Zaklínač RPG

Rokytka je celkem maličká i ve společnosti svých vlastních. V porovnání s trpaslíkem pak přímo vzbuzuje pocit éterické drobnosti a musí se stavět na špičky, aby snad mohla některého z nich políbit na tvář nebo mu vybrat drobky z plnovousu. A mezi lidmi? Inu jeden aby se bál, aby ji nezabil, když mu z ruky vypadne korbel a řadou nešťastných náhod ji bací do hlavy. Nicméně průměrně vysoká osoba ji většinou zvládne pohladit po vlasech bez toho, aby se při tom musela sklánět nebo krčit v kolenou.
Na pulčíka je dost štíhlá, na čemž se podílí nejen její nevysoký věk, ale také o něco aktivnější způsob života plný cestování. Tvář má kulatou, rtíky hezky plné, bambulkovitý nosík tak akorát a pod huňatým obočím schovává veliké oči v barvě hořké čokolády doplněné příkrovem medově zabarvených řas a vodopádem dlouhých zvlněných vlasů.
Obléká se obyčejně, do prostých šatů, jak se na chudou potulnou kněžku sluší. A bosa, odhalujíc své huňaté nárty světu, což zase neodmyslitelně patří k její rase. Vlasy často splétá do různých copů, aby se nemotaly, kam nemají. Společnost jí dělá vyřezávaná hůl, kterou sice nepotřebuje k chůzi, ale zato má řadu jiných praktických využití.

Inu nosí si v srdci spoustu smutku, ale ze setkání s ní, to zpravidla zjevné není. Kdo by však čekal mírnou a něžnou kněžku, ten by byl na omylu, protože tahle potvůrka umí být pěkně hubatá a když se rozkřičí, stojí to za to. Hezky v duchu přísloví „malý pes je nejvíc slyšet“. Průchod své panovačnosti dává dost často a trpělivosti má asi tolik, že by se to za nehet vešlo. Zlá ale není a svou práci dělá přesně s takovým zápalem, který je od ní očekáván. Jen svým osobitým způsobem. Života si cení nadevše a léčení bere velmi vážně.
Trpí jakousi potřebou být neustále zpruzená, se vším nespokojená a nepříjemná. To vše přitom dává okatě najevo, ať už svým výrazem nebo slovy. Nerozpakuje se sahat po dost peprných výrazech ani zvedat hlas nebo do něj vkládat tuny znechucení. Důvod k otrávenosti si vždycky nějaký najde a umí být opravdu velmi nesnesitelná. Nejvíc nesnáší, když jí někdo odmlouvá nebo neplní její pokyny.
Svede být také dost prudérní, což se ale dá nazvat dobrou vlastností, neb ji k tomu povětšinou vede starostlivost a obavy o zdraví zúčastněných. Je vlastně velice zodpovědná a v určitém slova smyslu profesionální. Nikdy by neodešla od rozdělané práce a nikoho neodmítne.
Má samozřejmě i své slabší chvíle, kdy propadá nostalgii a zármutku, ale schovává si je většinou pro sebe nebo pár vybraných osob. Vypadá sice otevřeně a přátelsky, ale skutečnost je trochu jiná.

Ona měla vlastně velice hezký život, na místní poměry. Narodila se do velké hobití rodiny, která byla velice dobře zajištěna zisky ze svých zemědělských činností. Temerie zatížená válkou potřebovala potraviny jak pro své civilisty, tak pro nasazovaná vojska.
Rokytka tak mohla poklidně vyrůst ve společnosti svých vlastních, ačkoliv té nevraživosti vůči nelidem se samozřejmě nevyhnula. Jako každé děvče se ve svém mládí párkrát zakoukala do toho nebo tamtoho hezkého mladíka, přičemž se za jednoho z nich nakonec i vdala. Dost šťastně. Netrvalo dlouho a sama se tu brzo potloukala s nadouvajícím se bříškem a těšila se z toho, že od práce na poli uteče ke kolébce a vyšívání. A tak se i stalo.
Bylo by to ale trochu divné, aby se matka rodiny bez důvodu stala kněžkou a vydala se do světa, proto musíme vysvětlit i onu nepěknou zradu. V jejím případě byly hned dvě. První spočívala ve válce, jejíž fronta se přesunula až k jejímu domovu. Úrodná pole totiž měla začít strádat pod kopyty válečných koní a okovanými botami pěšáků. Však ona slavná Brena byla přímo za rohem!
Už tehdy se početnost její rodiny o poznání zmenšila a stejně tak blahobyt, kterého si užívali. Ta hlavní rána však měla přijít o rok později. Mor.
Byla mimo lokalitu, když to udeřilo a už se nikdy nedostala dovnitř, protože to karanténní opatření nedovolovala. Přišla o řadu svých bratrů, sester… O manžela i malého syna. A nemohla být s nimi. To zoufalství se nedá popsat slovy. Když se k ní dostala zpráva o smrti vlastního dítěte, už to neunesla.
A tak se dostala do rukou kněžek Melitelé. Po prvotní apatii a odmítání jakékoliv péče se nakonec přece trochu vzpamatovala. Po dalším čase se rozhodla stát jednou z nich a pomáhat tam, kde lidé prožívají stejné hrůzy, jako poznala ona sama. A tak se stala potulnou kněžkou, hledající útěchu v pomáhání ostatním. Bez rozdílu věku, rasy či pohlaví.