Zkušební lokace: Krčma U Dvou krkavců

[Zenn]

Žena nevypadala na to, že by byla z jeho otázky nadšená, ale nakonec se mu pokusila – vzhledem k očividné jazykové bariéře – kostrbatě vysvětlit o co jde. Prve se neubránil pochybovačnému sražení obočí k sobě, neb z toho laškování s prstíky nevyčetl zatím vůbec nic, když však to celé doplnila o jistý komentář a poskládala mu kostky přímo před nosem, uznal, že to nebyla zbytečná snaha a mírně pokývl na znamení souhlasu. Akorát o ceně postupek mu bude muset povykládat někdo jiný.
Během onoho rychlokursu však nezapomínal poslouchat i rozhovor mezi jeho "nadřízeným" a prapodivnou dívčinou, jež mu vůbec prapodivná nepřišla. Zatím však necítil žádnou potřebu zasahovat a kazit Arleemu jeho zábavu, nebo co tím vším probůh sledoval. Celý ten rozhovor ale mohl vyústit v něco, co by mohlo být jeho příležitostí ke splácení dluhů, jež rozhodně nechtěl mít. Mohl. Ale zatím na to nedošlo...
A proto sesbíral všech pět kostek a znovu jimi hodil, neb jeho vlastní společnici to očividně převelice leželo na srdci. Asi chtěla zpět peníze, které předtím odevzdala Arleightovi a v nezkušeném mladíkovi zacítila příležitost. Inu, proč by jí nevyhověl.

Zenn hodil/a 5d6 a součet kostek je 15:
1, 2, 4, 4, 4

[Diana Morescu]

Uklidni se, ignoruj ho, buď v klidu. Takhle k sobě Diana v duchu promlouvala, když se nad ní jednooký poškleboval a pohrával si s její trpělivostí a schopností ovládat se. Dařilo se jí to, ovšem jen do chvíle, kdy jí náhle držel šíp u krku a ona neměla příliš kam uhnout. Škrábnutí hrotem šípu bylo rychlé jako blesk, štíplo jako žihadlo nějakého otravného hmyzu a Diana ucítila, jak jí ranka mírně pulzuje. Nemusela to kontrolovat, věděla, že se na ní teď blýská pár kapek krve. Ponížil mě, a pak si sedl zpátky na lavici, a tvářil se důležitě, jako by se nic nestalo. Všimla si, jak se zadíval ke stolu, od kterého odešel. Možná uvažoval, že se tam vrátí, ale nezvedl se. Ano, předtím se jí skoro podařilo zklidnit se, jako by jí nic neřekl, ale teď jen pod stolem nenápadně provedla gesto, kouzlo, při němž doufala, že se jí podaří otravného zmetka téměř na celou hodinu paralýzou celého znehybnit. Sice mu to neublíží, ale kdyby mu ublížit chtěla, pár kouzel by ještě v zásobě mít mohla. Jenže jejím cílem nebylo někomu ublížit.

Diana Morescu hodil/a 3d6 a součet kostek je 10:
4, 5, 1

[Arleight Primm]

To, že je úplně potichu mu ani trošičku nepřipadalo normální, spíše podezřelé. Čekal další ostentativní poznámky na jeho osobu, ale nic takového se jak se zdálo nedělo. Je to čarodějka ne? Mohla ho přece začarovat, ne? Když si všiml lehkého pohybu její ruky, střelil k ní pohledem a přimhouřil oči. Jeho smysly mu naštěstí napověděly, že něco nehraje a tak se pokusil rychle poručit magickým sférám, aby ho ochránily Teď asi záleželo na to, jak vyškolená ta čarodějka je.. Nehodlal se jí ptát ani to zjišťoval, teďka měl chuť jí svázat a udat tak dvojnásob. Ale štěstí byla svině, jak někteří moc dobře věděli.

Arleight Primm hodil/a 2d6 a součet kostek je 10:
6, 4

[Diana Morescu]

„A pak, že neovládáš Moc," řekla dívka s - jaká ironie - úsměvem. „Víš, že bys byl teď na takovou... jednu hodinu paralyzovaný, viď? Myslím si, že nejsi o nic lidštější, než já."
Chvíli ho ještě pozorovala, rozzlobeného, ale ona na tom nebyla o moc lépe. Navíc, rána na krku pálila, což nebylo dvakrát příjemné. Povzdychla si a pohlédla na muže před sebou, na muže, který právě vykryl její kouzlo přímo mistrně. Nešikovný nebyl, to se mu musí nechat, ale ji ani na vteřinu nenapadlo, že by byl. Povzdychla si, a stále od něj neodvracela zrak.
„Musíme být takoví?" zeptala se ho po chvíli. „Přišels za mnou, abys mi vynadal, že jsem špeh. Nejsem. Jestli chceš dál dorážet a být hnusný, tak se radši vrať ke svým kostkám - než ti s nimi utečou. Nebo seď tady, ale buď drž klapačku, nebo se chovej slušně. Možná jsem moc nápadná, možná po mně lidé půjdou. A co? Už jsi to řekl."
Další povzdech. Dopila vodu a zavrtěla hlavou.
„Co se snažím?" řekla spíš pro sebe, než jeho směrem. „Kdybys v sobě měl aspoň trochu slušnosti, už dávno jsi toho nechal."

