Rasa: vyšší upír (klan Tdet)
Věk: 420 (857)
Povolání: Spoluvlastník knihařství U Sovího brku (spolu s Freyjou an Varg)
Loajalita: Freyja an Varg, svůj klan a rodina, nevidění stařešinové, své morální principy
Víra: za celý svůj život se u zatím nepodařilo zjistit důvod uctívání jakýchkoliv bohů, kratochvíle tak oblíbené u lidí
Ačkoliv může na první pohled působit trochu podivínsky a tiše, rozhodně byste podle vzhledu nehádali, že před vámi stojí jedno z nejnebezpečnějších poskonjunkčních stvoření, jakým vyšší upíři nepochybně jsou.
Jeho věk se podle tváře odhaduje skutečně těžko, protože na první pohled byste jej odhadli na nějakých třicet, nanejvýš pětatřicet. Na krátko střižené tmavé vlasy zatím neprokvétá jediná šedina a po většinu času jim vládne elegantní ležérní chaos – takzvaný cestovně-pracovní rozcuch. Na vousy si nějak zvlášť nepotrpí a jakmile mu nějaké to strniště na tváři vyraší, snaží se jej co nejrychleji zbavit – což nicméně na cestách ne vždy jde. Zvláštností může být, že přestože jeho vlasy mají spíše tmavý odstín, všímavému pozorovateli by neuniklo, že pokud by si nechal narůst vousy o něco delší, nabraly by spíše rezavý odstín. Ze své přirozenosti má pleť spíše světlejší, přičemž tmavšího odstínu nestihla dosáhnout ani dlouhými léty strávenými v Zerrikánii.
Pod oblouky jemně upraveného obočí poté svět pozoruje skrze pronikavě modré oči, které už zaujaly nejednu dívku – a nebylo to pouze díky oné upírské schopnosti hypnózy. Nebo jsou snad tak uhrančivé právě proto?
Pokud bychom měli zhodnotit jeho tělesnou konstituci, tak se rozhodně poněkud vymyká obyčejným tlumočníkům a poutníkům. Tento fakt sice zčásti zakrývá jeho oblečení, nicméně pokud se vám někdy naskytne příležitost spatřit jej bez košile, kdejaké dívčí srdce jistě zaplesá. Rozhodně není žádný hromotluk, na druhou stranu se však má čím chlubit, protože příjemně široká ramena s elegantně vyrýsovanými svaly, široký hrudník a rovné břicho zkrátka lahodí oku. Na létání v podobě netopýra je nějaká ta fyzička přeci jen potřeba.
Na oblékání si také příliš nepotrpí, prošel už tolika dekádami a různými módními výstřednosti, že dospěl k závěru, že nadčasovým stylem je jedině jednoduchost.
Základní vrstvu nejčastěji tvoří jednoduché tmavé kalhoty, světlá košile nebo tunika, kterou příležitostně vymění za zdobenou karmínovou tuniku, pokud to situace a příležitost vyžaduje. Jistým výstřelkem, který může být možná považován i za drobný vtípek pro nic netušící okolí je stříbrný řetízek se stříbrným medailonkem, který se mu vždy houpe kolem krku. Ano, je to totéž stříbro, které by mělo být pro všechny upíry tak smrtelné. Co se ovšem skrývá v medailonku, to ví jedině Chris sám.
U pasu se mu ještě jako nutná rekvizita pro doplnění výzoru obyčejného pocestného houpe dýka – možná příliš výstřední, vykládaná drahými kameny a zdobená složitými rytinami, nicméně jedná se skutečně pouze o rekvizitu – k čemu by taky upírovi byla dýka, že?
Celou základní vrstvu poté překrývá jednoduchý dlouhý kabát neurčité barvy – nejspíš byl kdysi černý nebo tmavě hnědý, ale léty cestování a prachu na cestách poněkud zašel, takže teď by se jeho barva dala popsat všelijak – nejpřesněji ale nejspíš jako tmavě šedá. Pokud je zrovna na cestách, mívá přes rameno přehozenou tornu se všemi potřebnými věcmi pro své povolání – nějaké ty pergameny, pár písemností a kalamář s inkoustem.
