Zaklínač RPG

____________________________________________________________

Rasa: člověk
Datum narození: začátek léta 1260
Věk: krásných 16 let
Povolání: chodí vypomáhat do chrámu Věčného ohně a městského sanatoria
Víra: Věčný oheň
Loajalita: její otec (a to i přes momentálně vzdorovité období)

Sophie je v mnoha ohledech vzezřením po tatínkovi, i když postrádá - naštěstí - jeho mužné rysy. Není ani vysoká, ani malá, a má útlou postavu, kterou pomalu, ale jistě začínají zdobit jemné ženské křivky. Zatímco oříškové oči i hnědé vlasy, jež se jí něžně vlní okolo obličeje, co začíná ztrácet dětské rysy, zdědila právě po otci, po mamince zkrášlují její tvářičku plné, malinově zbarvené rty, a rovný nosík s bambulkou na svém konci. Že začíná kvést do krásy, o tom nemůže být sebemenších pochyb, stejně jako nemůže být pochyb o tom, že z toho jejímu otci možná přibude pár vrásek na čele či pár přesných kuší hned u vchodových dveří. Už tak si Sophie musí zvykat na to, že každé křivé či lichotivé slovíčko jejím směrem je po zásluze odměněno vražedným pohledem.
V odívání je slečna van der Veenová velmi pečlivá a občas pokukuje i po šatech vznešených slečen, kterým začíná drahé látky upřímně závidět, stejně jako šperky a všechny ty věcičky, kterými si zvýrazňují přirozenou krásu své tváře. Zatím dbá jen o to, aby otci nedělala ostudu, i když se ne vždy pohybuje v místech, kde nehrozí zašpinění. Ačkoliv vlasy si nejraději nechává jen tak splývat volně okolo obličeje, po městě se nejčastěji pohybuje s vlasy staženými do drdolu nebo zdobeného copu.

Na první pohled křehká a na první poznání pořádně tvrdohlavá mladá dáma. Svá stanoviska si umí obhájit laskavým slovem místo hněvu a výhružek a i chladnou logikou, o chloupek převyšující logiku dívek jejího věku a vzdělání, což nejednoho zanechá v tichém úžasu nad inteligencí tak nezkušeného mláděte. To vše se váže ruku v ruce s lehkou drzostí, se kterou se nebojí říct i méně populární názor ve společnosti, která od ní očekává jen bezduché přikyvování. Šok v jejich tvářích však ve vteřině vystřídá smích a prohlášení, že ji její věk omlouvá, a že by se měla raději věnovat... inu, no třeba vyšívání. A tak vyšívá, steh sem, steh tam, pod dohledem zkušených mediků, které přemluví její prosebné oči, co ve světle svící vypadají jako poseté hvězdami, v nichž by se dal vyčíst osud lidského pokolení. Je příjemnou společností a zároveň oddanou ovečkou Věčného ohně, která se modlí za očištění duší všech, kdo z vlastní hlouposti páchají nerozvážné hříchy. Není si však jista tím, zda jsou ty hříchy nelidí a čarodějů natolik vážné, aby jejich životy musely končit tak krutě a nemilosrdně, i když spravedlivým trestům magií nadaných zvládá přihlížet bez mrknutí oka, snad že magii v lásce nemá a pravděpodobně ani nikdy mít nebude. Jejím tajným přáním, tak trochu otci navzdory, je naučit se zacházet s mečem, k čemuž nemá ani prostor a ani potřebnou sílu. A co se otce celkově týče, velmi jej miluje, a jen nerada by zapříčinila, aby se na ni snad začal za něco zlobit.
Má ráda zpěv a hudbu, ačkoliv sama nezpívá a ani nehraje na žádný hudební nástroj. Miluje divadelní hry, ale navštěvovat je smí pouze v doprovodu důvěryhodné osoby, protože samotnou by ji otec nikam nepustil, a to ještě má velmi omezený výběr, neboť takovou zábavu si smí dopřávat jen v lepších čtvrtích města. Do těch špatných má totiž otcem vstup přísně zakázán. Vzhledem k tomu, že mezi strážnými i lovci se pohybuje dost otcových známých, je téměř nemožné, aby se bez povšimnutí zatoulala někam, kam by dle otcových představ neměla strčit ani špičku nosu.

