Lennarteus Irulan Neal aep Leandros
Rasa: člověk
Povolání: bitevní mág nilfgaardské armády, momentálně na zdravotní dovolené; cestopisec a čaroděj na výplatní pásce jižanských pohlavárů
Datum narození: začátek podzimu 1190
Víra: Asi by svému okolí na takovou otázku odpověděl, že chová v úctě Velké slunce. Ale jinak je to sprostý bezvěrec, co se ani před jídlem nepomodlí.
Loajalita: Nilfgaard, ale klidně by to mohla být i vodka nebo vermut. Gin. Žitná. Anna-Henrietta nebo nějaká jiná Anna. Případně Henrietta.
VZHLED
„Občas si uberu pár vrásek, ale jako léčitele mě stejně víc zajímá to, co je skryto pod povrchem.“
„Občas si uberu pár vrásek, ale jako léčitele mě stejně víc zajímá to, co je skryto pod povrchem.“
Takový relativní pojem u čaroděje, který může v jednu chvíli vypadat jako dívčí sen a v té druhé jako hrbáč z katedrály Velkého Slunce. Dříve by bylo určitě velmi těžké popsat ho pár slovy nebo ho dokonce poznat, protože svou podobu měnil velmi rád. Šetřilo to jeho tváře před fackami a smrtelnou schránku před horší fyzickou újmou. Kde ty loňské sněhy jsou...
Za poslední rok se víceméně vůbec nezměnil, nasadil si obličej průměrného idiota, asi aby mu tvář ladila s povahou. Tmavé vlasy na skráních má mírně prošedlé a zčesané v případě bezvětří na stranu, modré oči a nedbale udržované strniště na hranatém obličeji jsou teď na denním pořádku, horní ret má trochu užší než ten spodní a drobné vrásky od smíchu mu tvoří vějířky okolo očí. Není to žádný hezoun, svalstvo nepěstuje a místo něj si nechává narůst rozkošný pivní pupíček. Vysoký je tak nějak průměrně a vlastně celkově se dá říct, že se jedná o bežný exemplář lidského pokolení - dvě uši, dvě nohy, dvě ruce, jedna hlava. Jako bonus fungující mozek, na nějž byl v nedávné době spáchán atentát, a zanechal po sobě památku v podobě znetvořené kůže na pravé straně temene. Vlasy mu tam moc nerostou, takže drahý Teo občas nosí turban.
Turban není jedinou součástí jeho odění, co stojí za pozornost, Lennarteus totiž velmi rád cestuje a na svých cestách si pořizuje různé kusy šatníku, který by se dal považovat za dost šílený. Takový typický ofírský salwar nebo jiné pochybné kousky, ty ho prostě nenechají chladným, a co je horší, on je dokonce hereticky kombinuje tak nesourodě, že by se dal považovat za zakladatele kubismu.
Za poslední rok se víceméně vůbec nezměnil, nasadil si obličej průměrného idiota, asi aby mu tvář ladila s povahou. Tmavé vlasy na skráních má mírně prošedlé a zčesané v případě bezvětří na stranu, modré oči a nedbale udržované strniště na hranatém obličeji jsou teď na denním pořádku, horní ret má trochu užší než ten spodní a drobné vrásky od smíchu mu tvoří vějířky okolo očí. Není to žádný hezoun, svalstvo nepěstuje a místo něj si nechává narůst rozkošný pivní pupíček. Vysoký je tak nějak průměrně a vlastně celkově se dá říct, že se jedná o bežný exemplář lidského pokolení - dvě uši, dvě nohy, dvě ruce, jedna hlava. Jako bonus fungující mozek, na nějž byl v nedávné době spáchán atentát, a zanechal po sobě památku v podobě znetvořené kůže na pravé straně temene. Vlasy mu tam moc nerostou, takže drahý Teo občas nosí turban.
