Rasa: člověk
Věk: okolo 70, vzhledově okolo čtyřiceti
Povolání: zaklínač, případně vezme jakoukoliv práci, za kterou mu zaplatí
Víra: ...proč?
Loajalita: Opravdu loajální může být člověk vždy pouze sám sobě. Pokud někdo tvrdí něco jiného, je to lhář. Ať už lže úmyslně, nebo si něco nalhává sám sobě.
Talent: Šerm s jeden a půlručním mečem
Oblečení a výstroj obvykle koresponduje s jeho vzhledem – nic výstředního, nicméně pečlivě udržovaného. Výstroj tvoří klasická zbroj školy Kočky bez jakýchkoliv zdobných nebo nepraktických prvků – jednoduchá tmavě modrá prošívaná vesta s lehkou zbrojí a lehkými pěstnicemi. Meče používá klasické jeden a půl ruční – jeden stříbrný, jeden ocelový s jednoduchou hlavicí. Ke kuším a zbraním na dálku nikdy moc nepřilnul, protože možná překvapivě dává přednost boji tělo na tělo, ať už s mečem nebo dýkou pod pás.
Jak již bylo několikrát zmíněno, sebe i své vybavení se snaží udržovat dle stále stejného každodenního rituálu, který se nezměnil za posledních padesát let a pravděpodobně nezmění ani za dalších padesát let. Každé ráno podstupuje několik cviků ve stále stejných intervalech a opakováních, poté přechází na kontrolu a údržbu své zbroje, sedla a sedlových brašen, a nakonec končí čištěním a broušením zbraní. Při těchto úkonech si počíná téměř se strojovou přesností a nikdy nepostupuje jinak. V důsledku čehož jej lze vždy zahlédnout upraveného v rámci možností, s perfektně udržovanou zbrojí a zbraněmi a také v poměrně dobré a pevné kondici, kterou by rozhodně nikdo neodhadoval u sedmdesátiletého muže.
Faceclaim: Mads Mikkelsen
Něco málo již naznačil Raymonnův vzhled a vystupování, podrobnější pohled do hloubi jeho duše však ukáže... že žádnou nemá. Pokud byste skutečně chtěli nahlédnout do nitra jeho hlavy nebo srdce... v té abstraktní rovině... našli byste absolutní hlubokou propast, na jejíž dno se skutečně neodvažujete podívat. Jako by zde kdysi stál bohatý palác, nebo alespoň spokojený dům, který však někdo vytrhl ze základů, vybral do poslední cihly a zanechal po něm jen krutě vyhlodanou štolu. Raymonn totiž kdysi skutečně byl normální kluk se vzpomínkami, pocity, emocemi a náladami. Ne všechny sice byly vždy pozitivní a ušlechtilé, často měl sklony k nerespektování pravidel nebo tichým mstám, ale za tím vším udělala tlustou čáru zkouška Trav, která mu z jeho mysli vytrhla jak vzpomínky, tak veškeré projevy i chápání emocí. Jako by na okrajích oné vyhloubené studny jeho mysli zůstaly jen jakési cáry jeho přechozí osobnosti, v podobě útržků vzpomínek a střípků toho, jak prožívat pocity.
A jak se to projevuje v jeho životě zaklínače? Vzhledem k tomu, že se to od něj tak nějak očekává, tak nijak zvlášť. Prožívání emocí vyměnil za své každodenní rituály, které dodržuje s téměř děsivou přesností. A podobně vidí i okolní svět a svým způsobem je pro něj nepochopitelné, pokud tak něco nebo někdo nefunguje. V takovém případě nereaguje vztekem nebo agresivitou, protože je nezná, ale obvykle se snaží onu přesnost nastolit co nejjednodušším způsobem – ať už se jedná o zopakování požadavku nebo zabití – nevidí v nich totiž žádný rozdíl, pokud mu to pomůže vyřešit jeho problém. Sám o sobě se však ostatním škodit nesnaží, protože i zášť nebo zlomyslnost je emoce, které zkrátka není schopen.
