Narození a tragédie
Počátky tohoto muže spadají do roku 1234. Nedělo se nic extra, co by tenhle svět ještě nezažil. Jednoduše se dva lidi, v tomto případě elfové, rozhodli zplodit dítě a nebylo jen jedno. Osud tomu ale chtěl, aby přežilo jen to jediné, náš Atastalion. Jeho sestřička umřela ještě v děloze a jeho matka na to málem zemřela též. Jen díky magii dokázala přežít alespoň ona. To se s ním táhlo celý jeho život. Hlídali ho jako oko v hlavě. Ne vždy se jim to však podařilo. Atastalion pobíhal velmi často po lesích. Lezl se svou partou po stromech, lozil v jejich korunách, byl nejobratnější z jejich skupiny, zdaleka ne nejrychlejší. Každé z elfských děcek disponovalo jinou vlastností, nikoho však nenapadlo, že se jim to bude brzy hodit.
Jejich les totiž zachvátil požár, když mu bylo teprve sedm let. Jeho rodina přebývala na území dnešního Nazairu. Stáli v cestě pochodující armádě a ta jim jeho domov vypálila do základů. Při tom zemřela jeho slabší matka. Otec se bil za jejich domov, ale neubránil ho a odnesl si s sebou spoustu šrámů a jizev, zároveň má i půlku spáleného obličeje, což se mu stalo, když se snažil zachránit svého syna. Smrt své družky nesl těžce, ale nemohl dopustit, aby Atastalion vyrůstal bez rodiny a stal se z něj psanec. Při útěku byli ale chyceni armádou. Jeho otec byl mučen a Atastalion odtáhnut. Nenávist pro elfy vojákům zatemnila mozek. I mladý Atastalion si s sebou odnesl několik jizev z té doby, ale nedal se. Měl dost pevnou vůli a obratné tělo, že se dokázal vzepřít a jedné noci jim zdrhnout. Nebyli už na území, kde by to znal, ale nenechal se tím zastrašit. Lesy jsou jeho domovem, proto využíval taková místa pro spánek při své pouti na sever. Nevěděl, kam jde, ani co bude dělat, ale jednoduše šel. Šel s pomstou v srdci za smrt jeho otce. Že žije, neměl nejmenší tušení. Bolelo ho to, ale musel jít dál, přežít.
Dřina a pot
Několik dní se živil lesními plody a houbami, věděl o nich dost, aby se neotrávil, až došel do města. Lidského města. O lidech toho nevěděl moc, jakože spíše vůbec nic, kromě toho, že mu lidé vypálili domov. Hezké mínění o nich neměl, ale svou pomstu by těžko vykonal, kdyby pro to nic neudělal.
Ve vesnici si ho našla skupina hrajících starších dětí, která věděla, že má co do činění s elfem a o těch se hezky nemluvilo. Dělala si z něj srandičky a snažila se ho chytit, aby se mohli vytahovat. Atastalion jim ale začal utíkat přes domy, které považoval za cihlové stromy a tam ho děcka nemohla dostihnout. Vztekala se, ale bylo to marné. Atastalion si tím získal jejich uznání a děti se rozhodli, že ho mezi sebe přijmou do skupiny. Těch zbylých několik dětských let Atastalion strávil mezi vesnickými dětmi, přičemž se vždycky vracel do lesů a schovával se před dospělými. Děti mu nosili jídlo, věci na zimu, aby neprochřadl a spoustu dalších věcí. Dělili se o vše. Utáhli tak pouta jejich přátelství.
Vesnický gang
Jejich parta se později stala postrachem vesnice. Dělali si srandu z dospělých, občas někdo něco ukradl, sem tam utekli do lesů rodičům a Atastalion je učil jeho elfím zvykům. Hráli si s klacky, místo mečů, jako většina děcek a spoustu dalších dětských blbin. Nikdo o něm už nepochyboval. Jejich sedmileté přátelství se stalo nepřetrhnutelné.
