ZOHANDER BENGAAL
ben Zothar Hannaq al Hazzar
ben Zothar Hannaq al Hazzar
| rasa člověk národnost nazairská | povolání pirát věk 33 |
VZHLED
Zohander rozhodně nevypadá jako běžný pirát, už jenom proto, že nemá dřevěnou nohu, hák, pásku přes oko ani papouška. A neplánuje to v dohledné době měnit, protože končetin není nikdy dost a z ptactva uznává jedině pečené kuře.
Je na něm vidět jak exotický původ, tak léta strávená na moři – vládne totiž sebevědomou, jistou chůzí na libovolně vratkém povrchu, jeho kůže je mnohem opálenější, než je tomu například u novigradských kněží, a každodenní natahování plachet, šplhání mezi ráhnovím a další námořnické kratochvíle měly celkově blahodárný vliv na jeho fyzičku. Výškou přitom nijak nevybočuje a ač má po mamince těžké kosti, váhu má na svou výšku naprosto optimální. Na první pohled pak zaujmou hlavně jeho hluboké, upřené hnědé oči s impozantním bělmem a majestátním obočím, ale také pečlivě upravené temně hnědé vousy, ve větru rozevláté vlasy po ramena a samozřejmě také turban. Těch má hned několik, všechny jsou však v odstínech rumělkové či jiné červené, oranžové nebo hnědé, stejně jako zbytek jeho nezanedbatelného a jen mírně prosoleného šatníku. Nosívá i pláště, ale když aspoň trochu může, dává světu na odiv svou mužnou, opálenou a náležitě chlupatou hruď.
Je na něm vidět jak exotický původ, tak léta strávená na moři – vládne totiž sebevědomou, jistou chůzí na libovolně vratkém povrchu, jeho kůže je mnohem opálenější, než je tomu například u novigradských kněží, a každodenní natahování plachet, šplhání mezi ráhnovím a další námořnické kratochvíle měly celkově blahodárný vliv na jeho fyzičku. Výškou přitom nijak nevybočuje a ač má po mamince těžké kosti, váhu má na svou výšku naprosto optimální. Na první pohled pak zaujmou hlavně jeho hluboké, upřené hnědé oči s impozantním bělmem a majestátním obočím, ale také pečlivě upravené temně hnědé vousy, ve větru rozevláté vlasy po ramena a samozřejmě také turban. Těch má hned několik, všechny jsou však v odstínech rumělkové či jiné červené, oranžové nebo hnědé, stejně jako zbytek jeho nezanedbatelného a jen mírně prosoleného šatníku. Nosívá i pláště, ale když aspoň trochu může, dává světu na odiv svou mužnou, opálenou a náležitě chlupatou hruď.
VÍRA
Rád by řekl, že věří v lepší budoucnost Nazairu, ale to už nějakou dobu není pravda. Nevěří už ani v onoho jednoho věčně nahněvaného nazairského boha, o kterém mu toho tolik říkali rodiče; věří už hlavně v sílu pomsty a doufá v brzký příchod chvíle, kdy všichni proradní Nilfgaarďané chcípnou v křečích a/nebo plamenech. Druhotně pak uznává sílu lidského odhodlání, protože bez ní by nikdy nepřekonal všechny ty překážky, co ho během cest potkaly. O cizích božstvech toho hodně slyšel, ale musel by se stát nějaký zázrak, aby vůbec připustil možnost, že existují. Rozhodně mu připadají reálnější všechny ty mořské stvůry, o kterých se šušká mezi mořeplavci.
POVAHA
Zohander je šelma – obezřetný, majestátní a tichý až do chvíle, kdy někomu skočí po krku. Zabíjení a drastické metody obecně sice nepreferuje, naopak dává přednost slovům podpořeným důraznými pohledy, a obchodníky, kteří se vzdají, nechává jít bez újmy na zdraví, ale nazvat ho pacifistou by bylo poněkud unáhlené. V srdci nosí hlubokou nenávist vůči Nilfgaardu a ještě hlubší stesk po ztracené rodině a zničené zemi, ale většinu času ho zdatně skrývá. Dokáže být i úskočný až zákeřný, ovšem jen ve vyhrocených situacích nebo právě při jednání s nenáviděnými Nilfgaarďany, jinak je nejen čestný a odvážný, ale rovněž loajální, spravedlivý a v neposlední řadě galantní, což se mezi piráty zas tak často nevidí. A i jeho posádka si ho pro to občas dobírá, protože od nich se to rozhodně nenaučil, a to patří k těm civilizovanějším. Za dobu strávenou na moři našel zalíbení v poznávání cizích krajů a jazyků, jen ty ženy mu tam přijdou jakési vybledlé a uťáplé, a mezi nájezdy na obchodní lodě ho občas napadne nějaká ta lyrická báseň v iambickém tetrametru, kterou si ale zatím neumí poznamenat. Zajímavostí také je, že sbírá uloupené knihy a plánuje je všechny přečíst, až se to tedy souběžně s psaním naučí. Ač je námořník, není ani trochu pověrčivý a místo pirátských odrhovaček zpívá radši staré lidové písně z Nazairu, nutno ale podotknout, že docela dobře. Je vrcholně podezřívavý vůči koním, nepije rum ani žádný jiný alkohol a naopak miluje šunku.