Jeho pravá – upíří forma, to už je něco jiného. Už ve své „lidské“ podobě se sice nějaké indicie objevují – zejména o něco delší špičáky, než by u normálního člověka měly být. Ale tento problém obvykle maskuje tím, že pokud se musí usmát, jedná se vždy o velice letmý úsměv se sevřenými rty.
Jakmile ale potřebuje překonat větší vzdálenosti nebo se bránit, dokáže se z melancholického poutníka proměnit v hrůzu budícího upíra. Tesáky se mu protáhnou a rysy obličeje nabydou spíš zvířecího vzhledu vzdáleně připomínajícího rozzuřeného vlka. Na jinak pěstěných a dlouhých prstech se náhle objeví dlouhé drápy, které svou ostrostí a pevností překonají ledajaký meč. Situace, které by jej donutily se do této formy proměnit, ale raději nevyhledává. Má rád svůj klid a snaží se zastávat životní heslo „žít a nechat žít“.
Pro cestování na delší vzdálenosti se však naopak poměrně často mění v poněkud přerostlého netopýra, který může budit nemenší hrůzu, proto této podoby využívá především v noci. A pokud není zbytí, může se rovněž proměnit v mlhu, která má v jeho případě tmavě šedý nádech, podobně, jako jeho kabát.
A samozřejmě nesmíme zapomínat ani na jeho sovičku Transsilvaenii – pochopitelně to není jediná sovička, kterou kdy měl vzhledem ke své dlouhověkosti, ale v tomto ohledu funguje podobně jako Geralt se svou klisnou – všechny jeho sovičky se jmenují Transsilvaenia. Stejně jako ostatní upíři totiž umí komunikovat se zvířaty a ovládat je. Chris nejčastěji využívá malé sovičky (kulíšek nejmenší) jako svého informátora a také částečně společníka. Občas se hodí napřed vyslat nenápadnou sovičku, která má za úkol zjistit, jestli je vzduch čistý, než se někam rozletíte v podobě obřího netopýra
Faceclaim: Michael Fassbender
Jeho povaha je složitá stejně jako jeho dosavadní život dlouhý, tedy alespoň na lidské poměry. Na první pohled totiž může působit lehce melancholicky a zamlkle, nicméně se tím nesmíte nechat zmást, jakmile si totiž někdo získá jeho důvěru a dostane se k němu blíž, zjistí, že Chris oplývá smyslem pro suchý humor a velice rád používá sarkasmus. K těmto jeho drobným vtípkům ještě napomáhá jeho široká znalost cizích jazyků, kterou pro své pobavení velice rád využívá buďto tehdy, kdy si ostatní myslí, že on sám nerozumí, nebo naopak v případě, kdy nechce, aby mu rozuměli ostatní.
Jistě vás však nejvíc zajímá to, co chtějí lidé nejčastěji vědět o upírech – jak je to s tím pitím krve? Zkušený a sečtělý zaklínač by vám jistě potvrdil, že lidská krev není pro upíry jedinou životní silou, jak se nám snaží některé svitky a grimoáry namluvit. Ti sečtělejší z vás jistě vědí, že krev má na vyššího upíra podobný účinek, jako na člověka alkohol. Pro některé se tato záliba dokonce stala osudnou, stejně jako alkohol u lidí, a tak se zrodily ty neblahé zkazky o upíří touze po lidské krvi.
Chris tuto vášeň nicméně nesdílí. Není to tím, že by kdysi pil více a tomuto nepříjemnému zlozvyku se odnaučil, důvod je mnohem jednodušší. Krev mu zkrátka nechutná. Podobně, jako některým lidem nechutná alkohol, tak podobně Christianovi nikdy nezachutnala krev. Na upírských večírcích samozřejmě ze zdvořilosti sem tam nějaký ten doušek ochutnal, ale pokud se nejednalo o skutečně výtečný... ročník, tak v ní nikdy zalíbení nenalezl a naopak nechápal, co na ní všichni ostatní upíři vlastně vidí.
Ale možná je to tím, že byl vždycky spíš ten typ, který raději poslouchá ostatní, než že by se sám nějak horlivě zapojoval do hovoru. A za těch čtyři sta let se jeho postoj nezměnil – ať už k lidem nebo k upírům. Většinou je spíše tichý a z míry jej vyvede skutečně máloco – za ta léta se ostatně musel naučit sebekontrole, protože vycenit při sebemenší potyčce mezi lidmi tesáky se zatím neukázalo jako produktivní.
