Jméno: Své původní si už nepamatuji, takže Maxmilián Ritter, prostě Max.
Poznámka pro čtenáře: Původní jméno bylo Ywain
Přezdívky: Max nebo prostě jen Tulák
Věk: Jde o staršího elfa
Loajalita: Každý svého štěstí strůjce, věřím sám sobě.
Talent: Magie (globální)
Povolání: Jsem bezdomovec, tulák, jasnovidec, blázen a rovněž heretik. Jinak jsem během života vykonával různá povolání a něco málo jsem pochytil. Ale když mohou pracovat jiní, tak jim to přece brát nebudu, ne?
Víra: Víra....? Víra?! Nikdy. To jakože bych měl věřit v nějaké bohy? Zbláznili jste se? Přes mou mrtvolu! Podvodníci, zloději životů, lháři a- Ach. Marním čas. Takže to nechme být. Jen ještě pár slov, ano? Proč bych měl věřit v něco, co existuje? Strom také existuje a proto v něj přece nezačnu věřit! Bohové jsou, existují. Věřit v ně nemusím. Cítil jsem jejich přítomnost! Jejich realita je pevnější než naše hmota, všechno vedle nich bledne! Oni jsou. Chápete? Asi ne. Kdo je nezažil stěží pochopí tu hrůzu stát před nimi. Mají ohromnou moc, nepopsatelnou. A přesto přese všechno mi vzali mé štěstí, dovolili to, dovolili aby se to stalo! A pávě to jim nikdy neodpustím.
Jednoduchý popis? No tak to by bylo něco jako... "vyhublý elf" a na elfa nejsem až tak jsem vysoký. Než se ale pustím do svého popisu, věřte mi, že mě příliš dlouho sledovat nebudete. Jsem tulák, žebrák o kterého stěží zavadíte pohledem. Můj šatník je to co mám na sobě (minimalismus jede). Jde o oblečení světlých, těžko rozeznatelných barev. Přesto pokud barvu poznáte, asi se budete klidit z cesty nebo pobouřeně nakrčíte čelo. Možná budete zvědaví. Protože pokud to jen jde, snažím se podtrhnout to kým jsem a tak rád nosím žlutou a zelenou pěkně vedle sebe. Ale zelená je často nevýrazná a spíše do šeda (protože barvíři na ni nikdy nemají kvalitní barvivo). Nevyhýbám se ani červené a žluté. Nové oblečení sháním až když už to co mám nelze vyspravit. A chodím bos.
Podle vlasů určitě budete hádat muže staršího než na jakého mám tvář (ačkoli málokdo typne skutečný věk). Původní barva byla temně černá, ale během jediné války jsem zešedivěl. A rozhodně to není barva na kterou bych byl pyšný, to není ta krásná sněhobílá, která vás asi napadne, ne kdepak. Je to špinavá šeď, stříhám si vlasy sám tak jsou často i zubaté a spím na zemi takže občas jsou v nich lístky stromů. Obličej už zmíněn byl, má hladká tvář se možná blíží třiceti létům, pět a dvaceti možná, u nás těžko říct. Pod nevýrazným obočím září dvě světle zelené oči, říká se že elfí oči se časem zakalí, ne tak u mě. Mé oči září, možná ve mě žhne plamen odporu, proti času, proti bohům. A já se nemíním vzdát. Nikdy.
Jaký jsem? Pokud by to šlo vystihnout jedním slovem asi bych řekl nevyzpytatelný. Nejprve se začíná negativními zprávami takže... No. Někdo to bere jako negativní rys, takže jsem tulák. Nevydržím na jednom místě a utrpení je pro mě nemoci cestovat. To že mohu jít kamokoli beru jako součást svého života, jako výsostné právo na svobodu. To se bohužel promítá do vztahů, nemám rád vážné vztahy a ideálně žádné. Od lidí (a nejen od nich) si udržuji zdravý odstup. A někdy je to jednoduché, někdy jsem netrpělivý a třeba i prchlivý. Vysvětluji věci jednou, často bez špetky trpělivosti a vztekám se když lidé nechápou, omezenci. Když mám špatnou náladu stačí málo a vyletím vzteky. To pak nadávám a divoce rozhazuji rukama. Občas rozbíjím věci, ale ne tak často jak bych asi měl (nemám na to abych je pak splatil). Poté následuje prudké ochlazení emocí, často v ten nejbouřlivější okamžik, občas však příliš pozdě. Pak upadám letargie, sebelítosti, stěžuji si na svět a tak dále. Teprve po několika hodinách, druhý den nebo po několika dnech napravuji škody, není-li již příliš pozdě.
