Úsměvem ke smrti
Nevím, zda bylo ráno či večer, zda uběhlo pár dní, či několik měsíců, přestal jsem mít přehled o čase mimo zdi mé cely. Vše, co mohu sledoval svým zrakem byla temnota pokrývající celou místnost, cítit smím pouze pach moči z druhé strany místnosti, chlad podlahy a stěn, jež tvořily můj nynější domov a husí kůži z ukrutné zimy a slyšet mohu jen kapky vody a slz dopadající na zem za zpěvu krys vycházející mimo mříže připomínající, že je zde někdo, kdo čeká na mou smrt, aby se mohl pohostit na mém bezvládném těle. Smutné na tom je, že zrovna tuto havěť považuji za své nejlepší přátele, neboť v okolí tu není žádná jiná živá duše, se kterou bych mohl mluvit a zkrátil si tak čekání na ukončení mé poslední životní kapitoly.
Čas mi připadá dlouhý, mám pocit, jako kdyby ubíhaly pouze sekundy i přes to, že venku mohl uběhnout již týden a samota tomu zrovna nepomáhá. Vlastně se nemohu dočkat, až skončím na onom světě, neb si právě procházím mírné verzi pekla. Mám pocit, že po smrti si tohle ještě zopakuji a bojím se, že Posledního soudu se nikdy nedočkám, že v očistci skončím navěky věků. Přeci jen, porušil jsem jedno z přikázání, když jsem v záchvatu hněvu zabil vojáka. Do teď si nejsem jist, zda toho litovat či se cítit hrdě za to, že jsem zbavil svět špatného člověka. Hm, tímhle myšlením si hloubím již tak hluboký hrob, měl bych přestat, avšak nemohu si pomoct, neboť chci znát odpověď na tuto otázku. Je morálně správné zavraždit špatného člověka a být na to hrdý, nebo litovat život zkažené osoby? Odpověď se snad nikdy nedozvím, nejspíše ani do smrti. Mám však v očistci nad čím přemýšlet.
Pokaždé, co si na tu událost vzpomenu, zesmutním, zároveň však cítím určitou radost a možná trochu i hrdost. Bylo to jednoho večera, v tu dobu jsem byl v hospodě a probíral s kamarády různá témata. Klasicky to začínalo obyčejným pozdravem a probráním nejnovějších zvěstí z blízkého okolí a ze světa. Většinou se jednalo o blbosti, kdy jsem po chvíli přestal vnímat své okolí. Po pár pivech přišla na řadu politika, kdy se div mezi sebou ostatní nepomlátili. První tvrdil, že daně jsou příliš velké a že by měl místní vládce zmizet z povrchu zemského, zatímco druhý vládce obhajoval a nadával mu do vepřů. Já to mezitím sledoval s pivem v ruce a úsměvem na tváři, zatímco se ti dva chtěli zbavit svých zubů pomocí pěstí toho druhého. Mně to však bylo jedno, neboť jsem v tu chvíli měl jiné starosti. Do té krčmy chodila jedna nádherná černovláska s krásným tělem, které by i samotný Bůh nedokázal stvořit. Pokaždé co se letmo střetly naše oči, její zelené oči mě pokaždé pohltily dovnitř a její krásná mladá tvář mi div nezpůsobila infarkt, jak mé srdce bušilo jak po uběhnutém maratónu. Byla to nejhezčí žena, jakou jsem kdy na světě viděl a já byl rád, že měla o mně zájem. Jenže všechno dobré musí někdy skončit.
On tu občas chodil i jistý zdejší člen armády této země. Chodíval tu se svými druhy z armády a dnešek nebyl výjimkou. Většinou, když zde přišli, něco se semlelo, a to díky těmto vojákům, kteří si řekli, že když jsou oni v armádě, mají právo si dělat co chtějí. Nikomu se to nelíbilo, ale nikdo s tím nemohl nic dělat, a tak nezbývalo nic jiného než si to nechat líbit. Normálně by mi bylo celkem volné, že tu nějací vojáci dělali nepořádek, chudák hospodský, ale dokud se to netýkalo mé maličkosti, bylo mi to jedno, nebyla to má věc. Jenže v ten den se to stalo mým problémem. Onen voják začal otravovat ženu mých snů. Z toho, co jsem tak zaslechl, dělal ji návrhy a ona opakovaně odmítala. V tu chvíli jsem se pousmál a v duchu ji podporoval a říkal, jak je silná holka. Chvíli to však vypadalo, že se to vyostří v násilí. Naštěstí ho však jeho kamarádi zastavili před tím, než provedl něco horšího. Později se jen popral s nějakým sedlákem a já šel později domů. Druhý den jsem však zaslechl znepokojující zprávy.