RODINA
Jak je poznat již ze jména, kterým se Zohander často představuje v celé jeho délce, jedná se o syna Zothara Hannaqa, rádži z přímořské provinice Hazzar. Přízvisko Hannaq, které znamená Odhodlaný, získal za neutuchající odpor vůči nilfgaardské okupaci. Stejně jako jeho žena, Zohanderova matka Khalífa, pak padl během povstání a mezi živými již ze stejného důvodu nejsou ani čtyři z pěti Zohanderových starších bratrů. Bratr pátý, Mohinder, hnije jakožto jeden z dílčích vůdců potlačeného povstání někde v šatlavě a vyhlídky na jeho znovushledání se svobodnějším bratříčkem nejsou příliš vysoké. Slavně nedopadla ani žádná z jeho sester, ani ta s talentem na věštění z písku, ovšem ženská linie se u nazairské aristokracie moc pečlivě neeviduje a není tedy ani jasné, kolik jich přesně bylo. Zohander sám si pořádně vybavuje jenom dvě a chybí mu výrazně méně než kterýkoliv z bratrů.
LOAJALITA
Zohander býval loajální své vlasti, ale již před nějakou dobou si uvědomil bláhovost svého počínání a zbytečnost uleželého nacionalismu a upřel své naděje do posádky, za kterou by dnes položil život spíš než za ztracenou zemi. Obratem od nich vyžaduje to samé a společně tak vytváří semknutou bandu raubířů, kterou jen tak něco nerozhází. Kdyby zavětřil příležitost, jak Nazairu dopomoci k opětovnému nabytí svobody, pravděpodobně by se jí chopil, ale moc nevěří, že k tomu kdy dojde. Což ale samozřejmě neznamená, že nebude zatápět nilfgaarským, kde jen to půjde.
HISTORIE
Narodil se roku 1241 do rodiny nazairské šlechty, která kdysi vydělala slušné jmění těžbou, zpracováním a prodejem rumělky, ale zároveň o téměř všechno přišla ve chvíli, kdy byl Nazair pár let před Zohanderovým narozením podroben Nilfgaardem. Otec to velmi špatně nesl, vyburcoval povstání a dá se tedy mluvit o velkém štěstí, že na popud jedné ze svých dcer svěřil Zohandera, nejmladšího syna, do péče svého věrného kapitána stráží, který ho měl naučit šermu a postarat se o to, aby se mladík nepřimotal k nějaké bitvě. Plánované povstání se ovšem protáhlo a pak dost pokazilo a kdyby ti dva před příchodem legií nenasedli na loď a i s bodrou posádkou neodpluli od břehů prosluněné země, byl by i poslední potenciální dědic titulu rádži z Hazzaru touhle dobou nejspíš dávno uvězněný, převychovaný nebo v nejlepším případě mrtvý.
Místo toho se jako zhruba desetiletý chlapec musel naučit žít na vratké palubě dřevěné lodi, daleko od luxusu a pohodlí rodových sídel, a i když mu to vlastně docela šlo, nikoho asi nepřekvapí, že začal náležitě nenávidět celou tu proradnou říši, která ho připravila o rodiče, sourozence a vlastně i všechno ostatní. Když tedy padl návrh, že se budou námořníci živit přepadáním obchodních lodí právě z Nilfgaardu, jeho hlas rozhodně měli, i když se ho tenkrát vlastně nikdo na nic neptal.
Těchto přepadů se aktivně účastnil už od čtrnácti let a postupem času z něj vyrostl odhodlaný, silný pirát, jenž přes den střežil obzor a prohlížel si mapy a po nocích za svitu svíčky zašíval plachty a brousil šavli. Pokojně vykonával i ty nejšpinavější práce, ale když pak bývalý kapitán stráží a jeho opatrovník při jednom z útoků zemřel, byl jednadvacetiletý Zohander jednohlasně zvolen novým kapitánem. Neodmítl, ač se ve skrytu duše necítil hoden takové pocty, a v následujících letech se snažil udělat vše proto, aby jejich důvěru nezklamal.
