QUEST: Řekni, kde ty kytky jsou - D

[Damjan]

O tom, že vyšplhat na strmou skálu není žádná hračka, se přesvědčili úplně všichni a nejvíce Odolen – narazil totiž na vratký kus skály, který se s ním utrhl, takže trpaslík skončil na tvrdé zemi. Nepochybně během pádu utržil pár škrábanců a modřin, ale zdaleka nejhorší bylo, že se mu hned po dopadu ozvala bolest v rameni. Bolest přímo otupující a při každém pohybu silnější. Pozitivní ale bylo, že nic nekřuplo – vypadalo to, že všechny končetiny i žebra má Odolen v pořádku. Horší to bylo s ramenem, s nímž nemohl prakticky vůbec pohnout, aniž by měl touhu křičet bolestí. Na diagnostikování nemusel být léčitel – rameno bylo jednoznačně vykloubené a on si ho sám nenahodí.
Šplh tedy nepřipadal v úvahu, ale trpaslík se zatím mohl porozhlédnout kolem, jelikož nohy mu sloužily naštěstí dobře. A zatímco obhlížel skálu a její blízké okolí, objevil ve stěně jeskyně prasklinu velkou tak akorát, aby se tudy protáhl štíhlý dospělý člověk, takže děcka a trpaslík by s tím neměli mít problém. Otázkou ovšem bylo, kam ta díra vede, pokud vůbec někam.
Ostatní se šplháním neměli problémy – Tom vylezl nahoru levou zadní a měl čas na provokativní oslavný taneček, pokud se mu chtělo, Shaelin byla v těsném závěsu za ním, a nakonec se nahoru bezpečně a nezraněná dostala i Rose. Výstup to byl ale namáhavý a svaly bolely všechny, nehledě na to, kolik zkušeností se šplháním měli.

Jakmile si odpočali a prohlédli si úchvatný strom, bylo načase zapátrat kolem. Shaelin nenarazila na nic zajímavého, jen si povšimla podivných druhů mechů a plevele, které rostly na kraji skalní plošiny a nikde jinde mimo jeskyni je zatím neviděla. Tom sice objevil nějaké výrazně barevné květiny, avšak ani jedna neodpovídala popisu Nachové smrti.
Když už to vypadalo, že je jejich pátrání marné a naši hledači začali ztrácet naději, Rose hluboko mezi kořeny stromy něco objevila. Zahlédla drobné nachově zbarvené ovětní lístečky, kterak vykukují zpoza stínu u těch nejmohutnějších kořenů posvátného dubu. Pokud se naklonila blíže, uviděla asi patnáct centimetrů vysokou rostlinku s nachovým květem a červenými trny na stonku. Byla jedna jediná, drobná a křehká, a utrhnout ji tak, aniž by se zranila o trny, nebude jistě žádná hračka.
Ať už se trhání květiny ujal kdokoliv z trojice, nakonec se jim podařilo květinu utrhnout. Otázkou bylo, co teď s ní, aby neuschla, neponičila se, a aby se nikdo nezranil o smrtelně jedovaté trny, které byly výhružně krvavě rudé. A pokud někoho napadlo, že by těch kytek mohli natrhat více, měl smůlu – ať prohlíželi kořeny, jak chtěli, podle všeho tu byla jedna jediná. Nebo minimálně jediná kvetoucí.

Problém byl ten, že chvíli poté, co květinu utrhli, cosi u stromu zlověstně zapraskalo – jako by sám strom nadával, že jej okradli o jeho bohatství. A možná, že to tak skutečně bylo – z větví se k zemi totiž výmluvně sneslo pár zcela suchých rudých listů. A pak, z ničeho nic, se za zády našich dobrodruhů objevila bytost, která vypadala, jako by částečně byla stromem. Nebyl to lešij, tohle bylo menší, možná maličko více lidské, skoro jako duch stromu. Končetiny porostlé mechem a obalené kůrou, dlouhé pařáty, lebka porostlá řídkými vlasy, které připomínaly spíše suchou trávu. Oči zářivě žlutozelené, nenávistné.
Ať to bylo, co to bylo, bylo to očividně hodně naštvané. Bytost vydala zuřivý skřek a bez váhání se vrhla na narušitele jejího klidu, její svatyně. Bylo jen na Tomovi, Shaelin a Rose, zda se strážci květiny postaví, nebo utečou – pokud bylo kudy. Zůstávat tu se však nejevilo jako správné rozhodnutí, neboť se brzy začal pohybovat i strom samotný – šlehal kolem sebe větvemi a mohutnými kořeny, které se z ničeho nic začaly přemisťovat, se snažil zlodějům zabarikádovat cestu.
A Odolen? Ten to celé mohl jen sledovat zdola a fandit.