Sophie se narodila do milující rodiny přešťastným rodičům, Vieře a Yarquedovi, kteří v té době vedli spokojený život ve Vizimě. Otec začal pracovat u městské stráže a pomalu, ale jistě se ztotožňoval s vírou své ženy, v jejímž duchu byla vychovávána i sama Sophie, když trochu povyrostla. Brzy do rodiny přibyl i druhý uzlíček štěstí, synáček Bastiaan, kterého starší sestřička zbožňovala už v peřinkách. Vypadalo to, že jejich štěstí nemůže nic překazit.
Nedlouho po tom, co přišel na svět její bratr, zasáhlo rodinu první neštěstí, to když nejstarší strýc a dědeček přišli o život v krvavé bitvě o Marnadal. Sophie byla ještě malá, aby něco takového chápala nebo vnímala, i když ji později mrzelo, že se babička uzavřela do sebe a nikdy se o ni příliš nezajímala. Přesto měla krásné dětství prosycené láskou rodičů a pokornou vírou, ke které ji laskavým způsobem vedla matka, aniž by v dívence vyvolávala pocit, že je do něčeho takového nucena.
Pohádka, ve které Sophii snad chyběla jen zlatá korunka na hlavě, neměla konec, jaký se od pohádek očekává. Šťastně až do smrti se konat nikdy nemělo, ačkoliv smrt přišla, nečekána, nezvána. Zatímco Sophie se zotavovala z ošklivého kašle, který ji bez zjevné příčiny zachvátil (ale který měl možná co dočinění s pylem omamně vonícího šeříku), její matka se s malým bratříčkem vydala na dýchánek matek s dětmi. Sophii mrzelo, že nemůže jít také, ale ani pláč jí nepomohl, aby své rodiče oblomila. Nebýt kašle, možná by ten dýchánek dopadl mnohem hůř... mezi dětmi, které si společně na dýchánku hráli, byla i magií nadaná holčička, která nedokázala svůj dar ovládnout ve chvíli, kdy jí Bastiaan sebral hračku. Sophiin bratr podlehl zraněním během několika minut a matka byla výbuchem magie zohavena.
Pohádka skončila, Sophie nic nechápala, a marně se pokoušela rozveselit svou matku, která o ni - ale vlastně o všechno okolo sebe - ztratila zájem. To osmileté dítě pochopit nemohlo a protože Yarqued byl zachvácen žalem a bolestí, Sophiin svět ztratil pevnou půdu pod nohama. A i to málo, na čem její život balancoval, nakonec neudrželo váhu další rány, která dívenku čekala. Její matka se rozhodla odejít do kláštera a zřejmě ji nedokázaly zastavit ani dceřiny nářky a slzy, které odchod Viery provázely. Sophie už si přesně nepamatuje, kdo ji tenkrát musel pevně držet v náruči, aby se neběžela chytit máminých sukní, ale ten dotyčný držel opravdu silně a dlouho, dokud mu děvče vyčerpáním a žalem v náruči samo neochablo. Byl to její otec? Pravděpodobně. Na to, aby se ho zeptala, se snaží na tuhle část své minulosti příliš urputně zapomenout.
Yarqued přísahal, že se o dceru postará sám jak nejlépe bude umět a to také dodržoval. Těsně před Sophiinými jedenáctými narozeninami se v rámci zachování jejího i vlastního bezpečí rozhodl opustit Vizimu a přesídlit jejich malou rodinku do Novigradu, kde začal konat spravedlnost a potlačovat rozmach špíny, která ulice města hyzdila svou přítomností. A Sophie? Ta pokračovala v tom, co jí matka po sobě zanechala - hlubokou víru v očistný plamen Věčného ohně především - ale mimo pravidelných návštěv chrámu si dovolila zvolit i vlastní způsob, jak se vyrovnávat se ztrátou. Nedokázala se totiž nikdy plně oprostit od myšlenky, že kdyby v blízkosti matky a bratra byl někdo, kdo by se vyznal v léčitelství a kdo by pevně věřil, že mu Věčný oheň pomůže, mohlo to dopadnout třeba i jen o trochu lépe...

Ze Sophiina deníčku...

Kapitola prvá: „Princ na bílém koni“ | +

Dnešek byl nádherný! Pořád nedokážu uvěřit tomu, že mě papá pustil se strýčkem Osskarem na slavnosti až do Broňovic. Já vím, snaží se, vždyť mne brává na projížďky za město, ale Broňovice? Je to snad nejdále, co jsem kdy byla od té doby, co jsme se přestěhovali do Novigradu. Je to sice jen malá vesnice, ale tak barevná a plná života, když se tam slaví…
A potkala jsem tam jeho. Ach, jak je úžasný! Jako hrdina z románů, milý a galantní, vychovaný. A pohledný! Samozřejmě by ode mne bylo jen troufalé doufat, že jsem v jeho očích alespoň zajímavá, když už ne dechberoucí. Lichotil mi a tančili jsme spolu a pak… pak mne pozval na ples. Na opravdový ples v sídle plném důležitých lidí. A hlavně… uvidím ho zas.
Ale to by nebylo ono, kdyby mi to někdo nezkazil, ne, strýček se musel opít tak, že to bylo vidno všem okolo! Jaká ostuda!