Turban není jedinou součástí jeho odění, co stojí za pozornost, Lennarteus totiž velmi rád cestuje a na svých cestách si pořizuje různé kusy šatníku, který by se dal považovat za dost šílený. Takový typický ofírský salwar nebo jiné pochybné kousky, ty ho prostě nenechají chladným, a co je horší, on je dokonce hereticky kombinuje tak nesourodě, že by se dal považovat za zakladatele kubismu.
POVAHA
„Já se vám nedivím, že mě nemůžete vystát, i já si občas musím sednout, abych sám sebe vydýchal.“
„Já se vám nedivím, že mě nemůžete vystát, i já si občas musím sednout, abych sám sebe vydýchal.“
Není příliš komplikovaný, sám má rád věci prosté a jednoznačné, preferuje přímé jednání ve stylu nepřímých urážek. Ironie, sarkasmus, sem tam lehká lež pro zpestření života. Bývá velmi hovorný, takže mlčení je u něj známkou, že něco není v pořádku. Zaryté mlčení pak důkazem, že i člověk lehkovážný s úsměvem na rtech a slovní hříčkou na jazyku není imunní vůči hněvu a pesimismu, pokud udeří v množství větším než malém. Rád lidi uráží a nevynechává z toho ani sám sebe.
Lidem v okolí přijde přinejmenším velmi zvláštní, protože si povídá sám se sebou a nahlas. On to ale tak nebere, protože po těžkém úraze hlavy vidí ducha, který mu rád kecá do života a udílí rady, jak jednat s okolím, což jednoho docela pobouří. Už několikrát se pokoušel s pomocí zaklínačů vymést toho otravu ze své blízkosti, ale vypadá to, že tahle bláznivá halucinace sídlí jen v jeho vlastní hlavě.
I když je to nesnesitelný člověk, má své morální zásady. Nelíbí se mu situace ve světě, nemá rád válku a násilí všeobecně a nesnáší úředníky.
Dalo by se říct, že je vášnivý cestovatel, a obdivovatel cizích kultur od jídla až po pochybné tradice a rituály. O svých dobrodružstvích napříč světem napsal několik krátkých cestopisů s osobními poznatky tak podrobnými, že jsou jeho díla veřejností řazena spíš do humorné literatury než do sekce s vědeckými spisy. A jeho to vážně hodně štve. Také je to pravý gurmán, jehož chuťové buňky mají velmi vytříbený vkus a proto jsou v praktickém životě naprosto nepoužitelné. Naštěstí se dají oblbnout alkoholem.
Lidem v okolí přijde přinejmenším velmi zvláštní, protože si povídá sám se sebou a nahlas. On to ale tak nebere, protože po těžkém úraze hlavy vidí ducha, který mu rád kecá do života a udílí rady, jak jednat s okolím, což jednoho docela pobouří. Už několikrát se pokoušel s pomocí zaklínačů vymést toho otravu ze své blízkosti, ale vypadá to, že tahle bláznivá halucinace sídlí jen v jeho vlastní hlavě.
I když je to nesnesitelný člověk, má své morální zásady. Nelíbí se mu situace ve světě, nemá rád válku a násilí všeobecně a nesnáší úředníky.
Dalo by se říct, že je vášnivý cestovatel, a obdivovatel cizích kultur od jídla až po pochybné tradice a rituály. O svých dobrodružstvích napříč světem napsal několik krátkých cestopisů s osobními poznatky tak podrobnými, že jsou jeho díla veřejností řazena spíš do humorné literatury než do sekce s vědeckými spisy. A jeho to vážně hodně štve. Také je to pravý gurmán, jehož chuťové buňky mají velmi vytříbený vkus a proto jsou v praktickém životě naprosto nepoužitelné. Naštěstí se dají oblbnout alkoholem.