Mimo herně:
Můžete (ale nemusíte) házet na obratnost. Jinak byste ve svém postu měli dojít k rozhodnutí, zda zkusíte bojovat, nebo najít únikovou cestu - podle toho se bude odvíjet zbytek questu. Odolen má bohužel trochu pech (nebo štěstí?)

[Odolen Langebort]

Odolen pomalu vstávající ze země si ohmatával rameno nepřestávající vystřelovat ostrou bolest. Bolest v rameni nebylo možné zcela ignorovat. Odolen musel hodně zatnout zuby, aby se plně dokázal sousedit na jiné věci a kromě šplhání byl limitovaný v celé řadě jiných činností. Mimo jiné v boji, či zvedání některých předmětů, přičemž v těchto věcech nebyl obzvláště zdatný ani před tím.
„S životem sa eště nelůčím a nohy nňa taky poslůchajů,“ křikl Odolen v odpověď na Shaelin ujišťujíce ji, že není v ohrožení. Pořád na tom ještě nebyl nejhůř. Mít zlomenou nohu, začínal by se o sebe bát. Ale takhle se o sebe mohl postarat sám. Chvíli to překousne. Jakmile se odsud dostane, hned se postará o ošetření ramene.
Odolen se přiměl veškeré svoje úsilí věnoval obkroužení velké jeskyně těsně kolem stěn. Pokračujíce kolem stěnu, u níž s hledáním skončil, objevilv jednom zapadlém koutě úzkou průrvu.
„A tu sa začíná nějaká další cesta,“ zahalekal pro prodloužení kontaktu mezi sebou a ostatními. Chtěl se ostatním ozvat, dřív než vleze do stalní průrvy. Kdyby se něco stalo, doufal, že by ostatním došlo, kam Odolen zmizel. Nicméně o tom co dělat měl Odolen celkem jasno. Absolvovat výstup nahoru s raněným by sotva šlo. Ostatní by tuhle cestu museli zkusit, i kdyby mu chtěli pomoci. Zatím co ostatní hledali nahoře, odolen se do skalní průrvy vnořil sám, postupujíce ještě opatrněji, než před tím. Zdravou rukou ohmatával stěny, tu bolavou se snažil štětřit, aby se příliš nehýbala, ani neodírala o ostré výběžky skály. Tímto způsobem Odolen postupoval kam až to šlo.

[Tom]

Tomík si na vrcholu té skály oslavný taneček opravdu zatančil, ovšem větší radost by měl, kdyby Odolen vylezl nahoru společně s ostatními. „Všechno v pořádku pane Odoléne?“ houkl dolů, když uviděl, jak se trpaslík drží za rameno, načež se spokojil s odpovědí pro Shaelin, že se ještě nechystá z tohoto světa, a posléze, že našel nějakou další cestu.
Tom tedy nechal trpaslíka trpaslíkem a jal se zkoumat strom a přilehlé okolí. Našel celou náruč květin, z nichž některé utrhl a mezi hledáním je holkám vpíchl do vlasů, načež po nálezu té správné kytky, se rouzhodl spíše jen přihlížet a aktivně se podílet jen v případě, že by byl vyhodnocen jako trhač s útlou rukou, která se dostane všude. No a pak se začaly dít věci.
„Jsme ten strom asi pěkně nasra... uíííí!“ vypískl, když vedle něj přistála větev toho velkého stromu. „Já padám, jdem! Zdrháme!“ zařval na děvčata. „Do tý Odolénovy průrvy, tam se tyhle šmejdí větve nedostanou! A ten hejkal snad taky ne.“ No a snažil se najít nějakou únikovou trasu, že, zřejmě po skále dolů, ideálně tak, aby se nezabil.

Mimo herně:
Obratnost 2

Tom hodil/a 2d6 a součet kostek je 10:
4, 6

A na to hledání trasy asi smysly?