Často se chovám povýšeně. Přeci jen skoro všude už jsem byl, plno jsem toho zažil, byl jsem svědkem pádů i velkých legend, mocných rodů, lásky, nenávisti i snaživé práce. Zrady, obětavosti a tak dále. Někdy se doopravdy cítím nadřazený, vždyť lidé (a samozřejmě nejen co si budeme povídat) jsou tak... hloupí! Všechno už tu jednou bylo, všechno! Historie se opakuje, probuďte se! Někdy se ale za povýšeností jako za maskou schovávám, nejčastěji když mě něco překvapí, něco co jsem ještě nezažil (nerad to přiznávám, ale stává se to). Nemám rád ironii (je to zbraň se kterou musíte umět a na mě je moc jedovatá), ale nadřazený pohled a povýšený úsměv mám na jedničku s hvězdičkou.
Poslední negativní věc kterou by bylo dobré znát a kterou na sobě nemám rád. Jsem zbabělec. Nemám rád přímé střety, boj přenechávám jiným. Jen ať se pobijí mezi sebou, to mě nijak nebere. Utíkám ale i před závazky. Přátelství? Rodina? Tak schválně kolikrát mě tohle už zklamalo? Nebudeme to počítat ano? Raději odejdu dřív než někoho začnu mít doopravdy rád. Stejně tak je to i drsných situacích. Vážně čekáte, že se v rozhodujícím okamžiku postavím na "tu správnou stranu" a zachráním vám prdel? Ne. Ani mě nehne. To na kom záleží jsem přece jen já... Vyhovuje mi být sám. Jediný boj, který jsem nikdy nevzdal byl můj odpor vůči bohům, možná nad nimi nezvítězím, ale škodit jim mohu. A budu.
Když mám dobrou náladu tak jsem málomluvný. A není komu sdělit spokojenost. Bývají to nejčastěji okamžiky kdy jsem v přírodě, sleduji západ slunce nebo jeho východ, odpočívám ve stínu nebo se vyhřívám na slunci a sleduji nebe. Za ta roky mě to nikdy neomrzelo, miluji ty barvy a to že je pokaždé jiné. Nebe je pro mě skoro synonymem svobody, volnosti. Když jsem spokojený a mezi lidmi, tak bývám štědrý i shovívavý a občas se snažím i skrze svůj dar pomoci. Snažím se být trpělivý a právě ona trpělivost záleží na mé náladě... Když si lidé (a jiní) vzpomenou na moji maličkost (samozřejmě v dobrém), vnitřně mě to hřeje ačkoli to nedávám znát. Ale mnohem víc mě zahřeje teplá polévka, zvlášť v zimě a nebojím se říct si o ni. Jsem ale i hrdý, když uznám za vhodné chovat se nelogicky (odmítnout peníze když nemám na jídlo nebo oblečení) tak to prostě a jednoduše udělám i když znám následky. K mým kladným stránkám připočtěte fakt že se snažím chovat dobře k ženám, dětem a zvířatům, k nevinným.
Nu a pak je tu moje bláznivá stránka (už byla zmíněna v oblečení). Mám rád extravaganci a přece na sebe nerad upozorňuji. Miluji protiklady. Nabíjí mě energií skutečnost že tančím na okraji strže a přesto cítím strach, natolik že nakonec uteču. Jenže nebezpečí mě často přitáhne zpět abych si znovu zatančil. Mám rád i nečekané situace, občas si v nich dokonce libuji. Řekněme že pokud znáte doktora Vlacha budu ten třetí typ osobnosti. Když mám náladu tak rád vyvolávám akci, upozorňuji na absurdity a tropím hlouposti. Smích je zadarmo a stejně jako ticho léčí.
