Jméno:
Mojra
Rasa:
Člověk (vzhledově určitě, sama si to myslí, avšak pravda to úplně není - jeden z rodičů je zřejmě půlelf)
Povolání:
Obyvatel/Čaroděj (zatím nepoznala, že má schopnosti)
Věk a/nebo datum narození:
Asi 16 let
Vzhled:
Mojra zřídkakdy ukazuje obličej, natož aby se ukázala celá, většinou chodí zahalená jak přes den, tak v noci. Nosí celkem obnošené oblečení, nic speciálního ani výrazného. Kalhoty, halenku, rukavice a kápi s pláštěm. Je typ osoby, které si na ulici téměř nevšimnete. Pokud do ní náhodou vrazíte během dne, přikryje si obličej kápí a bude se snažit se vám vyhnout. Pokud ji potkáte ve stínu či ve tmě a budete dost blízko a zároveň budete mít to štěstí, že jí uvidíte do tváře, spatříte mladou, jemnou a trochu hubenou dívku, s poněkud kulatým obličejem a růžovými rty. Špičatý nos, malé čelo a růžové tváře má posety pihami, vlasy barvy oblohy při soumraku sahají v jemných vlnách k lopatkám. Ale oči, ty má jako nikdo jiný. Jsou mandlového tvaru a veliké tak akorát. Obě víčka lemuje řada hustých řas, které jsou společně s obočím stejné barvy jako vlasy. Barva jejích očí je však nejzvláštnější. Díváte-li se z dálky, zdají se být jako zelené laguny, podíváte-li se blíž, a to myslím opravdu blízko, zjistíte, že má duhovky až nepřirozeně barevné – sytě žlutou střídá temná modř a tento vzorec se opakuje pořád dokola. Snad proto z dálky barva klame. Těžko říci, jestli je Mojra pro ostatní hezká dívka, ale oči samotné vás téměř uhranou. Když se do nich díváte příliš dlouho, svět kolem vás začne utichat, začne se vám točit hlava a vy dostanete pocit, že levitujete nad obrovskou vodní propastí - tak hluboký má pohled.
Chybí jí část palce u nohy, nehoda v dětství.
Povaha:
Jestliže o jejím vzhledu můžeme říct hodně, u povahy to platí právě naopak. Celé roky byla uzavřená schránka a ani její nejbližší o ní mnoho nevědí. Díky své nemoci se vždy stranila ostatních.
Mojra je mladá jak fyzicky, tak povahou. Trochu naivní, zbrklá, nikdy nemusela dělat těžká rozhodnutí. Žije se ženou, která se jí ujala a dává jí práci - nakupuje, prodává a sbírá bylinky. Její silnou stránkou je ale chuť učit se. Díky tomu se pomalu učí číst a psát a to i v jiných jazycích, než je Obecná řeč. Je velmi inteligentní. Mívá noční můry a má problematický vztah ke strachu. Těžko říct, jestli ho cítí a pokud ano, jestli ho naopak necítí pořád. V poslední době ale doufá, že snad najde způsob, jak se léčit nebo vyléčit.
Víra:
Zatím v nikoho, díky uzavřenosti nemá ani příliš potuchy o víře.
Schopnosti a dovednosti:
Smysly - 3 body (7 bodů utracených)
Bylinkářství - 2 body (3 body utracené)
Inteligence - 2 body (3 body utracené)
Vůle - 2 body (3 body utracené)
Alchymie - 1 bod (1 bod utracen)
Gramotnost - 1 bod (1 bod utracen)
Zvířata - 1 bod (1 bod utracen)
Jazyky Obecná řeč (rodilá mluva) - Starší mluva (1 bod - 1 bod utracen)
Talent: (může být, ale nemusí - lze doplnit i později)
Historie a rodina:
Jak už to tak bývá, Mojra se narodila jako ne úplně chtěná dívenka dvěma chudým lidem - farmářům. Tedy, to je verze, kterou zná. Kdo ví, proč nebyla chtěná, otec s matkou bývali kdysi milí lidé, ale z nějakého důvodu se k ní od mala chovali s odstupem. Dětství strávila na hranici nouze a chudoby a to zřejmě zapříčinilo její nemoc - alergii na slunce. Jelikož stačí málo, a Mojra se za bílého dne osype puchýřky různé velikosti. Lidé z vesnice nebyli zrovna nijak napřed, co se myšlenkových pochodů týče, a tak jí často nadávali do různých zrůdiček. Díky tomu všemu jí rodiče nechávali často ve chlévě, vedle dvou prasat, a pokud šla pomoci na pole, měla přes sebe starou hadru.
Mojra byla ale více, než jen chudá dívka. Měla zvláštní nadání. Někde uvnitř tušila, že tohle je jen jedna malá část jejího života. Dlouhou chvíli mezi prasaty krátila zkoumáním věcí, kolem ní. Brzy poznala, kdy je prase nemocné nebo bolavé, později přestalo stačit zkoumat jen prasata a tak se občas doslova hrabala v ledasčem. Jednou, v pravé poledne, když vykopávala plevel z polí, vrazila si motyku do palce. Kolem ní nebyl nikdo, kdo by ji slyšel zajíknout bolestí.