Je proto zvláštní, že je obdařen až neuvěřitelnou schopností imaginace, kterou jako by se jeho mysl snažila jako popínavý plevel vyplnit onu prázdnou propast. Často se tak stává, že mu jeho představy, které mu z mysli nezastavitelně pronikají, splývají s realitou a jistým způsobem mu tak znovu pokřivují jeho již tak poněkud zvláštní pohled na svět kolem sebe. Většinou to však nejsou hezké představy, ba právě naopak – většina z nich připomíná noční můry, ze kterých by se spousta lidí budila s šíleným křikem. On se z nich ale neprobouzí – žije v nich a zvládá je s překvapivým klidem. Zřejmě proto že se z nich nemůže zbláznit, když už částečným bláznem je.
I přes tyto zvrácenosti jeho mysli, kterými od sebe odrazuje většinu lidí i potenciálních zákazníků, nutno dodat, že jakožto zaklínač vykonává svou práci s precizností a přesností, jako ostatně všechno ostatní.
A je tu ještě jedna zvláštnost k jeho již tak pokřivené povaze. Přeci jen existuje něco, co může u některých na krátký okamžik vyvolat dojem, že Raymonn dokáže něco prožívat. Je to hudba. Ne, že by byl schopen pochopit podstatu její krásy, ale spíše mu připomíná, že toho kdysi byl schopen. Představme si na okamžik, že by schopnost prožívání příjemných emocí při poslechu hudby nebo jiného uměleckého díla byla krásná řemeslná karafa naplněná ušlechtilým vínem. Většina lidí si vychutnává právě ono lahodné víno, kterým je schopnost vnímat krásu umění. Raymonnovi však zbyla pouze ona karafa – víno se nenávratně ztratilo se zkouškou Trav. Pomocí hudby se nyní sice nemůže napít onoho lahodného vína, ale může se s její pomocí alespoň dotýkat umělecké karafy a připomenout si tak, že by mu tato činnost měla být příjemná.
Zkouška Trav mu z mysli vyrvala většinu vzpomínek na dětství i na dobu strávenou na hradišti před zkouškou. Zbylo mu jen pár útržků, které mu tuto dobu připomínají, pro většinu ostatních by však možná stálo za to se zmínit alespoň o několika zásadních milnících, které se k těmto střípkům pojí.
Vzpomínka na ženu, která jej bere do náručí
Tato vzpomínka pochází z doby, kdy ještě malý Ray vyrůstal se svou rodinou v Mariboru. Raymonn tuto ženu považuje za svou pravděpodobnou matku, ve skutečnosti se však jedná o jeho chůvu, protože pocházel z poměrně zámožné rodiny, která si to mohla dovolit.
Jeho otec se živil obchody se vším možným, nejvíce však s kořením a vzácným zbožím z Jihu. Na nedostatek peněz si tedy rozhodně stěžovat nemohl. Se svou manželkou, která si krátila volné chvíle hudbou, zejména hrou na citeru a zpěvem, měl v době Raymonnova narození již dvě děti – starší dceru a asi tříletého chlapce. Za normálních okolností se svými karavanami necestoval, nyní se však neznámo kam ztratila jedna dodávka, ve které měl Raymonnův otec investované velké peníze. Když se proto ani po týdnu neobjevila v místě dodání, rozhodl se, že sám osobně pojede zkontrolovat, co se s ní stalo. Byl to sice možná nerozvážný krok, ale on měl pro strach uděláno a s mečem se taktéž ohánět uměl. Proti lapkům by se jistě ubránil, ale ne proti lešijovi, kterému obchodní stezka narušila teritorium, a který zničil i onu drahou karavanu. I pro Raymonnova otce to vypadalo zle, protože jakmile dorazil na místo, lešij zaútočil i na něj. Obchodník se bránil statečně, přesto však při tomto souboji přišel o ruku a zdálo se, že nakonec souboj prohraje. Život mu ale v posledním okamžiku zachránil muž s kočičíma očima a dvěma meči na zádech, který částečně oslabeného lešije po delším souboji zabil a žádal si po zraněném obchodníkovi odměnu. Ten mu pochopitelně nabídl měšec zlata, který měl u sebe. Zaklínač jej přijal, ale připojil k tomu ještě jednu podmínku. Zaklínačských rekrutů bylo v té době málo a jejich přežitelnost byla ještě menší, zaklínač se proto dovolával práva na zákon překvapení. Obchodník se vzpíral, protože moc dobře věděl, že jeho žena je v poslední třetině těhotenství s jejich třetím dítětem, které se mohlo narodit každým okamžikem, ale poté si uvědomil, že porodit odjela na venkov za svou matkou. A zákon se vztahoval na to, co člověk najde doma a neví o tom nebo to nečeká, ne? Nakonec tedy souhlasil a věřil v to, že peníze budou nakonec to jediné, s čím se zaklínač bude muset spokojit. Společně se zaklínačem, který si chtěl ověřit svou platbu, se proto vydali zpět na cestu do Mariboru, kde Raymonnův otec zažil šok. Jeho manželka mu chtěla udělat radost, takže se z venkova vrátila zpět domů a vítala svého manžela s novorozeným chlapečkem v náručí.