Rodina? Proč o ní mluvit? Všichni zemřeli. Přátele nemám, na nikoho se neváži, nezůstávám na jednom místě příliš dlouho, takže se nestihnou vytvořit ty správné vazby.
Pozn. pro čtenáře: Max má za to, že z jeho rodiny není naživu nikdo, ale mýlí se. Přežil Safir - o pár let starší bratr. Stejně jako on se politice vyhýbá a cestuje - před mnoha lety odešel do Zerrikánských končin.
Talent: Magie (globální)
Jazyk:
- Stará mluva (mateřský)
Obecná řeč 2 (-3 body)
Další schopnosti:
- Tělesná konstituce z 1 na 2 (-3)
Obratnost 1 (-1)
Vůle 2 (-3)
Boj se zbraní - lukostřelba 1 (-1)
Jezdectví 1 (-1)
Přesvědčivost 2 (-3)
Magie z 2 na 3 (-4)
Bylinkářství 1 (-1)
Informovanost 2 (-3)
Plavání 2 (-3)
Lhaní a předstírání z 0 na 2 (-3)
Jak kouzlit krok za krokem...
- | +
Před mnoha a mnoha lety... Tedy ještě než jsem se narodil
Kdysi velmi dávno, že to stěží najdeme v kronikách se jedna lidská žena setkala se zraněným elfem. Zranění bylo vážné, kdyby odešla, zemřel by. Namísto toho jej ošetřila, tajně se o něj starala, dokud se plně nevyléčil. Nějakou chvíli žili spolu, ale happy end se nekonal. Z důvodů, které již neznáme elf odešel, měl svoji rodinu a své vlastní dědice. A právě toto je moje větev. Tento příběh mi sdělil můj otec poté co odešel válčit s lidmi, sice to nebyl jeho příběh, ale příběh jeho dědečka...
Sluncem zalité vzpomínky
Jako dítě jsem byl prý kouzelné dítě, magické. Jako většina malých dětí jsem měl zlatavé vlasy a modré oči, ale to jen chvíli. Oči změnili barvu kolem roku, prý, do barvy lesního porostu za svítání. Vlasy mi ztmavly po čase, kolem věku desíti zim. Pamatuji se na svoji širokou rodinu i na projevy magie, které se kolem mě čas od času děly. Nedokázal jsem je ovládat, dokud mě s tím nepomohl jeden stařešina…
Měl jsem několik sourozenců, ale zřetelně si vybavuji jen... Nanhaithju. Měla z nějakého převelice smutný úsměv a byla o pět let starší než jsem byl já. I když jsem ji časem přerostl výškově, stále se o mě starala. Miloval jsem ji, stejně jako jsem miloval svoji matku, která se mi (poněkud neúspěšně) snažila do hlavy natlouct všechny užitečné bylinky, které bych kdy mohl potřebovat. Otec a bratři mě naučili lovit a stopovat. Díky nim jsem pochopil důležitou věc. Ne vždy jde nepřítel zabít hned. Někdy je třeba ho umět stopovat. Jít v jeho krocích a čekat na vhodných okamžik. Přemýšlet jako on a předvídat jeho kroky. Lovili jsme tehdy jeleny i zajíce, ale brzy jsem zjistil, že tento princip lze uplatit i na jinou lovnou kořist… Válčili jsme s lidmi. Ale válčil jsem i sám se sebou, učil jsem se jak magii ovládat a jak ji využít v náš prospěch. I tak to byly nejkrásnější léta.
Konec dobrých časů
Náš les shořel. Moje rodina byla pobita. Na ten den se nevzpomínám. Ne moc dobře. Myslím, že jsem dostal do hlavy a vypadal jsem mrtvý. Když jsem přišel k sobě byl to obraz zkázy. Vím že jsem zakopl o tělo Nanhaithji. Musel jsem utéct, mlha převalující se nad ostatky mě skryla před zraky hlídek hledajících přeživších, ale nemusela vydržet a mohli mě najít. Ironií osudu jsem právě zde cítil přítomnost Bohů. Na ten pocit jsem nikdy nezapomněl a jejich přítomnost nikdy zcela nezmizela. Cítím je, jako laň, která na poslední chvíli zvedne zrak, aby zahlédla hrot šípu. Vím, že jsou skuteční. Ale masakru přesto nezabránili. Té noci (a myslím, že ten proces pak ještě chvíli pokračoval) mi zešedivěly všechny vlasy.
