Quest: Bratrstvo Úplňku - D

[Laur]

Sešli se všichni ve velké místnosti. Raimond byl stále spíše ve své hlavě a okolí si nevšímal. Vnímat začal, až když mu Luna pokynula. Mile se na něj zasmála a on jí to oplatil. I když o dost víc rozpačitě než Luna. Tak on patřil k nim. Nakonec to bylo asi dobře. Tohle Bratrstvo mohlo znamenat změnu. Pokud Luna opravdu všechno myslela vážně, pak by za odvážného a chytrého vedení mohl změnit směr světa. O tom ale on nerozhodl. A vstupem do Bratrstva se rozhodně nezřekl svého Řádu. Nic takového. Pouze rozšířil své obzory a taktéž pole působnosti. Dotkla se jeho podbřišku. Nevěděl, co to znamená, ani proč to udělala. "Děkuji. Za všechno," pod to se dala shrnout příjemná chvilka, pohostinnost, ale i otevření očí a zbavení se určitého typu pokrytectví. Až na pokoji si všiml, že má tetování. Bylo celkem pěkné, možná symbol Bratrstva ? Taktéž ho zde čekal dřevěný medailon s růží uvnitř. Nebral to jako ozdobu, bral to jako symboliku. Nasadil si ho na krk. Usmál se nad vzkazem rusovlásky. Jakpak se asi jmenuje ? Byl připraven odsud odejít. Doufal, že ho teleportují zpět do vesnice, kde ustájil Dorian. S sebou si vzal medailon, i teleportační krystal.

Mimo herně:
Díky za pěkný quest

[Eirlenn]

Eirlenn sice po očku sledoval zaklínačku a příchozivšího Raimonda, ale že by si vyloženě všímal toho, co zbytek Bratrstva vyvádí, to bychom tvrdit nemohli. Jen se pobaveným uchechtnutím připojil k smíchu ostatních, avšak protože byl unavený a rozbolavělý, rozhodně nepropadával nějakému záchvatu smíchu. Jen byl vděčný za tu relativně uvolněnou atmosféru.
Když se po chvilce ocitl v Eluviennině objetí, úlevně vydechl a levačkou ji objal nazpět. Dokonce na chvilku zavřel oči, aby si tu chvíli náležitě vychutnal, neboť mu v blízkosti mladé kněžky bylo dobře a na okamžik skoro zapomněl, čeho byl před chvílí svědkem. Ale jen skoro - samotná dívčina přítomnost mu to dost dobře připomínala. „I já jsem rád,“ špitl a oplatil Eluvienne úsměv. Teď už neměl nejmenších pochyb, že vstoupit do Bratrstva bylo to správné rozhodnutí.
Společně s Eluvienne bez protestů zamířil do jejího pokoje, kde se mu měla podívat na rameno - zvládl by to sám, ale na druhou stranu bylo lepší, když se nemusel namáhat. Ač se to nezdálo, byl unavený, hlavně psychicky, a bůhví, co by si v takovém stavu s tím zraněním udělal. Možná by si moc nepomohl, spíš naopak. A tak, když se Eluvienne měla k tomu, že ho ošetří, neprotestoval, naopak. Sundal si košili, aby mohla lépe pracovat, a maličko se přitom začervenal. Ale aspoň měl konečně možnost lépe si prohlédnout to klikatící se tetování, které zabíralo poměrně dost místa. „Lidé přes zamilovanost občas nevidí ani to nejhorší zlo,“ zamumlal poté k pomněnkové princezně. „Nemůžeš za to, jen... opravdu mě mrzí, žes to musela prožít. Ale už je to za tebou, nemusíš se tím trápit,“ podotkl. „Doufám, že se tím netrápíš,“ dodal, neboť mu na Eluvienne opravdu záleželo a nechtěl, aby kvůli svému minulému životu měla těžkou hlavu a bolavé srdce.
„Děkuju, Eluvienne,“ hlesl, když mu ošetřila zranění, a upřel na ni vděčný pohled. A neodolal, pomalu k ní vztáhl zdravou ruku a zlehka jí pohladil po tváři. Byla hezká, skoro jako anděl, ale ve svém nitru byla ještě krásnější, o tom Lenn nepochyboval. A ačkoliv si to zpočátku nepřipouštěl, teď mu bylo naprosto jasné, že ho přitahuje. A ne málo. Už jenom při pohledu do jejích očí cítil ten podivný pocit v břiše, jako by se mu tam usadilo hejno motýlů. Něco, co s Quitanou rozhodně nezažil.

