Jméno: Jacoppo Vans
Rasa: člověk
Povolání: bývalý voják, teď spíše nájemný strážce, šiřitel Lebedovy moudrosti
Narozen na: Podzim 1241
Víra: Lebedista
Loajalita: Ani sám neví, nejspíš Severní království
Talent: Zatím neodhalen
VZHLED:
Na první pohled nijak nevystupuje z davu, je průměrné výšky a rysy nemá bůhvíjak výrazné ani zapamatováníhodné, neurčitě hnědozelené oči má totiž na Severu každý druhý. Postavu má pevnou a vypracovanou úměrně svému povolání. Není zrovna z těch, komu by po fyzické námaze naskákaly na kostře svaly jako buchty na pekáči vloženém do pece, působí spíše šlachovitě.
Nejnápadnějším znakem tak jsou jeho vlasy a vous, které i přes ne zrovna pokročilý věk prokvetly stříbrem tak, že jejich původní tmavou barvu by někdo hledal dost těžko. Pokud má někdo ohledně podobně předčasné zešedivění otázky, Jacoppo často odpoví jen tak, že si ukáže na hlavu, prohlásí významně „ženský“, a tím skončí. Vlivem častého pobytu venku má ošlehanou tvář, takže společně s popelavými vlasy působí o něco starší, než ve skutečnosti je.
Co se týče jeho odění, působí tak trochu ošuntěle a opotřebovaně. Největší zásluhu na tom má lehká zbroj, která vypadá spíš jako kdyby někdo přišil na tvrzenou kůži pár ochranných kovových plátů, které našel na kupě šrotu vzadu za kovárnou. Ale zdání může klamat, je odolnější, než se zdá, protože jde o prototyp ukovaný trpaslíky, který mu před pár lety darovali. Proto taky hrudní část vypadá kratší, než by měla být. Jednoduše byla původně navržena pro někoho trochu více... při zemi, ale darované zbroji na nedostatky nekoukej. Hned na začátku opatřil pláty vrstvou barvy, aby jimi neházel odlesky na míle daleko. Od té doby se barva ovšem notně oprýskala. V jeho šatníku byste nenašli vyloženě rozmanité kousky vzhledem k okolnostem, ale dává přednost spíše zemitým, přírodním barvám. Nejextravagantnějším kouskem je tak temně rudý šátek, který většinu času nosí na krku.
Faceclaim: Timothy Olyphant
POVAHA:
Přátelská, ale nedá se říct, že by si pouštěl lidi vyloženě k tělu. Má svůj svébytný smysl pro humor, kterého se odmítá vzdát už jen z toho důvodu, že je to v podstatě to jediné, co mu zbylo. Bývala doba, kdy z něj byl ukázkový morous a pesimista, ale z toho vystřízlivěl. Doslova. Ve vzácných chvílích se dokáže nadchnout pro všelicos, jinak by se dal považovat za kliďase, dokonce snad i flegmatika, ale když už si ho poštvete proti sobě, pak umí být celkem nemilosrdný.
Není z těch, co by slepě následovali rozkazy, ale rozhodně se nepohrne nikam do vedení. Spíš by se dalo říct, že je prototypem bludného rytíře, jen bez té fajn gáže, co fasujou ti nafintění panáci v Toussaintu. Nesouhlasí s nenávistí proti nelidem, protože trpaslíci byli ti jediní, kdo mu prokázal trochu dobré vůle, když se ocitl na dně.
Je věřící, ale ne fanaticky. Jeho vztah k víře by se dal vyjádřit větou „Prorok Lebeda je kámoš.“ Jednoduše ve víře našel oporu ve chvílích, kdy se snažil postavit zpátky na nohy, a proto k ní má tak trochu familiérní vztah. Moc často se nemodlí, ale vždy začíná podobnou modlitbičku slovy „Brácho, vím, že jsme spolu nějakou dobu nemluvili, ale...“. Navíc se mu velmi zamlouvá kniha Lebedových moudrostí, hlavně proto, že jsou všechny tak neurčitě popsané, že se jimi dá nakrásně vymluvit skoro ze všeho. Frázi „Dobrá kniha říká, že...“ poněkud nadužívá i ve chvílích, kdy se to tak úplně nehodí, a k pronášení vět, které prorok dozajista nezapsal.
