Quest: Bratrstvo Úplňku - D

[Saxa]

Ten sen, co se jí po těch pivech zdál, byl úžasný. Sice nepublikovatelný, ale úžasný, takže když se nad ránem probudila, protože něco nebylo tak, jak by mělo být, byla už předem dost nerudná. Ale no tak, alespoň ještě chvilku, kdy se jí zase bude něco tak hezkého zdát! Tentokrát jim do toho ani nevběhl žádný zatrolený nekker! Ještě než si ale stihla uvědomit, že místo v náruči tajemného černovlasého muže se nachází svázaná v pytli, zase ji někdo odeslal do limbu, a tentokrát se jí už nic romanticky peprného nezdálo.
Druhé probuzení bylo o to horší. Svazující plátno pytle brzy prořízla špička meče, protože zdržovat se panikou nebyl Saxin styl, nicméně pytel nebyl to nejhorší, co se jí mohlo stát. Oni unesli i ty dva chlápky z lesa, to snad nemohla být ani pravda, teď s nimi bude muset strávit daleko víc času, než původně plánovala!
Asi by ji byla zaujala ta žena, kdyby Raimond nezačal s tím přáním dobrého rána. U Matky, co to v té hospodě dávají do piva, takhle silné halucinace snad ještě neměla, protože tohle nemohla být pravda. „Dobré ráno?!“ opáčila k Raimondovi trochu kousavě. „Co je na tomhle ránu dobré?! Ah, počkat, někdo nás unesl, to je prostě paráda!“ vychrlila ze sebe už daleko víc kousavě a s notnou dávkou ironie v hlase, že to nemohlo ujít ani mnichovi.
No, a víte, co ti dva udělali pak? Začali se modlit. Saxa nevěřícně koukala z jednoho na druhého, pak se zadívala na tu bílou paní a znovu na kněze. Prosím vás, zabijte mě jako první... Setřásla ze sebe zbytek pytle a zatímco bojový mnich už ženu naháněl s mečem nebo se o to pokoušel, sama jen pevněji stiskla rukojeť meče vlastního. Byla příliš zaujata ženiným vzhledem, než aby se ji pokoušela neohroženě vyhrožovat, protože nevypadala zrovna jako obyčejný člověk. Nebyla ale ve světě tak dlouho, aby ji dokázala zařadit, pokud to vůbec šlo. No a o otázky už se postarali pánové, tak co by se namáhala.

[Arleight Primm]

Byla to vážně sluníčka, ti co se právě vyklubali z pytle. Tady, v téhle chajdě, jim byly jejich modlitbičky prd platné, alespoň co se kocoviny týče. Asi nějaká magická aura nebo co, muselo to být tím pádem poměrně nepříjemné ráno, zaklínačka vypadala celá žhavá. Děvče se usmálo na mnicha, který žádal vysvětlení.
"Vzali jste životy, které vám nenáleželi," řekla a povzdechla si, jako by to byla opravdu tragédie, "rozkošní malí zlodějíčkové," dodala sladce a koukla muži, který vznesl otázku přímo do očí. Nebyl to příjemný pohled, skoro jako by ho už jen ten probodával naostřenou čepelí. Vypadalo to skoro jako věčnost, než těkla pohledem k dalším dvěma. Po chvíli ticha pokračovala, "Musíte zaplatit krví," řekla slaďounkým a přitom tolik jedovatým hláskem. Kývla směrem za ně, kde klečelo 6 osob s menším pytlem zavázaným před hlavu. Jejich ruce svázané za zády, nohy také.
"Každý z těch, co tu před vámi klečí se nějakým zločinem provinil, zaplaťte mi každý životem jednoho z nich a nehrozí vám žádné nebezpečí," řekla dívka a rukou mávla k osobám, jejichž identita byla neznámá, dávala jim tím svolení, aby si mohli vybrat dle svého gusta.
"Řekla bych, že dámy mají přednost, do toho, zaklínačko, máš právo první volby," řekla dívce se svůdným úsměvem. Pokud dívka přišla blíže k osobám, mohla zjistit, že ač mají pytel na hlavě, pusu zakrytou nemají a tak si mohla vyslechnout různé věci. Osoba první z leva byla dívka, drobounká a uplakaná, hlas měla téměř vykřičený - nejspíš se před tím snažila volat o pomoc.
"Pusťte mě pryč, já s vraždou toho bastarda nemám nic společného! To dítě zemřelo samo, nešťastnou náhodou," řekla velice nevraživě, jako by jí to tu už opravdu nebavilo. Kdo ví, jestli žena lhala, nebo to myslela opravdu vážně, nebylo to na nás něco takového posuzovat, nýbrž na hezounké zaklínačce.
Další v řadě byl velice svalnatý muž, očividně vcelku smířený s tím, že se tohle stalo. "Chce mě mrtvého víc lidí, než dokážeš na rukou spočítat, dalo se čekat, že tohle přijde," řekl a sklonil hlavu dolů a čekal na její rozsudek.
Poté tu byl další muž, zámožně oblečený, pěkná kazajka a dokonce i nějaké svaly, kůže s nádechem barvy karamelu. Stočil hlavu na stranu a z jeho úst vyšel podmanivý smích "Do toho, jen mi tím uděláš službu, nikdy jsem nechtěl zabít svoji matku," řekl zlomeným hlasem a hlavu opět sklonil.
Čtvrtým v pořadí byla opět žena, barvu kůže měla tmavou jako ebenové dřevo, hystericky vykřikla "Já tu nemám co dělat, okamžitě mě dovezte zpět do mého hradu! Jak si můžete něco takového dovolit?" člověk skoro začal přemýšlet, že by ji raději umlčel, než aby to musel poslouchat o něco déle.
Předposlední byl opět muž v naleštěném brnění, nejspíše rytíř Krevův, protože si potichounku mumlal jednu z jeho modliteb. Pokud člověk doteď měl chuť zabít své společníky - tohle bylo skoro stejné a lepší příležitost už nejspíše nedostane. "Všechny životy co zhynuly pod mojí rukou byla vůle našeho pána, nevěřím, že jsem se tolik provinil," řekl podiveně a vrátil se ke své modlitbičce.
poslední byla žena, světlounká kůže, prosté šaty " Prosím, bylo to ve jménu lásky, nechte mě žít," řeklo děvče a fňuklo.

[Saxa]

Zub za zub, život za život, takže nějaká šáhlá sekta. Odolala otázce, kdo z těch všech, které kdy zabila, jí nenáležel, a radši poslouchala ženina slova. Vlastně to nebylo nic, co by ji nějak extrémně překvapilo, lidé byli schopní vymyslet i horší věci - třeba být v noci uprostřed lesa a kreslit kolem mrtvol symboly z knih.
Saxa neprotestovala, když ji žena vyzvala, aby si zvolila první oběť, a jen krátce přikývla, přičemž se nepodívala ani na své společníky. Ne, že by ji třeba možný záblesk zděšení nebo prosba o milosrdenství z jejich úst dokázala přesvědčit, aby neudělala to, co měla v úmyslu. Ostatně, zabila už hodně stvoření, proč by neměla na onen svět poslat další bídnou duši. Bylo to vlastně jako kontrakt, člověk se neptal na důvody, hleděl po odměně. A ačkoliv nemohla čekat, že by ji někdo z přítomných za takovou vraždu odměnil, nevypadalo to, že by ji někdo dovolil to odmítnout. Zoufalá situace si žádá zoufalá řešení a když k tomu navíc vaše emoce nefungují tak stoprocentně, jak by měly...
Vyslechla si všechny ty hříšníky, co prý měli něco děsivého na svědomí. Drobounké uplakané holčičky ani ona nezabíjela a protože měla možnost si vybrat, nechala děvče být. Svalnatý muž, který by rád přivítal náruč smrti byl sice jasný kandidát, protože by neměla ani špetku výčitek, když chtěl stejně umřít, ale protože tu byli ještě mniši, nehodlala jim brát snadnější volbu. Ten další, s karamelovou pletí a podmanivým smíchem jí byl nějakým zvláštním způsobem sympatický, takže ani ten neměl skonat jejím mečem. Dalším v řadě byla hysterická žena, u níž si opravdu pomyslela, že než to poslouchat dál, radši ji umlčí navždy, ale byly tu ještě dvě dušičky k vyslechnutí. Zabít rytíře, tolik podobného tomu, co jí dělal společnost, by sice byla jistá míra satisfakce, ale zase proti sobě nemusela poštvat boha a jeho věrné služebníky, kdyby se pokusila alespoň trochu zchladit žáhu za to dobré ráno. No a fňukající děvče bylo tím samým případem jako to první, i když u tohohle se ani nezamýšlela, že by si je vybrala.
Proto bez většího zaváhání přistoupila k hysterické ženštině s ebenovou kůží a podřízla jí hrdlo, aby jí ten její ječák nedrásal nervy.

[Laur]

Raimond byl... Zaskočený... Ano, jestli je to to správné slovo. Tato... Ženština... To co právě udělala, bylo odporné. Tato ženština si hrála na boha. Obrátila se k zaklínačce. Měla první volbu. "Saxo, to přece nemůžete !" Zabila ženu ebenové pleti. Naprosto bez... Výčitek ? Ta žena byla divná. Raimondovi se vůbec nelíbila. Raimond se rozhodl. Kdyby zde byl sám, bez váhání by vzal svůj meč a pokusil by se ženu v bílém zabít. Možná by vyhrál, možná ne. Ale teď zodpovídal i za životy té podivné zaklínačky a bratra Eirlenna. Musel učinit tíživé rozhodnutí. "Tohle už jsem dělal... Soudil a popravoval. Za druhé války v Cidaris. Hlavně Scoia´tael a Nilfgaarďany." Ani nevěděl, proč to řekl. Prostě to řekl. Pečlivě si vyslechl, kdo co spáchal, a jak se k tomu staví. Vzal svůj meč a přišel k rytíři Řádu. "Není vůle Kreveho bratře, zabíjet lidi. Je vůle Kreveho, ochraňovat lidi, a my to děláme zabíjením. Měl by ses zamyslet nad svými slovy." Chvíli se na bratra díval. "Avšak tvůj den dnes nenastal. Slibuji ti, že se vrátíš se mnou do komendy v Oxenfurtu." S touto větou střelil prosebný pohled k Eirlennovi. Vstal a přistoupil k muži, který zabil svou matku. Klekl si k němu a tiše promluvil. "Tvůj hřích je těžký. Není horšího hříchu." Na chvíli se odmlčel a pokračoval dál."Vidím ale, že upřímně činu svého lituješ a kaješ se. Já ti nemohu odpustit. Nikdo, kromě tvé matky, ale ta je mrtvá. Mohu ulehčit tvému svědomí, a poté tě vyprovodit na poslední cestu. Kaj se ze svých hříchů." S těmito slovy vstal, vzal svůj meč, přesně zamířil na krk a jedním rychlým pohybem uťal muži hlavu. Zarazil meč do země, tentokrát si neklekl. Otočil se k Eirlennovi. "Pomůžeš mi bratře, vyprovodit tohoto muže na jeho poslední cestu ?"

Mimo herně:
Litanie za zamřelé (2+0)

Laur hodil/a 2d6 a součet kostek je 7:
5, 2

Věděl, že jeho samotná snaha nestačí, bude se muset spolehnout také na pomoc bratra Eirlenna.

[Eirlenn]

Když ta bledá žena promluvila, Eirlenn stiskl rty do uzounké linky a zamračil se, protože ať už se tu dělo cokoliv, nebylo to nic dobrého a jemu se to ani za mák nezamlouvalo. „Ti banditi přišli o život zaslouženě,“ vzmohl se na protest, protože byl přesvědčen, že v tom lese jednali správně. Nebo jim měli nechat napospas bezbranné lidské mládě? To by si Lenn nikdy neodpustil a dobře to věděl.
Pronikavý pohled světlých očí ho sice mrazil až někde v páteři, ale přesto mladý kněz vytrval a očima neuhnul. Měl strach, byl by hlupák, kdyby neměl, ale nehodlal to dávat najevo. Nehodlal vypadat jako nejslabší článek unesené trojice. „A pokud nezaplatíme životem jednoho z provinilců, zaplatíme životem vlastním, hádám správně?“ opáčil kněz s pohledem upřeným na osoby s pytli na hlavách. Jeho hlas zněl však navzdory situaci překvapivě pevně a zatím se ani na chvilku nezachvěl. A zatímco si prohlížel provinilce, přemýšlel o tom, co je tohle za podivnou sektu.
A to ho přivedlo k další otázce, kterou sice už položil, ale nebyla zodpovězena. „Ještě jsi nám neřekla, kdo jsi,“ podotkl zamračeně. „Proč bych měl plnit rozkaz někoho, o němž ani netuším, co je zač?“ Eirlenn tušil, že se klouže po hodně tenkém ledě, ale všechno to, co po nich chtěla neznámá žena, se mu neuvěřitelně příčilo. Možná ti s pytli na hlavách skutečně byli hříšníci, možná opravdu zasloužili smrt, ale něco takového měli rozhodovat soudci a kati, ne oni. Dva kněží a jedna zaklínačka.
Dost ale bylo řečí, neboť zaklínačka se rozhodla zhostit úkolu, který jí byl zadán - vybrala si jednu z žen a jednoduše jí podřízla hrdlo, aniž by přitom hnula brvou. Eirlenn poprvé odvrátil pohled a zaťal čelist ještě víc, než doposud.
Další popravy se zhostil Raimond, který se zřejmě pokoušel všem podat jakési rozhřešení a zakončil to popravou muže, jenž podle všeho zabil svou vlastní matku. Eirlenn opět odvrátil pohled a polkl; cítil, jak mu vysychá v hrdle.
Když sahal pro svůj meč, cítil, jak se mu každý sval vzpírá a všechno v jeho hlavě bije na poplach, na protest. K ničemu to ale nebylo - bylo mu ostatně jasně naznačeno, že pokud si chce zachránit krk, musí zabíjet. Nebylo by to ostatně poprvé, co vzal život, avšak poprvé, co měl popravit bezbrannou osobu. I přes velkou míru nechuti a neochoty provést něco tak zlého se však donutil k tomu, aby klidnými kroky přešel ke zbývajícím zajatcům.
Vybral si prakticky okamžitě - muž, který byl se smrtí smířený, byl nejjednodušším cílem, takovým, jehož smrt si kněz nebude vyčítat tolik. „Nechť jsou bohové milostiví nad tvou duší,“ špitl, načež muži podřízl hrdlo. A zavřel oči, protože se mu na chvíli zhoupnul celý svět - tentokrát určitě ne vlivem kocoviny.
K modlitbě za zesnulé se přidal teprve poté a zahrnul do ní všechny tři nebožáky, kteří právě přišli o život. Nechť vás vaše božstva doprovázejí na poslední cestě a hvězdy nad vámi bdí, vyslal v duchu krátkou modlitbičku, avšak ani si neklekal, nespínal ruce - jen pokorně sklonil hlavu.
Jakmile bylo po všem, nezbývalo než čekat, co bude dál. A přitom se Lenny pokoušel uklidnit žaludek, který se mu bolestivě svíral a houpal. Pohledem schválně bloudil všude možně, jen ne na mrtvá těla a krví zborcenou podlahu.

Mimo herně:
Litanie za zemřelé (2)

Eirlenn hodil/a 2d6 a součet kostek je 9:
4, 5

[Arleight Primm]

"Vše přijde v pravý čas," řekla mnichovi, který se ptal na její jméno, nehodlala tu jen tak zdržovat kamarádským představením, dokud nebudou mít hotovo. Nechala je litaniovat, ať si dělají, co se jim zlíbí.
Všichni tři udělali, co bylo po nich žádáno kupodivu bez protestů. Plusové body pro ně, nejspíše, pochybovala, že jim k něčemu ještě budou. Sladce se usmála na zaklínačku. Ta se jí líbila z tohoto podivného trojúhelníků nejvíce. Povzbudivě na ni mrkla, když jako jediná bez váhání či jakýchkoli poznámek, nebo slov skolila uřvanou ženu. Nejspíše by si vybrala podobně, takovéhle rašple nemá nikdo rád.
"Tak, tak," začala opět sladce, s úsměvem na líčku jako předtím. Potěšili ji, do jednoho. "Zdá se, že jste svůj první úkol zvládli znamenitě." zkonstatovala a prošla místností k zaklínačce. Přejela svojí jemnou malou ručkou po jejích ramenou a sklouzla až k pasu, kde její tělo chladivý dotek opustil. Sladce se zachichotala.
"Vedli jste si dobře, v tom lese. To děvče hledalo pomoc Luny, zvláštní, že? Ta kniha, tak stará... skoro bych zapomněla, že jsme ji opravdu někdy sepsali, jak to bylo dávno," v myšlenkách se vrátila v čase, byly to příjemné časy, kdy bratrstvo úplňku bylo na samotném vrcholu a mnozí se ho obávali. Postupem času ztratilo lesk i obávanou pověst. V nynějších dobách se však vracelo zpět, pomalu, ale jistě.
"Máte možnost jít se mnou, dozvědět se, do čeho jste se vlastně zapletli, tučný obnos peněz je samozřejmý, přeci jen pomáháme potřebným, když dovedou dobře zaplatit," podotkla a těkla pohledem na každého z nich. Nabízela jim bohatství jako žádné jiné, navíc to bylo pro dobrou věc - u zaklínačky si byla téměř jistá, že to bude lákavá nabídka.. Mniši byli.. zvláštní, pořád se modlili a bylo to sem tam opravdu otravné.
"A když nad tím tak přemýšlím, vlastně nemáte jinou možnost," významě se podívala na mnichy, kteří mohli hledat za tím vším ještě nějakou možnost."Konec konců, už jste se do naší práce zapletli a vy chcete vědět víc," řekla líbezně a usmála se , když mávla lehce rukou a otevřela tak portál umožňující jim přeskočit na místo, kde toužili všichni být.
Objevili se tak v chatce v horách, celkem obyčejné místo, na první pohled. Zima však byla nesmírná, byli vysoko v horách a bylo to poznat. Cesta k chatce byla vyšlapaná ve sněhu a dívka se po ní sebevědomě vydala ke dveřím. Výhled tu byl nádherný, všude kolem hory a v dálce byl vidět jakýsi les, ze kterého momentálně zbyly pouze nazelenalé šmouhy.

[Saxa]

I když se na ně nedívala, když si vybírala obětního beránka, stačil ji ten Raimondův výkřik. Mírně se ušklíbla, když jí oznámil, že tohle přece nemůže, jakoby mu chtěla říct tak sleduj, jak můžu. Kdyby to bylo jen čistě mezi nimi, k žádné vraždě by samozřejmě nedošlo, protože Saxa nebyla zase až tak bezcitná a krvelačná, jak to z pohledu okolo stojících mohlo vypadat, ale žena dala jasně najevo, co pro svoje „osvobození“ musí udělat. Pak byl na řadě Raimond.
Saxa nechápala jeho pohnutky všechno okecávat, copak někoho z nich zajímalo, že už někoho soudil a popravoval? A jestli ano, pak tohle nemohl být zase tak velký problém, vždyť ani tehdy si nemohl být jistý vinou těch, které odsoudil k smrti. Možná chtěl na bledou ženu udělat dojem nebo... tak něco. Když slíbil svému bratru, že se vrátí s ním do komendy v Oxenfurtu, Saxa zkřížila ruce na hrudi a tiše si odfrkla. To určitě, oni ho tak s tebou nechají odejít. Neměl bys dělat sliby, které nemůžeš splnit. Vlastně bys neměl říkat nic, čím si nejsi stoprocentně jistý. Raimond nakonec udělal něco, co sama možná ani nečekala, a bylo jí to kupodivu líto. Proč si vybral někoho, kdo svého činu upřímně litoval? A kdo byl sakra on, aby mu odpouštěl, duch jeho mrtvé matky?
Vždyť... no, zabil ho a pak se začal modlit.
Druhý mnich sice také nepřešel celou věc mlčky, ale aspoň mluvil k věci, když už nic jiného. A jak Saxa už dříve předpokládala, vybral si za svou oběť muže, který byl se smrtí smířený. Cíl, který přinášel ty nejmenší možné výčitky, i když u mnicha se i tak dozajista nějaké objevily. A pak se taky začal modlit. Napadlo ji, že by si možná mohla někam dělat zářezy, kolikrát to za den udělají.
Úkol byl splněn, dle slov bledulky znamenitě. Saxa se ani nehnula, když k ní žena přistoupila blíž, ale sledovala ji dost obezřetně, asi tak jako by ji sledoval každý zaklínač. Když se jí dotkla, jeden koutek rtů jí cuknul do potměšilého úsměvu, ale ani v tu chvíli její obezřetnost nepolevila. Už už by se jí zeptala, kdo je ta Luna, co za šílenou knihu to to děvče četlo, a co má tohle všechno znamenat, ale žena to hned vzápětí nadhodila sama. A taky dodala, že nemají jinou možnost, to snad kdyby někdo váhal. Saxe bylo jasné, že nesouhlasit znamená zemřít, protože bojovat s někým, u koho si nebyla jistá, jakou disponuje silou, jaké jsou jeho slabosti a silné stránky, navíc s možností, že může přivolat posily, a kdo navrch zvládl unést tři ozbrojené lidi, jakoby byli jen hloupé ovce z farmy, to by bylo pošetilé. Smrtelně hloupé. Takže neprotestovala.
Žena mávla rukou a všichni se ocitli v horách u chatky, kde nebylo zrovna vlídné teplo. Saxa byla ale na nějaký ten vrtoch zimy zvyklá z domoviny, takže se jen rozhlédla po okolí a vydala se za ženou. Výhled tu byl opravdu nádherný.

[Eirlenn]

Eirlenn netušil, co je znamenitého na popravě tří bezbranných lidí, takže se jen zatvářil vzdorovitě, drže čelist stále nepříjemně stisknutou a rty semknuté do úzké linky, což jen svědčilo o tom, že s tímhle vším ani trochu nesouhlasí. Ale co mohl dělat? Dobře si uvědomoval, že jakékoliv námitky by neměly cenu, naopak by ho snadno mohly připravit o život, a protože na kecání nesmyslů tu byl jiný expert, on raději moudře mlčel.
Další slova už ale nemohl nechat bez komentáře, protože pořád nechápal, o co tady vlastně jde. „Pomoc Luny? Sepsali?“ prohodil tázavě, ačkoliv tušil, že se opět nedočká žádné odpovědi. A všechno tohle tajemno ho přestávalo bavit, vyčerpávalo ho to, neboť se neustále stresoval tím, že absolutně netuší, která bije. A Eirlenn neměl rád, když netušil, co se děje.
Vzápětí se dozvěděl, že pokud bude ženu následovat, všechno se dozví, jenže... stálo to za to? Nakonec se ovšem ukázalo, že vlastně nemá jinou možnost, než běžet za tou bledou ženou jako její stín. Jinak by se určitě stalo něco velmi... nemilého.
Do portálu vešel sice s nehezkým pocitem v žaludku, ale přenos na jiné místo naštěstí přežil bez nějakého pěkného odštěpu, jen si málem pozvracel špičky bot. Málem. A protože místo, kde se ocitli, bylo někde v horách a bylo tu poněkud frišno, kněz dokonce potichu cosi nevrle zamumlal. Na takovou zimu nebyl připravený, takže se do něj chlad okamžitě zakousl a mladík se zachvěl po celém těle. Červený šátek, který měl kolem krku, si více utáhl, a objal se rukama, aby zimě alespoň trochu zabránil dostat se mu k tělu. Ne že by to nějak výrazně pomohlo.
K chatce, ať už na ně uvnitř mělo čekat cokoliv, tedy Eirlenn vyloženě spěchal, a když došel do závětří, už dokonce drkotal zuby. Jakmile je žena pustila dovnitř, úlevně vydechl, ale stále se objímal rukama, aby se snáze zahřál, což se mu zatím moc nedařilo. Nějaký výhled mu byl momentálně zcela ukradený.