Palec bolel, ve staré botě nakynul jako těsto na chleba a bylo těžko sehnat nějakou pomoc. Komu taky říct? Ale co teď? Do propocené boty nohu těžko vrátí a pokud zůstane příliš dlouho na slunci s holou kůží, zase bude samý puchýř. V tu chvíli ji napadlo, použít trochu toho plevele, co vykopala, aby si nohu alespoň z části zakryla. A taky to udělala, čerstvé rostliny bylo možno zaplést do sebe tak, že vytvořily pevnou strukturu, kterou si Mojra omotala kolem chodidla. Později ten den se vrátila do chléva a rostliny trochu protřídila - některé totiž byly na kůži jako jehličky, další byly jemné jako pavoučí vlákna a jiné příjemně voněly. Stejně jako jiné dny trávila většinu času sama a tak ji nepřišlo divné, že ji ten den nikdo nehledal. V posledních dnech panovalo všude zvláštní prázdno, nikdo z vesnice příliš nevycházel a ani děti si nehrály za domem, jak tomu bylo jindy zvykem.
Mojra ještě nemohla tušit, že vesnicí se šíří jakýsi mor. Ve vesnici nebyl nikdo, kdo by si věděl rady, jak pomoci a tak lidé pomalu onemocněli, chátrali a umírali, jeden po druhém.
Napadlo ji, že pokud je jen na jejich poli tolik různých rostlin, jinde druhů bude určitě více a třeba se o nich může něco dozvědět. Tentokrát ale vyjde později, až se ochladí vzduch a hlavně, až zeslábnou paprsky slunce tak, že Mojře nebudou ubližovat. Krátce před setměním vyrazila k blízkému potoku, prozkoumat tamější rostliny, možná nějaké nasbírat a zjistit, co která rostlina vlastně umí. Věděla, kterým směrem se k potoku jde a věděla, že je za ním les, kam nesmí. Na nic nečekala a vyrazila kulhavým krokem. Když došla na místo, studená voda jen lákala k ochlazení oteklého palce. Sundala si svůj rostlinný obklad z nohy a podívala se na tmavě modrý prst. Zkusila s ním pohnout a z té bolesti se jí zatočila hlava. Zavrávorala, posadila se na břeh a nohu vrazila přímo do ledové vody. Jak tam tak seděla, začala se fascinovaně rozhlížet kolem sebe. Ačkoliv světla moc nebylo, to, co viděla, ji okouzlilo. Zbytky slunečních paprsků dopadaly na stromy, které se líně houpaly ve větru, a tvořily krásnou mozaiku barev. Na jednom ze stromů se objevila veverka, oběhla strom dokola a zase zmizela. Mojra se zaposlouchala do zvuků přírody: zpěv dřeva v lese, šum trávy ve větru a cinkavý zvuk vody z potoka. Všechno dohromady hrálo melodii, kterou slyšela poprvé v životě. Čas plynul tak rychle, jako nikdy předtím a Mojře se to líbilo. Věděla, že od tohoto okamžiku opustí smradlavý chlév a bude chodit sem. Na chvilku měla radost a těšila se ze života.
Slunce už dávno zašlo, když se rozhodla, že se vrátí do chlíva. A možná se o tom podělí s matkou. O tom co zjistila o rostlinách a o tom, jak hezky zní les. Vzala svůj rostlinný obklad, lehce ho namočila do vody a přitiskla na palec. Ještě se chvíli snažila rostliny nějakým způsobem k noze upevnit, nakonec je uvázala kusem látky, který se jí podařilo odtrhnout z oblečení, a vyrazila zpět ke chlévu. Nebylo to daleko, ale až teď si všimla, že se zřejmě ve vesnici něco děje. Lidé s loučemi a lampami pobíhali sem a tam a volali. U chlévu čekalo několik lidí a bouřlivě mlátili pěstmi na dveře.
„To ona za to může! Určitě to byla ona!“
„Dejte nám tu zrůdu!“
Najednou ji někdo chytil za rameno a Mojra sebou leknutím ucukla. „Kdes byla?“ Čekala urážky a křik, ale v hlase cítila spíš úzkost. „Hledal jsem tě…“
Někdo ji otočil a posvítil do obličeje. To už Mojře došlo, že je to její otec. „Tam...“ ukázala směrem k potoku. Otec se zamračil, stiskl rameno ještě pevněji a donutil ji změnit směr „do chléva dnes nemůžeš, zůstaneš na poli, schovám tě do slámy a ráno si pro tebe přijdu...“ Mojra byla zvyklá se schovávat, ale dnes to bylo jiné.
Otec jak řekl, tak učinil – než odešel tak pomohl Mojře do kupy slámy, otvor pečlivě zakryl a slámu znovu zatížil. Mojra celou noc přemýšlela nad těmi rostlinami, představovala si, že se svěří rodičům, třeba by některá z těch rostlin mohla pomoci proti její nemoci. Představovala si, jaké to asi bude, až se bude moci dívat do slunce a necítit přitom bolest. Už bylo těsně nad ránem, když najednou usnula.