Zaklínač byl spokojený a přislíbil, že se pro chlapce v den jeho osmých narozenin vrátí. Rodina se tomuto osudu snažila vyhnout, několikrát se za Raymonnův život stěhovali na různá místa Temerie, přesto však malý Ray zažíval poměrně idylické dětství se svými sourozenci. V den jeho osmých narozenin si je však zaklínač přeci jen našel.
Vzpomínka na muže s medailonem, který čistí svou zbraň
Nyní je Raymonnova domněnka, o jakého muže se jedná, zcela přesná. Je to totiž onen zaklínač, který jej získal díky zákonu překvapení. Není zcela jisté, co se tenkrát stalo, jestli se rodina smířila s tím, že osudu neunikne, nebo se otec snažil bránit... V této vzpomínce vidí Raymonn pouze muže se zjizvenou tváří, který čistí svou čepel od krve – jestli je jeho otce nebo příšery, kterou na cestě zabil... to nedokáže posoudit nikdo z nás. V této vzpomínce je však slyšet ještě jeden zvuk – vzlykot dítěte. Marně by si Raymonn vzpomínal, že patří jemu.
Vzpomínka na tělo mrtvého chlapce ve věku tak dvanácti let
Mezi přijetím do zaklínačského výcviku a touto událostí zeje poměrně velká mezera. Jsou to tak dva tři roky od doby, kdy zaklínač dovedl mezi ostatních málo rekrutů malého Raymonna, ze kterého se za tu dobu stal silný šlachovitý zaklínačský učeň, který nešel pro ránu daleko a nutno podotknout, že mnoho z nich bylo pod pás. Jestli to však způsobila jeho výchova nejmladšího dítěte, která jej v mnoha ohledech rozmazlila, nebo jestli se Raymonn mstil všem okolo za to, že jej vytrhli z jeho spokojeného života bohatého chlapce, to těžko říct. Tahle vzpomínka se však pojí k incidentu, který způsobila naprostá malichernost – Raymonnova přezdívka a onen chlapec, který si z něj neustále utahoval. Raymonn to občas snášel s klidem, občas si to nenechal líbit. Potají však plánoval pomstu, které se nakonec dočkal. Na konstrukci, na které trénovali šerm a akrobacii, nařízl a nalomil jednu příčku tak, že jakmile na ni jeho oběť došlápla, zřítil se dolů, spadl hlavou na kámen, který pod konstrukcí Raymonn ukryl, a zabil se. Raymonna tehdy překvapilo, jak lehce mu jeho prostý plán vyšel a nikdo přitom nepojal podezření. Všichni to brali jako tragickou nehodu, se kterou se zkrátka při výcviku zaklínačů počítalo. Přesto to však můžeme považovat za Raymonnovu první oběť. Jediný, kdo pojal podezření, byl zaklínačský mistr, který však proti němu neměl žádný důkaz. Rozhodl se proto, že se chlapci pomstí ve zkoušce Trav, kdy mu podal takovou dávku mutagenů, u které měl za to, že zabije Raymonna v daleko horších bolestech.
