Tirthaern
Jméno: Tirth´aern aen Tor´fainne, ,,Muer´yn´stran“
Divoký plamen z věže slunce, Mrtví chodec či Mrtvý na cestě – přibližný překlad do obecné řeči
Rasa: Aen sidhe, elf
Povolání: Idealistický elfí ,,rytíř,“ kapitán v Nilfgardských pomocných sborech, velitel komanda Scoia´tael, oživlá mrtvola, pomstou poháněný revenant. Tím vším byl, je a i bude.
Věk: dospělý, rovných třicet
Vzhled:
Stejně jako mnohé v jeho životě se dá i vzhled popsat dvojí. Před a po tom nešťastném přepadu.
V obou případech ale platí, že měří zhruba šest a čtvrt stopy, a stejně jako většina jeho rodných má štíhlou, šlachovitou postavu, připomínající pružný proutek. Nebo spíš ocelovou pružinu. Od útlého věku byla jeho výchova zaměřena na rozvíjení vlastností a dovedností vhodných pro vedení boje s lidským útlakem. A je to na něm vidět. Svaly, ač ne úplně výrazné, jsou pevné a mnohem silnější, než by člověk řekl. I pohyb, chůze a celková řeč těla, připomínající šelmu na lovu, dávají tušit, s kým že to máte dočinění. Ten dojem pak již jen podtrhnou dlouhé štíhlé prsty harfenisty. Nebo šermíře. U lučištníkovi by slušely.
Tirthaern, nomen-omen, Divoký oheň jej vystihuje v mnoha ohledech. Nejvýrazněji barvou vlasů. Vypadají, jako by někdo naplnil kaštan živým ohněm, a nechal jej prosvítat skrz. Barva javorových listů se mísí s hnědou, vytvářejíc dojem ohně pod povrchem, vždy připraveného vyšlehnout. Leskly se v dopadajícím slunci, žhnuly v přímí stromů. A občas, při hře či boji, padly do tváře, jemných rysů, výrazných lící, úzkých, přísných rtů, a zářivých modrých očích. Ta tvář se objevovala ve snech mnoha panen, i nočních můrách nejednoho vojáka. Dnes již vypadá jinak, a pannám se o něm rozhodně nezdává.
Zažité útrapy a ztráta ho poznamenaly. Když se vrátil, ti co jej znali tvrdili, že zestárl nejméně o dvacet let. Není to obličej mladého elfího válečníka. Je tvář někoho, kdo prožil mnohé bolesti. A ta bolest je v ní vepsaná ne jen imaginárně, ale i doslovně.
V současnosti ji totiž křižuje několik jizev. Jedna přes pravé oko, vodorovně na levé líci, napříč přes nos, zcela nová kůže na levé čelisti a chybějící polovina pravého ucha. Hrtan mu obkružuje hluboká jizva, památka na oprátku, již tak tak přežil. Celý trup, paže i nohy křižuje hotová plejáda dalších, menších, či větších jizev, spálenin, růžové kůže v místech, kde mu ji strhli, černo-fialové na jiných. Žádná část nezůstala ušetřena. Tedy, jedna ano. Pravá ruka. Tu už totiž nemá. Odťali mu ji v zápěstí. A ty kdysi štíhlé, zručné prsty na levé také vypadají, jako by je ohlodal mlsný potkan. Nádherné, ohnivé vlasy, dnes vypadají jako vrabčí hnízdo. Věznitelé ho téměř skalpovali, jinde vlasy opálili, někde nechali pramen bez povšimnutí. Tirthaern si je už nikdy nenechal srovnal ostříhat a zarovnat. Nosí je jako další jizvu. Ve vybledlých očích však není strach, ani bolest. Je tam odhodlání, nenávist.
Je v nich smrt.
Pokud se dříve pohyboval jako panter na lovu, dnes připomíná spíše přízrak, ploužící se za nic netušící objetí, aby do ní zaťal své ledově chladné spáry.