Děcka ale rostla a jejich rodiny chtěli, aby se chopili otěží a naučili se řemeslům. Také se k nim dostala válka, Temerci si přišli pro mladé hochy, které naučí s mečem a šup s nimi do války s Nilfgaardem, který se snažil získat ostatní země. Jakmile o tom Atastalion slyšel, chtěl se také přidat, ale bylo mu to zamítnuto. Nechtěli prašivého elfa, co bude bojovat za Temerii. Místo toho ho chtěli opět chytit a předat úřadům. Ten se ale chytit nenechal a opět se dal na útěk, na sever. Na jih nemohl a nikde jinde netušil, co se nachází. Čekala ho další strastiplná cesta, ale už nebyl alespoň malé dítě.
Cesta na sever
Se svou partou si leccos slíbili, ale tyhle sny se jim splnit neměli. Rozhodně ne teď. Opět musel utíkat, schovávat se před vojáky i válkou. Jiné přátele si nenašel, do té doby, než došel do Brugge. To už nebyla malá vesnice, jakou znal, ale pořádné město. Naučil se již skrývat své špičaté uši pod klobouk, který si vyrobil. Už nebyl tak naivní a znovu to zkusil u Temerské armády s narukováním. Tentokrát se mu to podařilo. Vzali ho do armády a on mohl splnit jeden ze svých slibů. Cesta to ale byla poměrně trnitá, za rok se však naučil alespoň máchat mečem a neumřít. S malými meči mu to šlo podstatně lépe, protože není zrovna nejvyšší a rozhodně je s nimi více obratnější. Temerci ho proto posadili do zadních linií, kde by dobíjel ty, kteří se dostanou přes první linie. To mu příliš nevadilo, hlavně když bude moci bojovat.
Na boj na bojišti však nikdy nedošlo. Jednoho večera si na něj počkala tamní skupina lidí i nelidí, odvržených společností, která se rozhodla rebelovat proti správci města. Okrádali, zabíjeli a dělali si, co chtěli. Nikdo je do té doby nechytil, i když na ně byla vypsaná odměna. Ti nejlepší z nejlepších. Chtěli okrást o žold i Atastaliona, ale tomu při tom střetu spadl klobouk z hlavy a velitel skupiny si všiml jejich uší. Naneštěstí to byl také elf. Nedokázal pochopit, proč je elf v Temerské armádě, přičemž o tom hodili dlouhou řeč. Nakonec si podali ruce a Atastalion byl přijat do jejich skupiny. Říkali si Mývalové a malovali si obličej černými pruhy. Nikdo je tak nemohl s jistotou poznat. Temerská armáda se stala minulostí a jeho sny se měli plnit v jiném měřítku.
Mývalové a jejich chvíle slávy
Několik let tak strávil u Mývalů. Využili jeho potenciál a naučili ho zacházet se dvěma dýkami, které se k němu hodili nejvíce. Také ho naučili jejich zvykům, pokřiku a chování. Nikdo je nemohl chytit a jim Brugge začalo být malé. Rozhodli se vydat na sever. Rabovali, okrádali pocestné a užívali si. Měli všechno, co potřebovali, včetně svého přátelství. V Atastalionovi to vyvolávalo pocit stejné blaženosti, jako tehdy u jeho kamarádů z Nazairu. Vypadali nepřemožitelně, ač si několik šrámů sem tam odnesli. Bez těch by to nešlo. Po cestě nabrali i pár dalších členů a než došli do Novigradu jejich počet se zvětšil na devět členů.
Novigrad ale nebyl už tak malé město a všechny ohromilo. Měli dost peněz, aby si zde udělali základnu a také tak učinili. Chtěli se tu usadit, alespoň na nějaký čas. „Práce“ tu pro ně bude jistě dost, honilo se jim v hlavě. Prvně si však obhlédli situaci. Zjistili, jestli tam jsou sami nebo je tu ještě někdo, s kým se budou muset dělit. A sami rozhodně nebyli. Ničemu to však nepřekáželo. Stále se hodlali usadit. Jejich základna byla skryta daleko mimo dohled všech očí, jakási dřevěná budova na okraji města, respektive spíše pod ním, mezi skálami u moře.