Od krčmáře jsem se další večer dozvěděl, že ona holka, na kterou jsem den, co den koukal a ona koukala na mě, byla ráno objevena mrtvá jedním vojákem, náhodou jedním z kamarádu toho otravy, prý se sama zabila. Srdce se mi sevřelo, z očí mi začaly téct slzy a já padl na kolena. Nikdo to nechtěl říct, ale všichni tušili, kdo to tak mohl udělat. A nebylo by to poprvé, co se tu něco takového událo, avšak tohle byla poslední kapka. Měl jsem už té svině plné zuby a hodlal jsem s tím něco dělat. A také udělal a díky tomu jsem skončil ve své cele.
Poté, co jsem otrávil tomu vojákovi pivo pomocí jedovaté byliny, jsem byl chycen, neboť mě nahlásil hospodský, který věděl, že za to mohu já a strach mu nedovolil být ticho. Neměl jsem mu to za zlé a naprosto jsem to chápal. Měl fungující podnik, měl rodinu a spoustu kamarádů, a hlavně pravidelných štamgastů, kterým na něm záleželo a nechtěl riskovat svou vlastní smrt či smrt jeho bližních.
Než jsem se nadal, hodili mě do téhle cely a řekli, že si pro mě přijdou, jakmile nastane můj čas. Nevím kolik času od té doby uplynulo. Ne, že bych se to snažil nějak počítat, zde to stejně nemělo jakýkoliv smysl. Jediné, co mi zbývalo, bylo čekat.
O několik dní či týdnů později jsem z chodby uslyšel těžké kroky několika osob, jež doprovázelo řinčení zbrojí oněch osob. Krysy se rychle rozutekly a já se postavil čelem k mřížím. Když jsem spatřil několik ozbrojenců, včetně těch dvou kamarádů otráveného vojáka, věděl jsem, že toto je konec mé cesty. Otevřely kovové dveře a dva z těch asi šesti lidí vešli dovnitř a vzali mě za ruce. Byl jsem rád za tuhle pomoc, neboť jsem byl rád, že jsem zvládl stát. Odvedli mě temnou uličkou z kobek přímo ven na náměstí, kde již čekalo stovky lidí, jež bažili po mé smrti. Chápal jsem je, s vrahy nemá mít člověk žádné slitování a já měl krev na svých rukách. Připravili mi již oprátku, která se houpala ve větru. Odvedli mě na vyvýšené místo přímo k mému daru od armády. Dav byl čím dál hlučnější, když popisovali mé zločiny a způsob smrti. Jakmile však bylo vše oznámeno, kat mi utáhl smyčku kolem krku. Podíval jsem se na slunce, na ten krásný kulatý obrazec, jež se na mě hezky usmíval a já díky němu věděl, že mu musím úsměv opětovat, a tak jsem i provedl. Najednou jsem pod nohama cítil pouze vzduch a bolest v mém krku na místech, kde byl provaz. Chvíli jsem se tak houpal a snažil se dýchat, to však nešlo. Za moment jsem však necítil již nic. Zakončil jsem kapitolu tak, jak by měl každý příběh, a to s úsměvem na tváři.
Mimo herně:
Nejedná se sice o povídku ze světa Zaklínače či tohoto fóra celkově, avšak je to můj první vážný příběh. Snad se vám bude líbit a budu rád, když mi dáte vědět své pocity, zda mám v tomto pokračovat či nikoliv. Tento úkol jsem stvořil v rámci úkolu do školy, ale chci se s vámi o tento příběh podělit.
EDIT: Jsem si vědom chyb v textu, stále jsem se nenaučil po sobě číst celý text
Napsal
Scaryn alias Valdur