[Admin]

Mimo herně:
Arlee & Diana: Možná by nebylo od věcí psát k hodu i název kouzla, jeho obtížnost a jaké vlastnosti pro hod používáte. Pro přehlednost, ať to spoluhráči nemusí pak vždycky dohledávat v naší veleslavné knize kouzel

[Arleight Primm]

"Já žádnou moc neovládám," prolétl jí podiveným pohledem. Arleight totiž nevěděl, co tím míní. Tohle, co dělal, považoval za úplně normální vychcaný trik, který ho naučila stará známá, která se teď chuděra obrací v nebíčku. Magie? Magii se říká jinak, tohle bylo bránění se, před zákeřnostmi bělovlasých cácorek.
"Jak jsem to mohl tušit, hmm?" optal se a pozvedl opět obočí. Chápal jí čím dál míň a míň. A vůbec, vlastně tu chránil svoje ego a ne svou pověst, občas se zkrátka neudržel na uzdě a nechoval se tak, jak by měl. Tak či tak, nikdo o jeho magičnosti nevěděl a sám Arleight to tak toužil ponechat.
"Musíme být takoví," odsekl jí ukvapeně a pochmouřil se do svého naštvaného výrazu. Vůbec netoužil po tom, aby o něm mágové věděli, protože měl ještě stále ambice na to, že si prožije relativně normální život. A mnohem raději by opustil magii, než svou skupinu věrných. Dianě chtěl zprvu dát dobrou radu. Čarodějky přece vždycky mohly vypadat jinak ne? Nechápal ty jejich plastiky, ale vůbec se mu to nelíbilo. Nějaká nepřirozenost ať se jde vycpat, fialové oči ať jdou do háje a bílé vlasy ať shoří třeba na šibenici. Pokud byl doteď klidný, tak teď v něm pomyslná sopka chrlila dým a žár.
"Máš pravdu, slušnost ve mě teda vážně není. Ale v tobě není ani krapet rozvahy, poklade," řekl Arleight a na zpečetění svých slov vytáhl od pasu dýku a proklál ji rovnou skrze její dlaň. No, jeho pověst ho nejspíš provázela zcela oprávněně, protože když se naštval, s nikým se tedy nemazlil. A tak koukal, jak má přišpendlenou ruku mezi palcem a ukazovákem a až po chvilince vytáhl uzkou čepel z rány ve které se objevily krůpěje krve.
"Opovaž se po mě ještě někdy házet kouzla, ty vyumělkovaná magií přetékající...." zarazil se při hledání správného slova, ale skončilo to pouze nějakým tím "Nngh", protože to slovo nenašel. Možná se zmítal v takové slabé bezmoci, ale to si nedokázal připustit, poněvadž by si přeci nepustil čarodějku k tělu a nenechal by jí s ním takhle zacházet. Byl naštvaný na ní, že na něj házela kouzla, byl naštvaný na sebe, že se prozradil a také byl naštvaný na své intuitivní chování, které zahrnovalo dýku a krev. On na to nakonec koukl celkem překvapeně a povzdechl si. Teď si zařídil nejen dalšího nepřítele do řady těch ostatních, ale také vstupenku do nepříjemného deště, který se valil venku. No jo, když se chlapec chce prát s nevinnou holčičkou, musí si pospat na dešti. Z části to byla odplata osudu, z části Arleightova blbost. Já jsem vážně magor, počastoval se nadávkou a k hostinské hodil pár mincí navíc jako.... takové chabé spropitné za to co udělal, ovšem zmlkla, takže obnos jí asi stačil. Pak si už jen přehodil kapuci před hlavu a vydal se do deštivého počasí s mnoha nepříjemnými pohledy na sobě a pohledem zamyšleně sklopeným k zemi.

[Diana Morescu]

Že se vůbec pokouším mu něco říkat, nadávala si Diana pokaždé, když jí odpověděl úsečnou větou. Pak vstal a prostě jen tak, asi aby se nenudil, jí probodl dlaň dýkou. Zatnula zuby bolestí, to, že je čarodějka, ještě neznamená, že necítí žádnou bolest, takže v tuto chvíli docela trpěla, a dál už potom jeho slova nevnímala, jen šokovaně hleděla na svoji krvácející ruku. Téměř ani nevnímala jeho odchod, a až po chvíli se rozhlédla kolem sebe. Cítila na sobě několik pohledů, a teď jejich překvapené majitele i viděla. Šla k hostinské, omluvila se za ten incident („To je v pořádku, zlatíčko, to on přeci ublížil tobě!") a požádala o pokoj. Když dostala klíčky, poděkovala za ně a vystoupala po schodech k pokojům bez jediného dalšího slova nebo ohlédnutí.

