Zaklínač RPG

Jméno: Calwen
Rasa: Elf
Povolání: Scoia‘tael
Věk a/nebo datum narození: Mladá dospělá, přesný věk nejasný

Vzhled: | +

Jedná se o elfku, dle vzhledu poměrně mladou. Kadeře má světlé, blond – občas mírně do rezava, záleží na světle. Postavu má drobnou a docela nízkou, čehož umí využít dosti dobře ve svůj prospěch. Stejně tak se ale dá její, spíše křehké, tělo využít proti ní. I přesto je vcelku přehlédnutelnou – tedy až do momentu, kdy otevře ústa, a vy si všimnete prázdného prostoru, kde by něco mělo být. To něco, co schází, je jazyk. Stejně tak, pokud je elfka nahá, je možné na zádech nalézt rány – snad bič. Záda však rozdrásal, nejspíš bylo bičování dlouhé… nebo opakované. Jedno je ale jisté, dívka vypadá stále nevinně a klidně. Alespoň většinu času a tehdy, kdy ji vidíte z dálky. Zblízka… je možné ji zastihnout v jiném světle. Tmavě modré oči má však vždy stejné. Vykulené, možná trochu zmatené. Ale zvědavé… a čisté, i přesto, že už krev na rukou měla spoustukrát.

Povaha: Calwen je velice spjatá s přírodou a tichá – tedy, ne že by snad byla celý svůj život potichu a nepřála si mluvit. Chtěla by. A jak… Svého času to byla velice družná elfka s krásným, zpěvavým hlasem. Naučila se však držet jednoduše ústa držet zavřená a nevydávat ani zvuky, které by snad mohly připomenout zlomek toho, čím bývala. Calwen bývala opatrná, něžná a milá, jak jen žena mohla být. Škodou je jen to, že ne všichni v ní viděli živou bytost – někteří jen kus masa. Nelidského masa. Po jistých událostech Calwenin život nabral šedivých barev a elfka postrádá tu jednu jiskru, kterou potřebuje. Je chladná, tedy alespoň k lidem. Tedy, pokud bereme lidi jen jako obyčejné občany, co žijí v městech. K půlelfům a jiným nelidem je příjemná – pokud tak tichou společnost, kterou může nabídnout, můžete popsat. Většinu času ale její výrazy vydají za víc než jakákoliv slova. Calwen hodně komunikuje neverbálně, což očekává i od ostatních, i když jim to samozřejmě nikdy sama neřekne.
Na většinu bytostí ve svém okolí působí důvěryhodně, snad kvůli tomu, že pokud jí někdo poví tajemství, nikomu jej neřekne. I proto se jí často stává, že lidé jí vypráví své příběhy. Neznámé tváře, které se chtějí vypovídat ženě, která je nebude soudit. Která jejich příběh nerozkřikne. Nemůže tvrdit, že se jí to nelíbí, ale na druhou stranu… občas je raději sama a nemůže se bránit, pokud za ní jednoduše někdo přijde. Calwen je velice přímá, ale někteří jsou dost natvrdlí na to, aby všechno krom slov (a možná i ty) přehlíželi. To se potom takovým osobám vyhýbá jak jen sama může.
Důležitá věc, kterou Calwen staví na první místo, jak jde o hodnocení kohokoliv, je hlas. Pokud ji zaujme a líbí se jí, s největší pravděpodobností bude mít k dotyčné osobě blíž, než k někomu jinému. Mladá elfka dává hodně na první dojem, který se jen těžko opravuje.

Víra: Příroda a lepší budoucnost

Schopnosti a dovednosti: Neverbální komunikace je nejspíš její nejlepší předností. Ovládá však i empatii, kterou však těžko někdo pozná – pokud se nedívá dost pozorně. K jejím přednostem ale patří třeba i vyváženost. Není sice skvělá v jedné věci, ale zvládá jich vícero alespoň tak trochu. Plánuje se však ve všech zdokonalit, jak půjde čas - například k bylinkaření má podklady, ale nikdy se o to moc nezajímala. Péči o zvěř začala rozvíjet až v posledních letech a má to co společného s Estel. Akrobacie je pro ni důležitá, nakonec, kdo by chtěl spadnout ze stromu, když se promenáduje na jeho větvích? To, že na něj občas prostě vylézt nedokáže, to je věc poněkud jiná. Kuchařka je hrozná, ale to všechno přijde s časem! A plavat... se nikdy nenaučila.



















