehdy je Novigrad začínal dohánět. V tomto městě žil i jistý Řehoř z Novigradu. Jakožto syn bohatého kupce žil odjakživa v luxusu a žil velmi prostopášný život. Alkohol pil velmi často a naházel se nezdravě často v špatné společnosti. V jednom roce se v důsledku velké války Kaedwinských a Redanských proti Elfům objevil strašný hladomor. Otec už nežil a Řehoř měl na starost veškeré obchody. Redanští měli sami málo obilí a do Novigradu žádné nové neproudilo. I v Temerii byla velká neúroda a ostatní království byla zubožena válkou s nelidmi.
Řehoř, když viděl bídu ve svém městě obrátil se na Věčný oheň. Věčný oheň k němu promluvil a Řehoř poté skutečně uvěřil. Jedna zubožená hříšníkova duše byla pouhým jedním slovem od Věčného plamene zahojena. To slovo bylo odvaha. Co bylo v tu chvíli odvážné a správné. Proto Řehoř za pomocí Věčného ohně došel k myšlence, že nakoupí obilí ve dalekém Nazairu. I tak bohatý člověk jako on neměl dostatek peněz a proto začal prodávat majetky své rodiny. Nakonec získal tolik peněz, že koupil všechny nákladní lodě co tenkrát byli v Novigradském doku a peněz na tolik obilí, aby město dokázalo uživit na půl roku. Neměl však žádnou obranu, proto by byla plavba velmi nebezpečná, hlavně v blízkosti Skelligských ostrovů, u kterých bezbožní pohanští piráti napadají kupecké lodě. Ovšem zde nastal další zázrak, kdy se Chrámová stráž bez jakéhokoliv žoldu rozhodla flotilu ochránit sama.
Proto Řehoř neváhal a hned se vydal na cestu. U Skelligských ostrovů narazili skutečně na piráty. Ti ovšem, když viděli mohutnost Novigradských lodí a jejich posádku statečných mužů v železných zbrojích, radši sami zbaběle vyklidili moře. Naše flotila tedy pokračovala v plavbě. U pobřeží Cintry se ovšem objevil obrovský vítr, ba démon v podobě větru. Objevil se a u posádky vyvolal velký strach, proto vzbudili Řehoře, který zatím spal. Řehoř vstal a když uviděl obrovskou vichřici začal se modlit a skutečně, zapůsobila síla Řehořovi modlitby, vítr ustál a na jasné obloze se objevila duha. Pokud se našel někdo, kdo do té doby pochyboval u Řehořovi, nyní už nikdo. Řehoře vede a opatruje Věčný plamen, to bylo jasné všem.
Když bezpečně dopluli do Nazairu, nakoupili tolik obilí, kolik plánovali a dokonce štědří obyvatelé jim sami něco zadarmo přispěli, když se dozvěděli o obrovské bídě na Severu. Plavba zpátky už proběhla bez komplikací. Při doplutí zpátky byl Řehoř vítán celým Novigradem, bohatými u chudými. Zachránil je i jejich děti před hladem. Většina lidí ovšem znala Řehoře už z dřívějška, jako poživačného floutka. Proto se ho ptala: „Proč si nám pomohl, mohl si z města utéct a žít na svém panství na venkově? Místo toho si své paláce a majetky prodal a nakoupil pro celé město obilí.“ Řehoř jim jenom odpověděl: „To ne já, ale Věčný plamen zachránil své věrné. Já sem pouze prostředníkem.“ Když ještě slyšeli zázraky, které se po cestě posádce přihodili, celé město začalo provolávat Řehořovi slávu. Už tenkrát se začali objevovat hlasy, že byl měl být Řehoř svatořečen, ovšem ještě nezemřel, i tak ho měli obyvatelé Novigradští ve velké úctě.
2.
Po těchto událostech se Řehořův život obrátil naruby. Rodinný podnik přenechal svému staršímu bratrovi a on se stal váženým Inkvizitorem Věčného ohně. Byl vysílán radou ctěných kněží na žádost ostatních církví, aby vymítal zlé duchy a obracel kacíře a pohany. Tenkrát si koupil svou věrnou sekeru zvanou Sekáč. S tou mnohý pohanský sad vymýtil.
