Zaklínač RPG

elfy zvaná „Dhua’baeth“, Černý polibek


r a s a:
člověk

p o v o l á n í:
čarodějka

n a r o z e n a:
konec léta 1214

v í r a:
Freya

l o a j a l i t a:
Freyiny kněžky a ztracený bratr

Eriku běžně nikdo nepřehlédne, pravděpodobně ani na setkání s ní nikdy nezapomene, ať už v dobrém nebo ve zlém. Ladnou chůzí se nosí v ulicích měst jako by jí patřila, ačkoliv výškou rozhodně nevyčuhuje z davu a má zcela průměrnou postavu. Štíhlou, to ano, ale stavbou těla ani vzdáleně nepřipomíná věchýtek, co by ho odvál první jarní vánek. Chodí s bradou hrdě vztyčenou a čiší z ní cosi, co není lidem v jejím okolí moc příjemné. Chlad, hněv, něco nehmatatelného a těžko popsatelného, jako by ji doprovázely samotné stíny.
Možná za ten nepříjemně lezavý pocit můžou její oči. Ledově modré jako voda ostrovních jezer, obezřetné a bodavé pohledem, když najdou svůj cíl. Září v jejím obličeji díky černému rámování podél řas jako dva jiskřivé topazy a koutky jim krášlí nepatrné vrásky od smíchu jako jediný důkaz, že své hezky krojené, růžové rty neustále netiskne v nesouhlasnou linku pohrdání. I když nemá ostře řezaný obličej, působí stroze, stejně jako rovný, špičatý nos. Vlasy tmavě hnědé barvy se světlejšími prameny jí rozpuštěné spadají až téměř k pasu, ale málokdy se jim dostane takové volnosti. Erika je nosí splétané do copů a copánků, aby nejen nepřekážely, ale aby zároveň zdobily. Vplétá si do nich barevné šňůrky, korálky a pírka, zdobí je čelenkami, tiárami i ozdobnými sponami, když chce přitáhnout pozornost. Co rozhodně nikdo na její bledé kůži nepřehlédne, je tetování. Může se zdát, že má potetované celé tělo, ale modrá barva inkoustu jí zdobí pouze dekolt, krk a lopatky v jednom jediném, fascinujícím obrazci.
Jak už bylo řečeno, Eriku jen málokdo přehlédne. Není to tak ani pro vzhled samotný, ale především pro její volby v odívání. Má ráda šaty odhalující kůži, třpytivé, zdobené a extravagantní látky či výšivky. Dokáže se však v mžiku ztratit v kožené zbroji a plášti a zakrýt tak fakt, že se nejedná o obyčejnou ženu.
fc: Josefin Asplund

Nevyzpytatelná. Prakticky nikdy nikdo nedokáže přecem určit, co Erice přelétne přes nos, co se jí znelíbí nebo co si naopak oblíbí, a stejně rychle dokáže obrátit o sto osmdesát stupňů. V jejím životě chybí a vždycky chyběl řád, hranice i láska od chvíle, kdy přišla o rodinu. Dřímá v ní touha po pomstě na těch, kteří mají na svědomí životy jejích nejbližších, ale neváhá s nimi vzít do horoucích pekel i jiné, stejně bezcitné a arogantní, až se sama jako bezcitná a arogantní jeví - a není to tak daleko od pravdy. Protože ji vychovaly kněžky, které jí zajistili i mentorku, aby jí pomohla zkrotit vlastní magii, Erika nikdy nepoznala intriky uvnitř čarodějných univerzit. Nečiní ji to sice o nic lepším člověkem, ale nenaučila se skrývat své emoce, ani příliš manipulovat ostatními. Její krutá upřímnost zabolí a to hned nadvakráte - nejdříve toho, kdo se stal její obětí, a pak ji samotnou, pokud vyčte ve tváři onoho druhého nějaký cit. Ne, že by neuměla zalhat, ale to jen pokud je to pro její vlastní, osobní prospěch. Dokáže s klidem předstírat i zájem, ačkoliv žádný nemá, neboť se naučila, že to lidem lichotí a nemají potíže jí sdělit i to, co by jinak raději zamlčeli. Jestli dokáže milovat i někoho jiného než sama sebe, to zřejmě ukáže až čas.