HISTORIE A RODINA
„Pro všechny v okolí může být velkou úlevou, že plodnou mám jen mysl.“
„Pro všechny v okolí může být velkou úlevou, že plodnou mám jen mysl.“
Každý jsme se narodil. Někdo dříve, někdo později, někdo snadno a někdo mrtvý. Byl nám dán život v blahobytu nebo bídě, ale to nikdy neurčovalo, co se z nás nakonec stane, pokud jsme si to sami nenalhávali. Já jsem se například narodil do bohaté, šlechtické rodiny, co dbala na vychování, a stejně to nezměnilo nic na tom, že ze mě vyrostl člověk neslušný, prostopášný a drzý, zkrátka hovado. Mí drazí rodiče, budiž jim země lehká, neměli ani tušení, že jejich kouzelný synáček je ještě kouzelnější než jiné malé děti, a s nadějí v očích pozorovali, jak z nudného nemluvněte roste nemotorné batole, a z nemotorného batolete naprosto tupé dítě. Moc se od té doby nezměnilo, stále o mé inteligenci někdo pochybuje - se mnou v čele - ale když bylo objeveno, že mi do vínku byl dán jiný dar, ty tam byly jejich naděje na perspektivního dědice erbu jestřába, rodového to znaku. Kdyby z toho tehdá měl můj mladší bratr rozum, byla by to pitka století.
A tak, po tomto historickém objevu, začala má studia na Akademii Nilfgaardského císařství. Velmi nudná to léta, z nichž nejzajímavější bylo vědomí, že dle nějakého chytrého rozhodnutí mi bude znemožněno počít dítě, což velmi obohatilo můj život po milostné stránce. Ještě ke všemu jsem byl tehdy docela fešák a tak mému intenzivnímu studiu anatomie nic nebránilo. A snad tato skutečnost mohla za to, že jsem se během let na univerzitě rozhodl hlouběji věnovat studiu léčivé magie. Má touha po poznání byla nekonečná. Svět byl neprobádané místo a já chtěl nasávat informace žíznivěji než osamělý poutník na zerrikánské poušti. A právě Zerrikánie byla mou první zastávkou při cestě za věděním.
Poznávání místních krás a kultury mě jistě obohatilo o mnoho zkušeností v nesčetných odvětvích, ale byl to Ofír, kolébka vzdělanosti, kde jsem se usídlil na delší čas. Byla to opojná doba v mnoha ohledech, neboť proslulost ofírských vědců, léčitelů a mágů v šeptané formě nedosahovala pravdě ani po kotníky. Samozřejmě jsem si našel čas i na zábavu, což vzhledem k povaze místních krásek bylo pokaždé adrenalinovým zážitkem. Nedokázal jsem se však zdržovat na jednom místě příliš dlouho a tak i Ofír jsem i přes všechny jeho krásy nakonec opustil. Bylo to trpké loučení, pár facek jsem jako definitivní sbohem taktéž obdržel, abych si pobyt zde lépe zapamatoval, ale bylo třeba posunout své poznání zase o kus světa dál.
Nová zkušenost rozhodně nepřišla v podobě, v jaké by se mi líbila. Jakožto věrný syn Císařství jsem byl povolán do služeb nejvyšších a tak jsem skončil v bahně války. Krásný to titul, bitevní mág jeho císařské milosti. Ale jak to už u krásných věcí bývá, půvabné jsou pouze povrchně. Když jsem druhého dne na bitevním poli rovnal už šestá střeva na původní místo, nebyl jsem si jist smyslem podobných půtek mezi národy. A hlavně jsem ztratil chuť k jídlu, ačkoliv bylo s podivem, že mi po delikatesách polní kuchyně ještě nějaká zbyla. A protože večeře toho dne připomínala vzhledem rozsáhlé zranění dutiny lebeční, šel jsem spát nalačno.
Podobná rutina se opakovala den co den, vrátit žaludek, přišít ucho, uříznout nohu (to když jsem toho dotyčného neměl rád a nelíbil se mi), případně za pomoci Moci uzdravit nohu, co bych jinak uřízl (v případě, že mi byl dotyčný sympatický, přeci nebudu plýtvat zdroji na morouse). Mou velkou zálibou se mimo civilizaci stala i alchymie, alkohol se dal dobře zpeněžit nebo vypít, což bylo v těžkých dobách tím nejlepším lékem na bolest všeho druhu. A jak jsem tak léčil a léčil, najednou byla prostě tma. Dlouhá, nekonečná tma, na jejímž konci sice bylo světlo, ale také jen samé prázdné stránky. Jako bych se znovu narodil jako nepopsaný list.