Za pár dalších let jejich skupina opět posilnila dalším, již desátým členem, mladičkým klukem. Neměli v úmyslu nikoho přibírat, ale Atastalion, který si teď říká Liam, se zaručil, že tohle bude pěkný kousek, že si ho vezme do parády. A tak se i stalo. Mlaďas se opravdu ukázal jako slušnýa vynalézavý kousek. Čtyři roky to klapalo ve skupině jako hodinky. Všichni věděli, kde je jejich místo. Někdy chodili plnit zakázky sami. Jednou jim vedoucí skupiny oznámil, že má zakázku, kterou musí splnit sám. Ale už se nevrátil. Mývalové z toho byli zdrcení a nějakou dobu jim trvalo, než se vzchopili. Poté byl navržen další vedoucí Mývalů a pro svoje vlastnosti se jím stal právě Atastalion aka Liam. Té práce se chopil s grácií a více se ponořil do výcviku, aby skupinu nezklamal. Dokonce si začal zjišťovat, jakou zakázku to měl jejich bývalý mistr splnit a rozhodl se ho na vlastní pěst pomstít. Kontrakt splnil, ale stalo se mu to lehce osudným. Muž, jehož zabil, byl zkušený mág a povedlo se mu Atastaliona proklít. Liam si toho ale nevšímal. Kleteb už slyšel dost a nikdy se žádná nevyplnila. Proč by měla tahle.
O další dva roky Mývali postihla další rána. Mladík už nadále nebyl schopný plnit jejich příkazy a skupinu opustil. Atastalionovi to trhalo srdce, bylo ho škoda a každý člen byl považován za součást rodiny. Přesto se na něj nedokázal až tak zlobit a navíc později na to měl svých starostí dost, protože kletba se začala spouštět.
Kočkodlačí kletba
Každá sudá rána se probouzel s promáčenýma rukama a nohama, jako by někde náměsíčně běhal. Neměl tušení, kde se to bere, ale čím víc se to stupňovalo, začal si to spojovat s onou kletbou. Uvědomil si, že tohle je zlé a že by mohl někomu ublížit. Musel se o tom dozvědět co nejvíc, naučit se to ovládat. Byl donucen Mývaly opustit. Zanechal jim s lítostí vzkaz, že musí neodkladně na nějakou dobu pryč, a že se brzy vrátí. Zároveň jim chtěl nechat tu naději a také sám věřil, že se brzy vrátí. Přece nemůže být tak těžké naučit se ovládat potvoru v sobě.
Víc se mýlit nemohl. Od Mývalů byl pryč celých deset let a už se k nim nikdy nevrátil. Byl tady i tam, nikde se nezastavoval přílliš dlouho. První dva roky strávil na samotě v lese. Neznal v tu chvíli ani sám sebe, nevěřil si. Později cestoval, učil se. První dva roky dokázal svou proměnu ustálit a lehce kontrolovat. Už se neměnil každou noc a také o ní věděl. Nebylo to nic extra a trvalo to dlouho, než se k tomu dopracoval, ale bylo to aspoň něco. Pomalu z té samotky už šílel.
Trvalo to ještě pár let, než svou proměnu dokázal plně ovládat. I tak ale stačila chvíle emoční nestability a prokletí bylo opět jen prokletím. Proto svůj trénink musel zaměřit na vůli a ustálení svých emocí. Svoji práci vraha musel opustit. Stejně tak i od svého snu vypořádat se s lidmi a s vojáky, kteří mu kdysi zabili otce i matku, zničili jeho domov. Během cestování však narazil na různá komanda, včetně komanda Vreihed – Veverčí odnož. Nepřidal se k nim, protože by mu to nesvědčilo, přesto si udělal obrázek toho, co s ním bude dál. Minimálně mohl začít dělat informátora komandům, jako je Vreihed, či samotným Sco'iatael rozeseté po celé zemi. Někde však musel začít přebývat a Novigrad zná jako své boty. Proto se opět vrátil tam, odkud přišel, skryt pod rouškou stínů. Neměl tušení, jestli Mývalové ještě existují, ale kdyby ano, nechtěl, aby se o něm dozvěděli. Novigrad je velké město, nemohlo to přece být tak náročné.
Doma v Novigradu
Neměl ani ponětí o tom, že ho čeká setkání se svým starým žákem, Valdurem a že se mu daří opravdu dobře. Jejich setkání bylo náhodné, ale o to zajímavější. Valdur nevěděl, že je Atastalion prokletý a ani se to dozvědět neměl. Neměl to vědět nikdo. Toto setkání mohlo ale býti osudným.
