QUEST: Mors principum est - ND

[Arleight Primm]

Rozsah a tempo: Nejlépe do měsíce, max dvou by to mělo být hotové.
Počet hráčů: 2 (Silas, Cómhan)
Odměna : 10 bodů
Obtížnost: Primárně Čarodějky, ale ostatní jsou též vítáni
Start & konec Questu: 10.12 - 20.1 (+ - )

Úvod do questu: Ocitáte se v centru vědění samotného Oxenfurtu, v jeho rozlehlých knihovnách plných zajímavé literatury. Nehledáte nic konkrétního, jednoduše projíždíte regály s knihami velmistrů čarodějů a moudrých čarodějek. Tu vám spadne cosi na hlavu. Krom toho, že je to pořádně hlasitá rána, je to také celkem nepříjemně bolestivé. Medika však nehledáte a zaujme vás kniha vázaná v černé kůži se zlatým nápisem v cizím jazyce. S vaším kolegou se na knížku rozhodnete podívat zblízka a už na dotek se vám zdá kniha podivně studená a lákavá v jednom. Otevřete proto knihu a zaposloucháte se do zvůků zvonkohry, zatím co potichu huhláte větu z první stránky. Ihned vás zachvátí pocit, že za chvíli vyzvrátíte vše co jste do sebe před chvílí dostali, když se ztrácíte do stránek knihy a probouzíte se v neznámém, ponurém přístavišti, kde je až podeztěle ticho a vylidněno. Kde to jste a jak se dostanete pryč? To je hlavní otázka, kterou si pokládáte. Tohle není místo pro mě, tohle je špatně, musím pryč. Ale jak najdete cestu z labyrintu téhle iluze? To už je jen a jen na vás.

Hlašte se pomocí zpráv.

[Arleight Primm]

Po pronesení formulky vás oba dva přenáší její kouzelná moc do iluze, kterou kniha vytváří. Ocitáte se s jistým hlavebolem a pocitem, jako byste právě prošli rovnou dva portály naráz na vlhké zemi v neznámé krajině. Dvěma slovy - nic příjemného. Hned vedle vás je malá mělká říčka plná kamenů, dokonce vypadá dost čistě, kdyby se někomu z vás zachtělo pít. Zkrátka rychlý horský pramen. Počasí rovněž nepřeje, prší a z dálky se ozývají hromy, okolí pod těžkými mraky potemnělo. Krom zvuků padajících kapek a říčky můžete zaslechnout i klusající koně. Podíváte se však, kdo to projíždí kolem, nebo raději překročíte říčku a budete pokračovat lesní pěšinou do nedalekého remízku? To záleží jen na tom, jak se zvládnete v okolí dosti podobného tomu ve Skellige zorientovat. Přeci jen jste na naproso neznámém místě a musíte tedy zvážit, jak se vlastně z iluze dostanete. To jsou zase ty zpropadené čarodějné čáry, vůbec jste tu knihu neměli otevírat, ale teď už máte jiné starosti.

Další post nejpozději ve středu.

[Cómhan]

Nevím, co se stalo. V jednu chvíli se vrtám v knihovně a snažím se najít něco na zachování lesku svého obětního, obsidiánového, nože a rázem jsem někde jinde a žeru hlínu. Ani jsem nestihl přemýšlet o tom, že budu pro svého Boha nečistým a už se mi zvedl žaludek. Celou snídani jsem vyzvracel. Zbytek žaludečních slin jsem vyplivl do zvratků. Překulil jsem se, co možná nejdál od té nechutné hromádky a připlazil jsem se k říčce, kam jsem ponořil celý obličej a vypláchl jsem si hlavně pusu. Chvíli jsem ležel jako ryba na souši. Jakmile jsem se trochu vzpamatoval, posadil jsem se a rozhlédl se.
Téměř ihned jsem zjistil, že ve svém neštěstí nejsem sám. A zadoufal jsem, že můj společník se aspoň trochu orientuje v tom, co se právě se to tu děje, protože já z toho moc moudrý nebyl.
„Co se stalo?“
Dusot kopyt jsem ovšem nepřeslechl. A protože bojovník rozhodně nejsem a meč jsem viděl pouze na nakreslené fresce v klášteře, rozhodně jsem se schovat. Nad nějakou iluzí jsem ani nepřemýšlel. Ostatně, ani jsem nevěděl, že v nějaké jsme. Nejsem přece nějaký čárymáryfuk.