Tom hodil/a 1d6 a součet kostek je 6:
6

[Shaelin]

„Tak jo, tak zkuste najít něco dole, nebo si třeba dejte dvacet, my budem za chvíli dole,“ zavolala znovu dolů na trpaslíka a pak pokračovala ve šplhu.
Nahoře si i druhé děvče všimlo, že chybí jeden člen. „Nó, on žuchnul, ale žije,“ pověděla jí a pousmála se. Důležité bylo, že dýchal a nehodlal si ještě vykopávat hrob. Jakmile se všichni rozhodli podívat kolem, přidala se ke zbytku skupinky i ona. Na rozdíl od nich ale pozorovala u skály různé druhy plevele a mechů, protože jinak byla slepá a nenašla ani ptačí bobky. „Jé, díky!“ vesele se zašklebila na Toma, když jí do vlasů nacpal kytičku. Jó, kytičky, fialky!
A pak se objevila ta kytka, pro kterou se celá tahle výprava pořádala. V bezpečí kořenů byla schovaná, ale stejně se před trojicí neschovala úplně. Tahání nechala na Rose, přeci jen to byla ona, kdo jí našel. Půjčila ale pro práci svou vestičku, aby se druhá holčina neporanila o trny a nezařvala dřív, než tohle všechno skončilo. Při tom svlékání si pak osahala záda a zjistila velikost svého škrábance. Nu, byl velký. Snad bude Kvíteček slepý jako ona a nezabije ji.
Jakmile to křuplo, Shae nadskočila. „Trable,“ řekla jen, než se začaly dít špatné věci. V ruce už pevně držela svůj věrný nůž. „Běžte! Běžte!“ pobízela jak malého Toma, tak Rose s kytkou. On byl prcek a měl život před sebou, Rose měla za úkol držet kytku. Odskočila od nich, aby měli čas vlézt na stěnu a začít lézt dolů. „Hej ty!“ Zavolala a ze země sebrala kamínek. „Koukej na mě, ty hlavo dubová!“ A hodila po té příšerce onen šutr. Chtěla začít chrlit nadávky, ale začala se soustředit na uskakování a kontrolovala, jestli už ti dva lezou dolů nebo ne. Byla napumpována adrenalinem, ačkoliv jí vnitřní démon neustále připomínal, že není důležitá a stejně by nikomu nezáleželo na tom, jestli by tu pošla nebo ne.
Jenže když se začal pohybovat i ten strom... no, to bylo něco krapet jiného. Ať už pak zraněná nebo ne, hned jak už neviděla ani jednu hlavu, vrhla se ze skály i ona. Samozřejmě, že ne hlavou napřed, k lítosti démona.

Mimo herně:
Obratnost (2) -

Shaelin hodil/a 2d6 a součet kostek je 9:
4, 5

Shae se snaží získat čas pro útěk těch dvou AKA pokus o menší sebevraždu a možná i vraždu ostatních, pouze pro účely sebeobrany - boj s dýkou (2) -

Shaelin hodil/a 2d6 a součet kostek je 5:
2, 3

[Damjan]

Chodba, kterou Odolen objevil, byla uzoučká a očividně vytesaná v hrubé skále, tedy plná ostrých výběžků a neohlazených kamenů, a to jak po stěnách, tak na podlaze. Kdokoliv, kdo byl trochu širší postavy, by měl docela problém se sem dostat, a i podsaditý trpaslík zřejmě utržil pár škrábanců, když se do průrvy vtěsnával. Chodba se ale o chvilku později maličko rozšířila, avšak ani to neznamenalo, že by pohyb v ní byl pohodlný. Byla tmavá a bez světla se tu půjde pohybovat jen pomalu a obtížně, ale zdálo se, že chodba pokračuje někam dál. Zda není slepá, to mohl vyvrátit až hlubší průzkum.