Coby pyšný elfí válečník se rád odíval barevně, tak aby ho každý poznal. Dnes dává přednost oděvům, jaké nosí ostatní Scoia´tael, v zemských barvách, a barvách lesa. Vždy ale doplněných o černou a rudou, barvy smrti a krve. Pod lehkou zbrojí a šaty nosí na těle modrý šátek, kus látky tisíckrát opraný od krve, a přesto stále blankytný. Památka, již nesundá do nejdelší, opravdové smrti.
Nesnáší pokrývky hlavy, s výjimkou kápě. S čapkou, či něčím podobný, ho nikdy neuvidíte.
Faceclaim: Robert Carlyle coby Durza
Povaha:
Zevnějšek i nitro vždy byli u Tirthaerna jako dvě strany téže mince. Ohnivé vlasy a zářivé oči odkazovaly na oheň v srdci a bystrou mysl. Býval vždy veselý, činorodý, zarputilí. Rychle se smál, stejně rychle dokázal dát ránu. A vzápětí ho hněv opustil a zase se smál. Když pro něco zahořel, nepřestal, dokud nedosáhl svého. Věrný přítel a bratr, ochránce slabších.
Na stranu druhou, je mu vlastní jistá dávka bezohlednosti a lhostejnosti k těm, na nichž mu nezáleží. Hlavně k lidem. Je to nebezpečná vlastnost, v kombinaci s idealismem, jež ho nutí jít dál za vidinou svobody a suverenity jeho národa, a zarputilostí, která ho nenechá z té cesty sejít. Už ho to stálo dost a bude stát čím dál víc.
Arogance a přezíravost, typické to elfí vlastnosti, ho rozhodně neminuly. Jsou sice vyhrazeny vesměs pro lidi a neelfí nelidi, kteří si nezískají jeho respekt, ale o to výrazněji se projevují. Onen respekt ovšem překvapivě není těžké získat. Stačí prokázat zápal, zdravý rozum, nebo dovednosti. Optimálně vše nejednou. Za vhodné dovednosti přitom zdaleka nepovažuje pouze schopnost ohánět se mečem, či střílet z luku. Každý um se dá využít v téměř marném boji Scoia´tael. Stačí jej jen správně aplikovat.
Od toho je poslední část jeho bytosti, a to schopnost vést. Obklopuje ho velitelská aura, podporovaná charismatem jež si dokáže získat kdekoho a vůlí, jíž si podrobí ty ostatní. Jeho komando za ním vždy šlo do každé bláznivé akce, protože věřily, že je z ní dostane. A také proto, že sám šel s nimi, v čele. Nikdy by nikoho nenutil riskovat víc, než dával všanc sám. Dnes už to ale neplatí. Pryč je překrásný elfí rytíř, jako z dávných pověstí. Nyní je Ten, jež se vrátil ze smrti, a jeho aura se změnila ve stín, jdoucí za pomstou. I to je ale silná motivace. Možná silnější než ideály.
Ke svým bojovníkům je tvrdší, a někdy i krutější než býval. Stále se ale snaží vyvarovat zbytečných obětí. Zkušených mečů a luků je škoda. Nikdy nikoho nenechává napospas. Každou ztrátu trestá desetinásobně. A je mu lhostejno na kom, dokud se jedná o lidi.
Víra: Oko za oko, zub za zub. Prastará elfí víra v lesní duchy a tajemná božstva
Rodina: Rodiče – žijí po dlouhých letech útrap relativně v poklidu v Údolí květin.
Bratr, neidentické dvojče, Ylien – zabit při jedné společné akci krátce po konci druhé Severní války.
Nesryn – téměř švagrová
Historie:
Tor´fainne, Sluneční věž, byla jedním z divů elfího světa, před příchodem lidí. V době, kdy se Tirthaern a Ylien narodili, z ní krom základů mnoho nezůstávalo. Jen pár kamenů, vybělených kostí dávné slávy. Chlapcům ale dala něco, co mnoha jejich vrstevníkům chybělo. Původ.