Talent: (později)

Začátkem | +

Je těžké mluvit o nějaké té rodině, když žádnou nemáte. Calwen nemá příjmení, nemá matku, nemá otce. Dle všeho byli zavražděni oba dva, ale dívka nemá zdání kým, proč anebo jednoduše, z jakého důvodu zrovna ona vyvázla. Je tomu však poměrně lhostejná, nikdy se nesnažila pátrat nebo vyzvídat. Skončila v lese, kde se jí ujala stará bylinkářka – čarodějnice, která toužila po společnosti. Calwen se tak neučila boji, neučila se obraně, jen bylinkám a všemu, co jiné čarodějky. Ona však nikdy magickou moc neměla. Jenže takový život se elfce nikdy pořádně nezamlouval. Brzy tak opustila Velen, kde skončila možná náhodou, možná s prazvláštním úmyslem, sama nevědíc, odkud pochází její kořeny. Jistěže věděla, jak v okolí lidé nakládají s nelidmi, ale nikdy netušila, že to bude tak hrozné – alespoň ne do momentu, kdy opustila domov.
Byly to dny, kdy měla hlad, a často se také obávala o svůj vlastní život. Nebyla cvičená k tomu, aby přežívala v divočině nebo na cestách, co se hemžily potvory. Ne. Calwen brzy našla ve světě nebezpečné místo, ale na návrat domů bylo příliš pozdě. Odešla a vrátit se… by jí nedalo nic, jen snad ten pocit, že je neschopná a potřebuje ochranu. Někdy v době, kdy se zatoulala až k Novigradu, přišla ke své loutně. A dokud měla pečlivě schované uši, dostávala platbu za to, že zazpívala a zahrála. Zpěv a hra jí šly vždy výtečně a dívka si tak aspoň sem tam něco vydělala.

Novigrad | +

Skutečně netušila, jaký Novigrad je, dokud do něj nevstoupila. Nejenže se k ní všichni začali chovat jako ke špíně, ona se tak i začala cítit. Lidé zde mnohem lépe prohlédli, že je elf a proč platit něčemu takovému? Ne, ještě ji vykopli, že ji ve své hospodě nechtějí. Přeci by jim odstrašila zákazníky… A zhrzená elfka se tedy odhodlala k tomu, aby konečně začala krást. A nebyla v tom nijak dobrá, z pochopitelných důvodů. Netrvalo tedy dlouho a byla chycena. Trest se nezdál být tak hrozný. Obě ruce jí měly zůstat, místo toho byla zbičována téměř až do bezvědomí. Když všechno skončilo, byla jednoduše odhozena na ulici, jako smetí. Tam potkala Tirna, elfa, se kterým následujících několik měsíců strávila. Nebylo překvapující, že si k němu i našla cestu. Po nějaké době se zdálo, že ač je Novigrad místo, které dýchá nenávistí pro nelidi, ona by snad mohla i zažít šťastný konec. Vdavky klepaly na dveře. A po vdavcích? Tehdy mohla být i rodina. Calwen si to všechno malovala krásně.