Utéct před příšerkou se rozhodně jevilo jako ten moudřejší nápad, protože postavit se jí tváří v tvář by nemuselo dopadnout dobře. Utíkající Tom měl štěstí a obratně se vyhnul náhle a náhodně se pohybujícím kořenům stromu a ani se nemusel moc namáhat hledáním a cesta dolů se z ničeho nic objevila sama.
Kus od kraje skály se z ničeho nic propadla zem a před utíkajícím chlapcem se ve skalní plošině otevřela kulatá díra, do které se vešel tak akorát jeden člověk. Zřejmě to byl tunel vedoucí strmě dolů, o čemž se vzápětí sám Tom přesvědčil ne zrovna příjemným způsobem - nestihl zareagovat a jednoduše do objevivší se díry spadl. Tady ale skála byla celkem ohlazená a tunel byl spíše takovou skluzavkou dolů, k úpatí skály. Pár odřenin a modřin si zřejmě i Tom vysloužil, ale nic život ohrožujícího ani přehnaně bolestivého to nebylo.
Shaelin by bývala byla udělala lépe, kdyby se vydala na útěk společně s ostatními, protože svou vzdorovitostí strážce stromu rozzuřila ještě více. Z dřevnaté dlaně mu vyjel šlahoun, který dívku švihnul přes obličej, a mezitím se jí kořeny stromu pokusily omotat kolem kotníků. Naštěstí se ale Shaelin dala do pohybu právě včas, aby jim unikla, a nalezla stejnou cestu dolů, jako Tom.
Rose se, doufejme, vydala na útěk též - pro ní byl však útěk o to složitější, že musela dávat pozor na vzácnou květinu ve svém držení, a zároveň se nezranit o její trny, i když byla Nachová smrt zabalená v kusu látky. Nakonec se ale i ona dostala k tunelu vedoucímu dolů a tudíž z dosahu stromové bytosti.
Ta naše hrdiny naštěstí nepronásledovala, a tak jakmile sjeli skalním tunelem dolů, mohli si spočítat škrábance, modřiny, a konečně si oddechnout. Květina byla maličko pomuchlaná, ale v pořádku, a nikomu se nic vážného nestalo. Neznamenalo to však, že by bylo rozumné se tu zdržovat - jeskyně jako by se celá chvěla, stejně jako předtím chodba, jež se propadla a zavalila tak cestu nekkerům a zároveň naší čtveřici odřízla od cesty zpátky. Kdo ví, zda nehrozilo propadnutí stropu jeskyně...

Nejrozumnější tedy bylo následovat Odolena do úzké chodby, kde byla tma jako v pytli, pokud se tedy Rose nepokusila ostatním nějakým způsobem posvítit na cestu. Kupodivu tu už nečekali žádní nekkeři, ani jiné obludky, a chodba po čase vyústila kdesi v horách, odkud byl výhled na okolní mlhou zastřené lesy.
Dobrodruzi se možná cítili, že tam dole strávili minimálně dva tři dny, ale ve skutečnosti to bylo jen pár hodin. Vyčerpávajících, nebezpečných hodin, avšak úkol byl splněn a bylo načase vrátit se za Kvítkem.
A právě ve chvíli, kdy začali přemýšlet nad tím, jak se asi vrátí do Oxenfurtu, se před nimi objevil oválný portál, vedoucí těžko říct kam. Že by to byla náhoda? To těžko.

Mimo herně:
Rose se omlouvám za přeskočení, ale je načase quest dotáhnout do konce. Ode mě čekejte ještě jeden post, úplně finální, na který už pak nebudete muset reagovat, ale kdo bude chtít, bránit mu samozřejmě nebudu.

[Odolen Langebort]

Dokončení podzemní části výpravy by se při pozorování z bezpečného ústraní zdálo dost jednoduché. Vždyť se stačilo procpat dopředu úzkou skalní průrvou a s její pomocí se dostat až na povrch. Z Odolenova pohledu bylo potřeba jen trochu pevní vůle. Odolen vděčil své tvrdohlavé trpasličí palici za víc než pevnou vůli. Jakmile jednou přijal nějaký plán, nedal se od něj beze všeho odradit. Rozhodl se důvěřovat svému trpasličímu instinku, říkajícímu, že většina chodeb musí někde mít druhý konec, projít tou úzkou průrvou a tedy se úzkou průrvou doslova procpal. Soukal se chodbou dál a dál až do chvíle, kdy dorazil k jejímu konci. Držet zraněné rameno dál od stěny se mu příliš nedařilo. Na to byla průrva příliš úzká. Tak akorát úzká aby se jí nějak procpal. Jenomže ani pár dalších odřenin a škrábanců Odolena nezastavilo. Svou mysl nenechal těkat. Upíral ji k vidině průchodu na druhé Do konce cesty podzemím si existencí onoho průchodu nemohl být stoprocentně jistý. Průchod na druhé straně naštěstí byl. Venku to pro Odolena bylo mnohem prospěšnější. Čerstvý vzduch měl blahodárné účinky. Odolen měl vyhlídky přinejmenším na odpočinek v klidné přírodě. A co pro něj mohlo být ještě lepší, než objevivší se portál. Odolen se posadil u východu z jeskyně, dokud nepřišli ostatní , dokud nezjistil, jak skončil jejich pokus o získání zázračné květiny. Pro jistotu počkal i na vstup prvního ze skupiny do portálu. Sám se vydal hned za prvním odvážlivcem. Každý portál dle trpaslíka představoval jisté riziko, Ale tento konkrétní portál byl pro Odolena speciální. Mohl Odolenovi přinést návrat do pohodlí domova v Oxenfurtu, či rychlejší úlevu od bolesti