Jeho postoj k lidem je jinak dosti komplikovaný. Na jednu stranu se snaží do lidské společnosti zapadnout, nebo se v ní spíše schovat, protože mu zkrátka nic jiného nezbývá, na druhou stranu se k lidem nechce příliš zbytečně vázat, protože odsuzuje jejich pokroucený smysl pro morálku a spravedlnost. Lhaní, vraždění, podvádění, okrádání... Nikdy to nepochopil, stejně jako zálibu jeho soukmenovníků v krvi. Tento rozpor proto řeší tím, že se snaží na sebe zbytečně neupozorňovat. Za úspěšný večer považuje ten, kdy si ho v hostinci absolutně nikdo nepamatuje. Kdo by se taky zabýval poutníkem v omšelém kabátu? A pokud by na něho někdo příliš dorážel, je občas donucen použít svou schopnost hypnózy.
Chcete ve stručnosti shrnout historii čtyřsetletého upíra? Úkol nelehký, ale pokusit se o to můžu. Naslouchejte tedy pozorně.
Mladý snílek
Chris se narodil jako potomek upírů, kteří do našeho světa pronikli po neblahé události nazvané jako Konjunkce sfér. Prastarý upírský svět proto pouze z vyprávění svých rodičů nebo starších přátel, kteří tuto katastrofu přežili. Už od malička byl spíše zamlklý a rád naslouchal příběhům ze starého domova, než že by se sám nějak zapojoval do konverzace. Ale z těchto příběhů si začal postupně sám skládat své vlastní příběhy a dobrodružství, která prožíval pouze ve své hlavě. Jeho fantazie mu tak dovolovala prohánět se ve své pravé upíří podobě v hlubokých kaňonech jejich starého domova, lovit stvoření, která by si nikdo z našeho světa ani nedokázal představit a vyhrávat v soubojích o nejkrásnější upírku, co kdy žila... všechno to mohl prožívat, ačkoliv na tom místě nikdy nebyl. Stal se z něj zkrátka takový romantický snílek, který se tak snažil vypořádat s tím, že se zrovna nachází ve světě, kde nikdy nic takového neprožije a sám je tu považován za něco nebezpečného, odpudivého, strašlivého.
S tím, jak dospíval, se tento jeho romantický pohled a rozvinutá fantazie poněkud otupily, ale rozhodně nevymizely úplně. Spíš je místy nahradil suchý humor, který byl pro přežití v tomto nehostinném světě svým způsobem také občas potřebný.
Nešťastná srážka
Často v noci vylétával se sluje své rodiny a svých přátel, aby se vydával na noční toulky po okolní přírodě nebo aby mohl sledovat lidské počínání. Jen tak, nehledal v tom žádnou zábavu v toulkách po krvi, jako jeho ostatní soukmenovníci. A tak se jednou stalo, že se zatoulal o něco dál, než míval ve zvyku. Sice pocházel z klanu Tdet, který přebýval spíše východněji od pohoří Modrých hor, ale sluj jeho rodiny se nacházela hned u jejího úpatí, takže na druhou stranu to pro mladého upíra nebyl žádný problém. A jeden z těchto výletů mu udělal v jeho prozatím krátkém životě širokou čáru přes rozpočet. Zrovna prolétával nad jednou menší vesnicí, když do něj v plné rychlosti vrazil jiný upír, který evidentně přes všechna tabu létal v opilosti. Nešťastnou náhodou onen opilý upír narazil do děvečky na náměstí, což pobouřilo všechny ostatní obyvatele, kteří se vrhli jak na upířího opilce, tak na nebohého Christiana, který se do celé té šlamastyky připletl naprostou náhodou.
Usekli mu hlavu, tělo rozsekali na kusy a posypali solí a mákem, aby již ze svého hrobu nevstal. Pro upíra to samozřejmě nebyl nějaký závažnější problém, nicméně regenerace mu nějakých těch čtyřicet let zabrala, a i když je to doba pro upíra kratší než mrknutí oka, po jeho úspěšně dokončené regeneraci se ve světě kolem spousta věcí změnila.