SCHOPNOSTI A DOVEDNOSTI:
Konstituce 1
Síla 2
Inteligence 1
Vůle 2
Víra 1
Gramotnost 1
Boj s mečem 3
Boj se štítem 1
Boj beze zbraně 1
Jízda na koni 1
HISTORIE A RODINA:
Narodil se v jedné vesnici v Aedirnu, co by kamenem dohodil od Rivských hranic, do rodiny místního sedláka. Dětství neměl nijak výjimečné, a poté, co mu přibyli dva mladší sourozenci, by se dalo říct, že ve stavení bylo živo a veselo.
Budoucnost pro Jacoppa vypadala celkem růžově. Narukoval a jako úplný nováček, zelenější než dryády v Brokilonu, se zúčastnil bitvy o Sodden, která skončila vítězstvím Severu. Být na vítězné straně ho samozřejmě povzbudilo, aby ve službě pokračoval. Jeho vojenská kariéra se zdála být triumfální, a připadalo mu, že stejně bude pokračovat i v té manželské. Marissa byla kráska vyhlášená široko daleko a po krátké době dvoření se konala svatba. Pár jeho nejbližších mu sice naznačovalo, že by si to nechtěl ještě rozmyslet, ale tehdy měl oči jen pro ni, a na varovné náznaky nedal. Budoucnost vypadala růžově, co by se tak mohlo pokazit?
Nilfgaard znovu zaútočil na Sever, a tentokrát se nezastavil jen u Soddenu.
Rodnou vesnici a pole kolem ní vypálila postupující vojska Ardala aep Dahyho. Když se konečně vrátil ze služby domů, popel doutnající kolem rodného stavení už stačil dávno vyhasnout a pokryla ho nová zeleň. Nevěděl, jestli to rodiče nebo sourozenci přežili, neměl o nich žádné zprávy. A s každým uplývajícím dnem naděje, že stačili uniknout, stále více slábla.
Utěšoval se, že nepřišel o všechno. Měl přece ženu... a třeba i nějakou tu nadílku?
Jenže místo útěchy v náruči milující manželky na něj čekal šok ne nepodobný dýce do zad. Rozvod. Jak se totiž ukázalo, jeho manželka nebyla zas tak milující a oddaná, jak si předtím myslel. A omrzelo ji čekat, než se vrátí. Během dlouhých chvil odloučení si našla zábavu, která přerostla v něco mnohem vážnějšího. Zakoukala se do bohatého obchodníka, a začali společně plánovat budoucnost. Bez Jacoppa. A jelikož ani jeden z nich neměl dost pevné nervy, aby zařídil to, že se z Marissy stane vdova, rozhodli se pro cestu mnohem zdlouhavější a nákladnější. Jacoppo by snad snesl i ty babky radilky, nebo tichou domluvu, ale ne to, co přišlo.
Manželka s ním odmítla mluvit, zato promluvila lidská lakota. Marissin nový amant měl peněz na rozhazování. Na soudní výlohy, podplacení soudce i na podmáznutí pár nahodilých svědků, kteří dosvědčí, že je Jacoppo chlap hanebná a k žití nevhodná. Co na to říci, z procesu se vyklubala jedna velká fraška. Jako voják z povolání se ve městě zas tak často nezdržoval a neměl mezi místními zastání. Rozhodnutí soudu proto nebylo žádným překvapením.