To samozřejmě obnášelo nějaké to napadání lodí a plundrování, ale také pořádání pravidelných slavností šunky a organizaci palubních her, například v hodu mořským ježkem na cíl, aby se posádka nenudila. Za těch pár let si v jižních končinách vybudovali takovou reputaci, že jim některé lodě věnovaly svůj náklad bez boje, a Zohanderovi to tak vlastně docela vyhovovalo. Pravda, když mohl hodit nějakého toho Nilfgaarďana do moře, žralokům, tu příležitost si ujít nenechal, ale jinak získával poklady rozhodně rychleji než zářezy na stěžni. Nakonec ale došlo na nevyhnutelné, pustila se po něm velká část nilfgaardské flotily a on, protože se na mučedníka ještě necítil, raději takticky ustoupil ze známých vod, nabrat síly na nové tažení.
V současné době se tedy plaví po severních mořích, vyčkává, až nilfgaardská flotila zase trochu poleví v ostražitosti, přemýšlí, že by naverboval nějakou novou krev, a hlavně zvažuje, jaké zvíře si dát do erbu. Možná... opici?
Místo toho se jako zhruba desetiletý chlapec musel naučit žít na vratké palubě dřevěné lodi, daleko od luxusu a pohodlí rodových sídel, a i když mu to vlastně docela šlo, nikoho asi nepřekvapí, že začal náležitě nenávidět celou tu proradnou říši, která ho připravila o rodiče, sourozence a vlastně i všechno ostatní. Když tedy padl návrh, že se budou námořníci živit přepadáním obchodních lodí právě z Nilfgaardu, jeho hlas rozhodně měli, i když se ho tenkrát vlastně nikdo na nic neptal.
Těchto přepadů se aktivně účastnil už od čtrnácti let a postupem času z něj vyrostl odhodlaný, silný pirát, jenž přes den střežil obzor a prohlížel si mapy a po nocích za svitu svíčky zašíval plachty a brousil šavli. Pokojně vykonával i ty nejšpinavější práce, ale když pak bývalý kapitán stráží a jeho opatrovník při jednom z útoků zemřel, byl jednadvacetiletý Zohander jednohlasně zvolen novým kapitánem. Neodmítl, ač se ve skrytu duše necítil hoden takové pocty, a v následujících letech se snažil udělat vše proto, aby jejich důvěru nezklamal.
To samozřejmě obnášelo nějaké to napadání lodí a plundrování, ale také pořádání pravidelných slavností šunky a organizaci palubních her, například v hodu mořským ježkem na cíl, aby se posádka nenudila. Za těch pár let si v jižních končinách vybudovali takovou reputaci, že jim některé lodě věnovaly svůj náklad bez boje, a Zohanderovi to tak vlastně docela vyhovovalo. Pravda, když mohl hodit nějakého toho Nilfgaarďana do moře, žralokům, tu příležitost si ujít nenechal, ale jinak získával poklady rozhodně rychleji než zářezy na stěžni. Nakonec ale došlo na nevyhnutelné, pustila se po něm velká část nilfgaardské flotily a on, protože se na mučedníka ještě necítil, raději takticky ustoupil ze známých vod, nabrat síly na nové tažení.
V současné době se tedy plaví po severních mořích, vyčkává, až nilfgaardská flotila zase trochu poleví v ostražitosti, přemýšlí, že by naverboval nějakou novou krev, a hlavně zvažuje, jaké zvíře si dát do erbu. Možná... opici?
SCHOPNOSTI & DOVEDNOSTI
| SPOLEČENSKOST 2/6 Upřený pohled je záruka úspěchu. Nazairština Domluví se, vždyť je to jeho rodná řeč. Obecná řeč 2/3 Domluví se, nikoliv však bez přízvuku. Nilfgaardština 2/3 Domluví se, nikoliv však bez odporu. Zerrikánština 1/3 Domluví se, nikoliv však bez rukou a nohou. | SÍLA 1/6 Unese šavli. Plavání 2/6 Neplavec nemůže být pirátem, to dá rozum. Boj se zbraní (šavle) 2/6 Taky si s ní čistí zuby, když se nikdo nedívá. Vůdčí schopnosti 1/6 Podřízení ho neposílají k šípku. Pokud má zrovna v ruce šavli. Přesvědčivost 1/6 Ukecá agresivního ožralu, aby seděl a neblbnul. Geografie 1/6 Ví, kde je na mapě sever… kdo kdy potřeboval víc? |
INVENTÁŘ
| ZNÁMOSTI
|