Od narození bylo jasné, že dosáhnou velkých věcí. Vždyť dvojčata, byť neidentická, byla mezi elfy vzácností. A navíc rudovlasá. Rodiče to brali jako znamení, že jejich synové jsou požehnáni samotným sluncem k tomu vést jejich rasu k lepším zítřkům. Proto vyhledali domov mezi elfy, již jim mohli předat vše, co bylo k takovému osudu třeba. Znamenalo to mnoho stěhování, útrap, hladu a zimy. Časem to ale přineslo své ovoce. Mladíci s ohnivými srdci se zapojili do boje za svobodu Aed sidhe a podíleli se svým na ustanovení Údolí květin, jako svobodné říše (víme jak).
Za Severských válek bojovali po boku Scoia´tael na straně Nilfgardu. Jejich lehká jízda se stala noční můrou Cintránských, Soddenských a Rivijských velitelů. Podnikali nájezdy hluboko do týla nepřátel, ničili zásoby, přepadali konvoje, i menší oddíly. Nilfgardští velitelé na ně pohlíželi s despektem, ale někteří dokázali jejich schopnosti ocenit. Bratři měli na takového štěstí. Frantz er Josefien, měl pro taktiku teroru a klamání protivníka slabost a elfí pomocné sbory rád využíval k oslabení soupeře, než vyslal vpřed své hlavní síly. Scoia ´tael pod jeho velením se měli dobře. Směli si ponechávat část zrekvírovaného proviantu, takže byli brzy nejlépe vyzbrojenou elfí silou v celé válce. Pojem lehká jízda dostal menší trhliny.
Svým dílem tak tedy přispěli k zisku domoviny, kde mohl jejich lid, byť ve vazalském stavu, žít svobodně. Po konci války strávili dlouhý čas na tom místě klidu, léčily své šrámy a Ylien dokonce nalezl lásku. Překrásnou Nesryn. Tirthaenovi se také líbila, avšak nikdy k ní nezahořel láskou jako jeho bratr. Naštěstí to mezi ně nezaselo svár, jak se to v takových situacích občas stává. Bratři sdíleli mnohé, rozuměli si často beze slov a jeden za druhého by dýchali. Co se ale elfích dívek týkalo, jejich srdce naštěstí tloukla jinak. Budoucí švagrovou přijal do srdce coby člena rodiny a své zbraně slíbil k ochraně štěstí budoucího svazku.
Nikdy k němu nedošlo. Z jara vyrazili opět v sedlech vstříc válce. Rozsévali smrt, zmar a zkázu tam, kam jim jejich vládkyně (z vůle samotného Císaře) nařídila. Zanechávali za sebou znamení, symbol zapadajícího slunce, rozetnutého vedví. Nejspíš se jim to stalo osudným, neb jednou padli do pasti sami.
Korzárská parta se s elfy nepárala. Několik členů komanda padlo dřív, než se stihli vzpamatovat. Zbytek se pod velením Ohnivých bratří srdnatě bránil, ale když byl Ylien zabit jejich velitelem a Tirthaern, ovládnut hněvem spalujícím mysl, zajat, zbytek slavné Sluneční jízdy, prchl.
Velitel korzárů jej podrobil výslechu. Nemazlil se s ním. Mlátili ho několik dní do bezvědomí. Když už nebylo kam bouchnout pro samou modřinu, začali s mučením. Přivázali ho za kotníky a zápěstí ke zdi, na krk oprátku. Řezali jho. Pálili. Strhávali kůži. Vráželi do něj žhavé železo. Pak si velitel řekl, že to stačilo.
Usekl mu ruku v zápěstí, jako předkrm zítřejšího pokračování a konečného osudu.
