| Jméno: Astra Lövenstörm Rasa: Elf | Povolání: Zaklínač (s krásným vinným sklípkem). Věk: 53 |
Vzhled: Astra je elf a to jde samozřejmě poznat na jeho uších, jednomu z těch dokonce kousíček chybí, poněvadž mu nějaká příšera ucho roztrhla. Ne, že by mu to nějak vadilo. Ovšem jizvy a zranění pochopitelně nekončí u roztrženého ouška. Na rameni má několik jizev po drápech, na zádech zase táhlou jizvu od meče, která ho sem tam trápí. Mnoho malých jizviček se však vyskytuje všude na jeho těle, pochopitelně, patří to k jeho řemeslu. Astra je sice světlovlasý, ovšem kůži má většinou opálenou od slunka, poněvadž je věčně někde venku. Po těle se mu táhne i jistá zvláštní bělostná jizva, připomíná trochu žilky, nebo kořeny nějakého stromu, tohle byl vedlejší účinek jeho zaklínačské mutace. Oči bývaly kdysi modré, ale jak všichni víme, zaklínačské mutageny a zkouška trav je mění na oči bestie. Jeho jsou tedy pochopitelně světle žluté s útlou zorničkou. Obecně je dobře stavěný, všichni víme, že zaklínači být musí hlavně kvůli práci, která je jejich denní chléb. Astra pochopitelně tedy není výjimkou a proto pod tou košilí, mimo jizvy, nevypadá vůbec zle. A protože všichni víme o dlouhověkosti elfů, tak ty světlé vlasy rozhodně nejsou proto, že by snad byl příliš starý, vlastně vypadá ještě mladě, celkem použitě, otlučeně, ale mladě.
Povaha: Musíme mu nechat, že na to že je zaklínač, je poměrně vnímavý a i když toho cítí o dost méně, než obyčejní lidé, snaží se být empatičtější. Přeci jen, jako malý měl dobré vychování, které ani po zaklínačském výcviku nezahodil. Pomáhá mu to se zakázkami, samozřejmě, pokud se k němu chová jako ke špíně už od začátku rozhovoru, nenechá si to líbit. Bohužel ho tedy mnoho lidí nemá rádo, přeci jen je to elf a ještě k tomu zaklínač. Vyvrhel na všech stranách, možná právě to ho přivedlo ke Scoia’tael.
Co se týče jeho ostatních povahových vlastností a zálib, je jich poměrně mnoho, řekněme tedy jen část z nich. Má rád knihy, když se k nějaké dostane, s chutí si ji přečte třeba třikrát, aby mu neutekl ani jediný detail. Rád pomáhá ostatním lidem, cítí se po tom dobře a proto je to takový hrdina všedního dne - samozřejmě, pokud si lidé chtějí nechat pomoct. Dokonce se stará o jeden sirotčinec u Ellanderu, pomáhá tam s tím, co je třeba. Ne všem kněžkám se to zcela líbí, ale pomoc potřebují jako sůl a proto ji přijaly. K dětem ho však pořád nechtějí pouštět, všichni moc dobře vědí, jak to je s dětmi a se zaklínači, bojí se, že by jim některé vzal na zaklínačský výcvik. O lidi které má rád se však stará a když je to potřeba, chrání je do roztrhání těla. Jakožto elf ještě stále není smířený s chováním některých lidí vůči nelidem. Věčný oheň proto z duše nenávidí, celá ta ideologie mu přijde směšná, ale drží jazyk za zuby pro vlastní dobro. To ale neznamená, že by si nechtěl s někým, kdo to má podobně, zanadávat a to zejména u sklenky dobrého vína. Víno je totiž něco, v čem si nesmírně rád libuje, nejraději má asi to Toussaintské, proto ho ve svém sklípku má pěknou zásobičku.
Víra: Věří v přírodu a v elfí pokolení, patří ke Scoia'tael
Schopnosti a dovednosti:
| Boj beze zbraně: 1 Vůle: 3 Boj se zbraní 2 Lidský jazyk 2 Smysly 1 | Znamení 1 Konstituce 1 Síla 1 Gramotnost 1 |
Speciální inventář:
Zaklínačské meče, svoji zbroj, vinný sklípek s pěknou zásobou drahých vín a hlavami příšer jako dekorací, co víc by si zaklínač mohl přát?
Talent: ???