Jazyk | +

Byla noc. Pospíchala domů. Dnes se zdržela, mimořádně zdržela. Spěchala domů. Potřeba být doma byla větší než cokoliv jiného a tak ignorovala mokré ulice až do momentu, kdy už déšť byl neúprosný. Tehdy vyhledala přístřeší. Na pár okamžiků pod ním zůstala schovaná, jenže poté se ozvaly hlasy. Neznámé. Calwen to překvapilo, ale její přirozená zvědavost vyhrála nad pudem sebezáchovy a elfka zůstala na místě. Tělo se odmítalo hnout, po nějaké době možná i šokem z toho, co slyšela. Tehdy dostala strach. Tak šílený a neomylný strach, jaký nikdy předtím nezažila. Avšak nyní odejít bylo nemožné. Musela čekat. Musela čekat, než rozhovor skončí. A on skončil. Ale nejen on.
Calwen se nesnažila nijak moc schovat, když se schovávala před deštěm. Přitiskla se však zády na stěnu, když zjistila, čeho se rozhovory týkají. Důležitá, tak důležitá slova… která však již neměla nikdy nikomu tlumočit. Byla totiž chycena. Jak mohla vysvětlit, že se schovává před deštěm? Jak mohla vysvětlit, že nechtěla, že nikomu nic neřekne? Neměli důvod ji zabít. Proč? Nikomu by nechyběla, neměli by z toho žádné potěšení. Udělali něco jiného. Vzali si ji.
To neskutečné ponížení, nechuť a vztek naráz, to tehdy zažila. I strach. Calwen takové pocity do toho dne neměla. Hlavně ten, že sebrali něco, co mělo náležet jejímu muži. Křičela. Hodně křičela. Myslela si, že až skončí, stejně ji zabijí. Jak se ale zdálo, křik jim na chuti nepřidával. Zabít ji však nechtěli a v bezvědomí bylo tělo stále teplé a stejně příjemné – co muži záleží na tom, zda je žena při vědomí, když si ji bere proti její vůli? Probudila se až v moment, kdy jí pod nosem skončila čichací sůl. Probudili. Probudili ji proto, aby ji donutili vypláznout jazyk. Mohla mluvit. Jistě… a proč ji zabít? Tohle bylo daleko zajímavější. Brzy měla naplněná ústa krví a svět se jí točil. A tak skončila znovu venku, na ulici, odhozená jako smetí. Ponížená a zničená. Tehdy svět ztratil barvu.
Nemohla se vrátit domů. Přišlo jí, jakoby svého budoucího muže zradila. Tak se odbelhala do lesa, doufajíc, že ji během spánku zabije nějaká příšera. Že to skončí. Nebo že zemře na něco jiného! Cokoliv pro ni mělo být vysvobození a obětovala tomu i bolest z třoucí se kůže vnitřní strany stehen. Ta, na kterou už nikdy nemohla zapomenout. Spolu s pulzující bolestí v ústech, která byla ohavná, nechutná a elfka po momentech musela odplivávat krev. Nakonec se i plazila. Les byl od města daleko, na její vkus příliš. Nakonec klesla. A přežila. Další den ji vše bolelo, stále. Nevrátila se. Vypařila se jako pára nad hrncem, s nikým se nepodělila o svůj příběh. Nechala vše za sebou. A po nějaké době… se přidala k Veverkám. Se vztekem, který cítila, to bylo lehké. Čím déle však s nimi trávila čas, tím více si začala uvědomovat, že je otupělá.
Jejím cílem bylo najít barvy. Nemusely být šťastné. Stačilo, že by svět už nebyl černobílý.

Němá a němý | +

Občas měl svět velice zvláštní smysl pro humor. Občas… si prostě hrál své hry. A tak se stalo, že tři roky po jejím setkání s Veverkami, potkala někoho zvláštního. Byl to člověk a Calwen jej v první moment plánovala zabít a okrást. Byla tehdy sama, nikomu se nezodpovídala. A ten člověk, muž, vypadal zranitelně. Šla si za svým až do momentu, kdy odhalila zvláštní věc. Muž, nebo spíš kluk, byl němí. Ne jako ona, jazyk měl. Zdálo se ale, že od narození nemohl mluvit. Rodiče se snažili mu navrátit řeč, přisuzovali to zlé kletbě a tak se o něj starali. Uměl číst, psát, byl vzdělaný. Sice v základech… ale byl. Elfku ten člověk uchvátil. Psal si s ní v písku a kreslil pro ni. Calwen po dlouhé době viděla další barvu. A měla přítele, kterému rozuměla víc, než komukoliv jinému. Ticho je spojilo a vytvořilo jejich zvláštní přátelství, plné zájmu o toho druhého.
Nestala se z toho láska, ani spolu neodešli. Chlapec, se kterým Calwen pojilo ono zvláštní pouto, se zdržel v jejich lese příliš dlouho a ona tam jednoduše nebyla, aby zadržela cizí ruku. Zemřel. Elfka si však vybojovala alespoň to právo jej pochovat. A nikdy, nikdy na něj nedokázala zapomenout, dokonce po něm vzala péči o mládě káněte lesního. Byl to jediný důvod, proč se lidem rozhodla dát další šanci. Proč se jí do očí vrátil zájem a zvědavost. Ačkoliv stále pohrdá světem za to, jaký je, hledá.
Víc barev. Víc obrazů. Víc života.

Speciální inventář:
Luk s toulcem, který je naplněn šípy
Dvojice dýk a krátký meč
Civilní oblečení
Stříbrný řetízek s malým přívěškem jako dárkem od snoubence
Několik peříček občas vmotaných do vlasů – káně lesní
Káně lesní – samice, Estel

Loajalita: Scoia‘tael
Známé postavy: //
Editace karty: //
Odehrané questy: //

SCHVÁLENO
14.3.2019