[Tom]

Kdyby Tom chtěl na tobogán, šel by na tobogán a ne sbírat kytky. Jeho cesta skrz propadlou zem byla provázena křikem, nejdříve vyděšeným a posléze nadšeným, a také nadávkami, za které by se ani pravý skeližan nemusel stydět. Odřené lokty, záda, tvář a pravé lýtko Toma ošklivě pálili, ale jinak na sobě neshledával žádné zranění, co by vyžadovalo větší pozornost, takže se sám se sebou příliš nezdržoval. Hupsnul do chodbičky, kterou mizel Odolen, a prošel jí až na konec, který ústil v horách obklopených lesy zahalenými v mlze. A tam, kde se vzal, tu se vzal, portál stál. „No to né, do toho já už nelezu,“ zaprotestoval Tom a promnul si naražený zadek, na kterém se mu už začala tvořit pěkná modřina. Odřeniny mu naštěstí nekrvácely nikterak závratně, ale stejně by bylo nejlepší je hezky umýt a ošetřit, aby z toho nakonec ještě nebyl průšvih, takže mu nezbylo, než se nakonec tím portálem vydat na druhou stranu. S brbláním a nechutí, ale nakonec jím prostě prošel.

[Shaelin]

Buďme upřímní. Co by to bylo za půlelfí mládě jménem Shaelin, kdyby se nevrhla do nějaké blbosti po hlavě s dobrým úmyslem? I když dostala pěknou facku od naštvaného stromového stvoření, tvrdohlavě si stála za svým, že ho zdrží. Když se jí šlahouny začaly motat kolem nohou, zuřivě od nich odskakovala pozadu směrem k Tomovi. Jenže Tom zmizel kdesi v díře. Ani neměla čas na něj zavolat, když zacouvala a s vyjeknutím zjistila, že i pod jejíma nohama země zmizela. Vyděšeně se snažila zachytit čehokoliv, co by zpomalilo její pád, ale než se nadála, přistála na zadku na pevné zemi. „No tak tohle byla teda jízda,“ zamumlala a prohlédla si všechna místa, která si odřela na tobogánu. Dýku, kterou ještě stále pevně svírala v ručičce, zastrčila bezpečně zpátky za opasek a doběhla ostatní.
Postupovala pomalu, pečlivě ohmatávala stěny a opatrně našlapovala, to kdyby se náhodou zase někde objevila díra do neznáma. Takhle pokračovala v těsné blízkosti za Tomem a byla připravená se prát kdybys se náhodou zase něco semlelo.
Když už se zdálo, že chodba nikdy neskončí, skončila. Ocitli se v horách a dívence spadl obrovský šutr ze srdce, že to už snad možná i mají za sebou. Mají kytku? Mají. Jsou živí? Jsou. Možná trochu odření a podrápaní od stvoření tam dole a s krásně roztrženou košilí, ale jinak žijí.
Shaelin se posadila do trávy a zhluboka se nadechla čerstvého horského vzduchu. „Hele? Ví někdo kudy máme teď jít?“
Možná to nevěděl nikdo z nich, ale ten, kdo otevřel portál to očividně věděl moc dobře. Nechtělo se jí do té věci znovu lézt, raději by se do Oxenfurtu handrkovala pěšky, ale vypadalo to, že jiná možnost než projít portálem nebyla. A tak zatnula zuby, ujistila se, že má úplně všechno a vyběhla naproti té oválné věci stejně jako poprvé. Kvítku, jestli nás to zase vyplivne v nějakym doupěti parchantů a ne u tebe v Oxenfurtu, nepřej si mě, pomyslela si těsně předtím, než zmizela v portálu.

