Bylo dobře, že odstoupila. Nevím, co by se dělo. Rozhodně bychom se asi nedomluvili a těžko říct, kam až by to zašlo. Kolegyně zaklínačka se před odchodem smutně podívala na kostky. Kdysi by to ve mě vyvolalo pocity viny, smutku, soucitu... Teď to byl spíše pocit zadostiučinění a výhry. Člověk se totiž musí umět radovat i z malých věcí. Být v její situaci si asi jdu lehnout nějak ven, na trávu, opřít se o strom, než ležet na nějakém prohnilém starém slamníku někde ve stáji. Rozdíl by nakonec nebyl až zas tak velký, jen o pár blech méně.
Při pohledu na zbytek piva v korbelu jsem si vzpomněl, že to sušené maso v brašně určitě nebude tak chutné, jako cokoli co by uvařili tady. Dobrá, minimálně stejně výživné. Vstanu a dojdu k hospodskému.
"Chtěl bych poprosit něco k jídlu. To víte, s prázdným žaludkem se loví špatně." Pronesu s úsměvem mě vlastním, čili samolibým.
Snad s plným žaludkem jsem se poté sbalil a vyrazil do pokoje. Nedá se říct, že bych věřil vesničanům, vlastně občas nevěřím ani sám sobě. Než usnu, jeden krátký meč si opřu o postel k ruce a do druhé vezmu dýku. Někdo by mě nazýval paranoidním, já jsem ale jen opatrný. Už jednou se mě snažili ve spánku podříznout, jen aby byli ubodání a sami okradeni na oplátku. Co dodat, sever umí být barbarský.
Ráno vstanu poněkud, osvěžen spánkem v posteli, ale všechno by asi bylo lepší, než další den spánku na kameni, či v sedle. Obleču se, vezmu vše, co potřebuji, meče, dýku, vybavení a vyrazím. Otázka je, zda se rozdělit, jeden by šel za sedlákem, druhý omrknout stopy. Obojí bych si chtěl ohlédnout sám, protože v obou případech mi bude tvrdit, že to byla wyverna.. "Prvně bych zašel z a sedlákem a potom obhlédnout les."
A to počasí je, jako naschvál. Být člověk, asi lov rovnou vzdám, ale my zaklínači z toho něco dostaneme.
…