Historie a rodina:
Počátek zkázy
Nad modrými horami vál teplý vánek, ten byl doprovázen křikem malého dítka, které právě vykouklo na svět. A že to bylo krásné dítko. Ale i děti vyrostou, začnou žvatlat matčino jméno, chodit po svých, osamostatní se. Když to pak nejmíň čekáte, zaklepe na vrátka strýček osud v podobě zaklínače, který si přišel pro své dítě osudu. Ani pláč matky a dítěte jeho srdce neobměkčí a dítě, to je pryč tak rychle, jak přišlo. O to smutnější bylo, že Astra pocházel přímo z ideální rodinky, matka jej měla ráda, učila ho mnoho nových věcí a probudila jeho lásku v knihy. Ale to vše šlo stranou, když si ho pod křídla vzal Argon, nelítostný zaklínač ze školy kočky. Začátky nebyly jednoduché, pochopitelně v něm stále zůstával žal a tvrdohlavost, které se nelehko vypuzují. Stalo se z něj děcko na zabití, Argon ho musel neustále krotit a ani ty nejtěžší tresty po nějaké chvíli nefungovaly. Tak prostě použil Axii. A vše bylo vyřešené, svobodná vůle byla ta tam a Astra musel poslouchat na slovo, co mu řekl. Proto proběhl jejich výcvik bez větších obtíží, Astra pochopitelně zjistil, že tady mu vzdor nepomůže, takže mohl nad tím, co tomuhle člověku jednou udělá jen tiše přemýšlet.
A přesně z tohoto důvodu si Astra vytvořil barvitý vnitřní svět. Žil přeci jen ve schránce, kterou nemohl mnohdy ani sám ovládat, pod vládou člověka, ktému nevěřil. Často to dítě mohl člověk najít prostě jen zahleděné do dáli, snít o tom, jak jednou bude, až tohle celé skončí.
Zkouška trav.. proběhla. A Astra to jako zázrakem přežil, ovšem uvědomoval si, že mu tahle pekelná zkouška vzala část z něj, kterou si dlouho vytvářel. Nemohl si vzpomenout na to, co bylo před tím. Prostě jen byl, jako by se znovu narodil. A byl jiný, vypadal jinak, to si také uvědomoval při pohledu do zrcadla. Horší však bylo, že mu přišlo, že už tu teď není jen on. Jako by se v jeho těle plížila jakási existence, která
Odvržen vyvrheli
Od pravdy nebyl daleko. Díky speciálně upraveným mutacím se mu totiž v mysli objevilo další jeho já, jako by se jeho osobnost rozdvojila. Byl tam on a byla tam temná existence, která mu našeptávala jen to špatné. A byl to hrozný pocit, zjistit, že je něco jinak a že se v něm skrývalo takové zlo. Po zkoušce trav se dost uzavřel do sebe, skoro nemluvil. Hledal svoje staré já, ale to bylo nenávratně pryč. Jeho vnitřní svět však stále existoval, stejně rozmanitý, ne li více. Ale jako by z něj někdo vytáhl barvy, všudypřítomná temnota byla znát.
Horší bylo, když přišlo na boj, tahle temná existence jako by sem tam převzala vůli a on, ani nevěděl jak, zabil zaklínačku, se kterou bojoval. Nechtěl, když se ze svého bojového transu probudil, zjistil, co se stalo a zpanikařil, vydal se do světa, aby se co nejvíce distancoval od jeho rodiny zaklínačů, kteří na něj už tak zanevřeli. To víte, když kočkám seberete hračku na hraní v podobě ženské, nebudou se na vás koukat nejvlídněji.
O znovu nalezeném citu a zklamání
Zůstal sám. A sám se světem potuloval ještě dost dlouho, aby zjistil, že jeho špičaté uši jsou všudypřítomný problém. Oči kočky tomu ani trochu nepomáhali. Ale zakázky bral. A s monstry bojoval. A lidi zabíjel, protože na světě pro Dhoi’ne zkrátka nebylo místo.