Přátelství kvete na nečekaných místech
Cestoval jsem napůl mrtvý než živý. Jedl jsem pokud jsem musel, když jsem byl sláb natolik že bych omdlel. A vše co jsem vzal do úst bylo bez chuti. Přál jsem si zemřít a přitom jsem věděl, že nemohu, že si život vzít nedokážu, tokový jsem byl sobec. Zároveň jsem trpěl zvláštní provinilostí za to že já zůstal naživu a ostatní ne. Zároveň jsem však přišel o city vůči jiným, byl jsem lhostejný k jakémukoli utrpení. A ani jsem netušil kam jdu. Přesto jsem měl štěstí a pronásledovatelé a nepřátelé o mě nevěděli. Z této mrtvolné existence kdy se svět proměnil ve svět plný stínů mě pomalu vytáhl Ritter...
Byl to šlechtic, který se mě ujal a myslím... že mohu říci že byl můj i blízký přítel. Říkal mi Tulák a já jemu Cizinec, protože měl čokoládovou pleť, vybrané způsoby a byl velice vzdělaný. Trvalo mu dlouho než mě přesvědčil že život má smysl, ale povedlo se mu to. Myslím, že pak jsme spolu natropili spousty hloupostí. Třebaže své povinnosti plnil svědomitě jako dospělý, měl smysl pro humor - jako kdyby to byl jen kluk s vizáží dospělého muže. Doteď si vybavuji den kdy jsme kradli buchty z pekárny... Přijal mě za bratra, zprvu ze srandy navrhnul mé nové jméno (tedy Maxmilián), které jsem ale časem přijal za své i když bylo divné a nesedělo mi. Tak jsem totiž definitivně uzavřel minulost. Ritter mi pomohl přežít a jít dál. Myslím, že jeho život (který se občas podobal velkému večírku) mě změnil. Tak třeba fisstech je zlo, ale dobré víno je dobré víno. K dalším dobrým věcem patřilo i to že jsem poznal Marii, lidskou ženu. Krásou se řadila k průměrným, ale doháněla mě k šílenstvím ostrým jazykem. Rittera okouzlila Yvonne, před kterou jsem ho varoval, ale nedal si říct. Ale díky ní jsem nakonec i já zahlédl skutečnost...
Konečně jsem si všiml, že mě Ritter svým způsobem někdy i využíval. Tedy mého magického talentu. Neodepřel jsem mu pomoc když ji potřeboval. O politiku jsem se nezajímal. Z jeho sídla jsem jednoho brzkého rána odešel potajnu a vím, že když jsem odcházel, věděl jsem že už se nesetkáme. Yvonne ho zabila, otrávila. To že nosím jeho příjmení je však z úcty k jeho osobě. Ale mé činy nezůstali bez následků. Jednak Yvonne věděla o mém daru a pak... Jsem měl dceru s Marií, Kassandru.
Kassandra, ta která má dar od boha
Dozvěděl jsem se to až když byly malé tři roky. Byla krásná, ale tvrdohlavá. Z mé strany zdědila magii, která se nakonec ukázala jako její prokletí. Kasandra byla totiž i ctižádostivá i hrdá, ale po matce měla rovnou páteř. Vím to, několikrát jsem ji na svých cestách potkal, možná jsem nebyl otcem, kterého by si zasloužila, ale miloval jsem ji. Myslím, že právě protože se pletla do politiky a později se stala nepohodlnou tak zemřela. Po její smrti jsem se rozhodl nemít děti, ne nutně. Vím kde leží její hrob a když mám cestu zanechám tam květiny. I této smrti mohli bohové zabránit.
Žal je riziko i platba za lásku.