Kapitola druhá: „Na koňském hřbetě ujedu i světa kraj!“ (Q) | +

U všemocného Věčného ohně, co jsem to udělala! Papá se bude strašlivě zlobit! Myslela jsem si, jak nejsem statečná a jak mám vše pod kontrolou, ale co tu vůbec dělám?! Teď už je pozdě vzít to zpět, vrátit se domů a tvářit se, že se nic nestalo – ZAPSALA JSEM SE NA ZÁVOD! A ještě jsem vydírala strýce, odpustí mi to vůbec někdy? Jsem lhářka a vyděračka!
Kdyby ten závod alespoň za všechno to černé svědomí stál, ale bylo to hrozné. Už nikdy v životě nic takového neudělám. NIKDY! Dojela jsem sice třetí, ale vyčerpaná a polomrtvá, jen díky Věčnému ohni, že se Joepovi nic nestalo, protože v jednu chvíli to vypadalo, že je po nás obou.

Kapitola třetí: „Dostihy“ | +

Miluju koně! Nedokázala jsem odolat takové události, jakou dostihy jsou, a přihlásila jsem se na závod a co víc, byl tam ON. Henry. Bylo mi sice líto, že jsem závod prohrála, ale jemu jsem to vítězství přála z celého svého srdce. Nemůžu se dočkat plesu, ale pořád ještě netuším, kde vezmu takové šaty, abych neudělala ostudu…

Kapitola čtvrtá: „Narozeniny“ | +

Patnáct, to není člověku každý den a můj papá se rozhodl už od rána udělat z takového dne ten nejlepší na světě. Poslední dobou se u mne sice s takovými dny roztrhl pytel, ale díky za ně Věčnému ohni. Šperky od babičky mne překvapily a rozhodně k nim nemám žádné vhodné šaty, ale to hravě vyřešil strýček Kaylar, který se dostavil na oslavu – mám dojem, že papá ho nezval a dost možná ani nečekal. Ale přišel a udělal mi tím radost. I strýček Osskar se nenechal zahanbit, i když těžko říci, jak moc se jeho dárek líbil mému otci. Byl však určený mně, a tak je snad nejdůležitější, že já z něj měla obrovskou radost. Teď jen se naučit s tím kusem železa zacházet. Nezdá se to, ale je velmi těžké takovou tíhu udržet v jedné ruce!
Ale můj papá… nemohu zastírat, že jsem z jeho prvního dárku byla zklamaná, jako by nedokázal ani v takovou chvíli oprostit své myšlenky od své práce a od toho, co se stalo mému bratrovi. Budu ten prsten nosit, to ano, ale radost to bude dělat jen jemu. Nemohla jsem se na něj ale zlobit dlouho, protože svým druhým dárkem mi doslova vyrazil dech. Nádherná krémová klisna s bílou hřívou i ocasem a jen moje! Když si vezmu, kolik musela stát, a to nepočítám ty šaty na ples, co byly potřeba pořídit… Měla bych přestat myslet na to, že se na něj kvůli jeho práci zlobím a že nesouhlasím s tím, co dělá, vždyť pro mě by snad snesl i modré z nebe. Trvalo mi dlouho, než jsem našla pro svou klisnu to pravé jméno, ale Fleur zní stejně něžně jako ona vypadá.