Ten ale nepřišel. Na loď se pod rouškou tmy vloupalo jiné komando Veverek a polomrtvého, zmrzačeného Tirtha osvobodili. Potácel se na pokraji smrti. Jen zázrakem, či silou ohně jež v něm plál, touhou po pomstě, přežil. Odvezli ho do Brokilonu, kde jej nejlepší léčitelé té země dlouze dávali dohromady.
Nepovedlo se jim to tak, jak doufali. Z hrdého válečníka zbyl mrzák, zjizvený a oškubaný, spíš přízrak, než živá bytost. Ve tváři zestárl dobře o dvacet let. Ve svém věku připomínal elfí starce, připravené usadit se a přečkat zbylá staletí svého života v ústraní. Nikdo neodkáže říct, zda je to prožitou trýzní těla i ducha, nebo cena, za jakou ho dokázaly dryády zachránit. Nohy i ruce měl zpřelámané, roky trvalo než byl schopen vydat se nf cestu domů, do Údolí květin.
Nenašel tam ale nic, co by ho tam udrželo. Spalující nenávist, jež ho sžírala od chvíle kdy se probudil pod korunami prastarých velikánů v lese dryád, mu nedovolila spočinout. A Nesryn, kterou jedinou chtěl vidět, byla pryč, neznámo kde. Neměl stání, ale současně netušil, kam jít. Povolal staré známé, kteří přežili válku i masakr. Rozšířili správu mezi další komanda. Hledali jediné. Kapitána lodi, jež zabil jeho bratra a zničil jeho tělo.
Mezitím Tirthaern cvičil. Luk mu byl k ničemu, stejně jako štíty, které neudržel. Zůstal mu pouze meč, jež se musel levicí naučit ovládat úplně odznovu. Plál v něm ale spalující žár, který nešlo uhasit. Brzy se posadil na koně, tmavého grošáka, kterého pro zálibu ve vodě pojmenoval Muirvodd. Hodili se k sobě, jako oheň a voda, Ten, který se vrátil ze smrti a Ten, který topí, aby žil. Naučil se ho ovládat bez uzdy, jen povely a nohama. A z jeho hřbetu bylo i mnohem snazší máchat mečem. Jeho tělo sílilo, rány se zacelovali, jizvy měkly. V době, kdy posel přinesl zprávu, na kterou léta čekal, byl připraven.
Kaylar van der Veen zakotvil v Novigradu.
Tirthaern poslal zprávu své staré družině, skvělým elfím hrdlořezům a trpasličím bijcům, aby jej vyhledali u Novigradu. Znovu se oděl do války a vyrazil do Redánie. Pro svou mstu.
Schopnosti a dovednosti:
Síla 0
Konstituce 1
Obratnost 1
Zručnost 0
Smysly 2
Inteligence 2
Vůle 2
Charisma 1
Jezdectví 2
Boj mečem 1
Starší mluva (rodný)
Obecná řeč 1
Velení 3
Informovanost 1
Lov 1
Přesvědčivost 1
Talent: neodhalen
Inventář:
Letní maskovací oblečení Veverek
Lehká zbroj
Blankytný šátek
Dřevěná protéza
Jednoruční meč
nože
Tmavý grošák Muirvodd
Harfa
různé mapy okolí Novigradu
Znak Údolí květin a osobní znak, polovina rudého slunce na malém štítku, součást zbroje na pravém rameni
Několik váčků s jedy natíranými na zbraně
Známé postavy:
Nesryn – skoro švagrová
Kaylar van der Veen – nemesis
Kdokoliv, kdo se aktivně účastnil severských válek na Nilfgardské straně, popřípadě jakákoliv Veverka, která někdy bojovala za hranicemi Redánie.
Elfové z Údolí květin
Loajalita: Své mstě, svému komandu, své vládkyni v Údolí květin. Když na to přijde, spojenec Nilfgardu, dokud bude přesvědčený, že to pro jeho národ přináší pozitiva. O čemž začíná pochybovat.
NPCs aneb, Tirthearnovo zrzavé komando- čeká na schválení
- | +