Stal jsem se skutečným tulákem. Mé oblečení se změnilo na hadry, boty jsem propil a nové si nenasadil. Když jsem mohl opíjel jsem se do němoty abych neviděl svět jaký je kolem sebe. Vím... umí být krásný, křehký jako ledová vločka snášející se do dlaně. Jen nerozumím krutosti, kterou bohové dovolí. Vím o nich, stejně jako o nich vědí kněží, kteří jim podlézají. Nesnáším to. Snažil jsem se před bolestí, krutostí, válkou i politikou a mnohým dalším zavřít oči, zapečetit uši, nevnímat. Putoval jsem z místa na místo, věštil za jídlo a alkohol. Občas jsem se na místa kde se ke mně chovali slušně vracel. Stejné jsem oplácel stejným. Laskavost laskavostí, ne vždy ti co přišli o pomoc museli vědět co přesně jsem ve spánku viděl. Ano, vdáte se a budete mít plno dětí. Proč bych jí měl říci i to že její manžel po pěti letech utone pod mlýnským kolem kam ho strčí jeho přítel ze žárlivosti? Naděje a láska v těch letech před touto událostí by mohly být poskvrněny. A naopak, lidé co přišli s povýšeným pohledem odcházeli naštvaní nebo překvapení, pravda bez obalu je někdy těžko stravitelná, bolí a bolí mnohem víc, když mým slovům nevěnujete patřičnou pozornost. Možná jsem blázen a šarlatán, ale jsem i čaroděj. Díky alkoholu jsem ale začal zapomínat a mé znalosti ohledně lovu, bylinek a mnohých dalších pokladů se ztratili v alkoholové mlze. Toulal jsem se tolik let… A politika mě vážně nikdy nezajímala. Minimálně do té doby než být elfem a čarodějem začalo být trochu... řekněme že problematické. Novigrad a úředník Harney van Looy byl… no málo oblíbený. Nevím proč mi jeho jméno uvízlo v paměti. Na nějaký čas jsem se Novigradu a věcem tam okolo vyhýbal, jistě pro mě jedině dobře.
Nový cíl?
Přestal jsem pít. Tedy… ehm. No. Řekněme že si na něj nyní dávám mnohem větší pozor. Vyplatí se být střízlivý když se kolem pátrá po čarodějích a tok mých financí se točil hlavně kolem mé magie, tedy předpovídání budoucnosti, což teď není tak úplně možné. Cestuji po krajině pěšky pořád a hledám… něco. Něco co mi vlije krev do žil.
Omnia mea mecum porto.
- Oblečení co mám na sobě s hlubokými kapsami do kterých se klidně vejde i kus žvance
Dýka
Jelení lebka
Váček na mince, které bych mohl vydělat nebo které mi někdo dá
Čutora na vodu
Stříbrná spona na plášť ve tvaru lišky s kamínkem od Lea - Max ji nosí pod oblečením zavěšenou na řetízku, tak aby nebyla vidět. Řetízek má větší oka, jeho jádro tvoří bronz a vrch je postříbřený (dosáhlo se tím nižší ceny a větší pevnosti).
- - Nesnáším hádanky. Rád je dávám ostatním, ale když jsou položeny mě většinou na ně neodpovím. Ještě to tak. Zkoušet mě. Ptfff.
- S sebou nosím lebku jelena s malými parůžky, většinou ji mám na rameni, ale občas si ji dám na hlavu. Copak to je možné být tolik let naživu a nebýt alespoň trochu praštěný?
- Z koní mám respekt. Jezdit umím, ale lepší je pro mě jít pěšky.
- S ohledem na to co se stalo Kasandře jsem se rozhodl raději už nemít děti, takže v určitých situacích dávám přednost pánské společnosti.
- Jedna z mých oblíbených her na vyvolání pozornosti je hra na mrtvolu, tedy předstírám, že jsem mrtvý a sleduji okolí co se bude dít.
- Nesnáším drogu fisssněco. Vyzkoušeno a je moje vnímání reality spolu s mojí magií je pak absolutně mimo, šílené a to fakt není něco bych chtěl opakovaně. Nicméně alkohol je v pohodě a mám ho rád. Moc.