Kapitola pátá: „Ples u van Allanů“ | +

Mám toho nejlepšího otce na celém světě! Koupil mi krásné šaty a škrabošku a rozhodl se dělat mi doprovod na Henryho ples. Brečela jsem štěstím snad dvě hodiny a když jsem se těsně před plesem podívala do zrcadla, přišlo mi, že jsem krásná. Ty šaty… nejkrásnější na světě. Lehké a jak splývaly k zemi! Samozřejmě, že jsem viděla i hezčí, ale nic takového mi mou radost nemůže pokazit. I když jsem byla ohromena sídlem van Allanů, největším překvapením pro mě byla přítomnost Didi, člověka, který mi je velmi drahý.
Nic však nedokázalo překonat ten moment, kdy jsem znovu spatřila Henryho. Otec ho hned nazval „mým Henrym“, ale Henry rozhodně nikdy nebyl můj a já mohla jen doufat, že si mé maličkosti v té záplavě nádherných dam a dívek všimne. Zato papá se pěkně vybarvil. Ani jsem se nestačila pořádně rozkoukat a jedna z mladičkých dam ho hned začala lákat k tanci. Neodolal. Vlastně jsem si ani nebyla jistá, že umí tančit. Měla jsem v úmyslu ho při tom tanci pozorovat a to bedlivě, ale Henry si dal tu práci, aby mě, MĚ!, v tom davu našel. Jak je úžasný… a navíc jsme se vzájemně vydražili v dobročinné aukci, snad tomu osud tak chtěl.
Och a dostala jsem paví miminka, jsou tak rozkošná! Hned po návratu domů jsem začala listovat ve svých knihách, abych jim našla důstojná jména. Jezebel, jediná paví slečna, Avalon, to je ten největší. Dante je ten nejnešikovnější a Henry… Henry je ten, co se nese jako šlechtic a nebojí se mého pohlazení.

Kapitola šestá: „Střet názorů“ | +

Nespí, pomalu ani nejí, téměř nemluví a neustále se věnuje práci. Jestli to takhle půjde dál, za chvíli se mu ztratí před očima. Musela jsem si s ním o tom promluvit, vždyť takhle by to dál nešlo. Jenže to jsem netušila, co tím spustím, a jak moc si vzájemně ublížíme slovy, co snad neměla být ani vyřčena. Mrzí mě to, nechtěla jsem se s ním pohádat, ale třeba si konečně uvědomí, že to, co dělá, není tak správné, jak si sám tvrdohlavě myslí!

Kapitola sedmá: „Intermezzo“ | +

Od hádky jsem byla prakticky nejposlušnější dcera. Často jsem navštěvovala sanatorium i chrám, abych se modlila za otce, strýčky i Henryho, o němž jsem neslyšela po dlouhé měsíce ani slova. Pávi vyrostli, krásně křičí a jsou asi mou jedinou vzpomínkou na krásný večer v Henryho náruči uprostřed tanečního parketu. Jenže se neozval a bolelo to, tak moc, že jsem se rozhodla vymazat ho ze svého života, ale i když by otec možná byl rád, kdyby mé hejno skončilo na pekáči, aby mi ples nepřipomínalo, uchýlila jsem se jen k tomu, že jsem Henryho přejmenovala. Myslím, že s časem utíkajícím nenávratně kupředu se má náklonnost ke šlechtici smrskla do bolestivého uzlíčku někde hluboko v podvědomí.
Páva jsem pojmenovala Leon. A rozhodně to nebylo kvůli tomu, že Leon z otcovy skupinky pobočníků je pohledný. A svým způsobem milý. A možná, ale opravdu jen možná se mi trochu, naprosto titěrně líbí. Ale to není ten důvod, ten páv se nějak jmenovat musel, tak proč ne zrovna Leon. Bezdůvodně. Bylo to prostě první jméno, co mě napadlo.
Mezi návštěvami sanatoria a chrámu jsem zvládala i projížďky s otcem a návštěvy strýčka Osskara, který mě učil zacházet s dárkem, co mi k patnáctinám daroval. Nejdříve mi to nešlo, ale teď si troufám říct, že už nejsem úplně bezbranná. Nechci být bezbranná, chci otci dokázat, že se o mě nemusí bát, že se o sebe dokážu postarat i sama. A že se dokážu postarat i o něj.

I když se nechce stát pravou kněžkou Věčného ohně, své místo v chrámových zdech má a její prosby k všemohoucímu a očišťujícímu ohni bývají vyslyšeny. Není ale natolik hloupá, aby se fanaticky hnala za pranýřováním nelidí, a aby slepě následovala plamen Věčného ohně až do horoucích pekel. Dokáže okouzlit své okolí nezaměnitelným šarmem a elegancí sobě vlastní a pod jejíma rukama se zranění a nemoci léčí skoro samy od sebe. Samozřejmě, je mladá, a tak ještě má co dohánět, ale i navzdory svému nízkému věku je silnou osobností, která sebou nenechá snadno manipulovat.

Pro postavu:

Za Aktivitu:

27.7.2019

Za hraní s vypravěčem:

Questy:

duben 2019

| +

- Na koňském hřbetě ujedu i světa kraj

Originální události ve volné hře:

Ples u Allanů
červenec 2019

Opakující se události:

Derby u Vegelbudů

červen 2019

Svátky:

Imbaelk