Damjan sledoval mladíka ostřížím zrakem, prakticky z něj vůbec nespouštěl pohled, ale zároveň nevypadal nijak moc znepokojeně. Možná v něm byla malá dušička, možná ne - oprátkou mu konec konců už vyhrožovali několikrát a během svého života se dostal do daleko svízelnějších situací, než byla tahle. „Většinou,“ zabrblal s úšklebkem na rtech, pokrčil rameny a myslel si svoje, avšak k debatě o Veverkách už se nevracel, nemělo to smysl.
Vypadalo to, že důkazy ani vodítka nemá tahle sebranka absolutně žádné, což Damjana rozhodně nepotěšilo. Zatím to totiž vypadalo, že se bude pokoušet chytat kouř holýma rukama. A že si o téhle skupině myslel, že jsou idioti, když nevěděli opravdu vůbec nic? No, to si raději nechal pro sebe. Nebylo divu, že na svou stranu potřebovali někoho schopného, někoho, kdo jim sežene důkazy a vyčmuchá sabotéry.
„Nechci zálohu z oprátky, chci zálohu z měšce,“ opáčil jak na mladíkova slova, tak na uříznutý kus provazu, který si nevzal. Nepotřeboval připomínku toho, že pokud se něco pokazí, na té oprátce by mohl skončit on, jenže... to by cech nedovolil. Damjan měl na své straně mocné uskupení, které si rozhodně nenechávalo jen tak něco líbit nebo nařizovat.
Když pak mladík ponořil ruku do měšce s penězi, Damjanovi se zablýsklo v očích, neboť to vypadalo, že je ten muž přeci jen aspoň trochu rozumný. „Ne moc velké,“ pokrčil rameny skromně. O náklady mu vůbec nešlo, chtěl prostě mít jen pár peněz v kapse, aby mu připomínaly, že za splnění úkolu ho čeká mnohem víc. A taky pro případ, že by se něco pokazilo - pak by odešel alespoň s několika drobnými. A pár penízků bylo lepších, než vůbec nic. „Stačí mi malá záloha,“ odvětil, „sám nabídni kolik.“ Očividně v tomhle hodlal maličko ustupovat, ale bylo na něm vidět, že si rozhodně nenechá šlapat po zádech, a pokud by mladík navrhl zálohu příliš malou, Damjan by se určitě ozval. Nebyl žádný trouba, s kterým by si mohli hrát jako s nějakým idiotem, měl svoje zásady a měl svoje hodnoty, pod které nehodlal jít ani v případě, že se nad ním houpala oprátka.