Jakmile se probudila, cítila, že slunce je už na obloze, ačkoliv pod slámou byla docela tma. „Otec nepřišel?“ S nemalým úsilím se vyhrabala zpod kupy slámy a slunce ji nepříjemně udeřilo do obličeje. Bylo skoro poledne a všude vládlo příšerné ticho. Co se stalo? Kde je otec? Vzduchem se nesl těžký pach, pach čehosi horšího, než vydávají prasata ve chlévě. Ten pach štípal v nose a jen těžko se před ním dalo skrýt, rozléhal se všude kolem. Vesnice byla tichá a tu a tam stoupal k nebi šedočerný kouř. Mojře se sevřelo hrdlo.
Nevěděla, co se děje ale přesto cítila, že něco není v pořádku. Kulhajíc vyrazila k domu svých rodičů a bývala by tam došla, kdyby po pár metrech nenarazila na cosi ohavného, ležící na pěšině v obilí. Tu ležela ruka, tam roztahaná střeva, krvavá stopa vedla dál do obilí. Pach schnoucí krve jí ulpěl na jazyku a pohled na vnitřnosti ji zvedl žaludek. Na tváři se objevily krůpěje potu, ztěžka polkla a najednou se pozvracela. Zvuk, který z ní vyšel přilákal nějaké bledé stvoření, zdánlivě podobné člověku, ale o dost větší. Vylezlo z obilí tam, kam do něj vedla krev na zemi, nepochybně to byla jeho práce. Najednou jakoby se zastavil čas, Mojra stála naproti této zrůdě a nohy jí zdřevěněly. Stvoření zachrčelo, otevřelo kulatá ústa plná zbytků lidského masa a krve. Mojra se chtěla vydat na útěk, když tu se najednou někdo objevil za tvorem a sekl ho do zad. Mojra se otočila s úmyslem se rozběhnout -zakopla, upadla, a jen poslouchala zvuky jejich střetu. Meč svištel vzduchem a občas narazil do tvora, který následně zaúpěl bolestí. Po chvíli tvor zřejmě dopadl na zem a následně se ozvala rána praskající lebky. Mojru opět natáhlo, ale tentokrát už nezvracela.
„Vstaň.“ poručil jí neznámý hlas. Mojra se snažila se postavit na nohy, ale ze slunce se jí už dělaly puchýře všude tam, kde dopadal byť jeden sluneční paprsek. Snažila si krýt obličej rukou, ale marně. Muže však nepoznávala a do tváře mu nedohlédla. Byl to cizinec.
Muž ji vzal za paži a pomohl jí na nohy, těžko říct jestli pochopil, co se děje, ale přehodil přes ní kus něčeho, co vytvořilo alespoň trochu stínu. „Pojď...“
Došli až ke chlévu, kde seděla matka... Ačkoliv se o Mojru nikdy přehnaně nestarali, pohled jako tento, byl příšerný. Matka neměla levou nohu, ta končila nad kolenem, a seděla v kaluži krve. Byla bledá, oči zavřené, těžko říct, jestli byla ještě živá. Mojra byla v šoku, nevěděla, co se děje a kdo je ten muž, neměla možnost se rozloučit. Cizinec ji dovedl ke koni, vysadil ji za sedlo na hřbet a sám si také nasedl. „Drž se mě“ přikázal a patami stiskl koně kolem slabin, ten lehce poskočil a rovnou nacválal. Mojra byla tak zaražená, že ani neměla čas přemýšlet, jestli nepadá - nikdy na koni neseděla a cestou byla trochu jako pytel brambor. Minuli les, minuli bažinu a jeli dál. Po chvíli zastavili u nějaké chalupy, venku už čekala žena. Téměř beze slov sundal ten muž Mojru ze zad koně a předal ji ženě. Ona Mojru usadila na lavici vedle sebe a něco muži řekla. Mojra je už neslyšela, oslabená a v šoku, upadala do mdlob.
Je to už pár let, co se to vše stalo. Ta žena byla Andrea, bylinkářka. Později po těch událostech Mojře vše vysvětlila. Že lidé ve vesnici onemocněli a následně umírali, těla se odkládala do hromadného hrobu, to přilákalo mrchožrouty, kteří si udělali v poli hnízdo a hnízdo mrchožroutů přilákalo zaklínače, který si za jeho zničení nechal zaplatit. Nikdo Mojře už ale neřekl, že se jí Andrea neujala jenom tak. Andrea nebyla pouhá bylinkářka a tušila, že Mojra je jediná, kdo z vesnice neonemocněl. Z celého srdce toužila zjisti proč, ale netoužila živit hladový krk jen tak. Viděla v ní ale zároveň talent, když zjistila jakým způsobem se snažila se postarat o zlomený palec na noze (jehož část musela Andrea odříznout). Dalších pět let Andrea učila Mojru bylinkám a pomalu zjišťovala, že Mojra má opravdu talent a také to, že její skuteční rodiče nemohli být ti farmáři, kteří ji vychovali.
Speciální inventář:
Prázdný
Loajalita:
Zatím pouze k sobě
