Déšť nedokázal Myru rozhodit a nadcházející svátek pro ni byl zhruba stejně důležitý, jako je diplom z astrofyziky pro průměrného mravenečníka. Do krčmy a lidské společnosti, která se k téhle návštěvě vázala, zamířila z daleko prozaičtějších důvodů. Totiž, při toulkách po lesích si většinu potřebných věcí seženete (a u těch, které neseženete, beztak časem zjistíte, že je vlastně až tak zásadně nepotřebujete) a v případě nouze dokázala Myra vyžít i z hmyzích larev a čaje z lišejníku. V tuhle chvíli měla ale zatracenou chuť na pivo a pivo ji prostě nikdo vařit nenaučil, čerti aby ty druidy vzali; k čemu jsou, když to jediné zásadní člověka nenaučí?
Hubená postavička zabalená v ošumělých šatech a zvířecích kůžích, stojící ve dveřích za nimiž dramaticky hučí déšť, prostě nějaký ten pohled přitáhne. V tomhle případě se jednalo o pohledy štamgastů a popíjejících cestovatelů, kteří se sem schovali před deštěm; pohledy, které přeletěly krčmu, odrazily se od Myrina přátelského a nesmazatelného úsměvu a mohly se leda vydat na krušnou cestu zpátky ke svým majitelům. Nic moc jiného jim totiž nezbylo.
"Ráčíte si přát?" zeptal se zamračeně hostinský, ke kterému Myra zamířila křepkým krokem a ani na okamžik se nepřestávala usmívat.
"Korbel vašeho nejlepšího piva, jinak přísahám, že žízní leknu."
"A máte čím zaplatit?"
"Ehm..., no jo, určitě."
Myra si byla naprosto jistá, že má někde schováno pár mincí pro ty vzácné případy, kdy došlo na směnný obchod s příslušníkem běžné lidské populace. Najít je ale byl jiný kumšt. Hostinský musel v následujících momentech chtě nechtě přihlížet čemusi, co připomínalo tanec choromyslného člověka a co zahrnovalo důkladné prohledání všech Myriných kapes a opakované prohrabání její osmidimenzionální brašny. Štěstí při ní ale přálo a na konci tanečního vystoupení se na dívčině dlani objevila mince.
"To bude stačit," zamručel hostinský a šel načepovat požadované pivo, aby se té divné holky konečně zbavil. Dost bylo na tom, že většina hostů její vystoupení sledovala s neskrývaným zájmem a někteří se začínali pochechtávat. Že by se některý z nich pokusil Myraillu obtěžovat? Ne, to nebylo pravděpodobné; zato si všichni, než večer skončí, takřka určitě poslechnou pár kousků z její sbírky sprostých vtipů. Myra měla talent na rychlé sbližování s lidmi.
"Smím přisednout?" zeptala se muže s havranem, který seděl u stolu vedle okna. Ne snad, že by jinde nebylo místo - i když úplně prázdná krčma taky rozhodně nebyla - ale havran jí připadal jako sympatický prvek u jinak zcela neznámého člověka a když už se jednou vydala do lidské společnosti, přišlo jí jako škoda sedět samotná někde v koutě. "Máte fakt parádního ptáka," poznamenala vzápětí bezelstně a bez nejmenší špetky taktu.