[Rose]

Prohledávala okolí, a hlavně strom samotný. Její oči si všimli něčeho podezřelého. Až podezřele podobnému popisu květiny. „Myslím, že jsem ji našla.“ Zavolala na ostatní, aby se přišli podívat za ní a potvrdili ji, nebo vyvrátili, jestli tahle rostlina schovaná pod kořeny stromu, je opravdu Nachová smrt. Měla takovou radost, že ji našli a jejich výprava je zdárně u konce. To ještě nemyslela na cestu zpět a ani netušila, co se za chvíli stane.
S trháním květiny neměla sebemenší problém – totiž s tím, že se tohoto úkolu má zhostit ona. Trhání jako takové ji problémy určitě udělalo. V první chvíli měla opravdu strach. Pak si vzpomněla na všechno to, co už přežili a tím si dodala ohromnou dávku odvahy. Teď tady neskončí, ne před cílem, ne po tom všem! Vděčně a s poděkováním si vzala od Shaelin její vestu, kterou přehnula v zádech napůl, aby kus látky byl silnější i tak se do něj květina pohodlně vešla. Květinu ale trhala holou rukou, aby ji látka nezakrývala výhled na rudé trny. Dost velkou chvíli zkoumala kudy se pro rostlinu natáhnout, aby se vyhla všem nebezpečným místům. Nakonec se jí to úspěšně povedlo. „Mám ji!“ Zavolá radostně, opravdu je z jejího hlasu patrná obrovská úleva a nadšenost. Zem se zachvěje, tohoto prvního projevu si moc nevšímá. Uloží květinu do vesty a něžně zabalí. Drží cípy látky, aby se nedotýkala ukryté květiny, ale zároveň tak, aby ji nevytrousila. Najednou se však strom a okolí začne bláznit. A sakra. Proletí ji hlavou. „Musíme rychle pryč, naštvali jsme to.“ I malé dítě by pochopilo, že tu končí všechna sranda.
Kořenům a větvím stromu jen tak tak unikne. Na ducha se raději ani nedívá, protože ji vyvolává mráz na zádech. Má opravdu obrovský strach. Ale na to, že tady všichni umřou raději nemyslí. Ani na to není čas. Následuje Tomíka, který taky bere nohy na ramena. Jen jejich druhá dívčí část výpravy se ušlechtile postavila duši stromu, kterou okradli. „Shaelin!“ Zavolá na dívku, aby šla za nimi. V tu chvíli vidí, jak dostane facku od větve. Několika rychlými kroky se vrátí k ní, chytí ji za paži. „Pojď.“ Naléhá na ni. Nechce o ni přijít. Pokračují skalami dolů. Rychle, ale opatrně. Je to pro ni obtížné, takže se dostane až na poslední místo, protože je pomalá.
Náhle se do země před nimi propadne Tomík a hned za ním i Shaelin. Slyší jen výkřiky, které se rozléhají. „Jste v pořádku?“ Zavolá na ně, ale nemůže si dovolit čekat na odpověď. Ať už to veda kamkoliv, je to jediná cesta. A ona se nebude od nich rozdělovat, takže skočí do jámy taky. Překvapeně zjistí, že je to spíše skluzavka. Ale pěkně bolestivá skluzavka. Několikrát se nepěkně udeří a pokud měla doteď jen pár škrábanců a modřin, teď jich má mnohem víc. Nedává totiž na to pozor. Raději ať ji rozláme skála, než aby po cestě ztratila květinu, nebo se o ní píchla. Cesta jí vyplivne za ostatními. Narazí si zadek, ale to ji nezajímá. Ještě, než vstane, spěšně kontrolu, jak to rostlina přežila. Je moc ráda, že jí skoro nic není. Opět ji stejně pečlivě zabalí a následuje Toma a Shae.
„Bože, to je tma.“ Bohužel naprosto zapomněla na svou čarodějnickou podstatu, takže nemá ani tušení, že je schopná vyvolat světlo, či použít jiné kouzlo, které by jim dnešní výpravu mohlo tolik ulehčit. Jednou rukou svírá vestu s pokladem, druhou šmátrá před sebou a kolem sebe. Několikrát zakopne, ale ustojí to. Jak dlouho šli? Nemá ponětí. Ale nakonec vyjdou na světlo. Oslní jí to, její oči zvyklé na naprostou tmu, v které nic neviděla ji v horách stejně tak zradí a prvních pár vteřin také nic nevidí. „Odolene! Jste celý?“ Je tak ráda, že trpaslíka vidí. Že je tady s nimi. Jen letmo se ohlédne za nimi na to, co nechali za sebou. Než se naděje, stojí před nimi portál. To je podezřelé! Ale pořád lepší, než nic. „Snad nás to dostane do bezpečí.“ Pronese své zbožné přání a jako první vchází dovnitř. Trochu hloupé vzhledem k tomu, že nese květinu. Kdyby je to dostalo do další šlamastiky a ona tam byla sama…. Ne na to nebudeme myslet!