Tak rychle, jak mu nově nabyté síly dovolovaly se vydal zpět přes Modré hory do sluje své rodiny a přátel, ale ke svému překvapení a zděšení zjistil, že je prázdná.
Nepředpokládal, že by se jim snad mohlo přihodit něco zlého, jedině že by se v rodině objevila zlá krev a jeho příbuzní se pobili mezi sebou, ale to se mu nezdálo pravděpodobné. Mnohem pravděpodobnější mohlo být to, že jeho incident se trefil zrovna do doby, kdy se jeho rodina rozhodla změnit stanoviště a vydat se, jak se říká „o dům dál“. Upíři sice nemají vyvinutý stejný cit a povinnosti k rodičům jako lidé, ale Chris v mnoha ohledech nebyl jako ostatní upíři. Zkrátka chtěl svou rodinu najít a ujistit je, že on sám je v pořádku. Zároveň to byla jediná stvoření, která na nehostinném světě měl. Pro lidi i nelidi byl svou podstavou nebezpečná zrůda, což není zrovna nejlepší začátek pro základ přátelského vztahu.
Hledání ztraceného času
A tak začal pátrat. První stovku let strávil prohledáváním části světa na východ od Modrých hor – kam jinam by se taky klan Tdet mohl vydat? Nicméně to bylo území široké a ani za stovku let se mu nepodařilo jeho rodinu vypátrat. Ale ačkoliv by se to mohlo zdát jako promrhaných sto let, Chris to tak rozhodně nevnímal. Chtě nechtě se musel učit zvyky lidí, jejich rozličné kultury a zejména jazyky. Zerrikánštinu a obecnou si osvojil jako první, protože v oblasti, kde se pohyboval, to byly ty nejužitečnější jazyky. Své znalosti začal nabízet obchodníkům, kteří potřebovali překladatele. A jeho lidské inkognito bylo na světě.
Další stovku let strávil prohledáváním Nilfgaardu, kde se začínal opět velice rychle přiučit jejich řeči, ale zejména se začínal pomalu dostávat pod kůži lidské podstatě. A poznal i více příkoří, nespravedlností, podvodů a lží. Tehdy se jeho snílkovská duše začínala pomalu přetvářet v tichého cestujícího, který opět pouze poslouchá příběhy ostatních a v hloubi duše se jim hořce směje. Za oněch tři sta let již ztratil svou naivitu a proměnil se v zamlklého muže s podivně smutným letmým úsměvem na tváři a ironickým sarkasmem v duši.
Cesta je cíl?
Postupně zapomněl na to, proč se na tuto cestu vůbec vydal a z cesty se tak stal cíl. Samozřejmě, pokud by narazil na někoho ze své rodiny, jistě by jej to potěšilo, ale už dávno to nebyl onen zamlklý mladý upír, který se tak rád brouzdal svou fantazií.
Stal se z něj dospělý muž, který se snažil schovat v lidské společnosti. Slovo zapadnout by se zde ani trochu nehodilo. Další stovku let procestoval Severními královstvími, kde se setkal s podobnými praktikami jako v Nilfgaardu, pouze v bledě modré.
Na svých cestách si občas našel pár lidských přátel, občas si jej našlo pár nepřátel, ale ti nikdy nežili moc dlouho. Nebyl nijak pomstychtivý, jen neměl příliš rád, pokud mu někdo kazil jeho snahu nevyčnívat a nijak na sebe neupozorňovat. Snažil se být stejně šedý jako jeho kabát.
Stal se z něj melancholický poutník s talentem k jazykům. Tedy alespoň doufal, že nanejvýš takto si ho lidé budou pamatovat.
Herní historie
- Že by konečně dospěl šťastného cíle cesty? | +
Jazyky:
- Upírská řeč – rodný
- Obecná řeč – 2
- Zerrikánština – 2
- Nilfgaardština – 2
- Skelligština - 2
INTELIGENCE – 2
KONSTITUCE - 1
ZRUČNOST - 1
SÍLA – 1
OBRATNOST - 3
SMYSLY – 2
VŮLE – 3
Gramotnost – 3
Boj beze zbraně (drápy a tesáky) - 2
Vampirismus – 2
- Vampirismus | +