Vzpomínka na bolest
V téhle vzpomínce není žádný obraz ani zvuk, jen čirý pocit bolesti. Všudypřítomné, tiše hlasité, neúprosné bolesti. Prostupuje mu celým tělem, konečky prstů, dokonce má pocit, že cítí pronikavou bolest i v konečcích vlasů.
Ano, toto je jediná vzpomínka na zkoušku Trav, která za jeho předchozím životem udělala tlustou čáru a vytrhla z jeho nitra emoce i většinu vzpomínek.
Vzpomínky po zkoušce Trav až po současnost
Jediné, co si Raymonn po probuzení pamatoval, bylo oněch pár útržků vzpomínek a své jméno. Zcela zapomněl na jakýkoliv zaklínačský výcvik, pokud nepočítáme šerm a boj, které se do jeho svalů vryly s takovou intenzitou, že si je ani pamatovat nemusel. Ale veškerou výuku o monstrech, lektvarech, byť i o tom, kdo jsou lidé kolem něj, musel absolvovat znovu. A naučil se je překvapivě velmi rychle, protože si vše osvojoval se strojovou přesností. Zcela se vytratila i jeho zákeřnost a snaha dosáhnout svých cílů tou nejšpinavější cestou. Ne, že by se k takovýmto praktikám nikdy neuchyloval, spíše je používal pouze tehdy, kdy se mu jevily jako skutečně nejužitečnější, místo toho, kdy pro něj byly nejzábavnější. Mistr byl nejdřív z jeho přežití rozčilený, postupně si však uvědomoval, že stvořil téměř dokonalého zaklínače, stroj bez emocí a zbytečných otázek.
Po poměrně krátké době byl Raymonn připravený vydat se na Stezku. Ze začátku na ní utržil několik škrábanců a jizev, jinak se ale zakázkami protloukal bez větších potíží. Naštěstí netrpěl oním pocitem některých čerstvě vycvičených zaklínačů, že jde zachraňovat svět. Zabíjel monstra pro peníze, procházel Temerií a Aedirnem a žil svým způsobem spokojený zaklínačský život.
Jednou dokonce dorazil i do Mariboru, kam se na stáří vrátila jeho matka, o kterou se starala jeho starší sestra. Matka jej poznala, tak, jak matka dokáže poznat své dítě. On ji ale ne. Bylo mu tou dobou již kolem padesáti, přestože vypadal sotva na třicet, zatímco jeho matka již pomalu umírala. Její odchod z tohoto světa jí však setkání se synem, respektive se zrůdou, která se z něj stala, nijak neulehčilo.
Jen jediná vzpomínka na ni Raymonnovi utkvěla v hlavě, aniž si ji sám uvědomoval – právě onen zvláštní vztah k hudbě, který se mu zaryl hluboko do hlavy z dob, kdy mu jeho matka hrála na citeru a zpívala.
Od té doby se dál protloukal Severními královstvími, ať to byla Temerie, Aedirn, Kaedwen nebo Redanie. A proč si svolil přízvisko z Dorianu? Jeho mistru mu řekl, že pochází z Temerie a Dorian bylo první místo, kam se zabodla Raymonnova dýka při náhodném výběru.
KONSTITUCE 2
OBRATNOST 3
SMYSLY 2
VŮLE 2
SÍLA: 2
ZRUČNOST: 1
Jazyky: obecná (rodný)
Zaklínačská znamení 2
Alchymie 2
Boj se zaklínačskými meči 3 (+ talent)
Boj beze zbraně 2
Všímavost 1
Jezdectví: 1
Vaření: 1
OBRATNOST 3
SMYSLY 2
VŮLE 2
SÍLA: 2
ZRUČNOST: 1
Jazyky: obecná (rodný)
Zaklínačská znamení 2
Alchymie 2
Boj se zaklínačskými meči 3 (+ talent)
Boj beze zbraně 2
Všímavost 1
Jezdectví: 1
Vaření: 1
Zbroj školy Kočky
Dva meče – stříbrný a ocelový
Ocelová dýka
Sedlo a sedlové brašny
Suroviny na přípravu základních lektvarů
Další potřebné vybavení pro čištění zbraní, zbroje a přípravu jídla
Tmavý bezejmenný hnědák