Pod vedením kněžek se Erika naučila základy čtení, psaní a počítání, za zbytek vděčí čarodějce Skade, která ji zasvětila do tajů magie i do důležitosti sebeovládání. Právě od ní má také povědomí o existenci a fungování zaklínadel zakázané magie, již by chtěla ovládnout. Jazykům a zeměpisným poměrům přišla na kloub při cestách, neboť nebylo jiného zbytí.

Oheň, křik, řinčení zbraní, vedle sebe chvějící se bratrovo tělo. Zima, ticho, chlad... a sníh. Ne, ne sníh. Popel. V nepřirozeném tichu dosedající na zčernalé, doutnající trámy domů, které tvořily malebnou vesnici plnou života. Kam se ztratil bratr?
A náhle hřejivé, vrásčité ruce, které ji hladí po bledé tváři, zatímco jiné odklízejí sutiny z jejího drobného těla. Z těla dívenky, která nějakým zázrakem přežila nejen žár ohně, ale také kolaps domu. Zázrak? Těžko říct, ony o tom tak mluví. Berou ji do náruče, vyděšenou a ztuhlou mrazem a odnášejí ji pryč. Na opačnou stranu než vedou mělké stopy velkých bot a koňských kopyt. Na opačnou stranu než zmizel zaklínač s vlastním úlovkem.

Na své dětství se Erika příliš nepamatuje, ví jen, že bylo šťastné. Že měla bratra. Ale tím směrem v minulosti se příliš často nepouští, neboť ani její srdce není z kamene, jak by se mohlo zdát. Po vypálení vesnice se jí ujaly kněžky bohyně Freyi, které věřily, že její přežití je darem všemocné bohyně a znamením. Jakým, to nikdo netušil, ale na zázračné dítě se lidé chodívali často dívat, aby jim přineslo štěstí. Nebylo tak jen náhodou, že jedna Mocí obdařená žena rozpoznala v dítěti stopy magie, a jala se kněžkám co nejlépe vysvětlit, že pro nikoho není bezpečné, když dívenka zůstane bez řádného výcviku. Skade, tak se čarodějka jmenovala, se sama ujala dívčina učení cestou, která tak úplně neodpovídala představám čarodějných univerzit. Erika tak získala povědomí o zakázaných druzích magie, o démonech čekajících jen na mágovo pozvání do lidské říše, o nekromancii, která dovolovala čarodějce mluvit s mrtvými. Že Skade byla mocná, o tom nemohlo být pochyb, a Erika chtěla být stejně mocná jako ona, ovšem dřív, než jí později stačila předat víc ze svého umění, našla ji Erika s hlavou nabodnutou na kůlu a tělem zhrouceným pod ním. Práce zaklínače, bezesporu.
S nenávistí v srdci si Erika hýčkala touhu po pomstě na všech, kteří lidem v jejím okolí ubližovali, na zaklínačích, kteří bezcitně vraždili kohokoliv, kdo se jim znelíbil nebo se znelíbil někomu jinému, kdo neměl hluboko do kapsy. Nějakou chvíli se zdržovala v domě, kde se Skade pobývala po mnohá léta, aby v knihách s temnými texty našla děsivá a ničivá kouzla, nicméně bez Skade s nimi stejně nic nesvedla. Sbalila knihy i skromný majetek a zmizela z Ostrovů na pevninu.
Po odpovědích a vedení pátrala v Cintře, Nazairu, na samém jihu Nilfgaardské říše i mezi elfy, ale bezvýsledně. I když vlastní pokusy ji většinou ponechaly vyčerpanou, zraněnou nebo pološílenou halucinacemi, také jí přinesly zjištění, že krev není voda, aby se ztratila v moři. Že její bratr je stále naživu... pokračování ve hře