Mimo herně:
Moc se omlouvám, prázdniny jsou šílenější, než jsem myslela... A objevila jsem místo, kde je postavené relaxační středisko a nemají tam ani čárku signálu! Opravdu ještě existuje chatové místo, kde není v dnešní době signál?! Ano...

[Damjan]

Ať už s pocitem úlevy či s pocitem nedůvěry a nelibosti vkročili nakonec všichni čtyři do portálu, který je během chvilky vyplivl... no, někde.
Rozhodně to totiž nebyla ta hospoda, kde jim Kvítko zadal ten skoro sebevražedný úkol. A zda se ocitli v Oxenfurtu, to nemohli vědět, protože se neměli podle čeho zorientovat. Stáli totiž na kraji menších lázní, z nichž nebylo vidět ven. Uprostřed sálu byl bazének s teplou vodou napuštěnou vonnými oleji, po jejíž hladině plavaly drobné okvětní plátky. Za paravány v rozích místnosti se nacházely bazénky soukromějšího rázu s různě teplou vodou a pravděpodobně i možností masáží.
A o kus dál stál Kvítko a opíral se ramenem o jeden ze sloupků. Když si všiml portálu, srdce se mu sice rozbušilo vzrušením, ale na jeho obličeji se nedalo zahlédnout nic jiného, než dobře hraný nezájem - to byl totiž jeho obvyklý výraz. „Máte tu květinu?“ zeptal se okamžitě, aniž by je pozdravil či jakkoliv jinak uvítal, a konečně jim vyrazil vstříc.
Od Rose si květinu převzal, pokud mu ji tedy dobrovolně vydala, opatrně rozvinul látku, v níž byla schovaná, a krátce se na ni podíval. A protože nerozeznával barvy, musel doufat, že je to skutečně ta pravá. Teprve pak se začal o trochu víc zajímat o pomlácené dobrodruhy. „Vypadáte použitě,“ zkonstatoval s úšklebkem na rtech. „Můžete se tu zdržet, jsou to soukromé lázně, nikdo vás tu nebude rušit, ani pokoušet se vás zabít... naopak se o vás postarají, ošetří vám rány a můžete klidně i přespat ve vedlejší budově. Jídla i pití je tu taky dost, ale běda vám, jak vás tu uvidím ještě zítra po poledni,“ zabrblal. To, že je sem vzal, byla jeho dobrá vůle.
Už se skoro otáčel, že je nechá, ať se trochu zmátoří, takže v naší čtveřici mohlo hrknout, že nedostanou zaplaceno, ale Kvítko se na poslední chvíli zarazil. „A abych nezapomněl...,“ zamumlal a postupně z kapes vylovil čtyři nadité měšce, které jim podal. Bylo v nich dost peněz na hodně drahé šaty, nejlepší jídla na celé měsíce, či na pronájem nějakého toho bydlení na slušnou dobu. Prostě to byla platba opravdu veliká, adekvátní tomu, jaké hrůzy prožili tam v jeskyni. Skoro se nabízela otázka, kolik proboha dostal zaplaceno Kvítko, když takhle rozhazoval...
Kvítko na své čtyři ovečky naposledy mrknul, dokonce se pousmál (i když ten úsměv byl věnován především Shaelin) a pak je zanechal v lázních, aby mohli relaxovat a zotavovat se. Pokud se někoho ptali, kam šel, neměli tušení - jen že měl pán zřejmě namířeno do Oxenfurtu, což znamenalo, že se lázně nachází někde jinde. Svobodně odejít však mohli kdykoliv se jim zachtělo, nikdo je tu nedržel proti jejich vůli.

Mimo herně:
Tímto je quest oficiálně u konce a já vám moc děkuju, že jste se účastnili :3 Doufám, že to nebylo moc velké trauma ani pro vás, ani pro vaše postavy, ehm. Můžete (ale nemusíte) si napsat závěrečný postík, body za odměnu naleznete ve změnách a kromě toho počítejte s tím, že se vaše postavy nemusí nějaký čas starat o peníze.
That's it, I quit!