[Saxa]

Hozená botka byla to nejmenší, co mohlo Doriana potkat, ale v místnosti plné dalších lidí to bylo proveditelné maximum. Ona se jako jediná moc nesmála, když ho bota zasáhla, spíš se tvářila, že ho na místě zabije, zvlášť když poznamenal, že jí to sluší (stejně jako ten Dorian ve vzpomínce), ale přerušila ji Luna svou řečí. Saxa tedy odtrhla pohled od upíra a zaměřila se na bledou ženu před sebou. Když ji uvítala v bratrstvu, Saxa se mírně uklonila a křivě pousmála, jakmile jí Luna vložila do dlaně klíč od Dorianova pokoje. A že se jí po polibku na těle objevilo další, méně nápadné tetování, hodlala obdivovat až později před zrcadlem ve vypůjčeném pokojíčku. „Děkuju,“ usmála se na Lunu, stiskla klíč v dlani a teprve pak vrhla mnohoznačným pohledem po Dorianovi. Sundání kabátu z ramen a ponechání ho přehozeného přes opěradlo židle bylo zřejmě jen kvůli tomu, aby nechala vyniknout těm vyzývavým šatům, které vlastně nenáviděla. A přes které prosvítalo tetování, když její záda mizela směrem k jeho pokoji.
A jakmile do něj vešla, otočila klíčem v zámku, ať si velký zlý upír dělá, co chce.
Místo toho, aby vzorně počkala na Doriana, rozhodla se obhlédnout jeho pokoj, ve kterém ji čekala její odměna, nicméně ať už šaty, které měla na sobě, nenáviděla sebevíc, přes zbroj i zbraně zatím jen obdivně přejela prsty. Krystal na šňůrce si ale hned našel cestu na její krk a zbývající střevíček odkopla někam do rohu, protože bosky se jí po pokoji chodilo mnohem lépe. Látka šatů šustila o zem a Saxa zatím přemýšlela, jak moc a proč je vlastně na Doriana naštvaná.

[Arleight Primm]

Eirlenn:
Eluvienne se na něj koukla. Byl chápavý, byl přívětivý a hodný, nechápala kde se to v něm bralo, všechna ta dobrota, nechal se tam jen kvůli ní zranit a zabil jejího kdysi milovaného muže, ze kterého se stal takový tyran. Ošetřovala mu ránu, která ani z daleka nebyla tak pekná, jak by mohl doufat, tichounce pronesla motlitbičku a rána byla téměř pryč. Tetování však zůstávalo a vyhlíželo na svět jako by se snad samo pyšnilo tím, jak krásné je.
"Sem tam mi přelétne přes hlavu myšlenka, jaké asi mohlo být," řekla pouze bez větší emoce, nemohla se v tom babrat tak dlouho, nejspíš by sama sebe v myšlenkách umučila a to nechtěla. Chtěla tu být hlavně pro ostatní. Také proto tu byla - aby se o všechny ty dobrodružné trouby z Bratrstva starala.
Když ji Eirlenn poděkoval, vztáhl k ní ruku a lehce ji pohladil po tváři, začervenala se, jako by to udělala snad každá dívka na jejím místě. Lehce se usmála a pohladila jej také, svojí malou, jemnou ručkou, než se naklonila a dala mu nesmělý polibek na rty. Nemohla říci, že se jí Eirlenn nezamlouval, konec konců, byl to správný muž a i přes to, že byla celé ty roky opatrná, tahle volba vypadala jako to nejsprávnější co mohla ve svém životě udělat.

Saxa:
Dorian těkl pohledem na Saxu, která vypadala, že by ho dokázala klidně i mučit svou pouhou existencí, poté se podíval na klíč, následně na Lunu a protočil krapítek oči. Ta čubka! pomyslel si a zavrtěl nad tím hlavou. Jak se teď měl dostat do svého pokoje, jak se teď mohl dostat za Saxou, která ho už tak měla plné zuby. Luna se jen potutelně zasmála, když tak koukala na Saxu mizící do jeho pokoje a na Doriana a koukla se na Bruxu, která znova vyprskla smíchy.
Dorian jen zamumlal něco jako Jděte k čertu než se vydal také do svého pokoje a začal tam klepat na dveře. "Saxoo?" neklepal nijak více, jen čekal, jestli se dáma uvolí opravdu otevřít a pokud ne, prostě si sedl ke dveřím a čekal, i kdyby se měl načekat celou noc. Měl přeci celou věčnost jen pro sebe, ne snad? Štvalo ho však, že bez jakéhokoliv ohlášení či upozovnění poslali Saxu do jeho zpropadené minulosti. Zajímalo ho, kam přesně, ale konec konců to bylo vlastně šuma fuk, všechno z toho bylo na pytel.

[Eirlenn]

Ačkoliv Eirlenn nehodlal přiznávat, že rána bolí a rozhodně není nic příjemného mít zlomenou klíční kost, bylo na něm poznat, jak se mu ulevilo, když ho Eluvienne prakticky úplně vyléčila. Potichu úlevně vydechl a konečně uvolnil ztuhlé držení těla, kterým se snažil zranění co nejvíce odlehčovat, což znamenalo téměř nehýbat pravačkou. Sklouzl pohledem k místu, odkud se předtím ozvalo to nehezké křupnutí, a na okamžik se pohledem zastavil u tetování. „Všichni členové Bratrstva jsou takhle... označení?“ zeptal se zvědavě a zlehka po černých linkách přejel prsty. Byl to nezvyk, mít na své jinak skoro neposkvrněné kůži něco takového.
Co se týkalo drsné minulosti mladé kněžky, Lenn vzal její slova na vědomí přikývnutím a víc už se v tom raději nevrtal, neboť nechtěl vzbudit žádné nepříjemné vzpomínky a pocity.
Přišlo mu ohromně roztomilé, jak se Eluvienne začervenala, ale už si neuvědomoval, že i jemu maličko zahořely tváře. V posteli už možná nebyl tak nezkušený, jako dříve, avšak s projevováním hlubších citů neměl zkušenosti naprosto žádné. A v případě Eluvienne nechtěl nic pokazit. Ten nesmělý polibek způsobil, že ho příjemně zamrazilo v zádech, v žaludku mu začalo řádit obrovské hejno motýlů a mozek odmítl vnímat cokoliv jiného, než Eluvienninu blízkost. Eirlenn se k ní posunul blíže, aby jí polibek mohl oplatit. Něžně a láskyplně, s hřejivou dlaní položenou na její tváři.

[Saxa]

Dorianovi to netrvalo dlouho, takže Saxa se sotva prošla po pokoji tam a zpátky, aby si ho zvědavě obhlídla, a on už klepal na dveře. Nejdřív se rozhodla to ignorovat a šlo jí to věru dobře, i když volal její jméno, a z jeho úst znělo opravdu svůdně. Ani by si nikdy nepomyslela, že její jméno může znít tak dobře, ale očividně ji zatím neoslovil nikdo, kdo by donutil kůži na její šíji mravenčit jakýmsi podivným pocitem. Ne nepříjemným, ale mrazivým. Udělala asi šest kroků, než se zastavila a otočila ke dveřím, za kterými vysedával Dorian. Měla by, neměla? Když bude dělat uraženou, nikdy se vlastně nic nedozví, ale na druhou stranu se těžce odpouštělo, i když on v téhle době za nic z toho, co se jí stalo, nemohl. Saxa si poklepala ukazováčkem na rty a udělala ještě pár pomalých kroků směrem ode dveří, než se znovu pootočila a zahleděla na kliku. Měla by mu otevřít.
Trvalo ještě poměrně dlouho, než se nakonec rozešla ke dveřím a opřela si o ně čelo. Jednou rukou se podpírala k stěnu, tou druhou sevřela klíč, aby jím pootočila, ale zatím to neudělala. „Je mrtvá? Ta zrzavá děvka. Je mrtvá?“ zašeptala skrz dveře a zhluboka se nadechla. Asi by nedokázela kráčet po stejném světě jako ta rudovlasá upírka.

[Arleight Primm]

Eirlenn:
"Ehm ano jsou," začervenala se Eluvienne a snažila se nemyslet na den, kdy jí Luna štípla do zadku při uvítání, a také na to, že se jí tam poté objevilo tetování do půli zad až tam dolů. Už kolikrát ji za to Luna škádlila, beztak jí ho dala tam jen proto, že si z ní chtěla dělat v budoucnu legraci.
Polibek míjel polibek a Eluvienne byla červená až po uši, ovšem nemohla říci, že by se jí tohle nelíbilo. Dlouho se neobjevil nikdo, kdo by ji přitahoval podobným způsobem jako Eirlenn. A fakt, že začal tenhle polibek pouze znamenal jen fakt, že ji začala pohlcovat vášeń a příjemný pocit v podbřišku, prý to měli být motýlci, jak říkali ostatní lidé. Eluvienne jen přelétla myšlenka přes mysl. Byl snad tohle ten pravý? Nestane se nic jako v minulosti. Nevěřila tomu, Eirlenn měl dobré srdce. Přehodila nohu přes jeho klín a sedla si na něj, polibky stále nešetřila. Nejen že už byla příliš dlouho sama, příliš dlouho nepotkala nikoho tak upřímného, nikoho, kdo by ji chtěl i přes to, že znal její minulost.

Saxa:
Zatím, co ubíhala minuta za minutou, dlouhá doba uplynula, Dorian stále čekal přede dveřmi a hlavou se mu začalo honit, kdy zase udělá kikimoří klepýtka na kopru s tou báječnou omáčkou. Co měl dělat, seděl tam a byl potichu až příliš dlouho a Kikimoru si nedal také až moc dlouhou dobu. Saxu mimochodem taky, ale Saxu si netoužil dát na kopru. I když, jak se to vezme, pokud by to bylo na poli s koprem, asi by mu to bylo šuma fuk a dal si ji i tam.
Volal její jméno, bylo to naléhavé a prý i svůdné, i když si připadal jako naprostý idiot, že se tu nechá ovládat nějakou zaklínačkou. A poté se ozval její hlas a Dorian dostal okamžitě z hlavy tu opičku co tam cinkala činelami a skákala kolem. V jeho mysli nyní byl pouze ten hlas přicházející od dveří. Saxa, tak se jmenovala, příjemné jméno, dokázal by jí ho říkat každý den ještě svůdněji než teď a věděl, že by se kolem ní nedokázal moc dlouho držet zkrátka. A ona se ptala na tu zrzavou... Cože? Luna ji přenesla tam. Bože, ona ho vážně hodlala jednou ztrapnit tak, že se z toho bude vysekávat roky. Ale co byly roky proti nesmrtelnému životu, že? "Ona... podle všeho ano," řekl trpce při vzpomínce na jeho tyranskou milenku z minulosti. Ach, jak se za své upíří mládí nenáviděl a ona ji vzala přímo tam. Luna je čůza, fakt že jo.

[Saxa]

Ještě štěstí, že Saxa skrz dveře neuměla číst myšlenky, protože kdyby věděla, že myslel na jídlo, asi by ho na té chodbě nechala sedět až do rána. Možná by ho sem tak na hodinku pustila, ale pak by ho zase vyhodila ven, pokud měl potřebu přemýšlet nad kikimorou s koprem. Za ty další myšlenky by mu ale ty dveře otevřela ještě dřív, než se stačila zeptat na zrzku.
Z druhé strany dveří se nejdříve nic neozývalo, pak jí ale Dorian potvrdil, že je upírka mrtvá (zřejmě), a Saxa tiše otočila klíčem v zámku, aby mohl vejít dovnitř. Ještě než od dveří odlepila své čelo, vzala za kliku a pootevřela, načež se ta parodie na šaty, co měla na sobě, rozvlnila okolo jejích boků a stehen v rytmu chůze. Saxa neměla chuť rozebírat všechno, co se stalo ve vzpomínce do detailu, a tak se na Doriana, snad už stojícího v pokoji za zavřenými dveřmi, zadívala zkoumavě a unaveně zároveň. „Nesnášela bych tě mnohem víc, kdybys mi tam nepomohl.“ řekla ještě dřív, než cokoliv stačil říct on. Bezděčně si při tom pohladila krk v místech, kde se do něj zakously zuby jiného Doriana, toho, který ztratil snad veškerou naději na svou vlastní budoucnost. Saxu bolelo vědomí, že si tenkrát mohl myslet, že jeho život nemá žádnou cenu. „Nedokážu si ani představit, jak hrozné to pro tebe muselo být. To, cos musel snášet.“ Dodala a posadila se na postel.

[Eirlenn]

Pochopitelně, že Lennovi na mysli okamžitě vytanula otázka, kde má asi Eluvienne to zajímavé tetování, které podle všeho měli všichni členové Bratrstva, když ho doposud ani na okamžik nezahlédl, ale neptal se. Tušil, že na to stejně brzy přijde sám. Musel však v duchu uznat, že je nesmírně roztomilé, když se Eluvienne tak červená - nebyl ale bídák a nechtěl jí přivádět do zbytečných rozpaků; alespoň ne teď. Teď se to nehodilo.
Teď měli totiž oba na starosti něco mnohem zajímavějšího, něco, z čeho minimálně Eirlennovi běželo srdce jako splašené a díky čemuž nedokázal ani pořádně přemýšlet - svět kolem jako by přestal existovat, když měl Eluvienne tak blízko. Však také okolní svět nebyl podstatný, nejdůležitější teď byla ona. Ta, uvědomil si překvapeně, které se chystám dát své srdce.
Když se na něj posadila, Lenn zprvu položil ruce na její stehna, ale nedokázal je tam nechat nečinně odpočívat příliš dlouho - brzy se jeho ruce samy od sebe vydaly na pomalou, zvědavou pouť přes dívčiny boky a záda, až ji nakonec Eirlenn objal a přinutil ji tak, aby se k němu přitiskla těsněji. Na chvilku přestal s polibky, ale jen proto, aby se jí hezky zblízka podíval do očí - v těch jeho pomněnkových se zračily zcela upřímné, hluboké city, ale i jistá dávka oddanosti slibující, že ji nikdy nezradí, nikdy jí neublíží a nikdy nedovolí, aby zažila podobnou hrůzu, jako kdysi.
Pak se natáhl, aby znovu spojil jejich rty v procítěném polibku.

[Arleight Primm]

Saxa:
Nakonec se klíč v zámku pohnul, dveře se odemčely a za nimi stála Saxa, nebo spíš šla a Dorian si nemohl pomoci a koukal se na její pozadí, protože bylo tak pěkně tvarované, že se proklínal už jenom proto, že si něco tak sexy pustil do pokoje. Nebo spíš - že mu něco tak sexy pustila Luna do pokoje. Povzdechl si, ale při jejích slovech, stále koukajíc na ten dobře tvarovaný zadek, poznamenal. "Nedovedu si představit, že bych tak pěkný zadek nechal zprovodit ze světa," poznamenal Dorian, očividně opět ve svém živlu, ale jakmile mu řekla, co si o tom myslí, opět krapet zvážněl a přešel k ní. Smutně se usmál, když se zamyslel, jaké to jen bylo v počátcích, kdy přišel na tento svět.
"Já.. no, bylo to komplikované. Tehdy jsem každý den přežíval s tím, že jednou přijde den, kdy se všechno změní, kdy si sednu se svými přáteli a budu se těm dobám smát jako by to snad byl špatný vtip," poznamenal prostě a navinul si jeden z jejích blonďatých pramínků na ukazováček. Jak se jen sem mohla tahle prapodivná zaklínačka dostat a bloudit v jeho minulosti? Připadalo mu to jen jako jedna prapodivná pohádka. Nevěděl, koho že si to zval do svého života, ale na druhou stranu - panebože, vždyť byla tak neskonale sexy, mohla to být až tak nebezpečná šelma? Za ty roky poznal mnoho žen, ale nikdy zaklínačku, jako byla tahle.
"A teď jsem tu, není to jednoduchý život, ale je mnohem snesitelnější, než ten s rudou kněžkou," poznamenal znechuceně a zavrtěl hlavou. Sedl si k ní na postel, chvíli se koukal před sebe a pak se na ní ďábelsky kouknul. Povalil ji na postel a vycenil zoubky. "Ale teď máš myslím problém akorát ty, s jedním velmi chtivým upírem," poznamenal a pobaveně zavrněl.


Eirlenn:
Eluvienne se stále červenala, hlavně proto, že věděla, že Eirlenn možná brzy odhalí, jak nestydatě je její tetování položené. Až příliš dlouho čekala na tenhle okamžik. Na okamžik, kdy se objeví někdo, kdo by ji chránil za jakékoliv okolnosti, svým tělem i duší, na někoho, kdo by se jí vydal bez sebemenších otázek. Eirlenn měl šlechetné srdce, věděla to, věděla také, čím si musel prožít, když byl v jejím snu. Chtělo se jí z toho plakat, ale hluboko v duši si vážila toho, co pro ní udělal.
Další polibky spolu tančily ve víru ohně, dokud je Eirlenn nezastavil, Eluvienne těsně přivinutá k němu, krapet zrychleně dýchala, červánky na tváři. Koukla se mu svýma poměnkovýma očima do těch jeho, barvou tak podobných a přemýšlela, jestli se hledali tak dlouho, dokud je náhoda nepřivedla k sobě. Jednou svojí rukou mu prohrábla vlasy a stydlivě, rozkošně se usmála.
"Cítím to stejně," pošeptala, když četla, co jeho oči říkaly tichým šeptavým hláskem poměnek. Malušenkou ručkou mu přejela po ráně, která tam kdysi byla, krapet starostlivě, doufala, že ho to již nebolí. Ale to už její rty častoval dalším polibkem, který byl tak procítěný, někdo by snad řekl i chtivý, ale to si ve spojení s Lennem nedovedla představit. On ne, že by ji chtěl, on po ní toužil jako po vodě v poušti. Jenže ona to měla stejně, nemohla si pomoci. Už jen doufala, že jí brzy sundá, či strhne ty šaty. Chtěla ho cítit v obětí každým pórem jejího těla, ne přes tohle.. oblečení. Přišlo jí tolik zbytečné, když tu na něm takto seděla. A co teprve ten korzet. Lebedo, kéž tu stahovací věc nemusí mít tak proklatě a přehnaně dlouho.