Leo - potkali se v zimě 139. Herní den v Hostinci Magellan - vedli spolu zajímavý dialog, který vyústil ve společně strávenou noc, Max má Leovu vzácnou sponu k plášti (takže ho dokáže pomocí magie najít) a má slíbené volné lístky do divadla a jím svým způsobem fascinován, takže doufá že se neviděli naposledy
Arwi - cizinka co sice vtipně mluví, ale rozumí a uvolil se k tomu ji učit, aby se vyjadřovala přesněji. Arwi ví, že je elf, ale nijak to neřeší, setkali se na 146.herní den kdy se konalo Birke - vyzval ji k tanci (nakonec šlo o tanec "nerozkřáněte vajíčko mezi čely") a vedli si docela slušně. Na to že ho zvedla do výšky a tančila s ním... Už zažil mnohé, ale překvapila ho. Společně popíjeli dlouho do noci a skončili spolu v seně. Z toho večera si Max pamatuje pár letmých polibků (ale verze Arwi se bude mírně lišit), pravda je taková že tuhle záležitost společensky utahaní nedotáhli do konce a usnuli. A protože Max brzy ráno odešel neměli možnost si věci víc vyjasnit.
Konrád - setkali se na 146.herní den kdy se konalo Birke, je to kněz. Max ho považuje (jako každého kněze) za zaslepeného hlupáka, ale telepaticky padl návrh si ho "ochočit" spřátelit se s ním, aby jim (magické trojici) v případě potřeby kryl záda.
Rhiannon - setkali se, když se Max vrátil na zimu 1278 do Oxenu, spolu s ní se zároveň setkal i s Julianem. Vyléčila mu pochroumanou nohu, ale nevěděl zda jí může důvěřovat - vypadá navlas stejně jako žena co zabila Rittera. Viděli se i na Midinváerne 1278 kdy hledali (a nenašli) krále bláznů na univerzitě. Popíjeli svařák a všichni tři skončili v sídle, z této noci si Max pamatuje bohužel jen obrysy, ale i ty mu stačí na to, aby věděl že to stálo za to. Přesto i tak využil příležitosti a Rhiannon ráno (poté co se v klubku těl probudil) vlezl pomocí magie do hlavy, aby se přesvědčil, že nemá v úmyslu ublížit Julianovi (a ona teď za to moc nemusí). Zachovává si k ní neutrální postoj, je rád, že mu pomohla, ale také na ni trochu žárlí, protože tato dáma může být po Julianově boku a nikomu to nevadí.
Julian - znají se velmi, velmi dlouho. Je to Maxův přítel, ale i milenec. Je také jednou z mála osob, které dokáží Maxe trošku krotit v jeho šílených nápadech. Ačkoli se vůči němu snaží držet si odstup, pravdou je že ho má rád - proto mu také dlouho leželo v žaludku, že předstíral svoji smrt a jemu o tom neřekl. Vše si vyříkali poté co Max ze sídla odešel. Strhla se magická bitka, která ale skončila remízou, spálenou trávou v nejbližším okolí a usmířením.
Vysvětlivky
Červená a žlutá - byly považovány za "neslušné"
Žlutá a zelená - ve středověku dát tyto barvy k sobě bylo absolutně nemyslitelné, označovalo to nejen extravaganci, ale i blázna
Dr. Vlach - ze Saturnina. Tři osobnosti v kavárně plné nudy. První osobnost neudělá nic, druhá si všimne mísy koblih a napadne ji co by se asi tak stalo... kdyby po ostatních někdo ty koblihy házel? Ale neudělá nic, pouze se tím baví. Nu a třetí osobnost jde a nápad zrealizuje...
Úpravy
8.1.2022 - doplněny známé postavy a k osobním věcem i spona od Lea
5.7.2022 navýšeny body a přidány známé postavy
2.8.2022 přidán návod pro mě jak kouzlit a připsán talent z vrchu karty dolů k schopnostem
Navýšení bodů
5.7.2022 - Body za Midinváerne 5 + Body za Birke 8 = 13 bodů
Plavání z 0 na 2 (-3 body)
Magie z 2 na 3 (-4)
Lhaní a předstírání z 0 na 2 (-3)
Tělesná konstituce z 1 na 2 (-3)
> zůstává 5 bodů (1 od Irviel a 4 přenosné od Willa)