To byla pro Jacoppa poslední kapka. Nebylo to ani tak tím, že se ho rozhodla opustit žena, kterou přísahal milovat a ochraňovat, dokud je smrt nerozdělí, ale tím, že ho ze sobeckých důvodů ještě očernila a nechala jeho pověst vláčet blátem jen proto, že jí mohl někdo jiný zajistit život ve větším přepychu. Otřáslo to jeho vírou v obecnou lidskou slušnost a spravedlnost soudů, protože tak trochu naivně spoléhal na to, že soudce jednoduše uvidí, že on přece takový není a k vlastní ženě by se takhle nechoval. Pochopitelně se na něj ostatní měšťané dívali brzy mezi prsty, když se podobná novina roznesla.
Prodal to málo ze zbylého majetku, aby mohl zaplatit část uložených nákladů, sbalil si svých pět švestek, a vyrazil zbůhdarma na cesty.
Vlastně si ani tak úplně nepamatuje, jak se dostal tam, kam se dostal. V té době totiž z posledních peněz zapíjel žal, a když mu pochybělo, nechal se najmout na nějakou podřadnou práci, aby pak mohl v zakaboněném popíjení pokračovat. Dny se mu tehdy dost slévaly dohromady. I v tak podroušeném stavu si ale uchoval některé návyky a reflexy, takže když se kdosi začal navážet do trpaslíků, kteří s ním hrávali karty, a sem tam mu koupili rundu, když mu zrovna pochyběl nějaký ten groš, nemohl to nechat jen tak. Těžko mohl tušit, že ty nepokoje ve městě přerostou v pogrom. Podařilo se mu trpaslíky chránit do chvíle, než mohli uniknout z města, a byl za to lidským obyvatelstvem po zásluze odměněn. Někdo mu pochroumal ruku, dostal pár pořádných ran, jednu určitě po hlavě a taky něčím ostrým do břicha. Ne, že by si to všechno do detailu pamatoval, to si spíš odvodil z té rozeklané zašité rány, ruky v dlaze, hojících se podlitin a boulí poté, co procitl po pár dnech na voze, na němž trpaslíci převáželi to, co jim zbylo z majetku, k příbuzným pod horami.
Dobu rekonvalescence strávil u trpaslíků, kde se poprvé setkal s knihou proroka Lebedy. A z nedostatku jiného vyžití se do ní začetl a poprvé pocítil, že má jeho život zas tak trochu smysl. Postupně pookříval nejen na duchu, ale i na těle. Během rozcvičování oslabené ruky přišel na chuť ručnímu štítu, pukléři.
S trpaslíky nakonec strávil delší dobu než plánoval. Jejich přímost mu přirostla k srdci, a oni zase ocenili přítomnost trénovaného vojáka, hlavně pokud chtěli obchodovat v Aedirnu, kde byly pogromy častější než kde jinde, hlavně kvůli zvěstem, že během války nelidé způsobili výbuch v Rosbergu a tak přispěli k tomu, že město padlo do rukou nepříteli. Když měl chvíli času, pátral po dalších informacích ohledně té zázračné knihy, která mu změnila život.
Tak se dostal i do Redánie. Do Aedirnu se, samozřejmě s jistým zpožděním, dostaly zvěsti ohledně nepokojů a přiostřování poměrů. Každopádně byl požádán, aby obhlédnul situaci a popřípadě doprovodil tamní trpaslíky domů.
Ti v Oxenfurtu ho odpoklonkovali a dali mu list pro své příbuzné. Když už Jacoppo vážil tak dlouhou cestu, rozhodl se navštívit Novigrad, protože právě tam, ve Velkém chrámu jsou prý uloženy ostatky onoho svatého muže, o jehož moudrosti toho tolik četl...
Speciální inventář:
Lehká zbroj ukovaná trpaslíky
Dostal k nim i helmu s úzkým průzorem ve tvaru T, kterou trpaslíci vytvářeli jako prototyp, ale k jejímu rozšíření se nedostalo. Po právu, protože v ní je lautr houby vidět. Ale vypadá hrozivě, to zas jo. Což je jediný důvod, proč ji stále tahá s sebou.
Sihil
Pukléř
Klisna Demaretta
(vykračuje si jako kněžna, ale umí být záludná jako prodejná děva)
Známé postavy:
Editace karty:
Odehrané questy:
