Rasa: člověk
Povolání: čarodějka
Datum narození: 13. 12. 1255 (17 let)
Víra: Od malička byla vedena k víře v bohyni Melitelé.
Povolání: čarodějka
Datum narození: 13. 12. 1255 (17 let)
Víra: Od malička byla vedena k víře v bohyni Melitelé.
Ale nebojte se, že byste ji zašlápli. Ona když není vidět, je aspoň slyšet, nebo cítit. Voní po růžích. I když je zapatlaná jak to prase, nikdy se ta jemná vůně z její pokožky nevytratí, snad je to nějaká svázanost jejího jména s onou květinou, nebo možná jako malá spadla do voňavého oleje a ani za ty roky ještě nevyčichla. Ani kdybyste jí zastihli, když nemá povídavou, nezapomenete na její hlas a smích. Vlastní vysoký sopránek, což je někdy tak vlezlé, že není nejmenší šance ji vyhnat z hlavy.
Drobounká a hubená je od hlavy až k patě, prsa téměř nemá, boky taky nevidno. Vždyť ona je ještě dítě! A ona vám tuhle vaši teorii rozmlouvat nebude, pokud se jí to nehodí do krámku jinak. Necítí se být mladou dámou. Dospělí mají spoustu povinností a ona jich má už tak nad hlavu, což byste řekli, že při její výšce není zase tolik...
Pleť má světlou, přes léto sluníčkem zbarvenou do zlatova. Čas od času ani ona neujde modřině, odřenině či jinému poranění. Tolik šikovnosti do vínku od sudiček nedostala. Bohužel, když si něco vyvede hyzdí to její pokožku pěkně dlouho. Ne že by jí na tom záleželo, ať si to vypadá jak chce, ale když to bolí, tak je zle.
Vzhledově vlastně vůbec není výrazné děvče, které by se vám na první pohled zapsalo do paměti. Nejspíš ji přejdete mávnutím ruky jako další hloupou blondýnku a půjdete se věnovat svým záležitostem. Ale jedno se jí musí nechat, šedá myška není, protože zdědila tu věc čarodějek, jak jen to nazvat... čarovnou krásu? Zkrátka není ošklivé káčátko, kterému nikdo nechce věnovat jediný pohled.
Dominantou oválného obličeje jsou čokoládové oči. Často plné radosti s šibalskou jiskrou. Říká se, že oči jsou zrcadla duše, v očích Rose si můžete číst jako v otevřené knize. Napráskají vám na ni úplně všechno. Když lže, když se snaží schovat smutek, když je naštvaná... Jsou její předností a zároveň slabinou.
Vlnité medově blond vlasy si po většinu času dělají, co se jim zachce. Jednou se pěkně vlní, jindy trčí do všech stran, nedej bože, když fouká vítr. Udržovat je pod kontrolou by vyžadovalo spoustu zbytečné práce, jelikož spadají až k pasu dívčiny. Když se náhodou nějaký pramen zkroutí do prstýnku, ráda si s ním hraje a namotává na prst, je to takový její malý zlozvyk, pořád si musí sahat na vlasy.
Světlounce růžové rtíky umí předvádět nepřebernou paletu grimas. Dokonce se nebojí kohokoliv počastovat vyplazeným jazykem. Když se usmívá, ukazuje světlé zuby. Nejsou ani dokonale bílé ani rovné, ale mohly by jít příkladem slušného chrupu. Jen ty spodní špičáky narostly tak nešťastně, že převyšují ostatní zuby.
Dalo by se říct, že jediný komu vždy záleželo na pěkně upraveném vzhledu Rose, byla její matka. Nebýt jí, tak si nejspíš kouše nehty, dloube se prstem v nose a chodí shrbená v upatlaných šatech. Rose byly od malička do hlavy vtloukány dobré způsoby a mravy. I kdyby se chtěla vydávat za prostou děvečku, už samotná chůze by ji prozradila. Bohužel to má zakořeněné hluboko v genech, že s tím nemůže nic dělat.
Na první pohled je malé rozpustilé pískle s nesmrtelným úsměvem na rtech, které nedokáže nic rozházet. Působí jako malé dítě, které vidí svět skrz růžové brýle. Neviňátko neposkvrněné krutostí okolního světa. Vzbuzuje ochranitelské pudy, ale ona nechce být hlídána a navíc chránit jí je moc těžké, dá se říct práce na plný úvazek, protože chvíli neposedí. Hyperaktivní děvčátko se zlatým srdcem. Ta co ráda pomůže i cizinci a hrne se do toho po hlavě. Pokud je to nad její síly, tak alespoň vyslechne ztrápenou duši, ale vždy se snaží ze všech sil pomoci. Třeba přivést na jiné myšlenky, objevit ztracený úsměv na tváři. Takhle se vám bude zdát i na druhý, třetí a další pohled. Ona taková prostě je. Nesobecká, celá by se pro druhé rozkrájela.
Tahle její dobrotivost jí však jednou přivede do hrobu. Protože není fyzicky zdatná je snadné ji odklidit z cesty. Ale vzhledem k její nešikovnosti to levou zadní zvládne sama. Hloupoučká zrovna není, ale něco z té dětské naivnosti v sobě stále má, proto i při vší přezíravosti a nedůvěřivosti může skočit na špek zkušenějšímu podvodníčkovi. Optimisticky věří, že každý člověk je ve své podstatě dobrý a tak se to v ní bije.
Je obdarovaná živou a bláznivou povahou, která byla vždy její rodinou potlačována. Až v těchto dnech se plně projevuje taková, jaká skutečně je. Nesvazují ji pravidla a zákazy, může být svá, veselá a rozverná. Není vůbec stydlivá, spíše ta společenská bytost, co se drží u ohniště dění. Je hodně zvědavá. Už odmalinka chce vědět všechno, co se kde šustne. Nezřídka kdy se jí to vymstí a doví se něco, co by si přála nevědět. Nebojí se zkoušet nové věci a často jedná impulzivně. Nepřemýšlí a je schopná udělat hodně věcí, kterých potom lituje. Proto se radši konfliktům vyhýbá. Těch by mohla opravdu hodně litovat. Nemá problém se seznamovat. Je upovídaná, ale taky ví, kdy tu pusu zavřít. Tajemství drží jako hrob a nedá se zlomit, pokud dá někomu své slovo. Na rozdíl od psychické bolesti tu fyzickou snáší docela dobře. Jistěže by se tomu radši vyhnula, není přece masochistka. A sadistka už vůbec ne, nikdy nechce nikomu ublížit. Skoro by se dalo říct, že obrečí i rozbitý hrníček.
Ale existují lidé, s kterými nedokáže soucítit. Samozřejmě, že tací existují, ale co je mnohem horší, patří mezi ně i její rodina. Nejspíš nejsou až tak zatraceni, nejspíš by jim přeci jen odpustila, kdyby jí odprosili, i když její srdce kvůli nim krvácí. Naštěstí pro ni ji poslední dobou nekazí úsměv na rtech. Jen ta samota a všudypřítomná opuštěnost jí nedává spát. Každou noc před spaním si v její hlavě miliony otázek hrají na honěnou. Což je možná ještě horší, protože neví, jestli má rodinu a jaká je.
Téměř vždy působí jako sluníčko rozdávající dobrou náladu, ale když se po její obloze přeženou mraky, no máme tu zcela novou bytost. V tyto dny se klidí od lidí, aby jim svou nešťastnost nepředávala. Je schopná probrečet i několik hodin a vlastně ani nevědět proč. Uvnitř se cítí prázdná, jako kdyby ji nikdo neměl rád. Napadají ji černé myšlenky. Například, že je naprosto zbytečná, proč se vůbec narodila, jestli by nebylo lepší, kdyby nežila... Takové depresivní uplakané klubíčko. Teď jsou tyto výjevy méně časté, protože hoří zápalem, aby zjistil proč ztratila vzpomínky. To ji drží pořád v akci a tak nemá čas na to, aby se sesypala jako domeček z karet.
| Smysly: 2 Čemu vděčí za nadprůměrněji vyvinuté smysly, než je zvykem u jejich spoluvrstevníků, nemá tušení. Možná se tak narodila. | Společenskost: 2 Vychována tak, aby byla příkladnou ženuškou. Zná dobré způsoby i jak se chovat ve vybrané společnosti. Občas na popud své tvrdohlavosti háže všechna pravidla dobrých mravů za hlavu a chová se, jak se jí zamane, mluví, jak jí zobák narostl. |
| Magie: 3 Navštěvovala dívčí čarodějnickou školu, kde se věnovala pilování svých magických schopností jako ničemu jinému v životě. Magie je pro ni dar, který ji z počátku ovládal, ale ona se rozhodla, že mu ukáže kdo je tady paní. | Vůle: 2 Silná vůle byla vždy její předností. Kdyby ji neměla, rozhodně by se nedostala v životě tak daleko a nevydržela by zkoušky, které ji osud připravil. Nezalekne se a necouvne při první prohře. |
| Všímavost: 2 Na internátu bydlela s dívkou, která ji dělala stále nějaké naschvály. Za ta léta se naučila si všímat podezřelých věcí ve svém okolí a nenechat se napálit každým kanadským žertíkem. | Alchymie: 1 Další bod, kterému se ráda věnovala na škole. Zpočátku to brala jen jako zpestření, později kouzlu lektvarů podlehla a chce se naučit mnohem víc, než dosud zná. |
Její rodina kdysi patřila mezi významné šlechtické rody, ale neznámo jak se jejich majetek vypařil a dobré jméno ztratilo na věhlase. Říká se, že za to může Rouzin dědeček, který prý všechno jmění propil, prohrál v kartách, nebo se za něj upsal ďáblu. To poslední je asi jen bláznivá povídačka. Rodině de Clermont zůstalo jen sídlo, v kterém po generace žili, které postupem času chátralo a rozpadalo se, ale nebyly peníze na jeho opravu.
Jedinou naději na záchranu viděli ve svých potomcích. Po chlapci bylo vyžadováno, že bude brilantní hlavička, která vymyslí, jak z jejich šlamastiky pryč a pokud by tento plán selhal, byla tu dvě děvčata. Obě byla vychovávána, aby se mohla provdat za ty nejvlivnější muže ze země a vyšvihnout rodinu zpět na výsluní.
Těžký úkol pro naši malou blondýnku, jen co je pravda. Rose se tahle myšlenka nikdy nelíbila, protivila se jí představa nuceného sňatku. Je romantička. Už když jako batole slýchávala pohádky o princích na bílém koni a toužila po pravé lásce. Takže dělala vše proto, aby matčinu snahu vychovat z ní urozenou dámu, sabotovala. Mnohokrát dostala od otce nařezáno, až celé noci pod peřinou probrečela.
To byla asi sedmiletá holčička. Jednu noc se vykradla ze svého pokoje a utíkala z domu pryč, co nejdál, jen co jí nožičky stačily. Myslela si, že si zkrátí cestu lesem, ale místo aby narazila na cestu, zabloudila do hlubokého lesa. Ve dne by se jí to nejspíš nestalo, ale tu noc jí na cestu nesvítil ani jediný měsíční paprsek, jako kdyby jí samo nebe naznačovalo, že to co dělá je bláznovství.
Narazila na příšeru, po kterém pátrali dobrodruhové z širokého okolí. Byla za ni vypsaná vysoká odměna, ale nikdo ji dosud nebyl schopný ulovit. A malá Rose ji našla. Stála jí tváři v tvář, bezbranná a k smrti vyděšená. Tehdy se u ní projevily její čarodějnické schopnosti, které v ní dřímaly. Přinesly jí víc škody než užitku. Sobě ublížila a bestii jen mnohem víc rozzuřila.Tohle měl být její konec. Ale snad při ní tu noc stála bohyně Melitelé a držela nad ní ochranou ruku. Zachránil ji jeden z těch lovců, kteří byli příšeře na stopě. Prostě jen využil situace, že ho příšera nezpozorovala, zachránil nevinné dítě a ještě si pak odnesl slušnou odměnu za hlavu příšery. Rose měla víc štěstí než rozumu. Tenhle zážitek ji přiměl se s brekem vrátit domů a odprosit všechny, aby jí odpustili. Dostala další výprask, větší než všechny předtím, ale tentokrát statečně držela, vděčná, že neskončila v jejím břichu.
Když se to vzrušení z její rebélie přehnalo, svěřila se jim, co ještě se jí tu noc stalo. Byla za vlasy dotažená k místní čarodějce, aby potvrdila, jestli jejich nejmladší má v sobě Moc. Ta jim to bohužel nevyvrátila, a tak tu byl další problém: a co teď s ní? Její rodina čaroděje nikdy v lásce moc neměla. Na školu pro čarodějky neměli peníze, a když viděli jaký zájem v Rose magie způsobila, oprávněně se báli, že jim do příbytku nebude zatékat jen jednou dírou ve střeše, ale že ta malá při svých nepodařených experimentech udělá ze stavení cedník. Tohle její experimentování jí zkoušeli vyhnat z hlavy dalším násilím. Oni i její sourozenci byli občas biti, ale Rose to schytávala, i když nic neprovedla, jen tak preventivně.
Její život, dá se říct, pokračoval ve stejných kolejích. Nudné hodiny dobrého chování, plány na vdavky... Hotové peklo. Její sestra byla přesně opačného názoru. Ta zase milovala peníze, kterých se jí nedostávalo. Rose v tom viděla příležitost. Sestra se vdá a ji nechají na pokoji. Jenže tomu tak nebylo. K překvapení všech se objevil nápadník přesně podle gusta rodičů. A překvapení číslo dva bylo, že projevil zájem o mladší dceru. Nejspíš byl očarován její čarodějnickou stránkou. A nebo byl pedofil, protože Rose v té době bylo pouhých dvanáct let. To její sestra měla věk na vdávání. Nedivila by se ani kdyby na ní chtěl provádět zrůdné pokusy. Rose se modlila k bohyni, ať jí pomůže vymyslet, jak z této situace ven. Nakonec přišla s záludným návrhem. Když jí zaplatí čarodějnickou školu, což přiznejme si není levná záležitost, až dostuduje, provdá se za něj. Doufala, že buď hned odmítne, a nebo aspoň během jejího studia si svou nabídku rozmyslí. Hned neodmítl, a tak se Rose dostala na akademii čarodějek.
Ve škole se učila poměrně dobře. Hlavně jí nechyběl zápal pro věc. Byla pilná studentka, možná až trochu šprtka a vlezdoprdelka učitelům. Tak jí nazývali ostatní žákyně, ne se všemi vycházela za dobro. Ale čert to vem, i tak si nemohla přát nic lepšího.
Ovšem jedna věc by tu byla. Jak měsíce a roky plynuly, její vyhlídky do budoucnosti se neměnily. V akademii se měla skvěle, takže čas plynul neuvěřitelnou rychlostí a už tu byl den, kdy slavila sedmnácté narozeniny. Zbývalo jí pár měsíců do ukončení studia, do návratu domů. Začala trávit déle času v knihovně a více se věnovala alchymii. Doufala, že objeví nějaký lektvar, který by se jí hodil. A taky něco našla. Kdo ví, co to bylo, byl psán v cizím jazyce a ona si ho celý překládala podle slovníku, protože cizím jazykům se nikdy neučila.
Všechno provedla tajně, ale při závěrečném finále, kdy si myslela, že už to má v kapse, se vyhodila do vzduchu. Byla okamžitě vyloučena ze školy a poslána domů jen pár týdnů před závěrečnými zkouškami. Ale ona se cítila vítězoslavně, ukořistila trochu toho, co ukuchtila. Pokud tento její skandál neodežene jejího nápadníka, tak se klidně otráví tím, co si připravila.
Se staženým ocasem mezi nohama se vrátila domů. Do domu, který ale za svůj domov nepovažovala. V rodinném kruhu se o všem už vědělo a byla jen otázka času, kdy se to rozkřikne do celého světa. Pokud někdy byla přesvědčená, že ji rodina nenávidí, bylo to nic oproti tomu, co zažila teď. Poprvé v životě zalitovala, že ji tehdy, když byla malá holčička, ta příšera nesežrala. Ušetřila by si tolik bolesti. Byla rozhodnutá, že skoncuje se svým životem.
Podruhé utekla z domu. Všechno bylo teď úplně jinak, než tomu bylo kdysi. Byl bílý den a Rose byla rozhodnutá se už nikdy nevrátit. Neměla
Nezemřela. Po několika hodinách strávených na studené zemi v lese se probrala. Bylo jí velmi špatně od žaludku, hlava se jí točila. Když přešla první vlna nevolnosti, uvědomila si děsivou věc. Neví, kdo je, kde je, co se stalo. Nepamatuje si naprosto nic. Malátným krokem se dopotácela k nějaké cestě. Má se dát vpravo, nebo vlevo? Trmácela se několik hodin, než narazila na brány neznámého města. S vypětím posledních sil procházela poloprázdnými uličkami. Nic jí nebylo známé, ale rozhodla se tu zůstat. Třeba potká někoho, kdo ji pozná, nebo si časem rozpomene, kdo je.
Mezitím trávila čas na ulici. Našla si skrýš na kraji města v opuštěné polorozpadlé budově, kde aspoň nefoukal vítr. Uběhlo pár dní. Jídlo neměla, když nějaké našla, bylo stěží poživatelné. Hledala nějaké stopy o své osobě, ale než cokoliv vypátrala, sesypala se vyčerpáním. Nejspíš má tuhý kořínek, protože se znovu probrala. A stále si nic nepamatovala, ba co hůř, zapomněla i na tu cestu, kterou urazila z lesa do města. Posledních pár dnů bylo fuč stejně jako celý její život.
Speciální inventář:
Známé postavy:
Odehrané questy:
Editace karty: 14. 5. 2016 - slíbené přepsání povahy
6. 5. 2018 - úprava dovedností