Jednoho dne, byl povolán do Kaedwenu, aby zdejší pohany na víru obrátil. Bratr Anselm, který měl vidění, mu noc předtím povídal: „Nechoď do té vesnice, pouze smrt tam nalezneš.“ Řehoř na jeho radu nedbal a sám mu řekl: „Pokud si mě Věčný oheň povolá, tak ať. Já budu konat svoji povinnost k němu.“ Vydal se tedy další den do té vesnice a on sám, zvyklý už na mnoho hany a nepořádku, byl překvapený. Vesničané obětovávali vlastní děti čarodějkám zakletým do stromu, aby měli lepší úrodu. Místní šlechtic zde vystavěl malou kapli boha Kreveho, ale kněze vyhnali. Když přišel do vesnice, vesničané mu vyhrožovali ať nic s jejich uctívaným stromem nedělá. On však jejich výhružky ignoroval a kvůli bezpečí jejich dětí strom pokácel. Když strom kácel, vydávali čarodějnice v něm zakleté hrozné skřeky. On však svou práci dokonal a když strom spadnul, bylo naprosté ticho.
Poté se vrátil do vesnice, a ty vesnické stařešiny, jestli je vůbec můžeme takto honosným označením nazvat, kteří obětovávali děti těm čarodějnicím, Řehoř přemohl, spoutal a nechal je očistit na hranici Věčným plamenem. Toto nemohli pohané nechat být. Když přišli domů z pole a viděli už jenom ohořelé hranice a těla, jali se seker a řemdichů a šli Řehoře ubít. Ten utekl do kaple boha Kreveho kde se připravoval na svůj poslední soud. Začal citovat litanii, kterou sám napsal. „Věčný ohni, naplň mé srdce odvahou! Věčný ohni, očisti mě od ničemnosti!“ Když dopověděl tuto část rozrazili vesničané dveře a Řehoř proti nim zakročil s modlitbou na líci. „Věčný ohni, sežehni mě pokud nejsem hoden!“ zakřičel Řehoř a ohnal se po vesničanech s mečem. V úzkém prostoru kaple ho nemohli obklíčit a proto měl Řehoř větší šanci bojovat. Jednoho vesničana, probodl aniž by stihnul cokoliv udělat, druhý se po něm ohnal vidlema ale Řehoř jeho úder vyblokoval a seknul ho přes tvář. Vesničané zděšeni jeho zapálením pro boj, trochu ustoupili a Řehoř pokračoval ve své litanii: „Rodíme se a umíráme v plamenech. Blahoslavení ti, kdo plápolají ve věčném ohni. Ocel se kalí v plamenech. Kov se kuje v plamenech. Věčný oheň nás chrání před bezbožnými. Je to naše zbroj, ukovaná spravedlností a naší obětí. Tak toho je dosaženo: za prvé, odříkáním...“
Řehoř nestihl litanii dokončit, sedláci sebrali veškerou odvahu který v nich zbyla a vrhli se do kaple. Jeden ze sedláků praštil Řehoře přes hlavu Řemdichem a Řehoř do něho zabodl meč a když meč vyndaval, byl bodnut dýkou pod srdce. Jak se ten mrtvý sedlák skácel k zemi, rozbil vázu s posvátným olejem, který používají kněží Kreveho ke svým obřadům. Olej se vylil na zem. Řehoř byl však podruhé bodnut dýkou, tentokrát do žaludku. Řehoř se ovšem vzpamatoval a dokončil svou litanii: „a za druhé, vírou.“ Když dořekl tato slova, shodil na zem svíci, kterou před tím v chrámu zapálil. Všichni kacíři v tu chvíli vzpláli ve pekelných mukách a Věčný oheň obrátil zlé kacíře v prach. Poté se Řehoř uzavřel v kapli a na podleze tam vykrvácel. Bratr Anselm ho druhý den nalezl již mrtvého. V Novigradu byla jeho smrt velmi oplakávána, celých 7 dní trval smuteční průvod městem. Svatý Řehoř se setkal s Věčným plamenem. Hned lidé Novigradští žádali církev, ať prohlásí Řehoře za svatého. Ta zpočátku nechtěla, kvůli jeho dřívějším letům. Ovšem nakonec když lidé neústavně skandovali Řehořovo jméno ho za svatého prohlásil sám Hierarcha Adalger. Ten rok se také v Novigradu dostavoval kamenný most na místě původního dřevěného, který spojoval Novigrad s Chrámovým ostrovem. Tento most dostal na počest světce jméno Most svatého Řehoře a toto jméno nese dodnes.
Svatý Řehoř nás inspiruje k důležitým ctnostem. Za prvé k odmítnutí pozemských majetků a myšlení ne na pozemský život, ale na život posmrtný a za druhé k šíření víry a k ochraně víry před kacíři. Tuto roli plníme my, rytíři řádu. Na vás, pravověrní lidé je šíření víry a žití podle přikázání Věčného ohně, tak jak žil svatý Řehoř.