V životě by ho nenapadlo, že k němu na jeho přijde žena se slzami v očích a ušima stejně špičatýma, jako měl Astra. Byla to jeho matka. Tohle zářné shledání bylo zvláštní, protože si svoji matku nepamatoval, takže měl jistou chvíli problém uvěřit tomu, že si z něj neutahuje. Ale nakonec ho zvládla přesvědčit, když mu ukázala podobiznu mladého Astry na malovaném obrázku. Opravdu, dávalo by to smysl, mohl to být on, rysy měli podobné, když opomeneme ty jizvy a kočičí oči. A tak se nakonec shledal s matkou a moc dobře věděl, že by člověk měl svoji matku mít rád, jenže jeho emoce jako by nebyly a proto se musel znovu učit cítit. A nebylo to jednoduché, v podstatě se nutil vkládat všechnu svoji energii do toho přemýšlet nad tím, co by měl vlastně v jaký moment cítit. A časem, časem bylo každé shledání s matkou jednodušší a jednodušší. Zjistil, že se místy i těšil na jejich shledání. A pocity začaly přicházet do škatulek, kam měly patřit už jak dlouhé časy. Ale nebyly tam. Pořád nebylo někdy jednoduché cítit, když na pravé pocity už před jakou dobou zapomněl. Ale byly tam. Bohužel, nemohl žít mezi svojí rodinou tak, jak by po něm chtěli. Měl poslání, ničit monstra. A to bylo mnohem jednodušší na cestách. Proto se vydal na dlouhou cestu, s rodinou se rozloučil a vydal se do světa dál, hledat sebe sama. Nepomohlo to, pochopitelně našel akorát práci a našel ženu. Jakou proboha ženu? No, tu, která probudila jeho kamenné srdéčko a donutila ho cítit, tu která si jej ulovila v hospodě. Kdo ví, zda si ho vybrala podle náhody, nebo tomu tak chtěl osud. Ovšem z toho, co mělo být pouhé ozkoušení zaklínačské vytrvalosti se stalo něco, co ani jeden z nich nečekal. Jenže ta žena měla muže a měla dokonce i dítě. Astrovi však takové narušení rodiny nepřišlo zvláštní. Jako zaklínač to bral zkrátka trochu jinak. Jednou tedy utíkal oknem jen proto, aby uchránil pověst Adléty, ale udělal to rád, protože ji měl rád. A pro lásku občas dělá i mladý zaklínač hlouposti. Drželi to v tajnosti, samosebou jen do té doby, než se provalilo, jak lezl z okna domu jakýsi zaklínač v trenkách. A spínače seply, Adlétu zamkli doma a hádky se spustily. Astra pak byl velice nepěkně vyhnán z městečka a se zlomeným srdcem musel pokračovat ve své čestě dál.
Kterak lásku nahradila temnota a nenávist nahradila starost
Dostal od své matky psaní, že čeká další dítko, na ostrovech. Což v něm ovšem probudilo zvědavost a tak se rozhodl, že se vydá opět domů, protože doma bylo tam, kde měl rodinu a tak nyní jeho doma bylo rovněž na ostrovech. Jenže než na ostrovy přijel, zjistil, že dítko není elfí, nýbrž křížené s hloupými Dhoi’ne, což jej velmi rozhořčilo. Svoji matku měl rád, ale myslel si, že na lidi mají stejné názory. Čekal před chatkou, když se dozvěděl o tom, že jeho matka rodí a stačil pouhý pohled okénkem a viděl, jak zbrklá porodní bába pokládá ono dítě co vypadalo jako Dhoi’ne do špatné kolébky. Ale nemohl tam vejít a říct ne, nikdo by ho do chatky ani nepustil a tak se k matce dostal až zhruba týden poté, co se opíjel v hospodě do němoty. Jak? No, chtělo to hodně piva, aby se takový vědmák opil. Myslel si, že to matce řekne a že všechno bude dobré. Jenže pak viděl, jak se na dítko kouká, něžně jako na svůj poklad a nemohl jí něco takového udělat. Navíc věděl, že Dhoi’ne bude lépe s jinými Dhoi’ne, život s jeho matkou by pro ni nebyl lehký ani mezi elfy, ani mezi lidmi.
A pak se to opět stalo, hlásek řekl: Zabij to dítě, je to člověk, odporný člověk a ani tvoji krev v srdci nenosí! A i přes to, že před chvílí ještě neměl nic takového v plánu, když mu matka dala dítě pochovat, ta temná část se probudila. A temná část konala. A to co bylo, dávno není, jak se říkávalo. Temná část zvládla ještě procedit mezi zuby “Bloede Dhoi’ne” a pak bylo zpět jeho já a on se na tu spoušť jen koukal, koukal se na svoji matku, která nyní hlasitě řvala, koukal se na mrtvolu dítěte v jeho rukou a naprosto se zhrozil. Jak mohl něco takového udělat? Pomalu položil dítě na zem a se stékajícími slzami po tváři udělal krok k matce.
“Monstrum, vědmák, zaklínač, neznám tě, tohle není můj syn!” bylo to, co od matky dostal za odpověď a proto, že ho nechtěla ani vyslechnout, musel se pakovat pryč. Jedinný den, kdy tento dospělý zaklínač zvládl uronit slané kapky slz nadešel a on se cítil opravdu hrozně, odporně. A za to monstrum se opravdu považoval.
Možná proto se rozhodl, že bude lepší, když na jeho sestru bude dohlížet a dělat dobré věci pro druhé. To mu dalo jistý pocit zadostiučinění, takže se necítil už jako taková troska. Přišel o rodinu, o to, na čem mu záleželo. Ale nehodlal jeho pravou sestru nechat jen tak být. A proto když zrovna mohl, byl tam, někde poblíž, ten muž, který se staral, aby jí nevrazil nikdo v hospodě, který se staral, aby se jí nic nestalo.
Astra má ve hře svoji nevlastní sestru, Quitanu
- rodinná idylka a galerie | +