[Reamax]

Mimo herně:
Arlee: Akce vůči někomu (v tomto případě mi jde o to zabodnutí dýky do ruky) by měla určitě proběhnout ve formě hodu na konflikt, konkrétně na boj se zbraní Nic se samozřejmě neděje, od toho je to zkušební hra, spíš jako takové info pro příště

[Ren Hado]

Havran odmítavě pohodil hlavou a zatřepotal svými křídly. Nelíbilo se mu, stejně jako jeho společníkovi počasí, které venku vládlo. A právě proto, v okamžiku kdy se z nevlídného deště, stal liják, zamířil Ren a jeho společník k budově, jejíž vývěsní štít hlásal jednoduchým písmem: Krčma u Dvou krkavců. Ještě před vstupem, skasal kápi, jenž ho alespoň částečně kryla před deštěm a upravil si zbraň na jeho zádech, tak, aby zůstala skryta pod pláštěm. Nechtěl vyvolávat zvídavé pohledy a otázky. O to se ve většině případů postaral jeho společník. Již ve dveřích se setkal s prvním „obyvatelem“ krčmy, vysokým mladíkem s klapkou přes oko. Pomyslel si své, samozřejmě, ovšem jedinou reakcí na mladíka bylo pokývnutí hlavy, zdvořilé a nijak arogantní. Pokračoval dál do hostince. Ten byl na večerní čas řídce osídlen, což jemu vyhovovalo a popravdě hrálo do karet. Nejprve zamířil k hostinskému, který sjel pohledem nejen jeho, ale i zvíře poklidně sedící na jeho rameni.
„Pintu vašeho lahodného piva a Korbel vašeho lahodného piva, prosím.“ Jeho mluva byla strohá a příliš učená. Pravda, pokud už byla v jeho životě chvíle, kdy byl nucen použít obecnou řeč, místo jazyka, jenž mu byl rodným, bývalo to jen při oficiálních záležitostech. Hostinský si cizince prohlédl s nehraným odporem. Kývnutí a pohled směrem k havranovi, byl všeříkající.
„On?“ pochopil jeho narážku a pokračoval s viditelným úsměvem na tváři. „On si nedá nic, minulou noc děsivě přebral.“ Na tyto slova se havran zatřepotal. Hostinský nikterak nechápal jeho smysl pro humor, místo toho před něj položil Korbel napěněného piva, na které se jednoduše sbíhají sliny při každém pohledu. S lehkým pobavením se přesunul k volnému stolu u oken, na kterých se vytvářely podélné sloupce deště. Líbivý pohled pro člověka, jenž déšť tak často nespatřil.

[Visia Englert]

Dívka sesedla z koně a uvázala ho před krčmou. Už je to dlouho, co naposledy zavítala někam do civilizace a ani tentokrát jí to nepřineslo žádné uspokojení. Poplácala ryzáka po šíji a vstoupila dovnitř. Rozhlédla se po místnosti nepříliš nadšená z momentálního osazenstva. Bezpochyby to mohlo dopadnout i hůře, ale pohled na dva lidi hrající kostky, dalšího s havranem na ruce a několik opilců jí na náladě nepřidal. Zasedla k jednomu z nejzazších stolů a opatrně pokukovala, kolik nechtěné pozornosti se jí podařilo přilákat. Posmutněle si oddechla a hřbetem ruky si otřela čelo. Kápi ale radši nesundavala, přestože byla promočená z jízdy během předchozího nepříliš příznivého dne. Chtěla si uchovat tajemnost, nepotřebovala, aby jí každý čuměl do tváře.
Belleteyn, odfrkla si v mysli hořce. Jak moc ona ten svátek nesnášela. Spousta alkoholu, chlípných mužů a ohňů stoupajících k nebi, které nezřídka znamenaly, že právě končí život některého člena Scoia'tael. Zažila, že ze svátku značícího plodnost se stal takový, jenž značil pravý opak.
U hostinského si objednala teplý čaj a opatrně nahmatala malý váček, aby se ujistila, že jí zbyly ještě nějaké peníze. Byla unavená a vyhladovělá, ale peníze jí sotva stačily na onen čaj. S očekáváním, že se dříve nebo později objeví nějaký muž pokoušející se odtáhnout ji na seník, se přisunula ještě více ke zdi a chladnýma rukama chytila hrnek s čajem. Zahleděla se do máty a jen nehybně pozorovala, jak lístky proplouvají horkou vodou.