[Arleight Primm]

Tentokráte se to obešlo bez většího reptání. Možná to bylo taky proto, že poslední mnich, který procházel teleportem chvíli zaváhal a tak je objevil o jednu horu dál. Bylo však nepochybné, že je viděl a tak mu cestu vyznačila malými světélky, aby nebyl úplně ztracený. No vidíte, dokonce tolik citu v sobě měla! Skoro to ani nečekala, že se u ní něco takového objeví. Prozatím se otočila na další dva, kteří tu před ní stáli. Rozhodla se nečekat na toho pánbíčkářského ňoumu a usmála se na ně.
"Nebudeme čekat, pojďme rovou dovnitř," nabídla jim a pomalu vyšla k chatce, ze které šlo přívětivé nažloutlé světlo a otevřela ji. Pro ty zvědavé, kteří se nemohli dočkat až se přesunou opět do tepla to musela být nádherná chvilka. Vešli tedy dovnitř, chatka vypadala zcela obyčejně, nic zvláštního. Krb s kotlíkem, masivní stůl z hezkého dřeva.. A Ačkoli to opravdu vypadalo jako obyčejná chatka, bylo vidět, že je na ní něco luxusního. Téměř vše co bylo uvnitř vypadalo draze a vytříbeně.
A také tu byly další osoby. První, děvče tmavé pleti s dlouhýma tmavohnědýma vlasama. Vesele se na nově příchozí usmívalo. "Dlouho jsme neměli návštěvu, kdopak to je, Luno?" zeptala se s úsměvem na líčku. Nevypadala tak jedovatě jako bělovláska, která stála vedle nich. Luna, jak se nyní dozvěděli její jméno se významě koukla na osoby, které právě vešli. Samozřejmě věřila, že se dokáží představit sami, proto neřekla ani slovo.
Další osobou stojící opodál byl muž, vysoký a svalnatý, zrovna si čistil svůj meč a nedával najevo, že by si jich vůbec nějak všiml. Krátkovlasý, mladistvý s kůží barvy písku. Zaklínač, podle očí, napovídaly tomu i jizvy, které nebyly na povrchu vidět, neboť měl oblečení, ale byly tam.
Jakmile uslyšel energickou tmavou slečnu, hlavu zvedl další muž, vlasy krapet delší, černé. Na líčku si pohrával jistý úsměv, když se podíval na dva příchozí. Zaklínaččin amulet přímo šílel při pohledu na něj, i když muž mohl vypadat zcela běžně, bylo to nepochybně stvoření, které se sem dostalo po konjunkci sfér.
Poslední byla žena s jemnými rysy a krátkými vlasy, stoupla si a přišla nové příchozí rovněž přivítat. Její tvář stále vypadala dosti zamyšleně, měla krásné šaty. Obecně děvče vypadalo jako panenka.

[Saxa]

Jak se tak kochala výhledem a rozhlížela okolo, zjistila, že jeden z mnichů (ten víc na ránu) místo přistání trochu netrefil, a čekala ho delší procházka. Škodolibě se ušklíbla, ale víc pozornosti mu věnovat nehodlala, raději se vydala k té chatce, která slibovala teplo, a kdyby ne teplo, tak alespoň bariéru mezi nimi a zimou okolo. Ještě po cestě se přitočila k druhému mnichovi, který vypadal při plnění jejich prvního úkolu zdrceně, a pokusila se o cosi, co by se ve Skellige dalo považovat za vlídný tón. „Hej, mnichu,“ oslovila ho, protože to jeho jméno jí drásalo nervy, „jsi v pořádku?“ Vypadal, že se brzy rozklepe zimou jako ratlík, ostatně jeho odolnost byla soudě míry jeho včerejší opilosti hodně nízká. Mnich, no. A pak prý že upíjejí potají mešní víno!
Žena je uvedla do chatky, kde bylo teplo, útulno a Saxa si dokázala živě představit, že by nějaké podobné místo zvládla nazývat i domovem. Mimoděk se jí na rtech usadil úsměv, jak se tak okolo sebe rozhlížela, a pak ji padl pohled na sebranku uvnitř, která se pro změnu začala zajímat o ně. Saxa si je všechny zkoumavě prohlédla, některé jen zhruba, jiné zdlouhavěji, obzvláště toho, ze kterého se splašily jejímu medailonu hormony. „Saxa. Unesená uprostřed noci z vlastní postele, hladová, a tudíž dost nevrlá. A vy jste?“ přejela je pohledem, včetně Luny, která jim ještě dlužila odpovědi na pěknou hromádku otázek. Ty však mohly počkat než se představí i jejich společnost a samozřejmě Eirlenn.