[Silas]

Jednu chvíli člověk hledá recepty a já nevím co všechno... no a potom přečte nějakou čarodějnou věc a hned je všechno v pytli, tak se to dá nazvat.
Připadám si, jako kdyby mě někdo přenesl. Chvíli se soustředit na jedno místo a to přejde. Zvládl jsem to bez zvracení v minulosti, zvládnu to i teď. I když jeden odvykne dost snadno, není to věc, kterou si chcete zopakovat.

Nezvýbá mi nic, než se rozhlédnout, kde to vlastně jsem. Chci říct, jsme, ten divnej kluk je tady taky. Není to tady zas tak špatné, ale viděl jsem krásnější místa, to je pravda.
"Vypadám snad, jako čaroděj? Přeneslo nás to, proklelo, je to iluze, nebo jsme mrtví, hoď si kostkou a to považuj za svoji odpověď." Místo otázky, co se stalo by si měl pokládat, jak se vrátit zpátky. Pokud tedy nejsme mrtví, což... mrtvě se necitím. Můj podivný společník se ale dal na útěk při zvuku kopyt a... nuže já jsem jen jeden zaklínač. Rozeběhnu se za ním, ať už utíká kamkoli. Možná ho budu potřebovat... třeba mu podseknu nohy, kdyby nás něco honilo a zachráním si život.

[Arleight Primm]

Oba se rozhodli nepokoušet štěstěnu u náhodných kolemjdoucích, což bylo náhodou výhodné, ty co projížděli by totiž asi úplně potkat nechtěli. Silas i Cómhan se tedy vydali přes říčku cestičkou k lesu. Mohli pomalu zvolnit tempo a shazovat ze sebe zbytky mokrého bláta, do kterého tak příhodně spadli. V lese je chránily koruny stromů a i když sem tam kapku pocítili a bouřka byla patrně nevyhnutelná, oba dva si mohli povšimnout toho, že v lese roste hned několik světélkujících hub. Ne, kdepak, to nebyl černobyl, jen byl patrně kouzelník vytvářející iluzi vcelku mentálně mimo. A proto se mohli koukat na mechy tyrkysové barvy a modře světélkující muchomůrky. V té tmě bylo všechno moc hezky vidět a vypadalo to lákavě.
A že vám maminka říkala, že světélkující houby by se jíst neměli? Pfff, kdo by jí poslouchal! I když to nejspíš vidíte v životě prvně, vypadá to magicky, atmosféru to vytváří nevídanou , skoro až nad pozemskou a pokud se vydáte po cestičce dál, dorazíte k zapadlé chatce, která vypadá opuštěně. Vypadá to skoro jako docela dostačující přístřešek do doby, než přestanou mraky bouřit. Půjdete se podívat do onoho zdánlivě obyčejně vypadajícího přístřeší?

Další post nejpozdějí v úterý

[Silas]

Doběhnout ke stromu a opřít se na chvíli. To bylo to jediné, co jsem měl momentálně na mysli. Hlavně se vyhnout čemukoli, co by se mě pokusilo zabít. Toho prcka, ať klidně sundají. Nakonec jsem ho nějak ztratil z dohledu. Buďto běžel dál do lesa, nebo někde zakopl a rozbil si hlavu, těžko říct, je mi to jedno.

Setřu z kalhot a rukou bahno, které mě tíží a rozhlédnu se kudy kam. Moc na výběr tady není. A ty houby rozhodně nejsou v pořádku. Možná je to opravdu iluze, protože se mrtvý necítím. Dojdu k té parádě a na chvíli se zamyslím. Rozpadá se to tady... nikdo to neudržuje, tak se to rozpadá. Napadně mě, jako první, ale jak znám lidi, tak to možná ani není tento důvod. Někteří čarodějové jsou prostě šílení a třeba se mu to takhle líbilo víc. Třeba se ale budou hodit. Otevřu malou brašnu, co mi visí zboku na opasku a několik hub do ní schovám. Když bude hlad, tak to risknu.

O chvíli později po cestičce narazím na nějakou starou boudu... někdo by řekl chatka, ale to by musela být v lepším stavu. Ale vybírat si moc nemůžu a i když mám rád déšť a horší počací, nerad se promenáduju venku. A kdo ví, co si tady ten čaroděj vymyslel dalšího. Tasím ze zad stříbrný meč, protože ty ocelové jsou mi tady k ničemu... možná jako závaží. Tady je vše iluze, takže stříbro i na lidi.
Chatku prvně opatrně zčásti obejdu a zkusím nahlédnout do oken, než se rozhodnu dojít ke dveřím a třeba i zkusíme zaťukat, než vejdu.