Později mi bylo řečeno, zatímco jsem se okolo zmateně rozhlížel jako opuštěné štěně, že nepřátelská jednotka obešla tábor a pokusila se armádu znevýhodnit zneškodněním stanu mediků a polní kuchyně, nicméně právě kuchyně se zasloužila o vyhlazení útočníků, raději jsem se neptal jak. Místo toho jsem překvapil své okolí otázkou, jak se vlastně jmenuji, a který je rok, co jsem vlastně dělal na bitevním poli a, u všech existujících božstev, který blázen mě nechal operovat lidi, když na něco takového nemám specializaci. Pobyt v lazaretu se mi značně prodloužil, chvilku jsem byl považován za blázna a po nějaké době jsem jím byl uznán zcela. Taktéž jsem byla ale uznán neškodným, protože jsem si na nic nevzpomínal a hlavně jsem nic neuměl, takže jsem byl propuštěn do světa. Proč se mnou šel i ten nezdravě šedivý člověk, co nedokázal zavřít pusu, to mi bylo vážně záhadou.
Pro armádu jsem v takovémto stavu byl zbytečný a tak jsem byl propuštěn i z ní k menší zdravotní pauze, kterou jsem opravdu potřeboval, abych zregeneroval svou mysl, která mi čas od času začala servírovat ochutnávky z minulosti ve formě krátkých záblesků vzpomínek zakopaných hluboko v mém podvědomí, kde podle všeho sídlil i ten nezdravě šedivý člověk, který se nakonec ukázal být nejen nesnesitelný, ale i zcela imaginární. Když jsem si sem tam začal mluvit na veřejnosti pro sebe, lidé se mě ptali, zda jsem se neuhodil do hlavy. Můžete hádat třikrát, jak jsem jim odpovídal, měli mě pak za ještě většího blázna.
O nějaký ten měsíc později se ukázalo, že jsem se seznámil na svých cestách, o kterých jsem nic nevěděl, s jistým ofírským lékařem, který se hlouběji zabýval stavy mysli, a na jeho doporučení jsem své vzpomínky začal pronásledovat. Nebudu vás zdržovat sáhodlouhým vyprávěním o navštěvování již navštívených míst, fackách, které se opakovaly, a tak dále, důležité na tom všem bylo, že jsem si začal své zážitky zapisovat, abych, v případě, že bych o své vzpomínky zase přišel, nemusel znovu všechno procestovat. A tak z vybraných poznatků vznikly mé cestopisy a po nabytí ztracených vzpomínek i jisté Zápisky o válce Nilfgaardské. I kouzla si ke mně pomalu nacházela cestu zpět, i když jsem měl ze začátku problém si ohřát i vodu, a tak jsem se na radu svého ofírského přítele usadil na nějakou dobu v Toussaint, abych se věnoval svému magickému daru. Posléze jsem za menší či větší obnos vypomáhal místní šlechtě s jejich osobními požadavky a užíval si hojnosti místní kuchyně. Jediným negativem takového života bylo, že jsem se musel smířit s tím, že si ten narostlý pupek prostě jen tak neodčaruji...
A tak, po tomto historickém objevu, začala má studia na Akademii Nilfgaardského císařství. Velmi nudná to léta, z nichž nejzajímavější bylo vědomí, že dle nějakého chytrého rozhodnutí mi bude znemožněno počít dítě, což velmi obohatilo můj život po milostné stránce. Ještě ke všemu jsem byl tehdy docela fešák a tak mému intenzivnímu studiu anatomie nic nebránilo. A snad tato skutečnost mohla za to, že jsem se během let na univerzitě rozhodl hlouběji věnovat studiu léčivé magie. Má touha po poznání byla nekonečná. Svět byl neprobádané místo a já chtěl nasávat informace žíznivěji než osamělý poutník na zerrikánské poušti. A právě Zerrikánie byla mou první zastávkou při cestě za věděním.