[Arleight Primm]

Cómhan bohužel se svou fyzičkou zvládl tak tak do lesa doběhnout, poté ho viděsila barevnost hub, omámila jejich nasládlá vůně a upadl do zdrogovaného stavu dětí z ruského metra. A to nemusel ani šňupat lepidlo! Zaklínač byl vůči takovým vlivům imunní, nechal za sebou polomrtvou neaktivní sketu, protože mu ani nic jiného nezbývalo. Proč by ho taky tahal s sebou, že? Zbytečná zátěž. Pokud šlo o následné dění - houby mohl bez větších potíží posbírat, nebyly mazlavé, na dotek se dosti podobali pravákům, nebo hřibu satanovi. Ovšem jedovatost mohl jen těžko určit, nicméně jako zaklínač něco takového pravděpodobně ani nepotřeboval. Ale tohle je přeci iluze, tady bylo možné všechno. Jakmile se dostal do zchátralého domečku, seznal, že má dokonce i schody na půdu. V barabizně si mohl Silas všimnout plápolající, z poloviny vyhořelé svíčky. Znamenalo to tedy, že v domě někdo byl? To bylo pravděpodobné a pokud ne to, tak je možné, že před nějakou tou chvílí odešel. Silas měl možnost si chatrný domek prohlédnout, pokud si vzal svíčku, nebo použil nějaký ten lektvar, ale to momentálně nebylo nutné. Jeden pokoj byl plný právě se sušících, nebo usušených svazečků bylin. V zašlých sklenicích se vyjímaly různé substance, některé z nich slabě svítily, ale to mohlo být způsobeno některou houbou, nebo rostlinou ze zdejšího prostředí. Že by snad nějaká čarodějka? V tu chvíly se otevřely dveře a za nimi se objevila nevinně vyhlížející dívka malého vzrůstu. Zpod rudé kapuce byly vidět kudrnaté kadeře světlé barvy a ty jí stékaly až do půli zad, oči měla jasně modré a nosík, malý jako bambulka, byl posetý pár pihami. Dívka vypadala zmateně. Co tu jen mohl dělat cizí člověk? Ale co když to jen hrála? Bylo tu tolik možností, avšak jen jedna byla správná. Zaklínač měl nyní možnost doplnit své znalosti o tomto neznámém místě, samozřejmě - pokud neznámé osobě věřil natolik, že ji na místě neodrovnal mečem.
"Co tu děláte?" zeptala se dívka trochu bojácně, přeci jen před ní stál ozbrojený muž s vytaseným mečem, v jejím domě! Třeba ji přišel vykrást?

[Silas]

Dobrá, bouřku tady asi přečkám. Tedy čistě teoreticky. Je to iluze... možná kapesní dimenze, jak tomu říkali mágové, co si vzpomínám. Tady se hraje podle jiných pravidel. Může trvat i týden, měsíc a tak dlouho tady čekat nechci.

Oheň svíčky značil, že tady někdo byl. Pravděpodobně, opět... nemuselo tomu tak být. Volnou rukou se chopím svíčky, abych lépe viděl a jdu se rozhlédnout po době. Ze zásob téhle chatrče by se dala namýchat slušná dávka lektvarů, i když by potom možná zmizely. Riskovat svůj čas a úsilí jen, abych skončil s trochou pálenky v lahcičkách rozhodně nebudu.

Při zvuku otevírajících se dveří se instinktivně otočím s přípraveným mečem. A upřímně řečeno, ta holka mě vyděsila víc, než kdyby tam stála striga, upír, nebo cokoli jiného. Aniž bych ji spustil z očí, položím svíčku někam, kde nebude zavazet, klidně i na zem a meč otočím v dlani čepelí dolů, abych nevypadal tak nebezpečně, špičku opatrně opřu o zem, ale meč pořád držím v ruce, aby se netupil. Tohle je přesně jedna z těch chvil, kdy si přeju mít stříbrný řetěz. Dá se s ním mlátit na dálku, třeba ho hodit, ale také obmotat kolem pěsti a příšeru umlátit postaru... tedy jen některé. To bych meč mohl úplně schovat a spolehnout se na stříbro řetězu, ale ten já nemám a nejsem blázen tady schovávat meč, i ona je možná iluze a v tom případě není člověk.

"Ztratil jsem se. Tady jsem se chtěl schovat před bouřkou. Zkoušel jsem klepat." Pokusím se říct, jak jen mile umím. Stejně to není moc extra. "Co je tohle za místo? Nemyslím dům." Dodám o chvíli později, ale stále čekám, že se mě pokusí o vteřinu později rozsápat.

[Zenn]

NEDOHRÁNO/POZASTAVENO ???