Poznávání místních krás a kultury mě jistě obohatilo o mnoho zkušeností v nesčetných odvětvích, ale byl to Ofír, kolébka vzdělanosti, kde jsem se usídlil na delší čas. Byla to opojná doba v mnoha ohledech, neboť proslulost ofírských vědců, léčitelů a mágů v šeptané formě nedosahovala pravdě ani po kotníky. Samozřejmě jsem si našel čas i na zábavu, což vzhledem k povaze místních krásek bylo pokaždé adrenalinovým zážitkem. Nedokázal jsem se však zdržovat na jednom místě příliš dlouho a tak i Ofír jsem i přes všechny jeho krásy nakonec opustil. Bylo to trpké loučení, pár facek jsem jako definitivní sbohem taktéž obdržel, abych si pobyt zde lépe zapamatoval, ale bylo třeba posunout své poznání zase o kus světa dál.
Nová zkušenost rozhodně nepřišla v podobě, v jaké by se mi líbila. Jakožto věrný syn Císařství jsem byl povolán do služeb nejvyšších a tak jsem skončil v bahně války. Krásný to titul, bitevní mág jeho císařské milosti. Ale jak to už u krásných věcí bývá, půvabné jsou pouze povrchně. Když jsem druhého dne na bitevním poli rovnal už šestá střeva na původní místo, nebyl jsem si jist smyslem podobných půtek mezi národy. A hlavně jsem ztratil chuť k jídlu, ačkoliv bylo s podivem, že mi po delikatesách polní kuchyně ještě nějaká zbyla. A protože večeře toho dne připomínala vzhledem rozsáhlé zranění dutiny lebeční, šel jsem spát nalačno.
Podobná rutina se opakovala den co den, vrátit žaludek, přišít ucho, uříznout nohu (to když jsem toho dotyčného neměl rád a nelíbil se mi), případně za pomoci Moci uzdravit nohu, co bych jinak uřízl (v případě, že mi byl dotyčný sympatický, přeci nebudu plýtvat zdroji na morouse). Mou velkou zálibou se mimo civilizaci stala i alchymie, alkohol se dal dobře zpeněžit nebo vypít, což bylo v těžkých dobách tím nejlepším lékem na bolest všeho druhu. A jak jsem tak léčil a léčil, najednou byla prostě tma. Dlouhá, nekonečná tma, na jejímž konci sice bylo světlo, ale také jen samé prázdné stránky. Jako bych se znovu narodil jako nepopsaný list.
Později mi bylo řečeno, zatímco jsem se okolo zmateně rozhlížel jako opuštěné štěně, že nepřátelská jednotka obešla tábor a pokusila se armádu znevýhodnit zneškodněním stanu mediků a polní kuchyně, nicméně právě kuchyně se zasloužila o vyhlazení útočníků, raději jsem se neptal jak. Místo toho jsem překvapil své okolí otázkou, jak se vlastně jmenuji, a který je rok, co jsem vlastně dělal na bitevním poli a, u všech existujících božstev, který blázen mě nechal operovat lidi, když na něco takového nemám specializaci. Pobyt v lazaretu se mi značně prodloužil, chvilku jsem byl považován za blázna a po nějaké době jsem jím byl uznán zcela. Taktéž jsem byla ale uznán neškodným, protože jsem si na nic nevzpomínal a hlavně jsem nic neuměl, takže jsem byl propuštěn do světa. Proč se mnou šel i ten nezdravě šedivý člověk, co nedokázal zavřít pusu, to mi bylo vážně záhadou.
Pro armádu jsem v takovémto stavu byl zbytečný a tak jsem byl propuštěn i z ní k menší zdravotní pauze, kterou jsem opravdu potřeboval, abych zregeneroval svou mysl, která mi čas od času začala servírovat ochutnávky z minulosti ve formě krátkých záblesků vzpomínek zakopaných hluboko v mém podvědomí, kde podle všeho sídlil i ten nezdravě šedivý člověk, který se nakonec ukázal být nejen nesnesitelný, ale i zcela imaginární. Když jsem si sem tam začal mluvit na veřejnosti pro sebe, lidé se mě ptali, zda jsem se neuhodil do hlavy. Můžete hádat třikrát, jak jsem jim odpovídal, měli mě pak za ještě většího blázna.
O nějaký ten měsíc později se ukázalo, že jsem se seznámil na svých cestách, o kterých jsem nic nevěděl, s jistým ofírským lékařem, který se hlouběji zabýval stavy mysli, a na jeho doporučení jsem své vzpomínky začal pronásledovat. Nebudu vás zdržovat sáhodlouhým vyprávěním o navštěvování již navštívených míst, fackách, které se opakovaly, a tak dále, důležité na tom všem bylo, že jsem si začal své zážitky zapisovat, abych, v případě, že bych o své vzpomínky zase přišel, nemusel znovu všechno procestovat. A tak z vybraných poznatků vznikly mé cestopisy a po nabytí ztracených vzpomínek i jisté Zápisky o válce Nilfgaardské. I kouzla si ke mně pomalu nacházela cestu zpět, i když jsem měl ze začátku problém si ohřát i vodu, a tak jsem se na radu svého ofírského přítele usadil na nějakou dobu v Toussaint, abych se věnoval svému magickému daru. Posléze jsem za menší či větší obnos vypomáhal místní šlechtě s jejich osobními požadavky a užíval si hojnosti místní kuchyně. Jediným negativem takového života bylo, že jsem se musel smířit s tím, že si ten narostlý pupek prostě jen tak neodčaruji...
SCHOPNOSTI A DOVEDNOSTI
„Odmítám s vámi vést slovní souboj, je proti mému přesvědčení bojovat s neozbrojeným protivníkem.“
„Odmítám s vámi vést slovní souboj, je proti mému přesvědčení bojovat s neozbrojeným protivníkem.“
Bylo by jistě mnohem těžší vyrovnat se se ztrátou schopností, kdyby si Teo pamatoval, že nějaké někdy měl. Že něco uměl lépe, že si pamatoval pasáže knih nazpaměť, že dokázal použít kouzla tak mocná, že by si před ním kněz Věčného ohně ucvrkl do gatí. I když se mu jeho schopnosti pomalu znovu vrývají do paměti a oživují stará gesta, která leží skryta pod závojem temnoty, pořád je jen zlomkem toho, co kdysi býval a hlavně, co kdysi dokázal.
Obratnost 1/6
Inteligence 2/6
Charisma 2/6
Smysly 2/6
Vůle 2/6
Magie 4/6
Gramotnost 1/6
Geografie 1/6
Léčitelství 2/6
Jazyky:
- nilfgaardština (mateřský jazyk)
- ofirština 1/3
- starší mluva 1/3
- obecná řeč 2/3
TALENT
zatím nepřidělen
INVENTÁŘ
moc hezký turban
velbloudice H'Abibi
ofírský koberec, který nelétá, ale mohl by
Knihy z jeho pera:
Zápisky o válce Nilfgaardské (ztracené a znovunalezené vzpomínky na pobyt u armády)
Kosti jsou vrženy (stručná příručka anatomie pro hlupáky)
Přišel jsem, viděl jsem, utekl jsem (ofírský cestopis)
Nejlepší facka je neočekávaná (zerrikánský cestopis)
ZNÁMÉ POSTAVY
z hráčských:
Varren Garrick - trpasličí to kolega autor, milovník dobrého pití a zábavy
Samuel Amren Vyrilin aep Stellan - sice si to moc nepamatuje, ale párkrát ho sešíval dohromady ještě v době, kdy působil u armády; po té ráně do hlavy mu Samuel jejich drobná setkání připomněl u bezedné lahve alkoholu a přátelství bylo na světě
z NPC spřízněných s hráčskými postavami:
toussainstká větev Montylietů - jest čarodějem na výplatní pásce Andrease de Montyliet a pravidelným ochutnavačem jeho vína
Editace karty:
- 27.8.2019 | +
Odehrané questy:
---
